Druhá republika

Jenom ne strach Jen žádný strach.takovou fugu nezahrál sám Sebastian Bachco my tu zahrajemaž přijde čas až přijde časKůň bronzový kůň Václavůvse včera v noci třása kníže kopí potěžkalMyslete na chorálMalověrníMyslete na chorálFrantišek Halas, Praze. Ze sbírky Torzo naděje. Rok 1938, období druhé republiky. Jedny z nejpatetičtějších veršů Halasovy sbírky přesně vystihují rozpoložení českého liberálního intelektuála z podzimu 1938. Po státní porážce v Mnichovu jsme jako republika přišli nejen o značnou část svého území, ale také o podstatný kus naší demokracie. K moci se dostaly krajně pravicové síly Strany národní jednoty, byla zavedena vojenská cenzura, katoličtí a nacionální intelektuálové hlásali rasovou a národní čistotu a jednotu. Období druhé republiky, započaté mnichovskou dohodou a ukončeno vznikem Protektorátu Čechy a Morava, je pro mnoho současníků mlhavým pojmem, a i proto se stalo tématem Historie.cs ze 14. února. Vladimír Kučera si do studia tentokrát pozval historiky Blanku Soukupovou (BS), Jana Kuklíka (JK) a Jana Rataje (JR).

Co to byla vlastně druhá republika?
JK:
Dlouhou dobu si lidé v učebnicích četli „takzvaná“ druhá republika, ale on to byl skutečně svébytný státní útvar, který vykazoval určité prvky kontinuity s první republikou, ale také velmi značné prvky diskontinuity.
Na demokratické straně politického spektra vznikl velmi pozoruhodný programový dokument, který dokonce mluvil o třetí republice, do které má vývoj vyústit v budoucnu. Tento dokument se jmenoval „Druhá republika, stát práce“ a formuloval ho docent Josef Fišer. To byl pravděpodobně nejpřemýšlivější duch pozdějšího domácího odboje. V dokumentu jsou prvky odmítnutí vývoje, který vykazoval právě z hlediska diskontinuity popření hodnot liberální demokracie, kterou přinesla první republika.
Co se týče chronologického vymezení druhé republiky, začali bychom 30. zářím 1938, přijetím mnichovských rozhodnutí ze strany československých ústavních orgánů, a končili bychom ne jedním datem, ale třemi. A to 14., 15. a 16. březnem 1939.
14. březnem proto, že vznikl samostatný Slovenský štát, po přijetí ústavy Slovenská republika. 15. března proto, že přišel akt násilné okupace. Ovšem z hlediska státoprávního byl rozhodují 16. březen, kdy Adolf Hitler vydal pověstný Erlass, Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava.

Druhá republika trvala šest měsíců, proč se vlastně máme zabývat šesti měsíci?
JR:
Protože druhá republika je specifická tím, že to byl jediný případ v našich dějinách, kdy se krajní pravice, reprezentovaná radikálními konzervativci a částečně českými fašisty, chopila moci. Oni sami to vnímali tak, že dělají podzimní konzervativní revoluci.
Mimochodem i současná krajní pravice se k režimu druhé republiky hlásí, jenom lituje, že nebyl úplně dokončen.
Druhá republika má několik etap. Má začínající etapu, kdy nebylo ještě úplně jasné, co to je, protože Rudolf Beran, který se dostal do čela vývoje, říkal, že chce obnovit řád čistoty a jednoty. Ovšem použil heslo „jednota“ na odbourání plurality a liberální demokracie a nastolení konzervativního řádu. Druhá republika chtěla svým způsobem dospět tam, kam dospěly některé autoritářské režimy v Evropě.
Od počátku roku 1939 přichází druhá etapa, kde se už výrazně projevuje fašizace systému a kdy je jasné, o co půjde.

