V prvních mírových týdnech roku 1945 se do Československa začali vracet naši vojáci, kteří dlouhé roky bojovali za hranicemi za naší svobodu. Spolu s nimi se vrátilo i osm mužů, kteří v tomto boji zaplatili tím nejcennějším, vlastním životem. Vrátit se proto mohli jen jako bezejmenní hrdinové na sérii poštovních známek vytištěných v hlavním městě ostrovního království. Odtud i její název: londýnská emise či londýnské vydání. Pravděpodobně každý, kdo alespoň jednou na čas propadl kouzlu poštovních známek, vlastnil i několik takových, z nichž vzhlíželi tváře odhodlaných mužů. Známky s jejich portréty se od sebe sice lišily barvou i uniformami různých armád, jedno však měli společné – jméno země, za kterou bojovali, Československo. Filatelisté nejrůznějšího věku si jistě častokrát kladli otázku, kdo byli tito muži a čím byli tak významní, že se jednoho dne objevili na poštovních známkách. Mnozí z nich čekají na odpověď dodnes. Tématem Historického magazínu z 22. září byly osudy osmi československých vojáků, kteří padli na frontách druhé světové války. Podobných hrdinů, bychom mezi příslušníky naší zahraniční armády dozajista napočítali stovky, avšak těchto osm je přeci jen výjimečných. Jejich tváře se totiž krátce po jejich smrti objevily na poštovních známkách. O tom, proč se tak stalo, hovořil moderátor pořadu Eduard Stehlík s historiky Jiřím Rajlichem (JR) z Vojenského historického ústavu a Karlem Černým (KČ), v současnosti poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu české republiky.
Příběh londýnské emise
Kdy vzniká nápad na vydání série známek tehdy ještě okupovaného státu?
KČ: Zadání československé exilové vlády vytisknout v zahraničí sérii poštovních známek spadá do roku 1944, dokonce do období před vyloděním spojenců v Normandii. Jakýmsi impulsem byla událost z dubna 1944, kdy Rudá armáda začala na Podkarpatské Rusi, která byla součástí předválečného Československa, osvobozovat první obce. Výsledkem jednání bylo rozhodnutí vytisknout dvě emise známek v zahraničí. Jednu v Londýně a druhou v Moskvě, jejíž motivem se stal portrét prezidenta Masaryka v brigadýrce. Shodou okolností jde o stejný motiv, který se objevil na československých známkách již ve třicátých letech.
Jak vlastně vznikaly tyto známky?
JR: Klíčovou osobou při tvorbě této emise byl doktor Antonín Tichý, státní úředník, vedoucí Odboru dopravy a pošt londýnského ministerstva hospodářské obnovy. Dostal zadání připravit a realizovat emisi nových poštovních známek pro osvobozené území jako jeden z atributů znovunabyté svobody. Dostal k tomu i poměrně rozsáhlé pravomoci.
Potíže však byly s výběrem motivů. Nabízely se motivy tradiční: Hradčany, prezident Beneš nebo sebestředné vyobrazení celé exilové vlády apod. Doktor Tichý nakonec zvolil nesmírně prozíravé a důstojné stanovisko zobrazit padlé reprezentanty československé zahraniční armády.
Podle jakého klíče byli vojáci vybíráni?
KČ: Série měla zachytit pokud možno všechny složky zahraničního odboje. V sérii se objevili vojáci pozemních jednotek, letci, parašutista a také vojenský lékař. Byli vyobrazeniv uniformě cizinecké legie, uniformě Královského vojenského letectva, také v uniformách našich pozemních jednotek ve Francii, na Středním východě, v Sovětském svazu a Velké Británii. Byli to vojáci, kteří prošli ústupovými boji ve Francii v roce 1940, bojovali v Bitvě o Anglii, u Tobruku v Africe nebo u ukrajinské obce Sokolovo.
Reagovali ti, kteří vybírali tyto osobnosti, na to, že zrovna v té době probíhaly krvavé boje na Dukle?
KČ: Ano, v době karpatsko-dukelské operace již probíhaly tiskové zkoušky známek a skutečně byly snahy zařadit do série štábního kapitána Dalibora Kalíka, který padl v karpatsko-dukelské operaci. Série však nakonec otevřena nebyla a Dalibor Kalík do ní nebyl doplněn. Zůstala uzavřena: zůstalo v ní osm vojáků na šestnácti známkách.
