40 let od šestidenní války na Blízkém východě

Před čtyřiceti lety se na Blízkém východě znovu schylovalo k válečnému konfliktu mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy. Pro Izrael to od jeho vzniku v roce 1948 měl být už třetí takový souboj. První arabsko - izraelská válka následovala okamžitě po vyhlášení nezávislosti židovského státu v Palestině a skončila vítězstvím izraelských sil. V roce 1956 se Izrael připojil k vojenské intervenci Velké Británie a Francie proti Egyptu, musel se ale pod tlakem Spojených států stáhnout ze Sinajského poloostrova. V květnu roku 1967 stál v čele Egypta stále ještě hlavní protivník Izraele ze Suezské krize prezident Gamal Násir. Izrael byl už delší dobu znepokojen jeho politikou – Násir podporoval útoky palestinských bojůvek na izraelské civilisty, v době rostoucího napětí mezi Izraelem a Sýrií slíbil pomoc vládě v Damašku. 18. května vyslal svou armádu směrem k izraelským hranicím a o den později dosáhl toho, že se ze Sinaje stáhly jednotky OSN, které dosud střežily nárazníkové pásmo mezi oběma zeměmi. Egypt a Sýrie jasně vyhlašovaly, že prahnou po boji a že jejich cílem je úplné zničení židovského státu.

Historický magazín z 19. května se věnoval válce, která záhy po těchto výhrůžkách skutečně vypukla, ale za zcela jiných okolností, než s jakými počítali arabští kontrahenti. Útok zahájil 5. června na několika frontách Izrael a do 10. června porazil armády Egypta, Sýrie i Jordánska. Toto střetnutí proto vešlo do dějin jako šestidenní válka. Jeho výsledky – mimo jiné obsazení území na západ od Jordánu – měly trvalý dopad na blízkovýchodní konflikt a do značné míry dodnes určují faktický průběh hranic Izraele.
Moderátor Petr Brod si na toto téma pozval diplomata a publicistu Miloše Pojara (MP), který byl v devadesátých letech československým a českým velvyslancem v Izraeli, a brněnského politologa a právníka Martina Čejku (MČ), autora knihy Izrael a Palestina.

Jak se vyvíjely vztahy mezi Izraelem a arabskými zeměmi od poloviny šedesátých let?
MP: Vztahy mezi Izraelem a arabskými zeměmi se neustále zhoršovaly. Izrael nabídl několikrát přímá jednání o míru se svými sousedy, ta však byla vždy odmítnuta. Naopak jak ze Sýrie tak z Egypta, hlavně přes území Gazy neustále vpadaly do Izraele fedajinské bojůvky nebo byly přímo prováděny akce syrské a egyptské armády. Sýrie a Egypt spolu úzce spolupracovaly, prezident Násir dostal do spojenectví se svou zemí Sýrií a Irák a posléze se připojilo i Jordánsko. Takže pro Izrael se situace stávala neúnosnou. Nehledě na to, že mezi roky 1955 a 1967 sedm arabských zemí uzavřelo vojenské smlouvy se Sovětským svazem o dodávkách zbraní, které v hodnotě miliard dolarů proudily do arabských států.

Jak to bylo se zásadním postojem arabských zemí k Izraeli?
MČ: De jure jej určitě neuznávaly. Jedinou výjimkou bylo Jordánsko, kde byly relativně dobré vztahy mezi jordánskou královskou rodinou a izraelskými politiky. Ale Jordánsko bylo ve specifické situaci, protože bylo na straně západu a dostalo dost velkou zahraniční pomoc ze strany Spojených států. Na druhou stranu Sýrie a Egypt pohlížely na Jordánsko jako na monarchii, jako na imperialistický stát. Jordánský král byl tak v kleštích z několika stran. Musel si také zachovat loajalitu vlastního obyvatelstva, nehledě na to, že v Jordánsku bylo velké množství palestinských uprchlíků, kteří se tam uchýlili po roce 1948. Takže postoj Jordánska vzhledem k nějakému konfliktu byl nejasný.

Jak to bylo se svobodou plavby okolo Izraele? Ta se později udávala z izraelské strany jako jeden z důvodů války.
MP: Izrael neměl přístup do Suezského průplavu, to Egypt nikdy nedovolil. Takže jediné spojení s asijským a africkým světem a také možnost dostávat naftu z této oblasti byla přes přístav Ejlat, to znamená přes Akabský záliv, Tiranskou úžinu, Rudé moře. Výsledek Suezské války byl, že Tiranská úžina byla pro Izrael otevřená - na březích byly umístěny jednotky OSN, stejně jako na hranicích s Gazou a Egyptem. Tiranská úžina byla pro Izrael životně důležitá tepna.