O cílech Národní fronty hovoří poslanec Rudolf Beran (přepis dobového vyjádření pro Československý týdeník z roku 1938):
Světová bouře urvala nám kus státní podstaty, ale nepřestal žíti národ. Jedna jediná povinnost jest před námi: v nových hranicích vybudovat nový náš národní stát a v něm obrodit český lid v duchu poctivé národní jednoty.
Zbavili jsme se starého stranictví, osoby a strany splynuly v národ. Už nejsme národem stran. Jsme bratrstvem jednoho ducha, srdce, jedné víry, jednoho řádu.

Hovoří literární historik Jaroslav Med (přepis doplňujícího rozhovoru):
Opravdovým klíčem k tomu je bohužel strašlivá sociální krize, kterou se liberální demokracii nepodařilo solidně vyřešit. Když si k tomu připojíme problémy v Československu, problémy národnostní, problém se Slováky, musíme si uvědomit, že druhá republika byl do jisté míry skoro zákonitý krach prvorepublikové liberální demokracie, ovšem krach zaviněný především vnějším tlakem. Je bez diskuse, že nebýt selhání Francie, Anglie atd. nikdy by ke druhé republice nemohlo dojít.
Druhou republiku, její režim, nelze v žádném případě považovat za fašistickou, protože převážná většina politiků pokračovala ve své předešlé práci a snažila se tady ze všech sil udržet jakousi demokratickou formu. Národní strana práce a Strana národní jednoty byly strany, které sdružovaly politiky, kteří byli politiky už za první republiky.
Musíme si také uvědomit, že to bylo svým způsobem provizorium, druhá republika trvala de facto pět měsíců.

JK: Velmi výrazný mezník bych posunul do prosince 1938. To je zajímavé z ústavněprávního hlediska, ale i z hlediska utváření politických poměrů režimu.
V okamžiku, kdy se flagrantně nectila ústava Československé republiky z 29. února 1920 a byla suspendována jak poslanecká sněmovna, tak senát, měníte od základu celou kontinuitní řadu. V tom bych viděl obrovský zlom.
Jen pro zajímavost. První volby na totalitní způsob v této zemi proběhly v prosinci roku 1938, kdy se podle všech jevových stránek totalitních zvyklostí volilo do slovenského sněmu. To už bylo potom, kdy republika přišla ke své „pittsburghské“ pomlčce a psala se Česko-Slovensko.

JR: Tady došlo i k rozpadu pluralitního stranického systému. Vznikají dvě strany. Strana národní jednoty, která je stranou vládní, vládnoucí, a která neposkytuje druhé straně, Národní strana práce, žádný podíl na moci ani možnost kontrolní funkce. Takže mezi těmito stranami není princip možné konkurence.
Národní strana práce vznikla z bývalé sociální demokracie plus z části demokratičtěji zaměřených národních socialistů, kteří nevstoupili do Strany národní jednoty, a neoficiálně z časti komunistů. Komunistická strana byla totiž zakázána nebo zrušena. Jádrem Strany národní jednoty byly konzervativní elity, které odmítly a nikdy nepřijaly masarykovskou demokratickou modernizaci od roku 1918.
Druhou republiku nemůžeme vykládat pouze Mnichovem jako prvním počátkem, protože tady existují kořeny tohoto myšlenkového konceptu, které mají počátek už v zašlém Rakousku a první republice. Tyto konzervativní proudy nejsou nepříliš známé. Bytněly už za první republiky, ale k moci se dostaly až po státní porážce v Mnichovu.

Hovoří literární historik Jaroslav Med (přepis doplňujícího rozhovoru):
Celá 30. léta nebyla ničím jiným než uvažováním o krizi demokracie. Víme, že s tím u nás začal Šalda, Čapek, Peroutka, víme, že je celá řada původních českých knih, které se zabývají právě krizí demokracie. Dnes znovu vyšla, v dalším vydání, Krize demokracie od J. L. Fischera. A zapomíná se, že tady třeba byla i kniha, která za druhé republiky byla doslova kultovní, a to byl Kříž nad Evropou od R. I. Malého.