Pokud jde o výběr osobností. Proč nebyla na známkách uvedena jména těchto lidí? Kdo se nakonec v této sérii objevil?
JR: Byli to letci: Vašátko, Zimprich, Král, parašutista Gabčík, příslušníci pozemních jednotek: Řídký, Adámek, Jaroš a na závěr vojenský lékař Novák. Kdo koho zobrazuje bylo záměrně anonymní. Měli zůstat v anonymitě, protože tam nebyli sami za sebe, ale měli symbolizovat jednotlivé složky zahraničního odboje.
Domíváte se, že při výběru osobností mohl nějakou roli sehrát fakt, že doktor Tichý, který za přípravu emise zodpovídal, osobně Gabčíka nebo Jaroše znal?
JR: Nemohu to posoudit, protože doktor Tichý už nežije. Každopádně výběr Gabčíka a Jaroše je trefa do černého, protože z východní fronty nalezneme jen málo tak významných hrdinů, jako byl nadporučík Jaroš. A rotmistra Gabčíka jistě není třeba představovat, vždyť to byl jeden z atentátníků na Heydricha.
Máte před sebou tváře osmi hrdinů, je některý, který je vám osobně nejbližší?
KČ: Pokud bych měl někoho jmenovat, musím vzpomenout nadporučíka letectva Stanislava Zimpricha, mého krajana z Vysočiny, který byl vlastně prvním, jehož život jsem začal mapovat. Jeho osudy spojené se známkami londýnské emise tak byly jakýmsi impulsem zpracovat i dalších sedm osudů.
Na koho však nemohu zapomenout, je nadporučík pěchoty Otakar Jaroš, voják, který je symbolem kamarádství, symbolem československého důstojníka první republiky, který bojoval za demokratické Československo a za něj také položil život.
Jaroš byl důstojník, který byl po roce 1948 označen za příslušníka skupiny, která bojovala na správné straně po boku jediného správného spojence (Sovětského svazu). Tak se několik let po své smrti stal jakousi vojenskou ikonou tehdejší doby.
Bohužel je smutné i to, že po roce 1989 někteří vykladači dějin zařadili Jaroše někam jinam, než patřil. Mnohým stačilo, že byl hrdinou Sovětského svazu. Tento titul pro někoho udělal z antikomunisty komunistu. Je totiž všeobecně známo, že nadporučík Jaroš patřil mezi největší antikomunisty ve Svobodově jednotce.
Je trochu smutné, že nadporučík Jaroš, který byl posmrtně povýšen pouze na kapitána, nebyl v době, kdy se povyšovali mnozí padlí vojáci z druhé světové války (i po roce 1989), povýšen znovu. Jsem přesvědčen, že by si to zasloužil. Bohužel takových případů, kdy se zapomnělo s povýšením nebo dokonce rehabilitací, je více.
Například zhruba před dvěma roky jsem oslovil tehdejšího ministra obrany Karla Khünla ve věci štábního kapitána Bedřicha Šefra, což byl pilot speciální 280. britské skvadrony, která zachraňovala sestřelené letce na moři. Na něj se zapomnělo, nebyl ani rehabilitován.
Vím, že momentálně pracujete na knize věnované Aloisi Vašátkovi. Je on osobou vám nejbližší?
JR: Je to jeden z nich, moc bych nerozlišoval. Věnuji se jak Vašátkovi, tak jsem psal i biografii nadporučíka Jiřího Krále, což je také jeden z naší osmičky. Takže tito jsou mi velice blízcí, ale protože dějiny zahraničního odboje zkoumáme komplexně, nechtěl bych zrovna tyto dva vydělovat.
Oba dva jste volili letce co „pozemáci“, kteří tam jsou? Je tam nějaká výrazná osobnost, která vás něčím osobně překvapila? Třeba případ štábního kapitána Řídkého, který byl jedním z těch, kteří bojovali u El Alameinu, o čemž se donedávna vůbec nevědělo.
JR: Řídký je skutečně zajímavý právě z tohoto důvodu, protože u El Alameinu nebojovaly žádné celistvé československé jednotky, ale několik československých pozorovatelů, stážistů. Jedním z nich byl právě štábní kapitán Řídký, který tam padl. Takže to je osobnost zajímavá přinejmenším koncem svých válečných osudů.