JK: Ve Vojenském historickém ústavu vyšla počátkem 90. let první pozoruhodná publikace, která se týkala dějin druhé republiky. Objevila se tam také stať, ve které dnes už zemřelý historik Antonín Klimek popisoval, jak se po mnichovských rozhodnutích sešli předsedové koaličních politických stran a jeden po druhém (existuje archivní zápis) žádali prezidenta Beneše, aby v zájmu kontinuity státu, podal abdikaci. Takže to není tak, že by na něj nebyl činěn nátlak.
Nátlak byl zároveň kombinován s naprosto zjevným nátlakem - oficiálně vyjádřeným při jednání mezinárodního výboru, který vznikl na základě mnichovské dohody a zasedal v Berlíně. A jestliže Göring nebo oficiální zástupce říše von Weiszäcker položili požadavek abdikace, který se spojil s vnitřním tlakem, je to typický příklad, který najdete v každé dobré učebnici mezinárodního práva: smlouva přijatá pod zjevným a doložitelným nátlakem je neplatná.
Na této argumentaci stála celá činnost československého zahraničního odboje zejména v prvních válečných letech, kdy dokazovali, že přijetí mnichovských rozhodnutí bylo pod nátlakem, tudíž je z hlediska mezinárodního práva neplatné. Prezident Beneš pro svou osobu, ale i pro celé prozatímní československé státní zřízení v emigraci potřeboval obhájit legalitu a kontinuitu své prezidentské funkce. Trvalo to dlouho, než se to prosadilo, ale nakonec to demokratické velmoci antihitlerovské koalice akceptovaly.

JR: Nové autoritativní vedení druhé republiky chtělo zachovat stát, ale celý zahraniční koncept byl postaven na těsné vazalské spolupráci s Třetí říší. Byla to snaha oblomit vítězné Německo, aby bralo zbytkové Československo jako jakéhosi partnera a umožnilo mu participovat na německé expanzi.
To lze dokumentoval tím, že existoval plán hospodářského rozmachu druhé republiky, který koncipovali předseda Hospodářské rady a předseda Svazu průmyslníků F. X. Hodáč a za zemědělskou radu Adolf Hrubý. Tento plán byl založen na tom, že druhá republika nebude nouzovým, slabým státem, ale že bude silným státem, který zvýší výrobu a prosperitu. K tomu mělo dojít tak, že vplyneme ekonomicky do prostoru Německa a že budeme vyrábět pro Německo. Naše zemědělství, které od 30. let stagnovalo, mělo vytlačit balkánské zemědělské trhy z Německa, náš průmysl měl provést strukturální přestavbu tak, aby vyhovoval německé nacistické ekonomice.

O cílech Národní fronty hovoří poslanec Rudolf Beran (přepis dobového vyjádření pro Československý týdeník z roku 1938):
Ruku v ruce jde nově budovat stát a povznášet rolník jako dělník, živnostník jako podnikatel. Nejsme národem boháčů. Jsme národem práce a pracujících lidí. Jedni dlaní, druzí mozkem tvoří hodnoty nezbytné k životu hmotnému i duševnímu.
Lidé malých a středních vrstev tvoří ohromnou většinu našeho národa. Ti vytvořili Stranu národní jednoty a v ní budou pracovat pro dobro všech. Zajistíme každému práci a chléb. Práce a chléb musí dát rodinám spokojenost. Šťastná rodina bude základem nového státu. Musí být méně trpících! Nikdo nesmí hladovět! Toť bude cíl nové sociální politiky.


JR: Garnituře druhé republiky vytýkám, že sice chtěli zachovat svůj stát, ale začali zpracovávat českou veřejnost, abychom se vnímali jako součást německé střední Evropy. To byl úplný odklon od Masarykovy prvorepublikové vize, kde Německo do střední Evropy nepatřilo a kde jsme vystupovali jako suverénní stát, čemuž se přizpůsobili i státní hranice.

Ale co měli dělat?
JR:
Rozhodně neměli dezinterpretovat starou českou svatováclavskou tradici, která se rozešla se suverénní svatováclavskou tradicí z 28. září za první republiky a zdůrazňovala naši poplatnost k Němcům. Setkáváte se i s tím, že novináři okolo Berana, Rudolf Halík a ostatní, vysvětlují české veřejnosti, že žijeme na starém německém sídelním prostoru a že jsme tu vlastně v geopolitickém podnájmu, takže si musíme uvědomit, že mezi Němci a námi nemůže být žádná rovnost.
Proněmecký aktivismus šel mnohem dál. Byla zahájena kampaň, o které se nikde nedočtete, za konečné smíření Čechů s Němci. V ní se hovořilo o tom, že veškerými česko-německými nedostatky a problémy je vina česká strana, protože nechápala a nepochopila smysl němectví.
Takže naším velkým učitelem musí být Němec Třetí říše. A to jednak pro totalizující nebo autoritářské přeměny společnosti a jednak proto, abychom získali vojenské charakterové vlastnosti, jako jsou kázeň, statečnost, hrdinství, čistotnost, aby jsme vůbec mohli být pro Němce partnerem.
Tato kampaň také úplně vytlačila podporu první republiky pro německé antifašisty, německé Židy. Ti se naopak stali nepřáteli, kteří brání našemu dorozumění s velkým Německem.

BS: Nezazněly tady ještě dvě maličkosti, které jsou samozřejmé, ale jsou důležité. Za prvé, že parlament vlastně nikdy Mnichov neschválil. Zřejmě to byla zásluha Beneše a někdy je to vykládáno i jako určitá oběť. Takže vlastně mohla být určitá kontinuita i s exilovou vládou. A dále tu nezaznělo, že Hitler osobně pokládal Mnichov za svou porážku, protože si to všechno představoval trošičku maximalističtějším způsobem.

JK: Po 30. září 1938 v této zemi nastala léta nesvobody. Jedna věc je, co čtete v oficiálním tisku, v prohlášeních, co slyšíte v rozhlase, co se smí zveřejnit, protože už existovala velmi tvrdá cenzura, ale byla také velmi silná autocenzura. A druhá věc je, jak vypadají interní pokyny, interní dohody.
Na jednu dohodu upozornit musím. Byla to gentlemanská dohoda mezi Rudolfem Beranem a Antonínem Hamplem, že bude na jedné straně existovat strana vládní a vládnoucí a na druhé straně bude strana loajální opozice. Ta měla vymezeny role tak, že rozpočet a všechno schvalovala bez problémů. Ovšem uvnitř, když čtete policejní hlášení, byla Národní strana práce něco jiného než navenek.
Důležité je také vidět, že na Berana byly obrovské tlaky, které vyvrcholily tím, že na 14. března večer bylo připraveno, že i on sám z funkce odejde. Sám mluvil také o tom, že bychom měli vytvořit jenom jednu stranu. Ovšem onu gentlemanskou dohodu dodržel, to bych mu přiznal.

Hovoří předseda vlády druhé republiky Rudolf Beran (přepis úryvku z projevu z roku 1938):
Tak jako se staráme, aby nám cizí emigrace neujídala z krajíce chleba našeho dělníka nebo obchodníka, tak musíme se zbavit všech živlů nám cizích, které po převratu v roce 1918 k nám se nastěhovaly.
Budeme se starat jen a jedině o sebe! Nebudeme ani radit, ani mentorovat jiné! Ale budeme se snažit dobře radit jenom sobě. Nebudeme dělat žádných smluv s nikým proti druhému! Ale budeme chtít žít v klidu a míru se všemi a především se sousedy.

BS: Agrární strana jde od roku 1935 velmi doprava. Zajímavé je, že se tam začíná objevovat obdiv k nacistickému Německu, i když ze začátku je to pouze obdiv k nacistické agrární politice. V Německu se totiž vydávají certifikáty starým selským rodům, vycházejí selské romány a zdá se, že selský stav tam má lepší pozice, než má v první demokratické Československé republice.
A samozřejmě se v agrární straně znovu začíná projevovat relativně ostrý antisemitismus, který však míří pouze proti německým Židům, ne proti českým. V září 1937 je tento antisemitismus načas zastaven, ale za druhé republiky se vrátí.