Objevila se série poštovník známek s portréty válečných hrdinů. Existuje něco podobného v jiné zemi? Nebo bylo běžné dávat vojáky na známky?
JR: Běžné to nebylo přinejmenším ve své době. Později po válce vznikly známkové portréty hrdinů například v Sovětském svazu. V této souvislosti je zajímavé zmínit, že na sérii hrdinů Sovětského svazu se opět objevuje Otakar Jaroš, dokonce podle stejné předlohy.
Při tvorbě známek musí mýt rytci, pokud dělají portréty, nějaké podklady. Jaké měli? Dodnes totiž víme, že třeba v případě Františka Adámka sehnat slušnou portrétní fotografii je veliký problém.
JR: Problém to byl i pro doktora Tichého, protože fotografických podkladů nebylo mnoho. V Londýně například neměli vůbec fotografii Otakara Jaroše, ale doktor Tichý ji získal přímo ze Sovětského svazu, když byl Jaroš in memoriam povýšen na kapitána a dostal hrdinu Sovětského svazu.
Nehledě na to, že i když nějakou fotografii měl, byť kvalitní, tak se třeba nehodila ve své celistvosti. Narážím na pokrývky hlavy. Například Otakar Jaroš měl pěknou fotku, ale v lodičce. Navíc v britské lodičce, protože v Sovětském svazu se zezačátku nosily britské battledresy a britská výstroj. Potřebovali mu dát něco ruského, co by charakterizovalo východní frontu, tak mu dali ušánku, kterou jednoduše namontovali z hlavy jedné partyzánky a nasadili Jarošovi. Mimochodem tak vznikl docela zajímavý motiv. Podobně přidali leteckou brigadýrku nadporučíku Královi apod.
Jak to bylo s hodnotami známek a jejich množstvím?
KČ: V té době nebyla žádná ekonomická základna, od které by se dalo odrazit, vytipovat, jak se bude po válce vyvíjet československá měna. Proto to všechno bylo v rovině dohadů. Doktor Tichý velice prozíravě rozdělil sérii šestnácti známek na dvě poloviny. Na část známek haléřových a na část známek korunových. V první části se objevují známky od pěti do šedesáti haléřů, v druhé části od jedné do deseti korun. V obou řadách se přitom motivy jednotlivých vojáků opakují, takže každý voják je v šestnáctičlenné sérii zastoupen dvakrát.
Příliš se o vás neví, že jste se v dobách svého studia podílel na tisku cenin jako tiskař. Jak nahlížíte na kvalitu známek? Dělal všechny známky jeden rytec nebo jich bylo více?
JR: Je třeba to rozdělit na ryteckou – přípravnou část a samotnou realizaci. Pokud jde o rytce, lze mezi osmi známkami vysledovat zhruba čtyři různé rytecké rukopisy. Nutno říct ne každý byl stejně dobrý. Máme tady vysoce zdařilé rytiny Jaroše, Řídkého, Vašátka, ale jsou tady i slabší. Asi nejslabší byl vojín Adámek, padlý od Tobruku. Rytec nepatřil rozhodně ke špičce, ale možná to také bylo dáno tím, že na Adámka byla nejméně kvalitní fotodokumentace, nehledě na to, že se mu místo lodičky dávala tropická přilba.
Pokud jde o vlastní tisk, tak ten byl na válečné poměry poměrně excelentní. Tisklo se rotačním ocelotiskem, říkáme tomu tisk z hloubky – hlubotisk. Na to, za jakých podmínek a v jakých termínech to muselo být všechno vytištěno, tam nelze nic podstatného vytknout.
Jste autorem knihy Muži z londýnského vydání. Překvapilo vás něco v osudech osmi hrdinů? Narazil jste na nějakou zajímavost?
KČ: Známost jednotlivých hrdinů byla různá. Když se podíváme na Otakara Jaroše, Josefa Gabčíka nebo Aloise Vašátka, tak to byli lidé, kteří byli naší veřejnosti poměrně známí, ať již z filmové nebo knižní tvorby. Na druhé straně zde byl František Adámek nebo lékař doktor Novák, kteří byli prakticky neznámí. Měl jsem poměrně velké problémy získat podkladové materiály, zejména fotografie těchto dvou vojáků.