Hovoří literární historik Jaroslav Med (přepis doplňujícího rozhovoru):
Jsou tady některé nechutnosti. Třeba Václav Renč píše o Čapkovi, že je to nepřítel národa číslo tři. Stejně tak najdete v katolických listech celou řadu antisemitských výpadů. Faktem ale je, že u těchto pánů bylo vidět zadostiučinění, že došlo na jejich slova, protože celou dobu brojili proti liberální demokracii postavené na Masarykově humanitě.

Třeba v literatuře došlo k jakémusi monopolizování pravdy?
JK:
Možná že bychom měli začít u toho, co patří do našeho národního morálního, mentálního kódu. František Halas napsal verš: „Klenotem erbovním zůstane ta noc.“ Myslí tím noc zářijové mobilizace. Uteče čtrnáct dní a stejný národ se ocitne v morálních troskách a je ochoten, aspoň pasivně, naslouchat chiliasmu hledačů vin: „Kdo za to může?“ To byl vlastně leitmotiv druhé republiky.
První byl na řadě Edvard Beneš, kterého si našel Jiří Stříbrný a vydal heslo „Od Beneše“.
Ovšem Masaryk přišel na tapetu za chvíli. Bylo to zastřenější, ale stejně tvrdé. Dokonce to padá z úst, z kterých byste to snad ani nečekali. V pastýřském listu knížete arcibiskupa pražského se hovoří o modloslužbě, kterou národ konal pro toho nahoře… A to byl přece Masaryk!
Potom přijde veřejný nepřítel číslo tři, Karel Čapek. Nebyl sám, ale stal se oprávněně symbolem pronásledování, protože ideu československého státu v Masarykově duchu pro naprostou většinu obyvatel skoro geniálně převyprávěl v Hovorech s T.G.M.

Velmi tristní byla některá vystoupení katolických spisovatelů právě vůči Karlu Čapkovi. Najdete nějaký důvod, proč k tomu najednou došlo?
JR:
Citoval bych Josefa Čapka, který se sám ptá jako vy: „Kde se ve jméně Kristově bere tolik surovosti a krvežíznivosti mezi katolickým literátstvem? Asi určitému typu věřících nestačí jen jeho krev.“
Mě to vcelku nepřekvapuje, protože oni neútočili jenom proti Čapkovi, ale proti celé antifašistické a demokratické kultuře. Čapka navíc obviňovali z toho, že kazí národ svým hrdinou, protože je to vlastně oslava prostřednosti. Oni chtěli budovat nového hrdinu -budovatelského bojovníka, průkopníka ve jménu Boha, národa, vlasti. Mimochodem toto potom Čapkovi vyčítala i komunistická kritika v 50. letech.
Dále mu nezapomněli, jakým způsobem kritizoval diktatury třeba ve španělské válce nebo jeho Bílou nemoc, která byla mimochodem za druhé republiky byla zakázána.

Hovoří literární historik Jaroslav Med (přepis doplňujícího rozhovoru):
Otázka, o které se často hovoří, je problém katolických intelektuálů. Ať už to byl Jaroslav Durych, Zahradníček, Jan Čep a tak dále, prostě celá skupina sdružená kolem časopisů Řád nebo Národní obnova.
To všechno byli lidé, kteří svým způsobem cítili zadostiučinění, že došlo na jejich slova, protože čteme-li Durychovu publicistiku, vidíme, že celou první republiku pořád poukazuje na vady liberální demokracie. Víme, že jeho spory s Čapkem, Šaldou, Peroutkou byly někdy trapné, někdy nechutné, ale směřovaly vždycky k tomu, jak liberální demokracii nějakým způsobem prohloubit o metafyzický rozměr. To bylo meritum jejich sporu třeba s Karlem Čapkem. Čapek pragmatik, Čapek relativista a naproti tomu Durych staví do popředí otázku absolutna.
Najednou celá koncepce první republiky, zaměřená na Francii a Anglii, zkrachovala a stát byl de facto v troskách. Tehdy je to až nechutné. Typicky o tom píše Josef Čapek ve své knížce Psáno do mraků, kde konstatuje, jak je ošklivé, že právě katolíci, kteří by měli nějakým způsobem propagovat lásku k bližnímu, jakoby jásali nad tím, co se tady stalo. Stejně to komentuje i Jan Patočka. Osobně se však domnívám, že to bylo všechno způsobeno strašlivým zoufalstvím.

JR: Celá polemika mezi katolickou a národní kulturou a liberální, humanistickou a demokratickou kulturou probíhala po celou dobu trvaní první republiky.V druhé republice je nové jen to, že Beran umožnil těmto lidem dostat se do vedení kultury, kde mohli provádět svou očistu. Durych říkal „očistu duší od škůdců“.
Vše tkví v náboženském fundamentalismu. V celé Evropě po sekularizační modernizaci vznikají hlavně tam, kde je odluka církve od státu nebo kde je většina obyvatelstva nábožensky vlažná, skupiny katolických intelektuálů. Ti vidí, že společnost svůj národ očistí jedině tehdy, když se provede duchovní revoluce. Oni pak budou řídit náboženskou a duchovní převýchovu a nebude už existovat zhoubná liberální alternativa hodnot, která podle nich vedla k pádu.
Kromě toho si tito katoličtí literáti vytvořili jakési kulturní ghetto tím, jak pohrdali demokracií, republikou, kterou chápali jako cizí. Oni totiž byli dědici pravého češství, které se opíralo o svatováclavskou, pobělohorskou tradici, a jedině jejich koncept vedl ku spáse a s ostatními neměli žádný soucit.
Ocitoval bych Durycha už z roku 1925: „Jen a jen katolictví má právo, jen katolictví musí vládnout či poroučeti, určovati, vésti, mluviti a tvořiti. Všechno ostatní musí být velmi uctivě a pokorně zticha, chce-li, aby vůči tomu byla zachována tolerance. Stát se musí dostati pod protektorát katolictví.“

Hovoří literární historik Jaroslav Med (přepis doplňujícího rozhovoru):
Šlo o to, dát druhorepublikovému režimu jakousi ideovou páteř, něco, co by národ stmelovalo. Domnívali se, že je to jednak idea nacionální, a potom neustále zdůrazňovali tradici svatováclavskou. Objevoval se tady také barok - slavná výstava v roce 1938.
Umění za první republiky jim přišlo až příliš levicové, příliš orientované na takzvaně západní avantgardu a podobné směry. Takže proti tomu najednou začali stavět nacionální kulturu.
Nejhomogennější skupinou spisovatelů za druhé republiky byli ruralisti se svou láskou k půdě, k rodné zemi atd., kteří byli navíc spjati s agrární stranou, která byla vůdčí silou druhé republiky. Ruralisti představovali se svým programovým venkovanstvím jednu z nejdůležitějších složek druhorepublikové kultury.