Tady mi u některých pomohla náhoda. Například na internetu jsem mezi různými fotografiemi z Libye našel také hřbitov padlých spojeneckých vojáků u Tobruku. Shodou okolností nejvýraznější hrob v popředí patřil vojínu Františkovi Adámkovi. Podobná náhoda byla ve Vojenském historickém archivu, kde jsem mezi nezařazenými, nepopsanými fotografiemi našel fotografie s doktorem Miroslavem Novákem, jedna byla dokonce s Hanou Benešovou, ženou prezidenta Beneše, s kterou Novák velice úzce spolupracoval v rámci Československého červeného kříže v Londýně.
Je tam osm hrdinů, z nichž jsou tři letci. Nemyslíte, že tento poměr vystihuje význam československého letectva v době druhé světové války?
JR: Tři z osmi není špatný poměr, i když pouze dva jsou prezentováni jako letci – Alois Vašátko v britském a Jiří Král ve francouzském letectvu. Třetí letec je Stanislav Zimprich, ovšem v uniformě cizinecké legie, když ještě u letectva nesloužil. Samozřejmě možností byla celá řada, mohl tam být Josef František nebo další hrdinové, kteří byli už v té době mrtvi a ke kterým byl nějaký fotografický materiál. Ale v podstatě tomu není co vytknout.
Když vycházela vaše kniha, časopis Merkur revue nechal udělat rytinu, kde je trošku v jiné variantě. Co vás k tomu vedlo?
KČ: Záměr byl trochu jiný. Měl jsem představu, že na rytině by se mohl objevit štábní kapitán Kalík, který padl v Dukelském průsmyku a který se na poslední chvíli nedostal do londýnské emise. Bohužel se však nepodařilo sehnat kvalitní fotografii pro rytinu. Proto padla volba na Stanislava Zimpricha, protože byl letec, ale zobrazen byl v uniformě cizinecké legie. Tak jsme vybrali fotografii, kde je zobrazen uniformě Královského vojenského letectva, ve které zahynul v dubnu 1942.
Do jaké míry byla, nebo nebyla Československá republika macešská k hrdinům, kteří se na známkách objevili? Měli šanci objevit se v emisích znovu?
JR: Případy jsou dva. Jednak sovětská varianta z roku 1969, kdy sovětská pošta vydala Otakara Jaroše v edici hrdinů Sovětského svazu. Potom je jeden případ u nás. Shodou okolností byla stejně jako u Jaroše použita stejná předloha. Jedná se o Josefa Gabčíka, který byl vydán na jedné z posledních československých známek v roce 1992 v dvojportrétu společně s Janem Kubišem. Tato korunová známka byla vydána u příležitosti padesátého výročí atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.
Filatelista se dívá na známku nejen jako na zajímavé grafické dílo, ale zajímá ho i hodnota známek. Představuje z tohoto pohledu tato série české Modré mauricie, nebo je to něco naprosto běžného?
KČ: Samotná hodnota známek z filatelistického pohledu není vysoká. Samozřejmě existují některé zkusmé tisky a chyby, kterých si filatelisté cení. Ale emise má obrovský význam a hodnotu pro historii našeho odboje, protože je ve světě svým způsobem ojedinělá.
Sbírali jste nebo sbíráte známky? Pokud ano, vlastníte londýnské vydání?
KČ: Musím se přiznat, že když mi bylo asi třináct, dostal jsem od dědečka album poválečných známek. Byly mezi nimi i známky z londýnské emise. Dobře si vybavuji červenou korunovou známku se štábním kapitánem Řídkým. Pak určitou dobu nebyl na známky čas, ale po jisté době jsem se k nim vrátil. Sbírám známky s motivy mého rodného kraje, Vysočiny.
JR: Sbíral jsem známky taky. Šel jsem cestou nejmenšího odporu, což znamená, že jsem sbíral Československo do roku 1950. Na londýnské vydání jsem narazil velmi záhy, protože to byly jedny z prvních známek z roku 1945. Někdy v druhé půlce sedmdesátých let jsem si pořídil několik sad, protože nebyly drahé. Kromě toho, že doplnily moji sbírku a sloužily k výměně mezi školáky naší základní školy. Později, když jsem toho nechal, mi jich docela hodně z londýnského vydání zbylo. A ještě v sedmdesátých a začátku osmdesátých let jsem je ilegálně lepil na dopisy, které kupodivu došly, byly ofrankovány. To je samo o sobě rarita, protože londýnská série začala platit v pětačtyřicátém roce a přestala platit už v prosinci 1948.
(redakčně kráceno)