Přešel bych k jedné skupině lidí, na kterou by bylo velmi smutné zapomenout, a to jsou Židé?
BS:
Je to ambivalentní vzhledem k určité mezinárodně-politické situaci druhé republiky. To, že se antisemitismus za první republiky udržel na okraji, souviselo také s mezinárodně-politickou situací. Československo vzniká jako součást versailleského systému a je závislé na dohodových mocnostech, které dávají jednoznačně najevo, že si antisemitismus nepřejí. Byl tady Masarykův étos, ale ten by nestačil, jak se někteří historici domnívají. Masaryk byl cenzurován. Do svého prvního poválečného projevu ani nemohl zařadit glosu, v níž odsuzoval poválečné pogromy v první republice.
Hlavní bylo to, že když začaly v Polsku pogromy, Velká Británie a Spojené státy spolu se sionistickým hnutím přinutily podepsat Polsko zákon o ochraně menšin. Druhá republika ale potřebovala především Velkou Británii, Spojené státy a také Francii, protože potřebovala britsko-francouzskou půjčku, aby měla peníze na odsun uprchlíků a aby zvládla své hospodářské těžkosti.
Je nutné říct, že velvyslanci v klíčových zemích jsou s tím neustále konfrontováni. Osuský ve Francii, Hurban ve Spojených státech. Podobně se zajímá také velvyslanec Spojených států o to, co se stane s Židy, a stejný zájem má v lednu 1939 i velvyslanec Sovětského svazu.
Další věc je zvýznamnění fašistických proudů, které se dostávají do Strany národní jednoty hlavně v podobě velmi ostře antisemitské Národní ligy, a samozřejmě je tu i vliv nacistického Německa.
Už 2. října začínají lékařské komory vypovídat smlouvy židovským lékařům. A 14. října se obracejí lékaři, právníci a inženýři na ministra vnitra, aby zařídil odsun Židů z těchto profesí. Tento antisemitismus je ovšem účelový. Těmto lidem šlo o to získat určité pozice, které by normálně nezískali, nebo až postupně. Působí tady také tradice od 90. let 19. století, kdy moderní antisemitské spolky vznikají právě kolem profesí právníků, lékařů, inženýrů. Je to z toho důvodu, že tady byla největší židovská konkurence. K tomu se tradičně přidává samozřejmě sokolské hnutí.

JK: Když se na to díváte z detailního archivního výzkumu, je vidět, že tam vždy probíhaly určité boje. Je to moc dobře vidět na případu Advokátní komory, kde byl vznesen požadavek, aby vzhledem k počtu rasově čistého českého obyvatelstva bylo židovských advokátů maximálně 1,5 procenta. Předseda komise se proti tomu postavil a našel určitou oporu.
Hospodářsko-sociálně motivovaný antisemitismus byl ve společnosti latentně přítomen. Leichterova Naše doba na tu dobu geniálně napsala: „Antisemitismus je barometr politického počasí.“ Je to určité vysvědčení pro určitou část české intelektuality, která tomu podlehla. Upřímně řečeno, oni z toho mají za další rok svým způsobem trauma, když vidí, kam až to došlo.
Je ale důležité říct jednu věc. Dočetl jsem se v naší literatuře určité bagatelizování toho, co se z hlediska protižidovského zákonodárství dělo. Důležitý moment je pokus stavět tuto záležitost jako: „No, co se stalo?“ „Profesoři německé univerzity a pak další profesoři vysokých škol pouze odešli do penze. Penzionováni byli i jiní státní úředníci.“ To je základ velmi zrůdného pohledu na věc. Tady se začínají destruovat hodnoty právního státu.

JR: Elita přistoupila od integrálního pojetí národa k rasovému pojetí národa. Prostě Žid se nemohl stát členem Mladé národní jednoty, postupně ani členem státostrany atd.

To bylo ohrožení jakýchkoli principů demokracie, civilizace…
JK:
Když jsem si v archivu našel stanovisko lékařské sekce Strany národní jednoty, podepsané slovutnými profesory Univerzity Karlovy, jde vám opravdu mráz po zádech.

JR: Rudolf Halík, předseda Národního svazu novinářů, nabádá ve Venkovu: „Dbá-li o čistotu rasy veliký národ německý, musí o ni dbát i malý národ český, protože nemůže dovolit, aby jeho životní prostor byl kořistí jiné rasy.“ Prosazuje-li rasovou hygienu, znamená to, aby Češi neměli sňatky se Židy. To je koncept českého árijství a jeho iluze, že nás Němci uznají za partnera, vyhlásíme-li se za Árijce. To přitom bylo samozřejmě v naprostém rozporu s německou rasistickou vědou. V listopadu 1938 vyšel totiž rozbor německého „vědce“ Wagnera o rasové podstatě Čecha, který ukazuje neobyčejnou podobnost Čechů se Židy.

(redakčně kráceno)

Vydáno pod