Po Suezské krizi v roce 1956 značně upadl vliv Francie a Velké Británie na Blízkém východě. Zato vzrostl vliv supervelmocí, USA a Sovětského svazu. Jak by se daly charakterizovat jejich postoje v roce 1967 vůči blízkovýchodnímu konfliktu?
MČ: Blízký východ se čím dál tím více stával bojištěm studené války. Vztahy Spojených států a Izraele byly velice dobré, ale spíše šlo o jakési strategické spojenectví. Tehdy ještě doznívalo spojenectví Izraele s Francií, takže většina výzbroje pocházela právě z Francie - americké dodávky zbraní nebyly tehdy ještě tak veliké. Hlavní americké spojenectví a vliv se dá datovat spíše až od roku 1968.
Sovětský svaz se snažil uplatňovat svůj vliv hlavně v Sýrii a Egyptě. Měl tam své vojenské poradce a mířily tam dodávky zbraní jak ze Sovětského svazu tak i z tehdejšího socialistického Československa.

Jednotky OSN fungovaly jako jakýsi nárazník mezi Egyptem a Izraelem. Ovšem těsně před vypuknutím šestidenní války byly ze Sinaje odvolány. Jaký politický vliv mohla Organizace spojených národů vykonávat na Blízkém východě?
MP: Ten vliv byl spíše omezený, byl dán složením Valného shromáždění a Rady bezpečnosti OSN. Byl tam silný blok nezúčastněných států třetího světa: arabské země měly silnou podporu asijských, afrických a částečně latinskoamerických zemí. Samozřejmě zde bylo právo veta Sovětského svazu a Číny v Radě bezpečnosti. Takže ten vliv byl skutečně velmi omezený.

Jak to bylo, když se ukázalo, že se zřejmě schyluje k vojenskému konfliktu, ve chvíli kdy byly jednotky OSN odvolány ze Sinajského poloostrova? Probíhaly ještě nějaké diplomatické pokusy konflikt odvrátit?
MČ: Probíhaly. Izraelský ministr zahraničí navštívil Spojené státy, aby Izraelci zjistili, jaký bude postoj USA v případě, že konflikt vypukne. Obě dvě supervelmoci, USA i Sovětský svaz nechtěly, aby tento konflikt začal jejich spojenec na Blízkém východě, aby pak nebyl označen za agresora.

Jak reálná byla arabská hrozba z hlediska Izraele? Jakým směrem se ubíraly jeho strategické úvahy?
MP: Hrozba jistě reálná byla. Egypt soustředil na Sinajském poloostrově sedm divizí, rovněž Sýrie byla připravena na Golanských výšinách. Do oblasti Blízkého východu byly stahovány vojenské kontingenty ze Saudské Arábie a dokonce i z Maroka a samozřejmě z Iráku. Egypt 20. května mobilizoval své síly. Takže Izrael se nutně musel cítit obklíčen a ohrožen. Arabské země se navíc vůbec netajily tím, že na Izrael zaútočí se všemi těmi hesly, že ho mohou vymazat z mapy atd.

V Československu znalo poměry v Izraeli a uvažování jeho obyvatel v šedesátých letech z první ruky jen málo lidí. Jedním z těch, kteří mohli v tomto poměrně liberálním období židovský stát navštívit, byl spisovatel Ivan Klíma (přepis doplňující reportáže):
Tam jsem viděl na vlastní oči, co je to demokratická země. Z první republiky jsem si toho totiž pamatoval málo. Tady jsem viděl více politických stran, které vedly spory o všechno. Viděl jsem i jistou snahu vyřešit onen arabský problém. Mluvil jsem s Araby, kteří tam žili a kteří nebyli zdaleka tak militantní jako Arabové žijící mimo Izrael. Takže jsem s dobrým svědomím o tom mohl mluvit.

Proč se Izrael 5. června 1967 rozhodl pro preventivní úder?
MČ: Nešlo přímo o preventivní úder, ale o reakci na bezprostřední nebezpečí. Kdežto preventivní úder je reakce na nějaké déle hrozící nebezpečí, což byl například útok Izraele na Irácký jaderný reaktor v roce 1981. Z izraelského pohledu to bylo pochopitelné, protože z vojenského hlediska byly všechny výhody na jeho straně. Ztráty byly nižší a Izraelci měli možnost zničit letectvo arabských zemí – kontrola vzduchu byl hlavní předpoklad vítězství.

Primárním cílem bylo získat totální kontrolu nad vzdušným prostorem. Jaké byly další válečné cíle Izraele?
MP: Byly tady důležité strategické úvahy – dostat bezprostřední frontu do daleké vzdálenosti od izraelských hranic. Šlo hlavně o střetnutí s Egyptem, protože jakýkoli posun Izraelců směrem na západ znamenal, že by se mezi hranice s Izraelem dostala Sinajská poušť, což je asi 240 kilometrů k Suezu. Také by se eliminovalo nebezpečí z Gazy, které bezprostředně ohrožovalo srdce aglomerací. Na Golanských výšinách to znamenalo, že pokud by byli Syřané vrženi zpět jen o pár kilometrů, tak by ustala neustále trvající hrozba bombardování kibuců, dělostřeleckého ostřelovaní atd. Čili Izrael měl nutně zájem své strategicky nevýhodné hranice nějakým způsobem posunout.

Podařilo se mu to úplně naplnit?
MP: Podařilo se mu to v podstatě ve všech ohledech. Po vyhlášení příměří byli Izraelci na Suezu, zmocnili se celého západního břehu včetně Jeruzaléma, takže tam došlo k posunutí možné fronty až o 60 kilometrů za Jordán, tak zmizela i jordánská hrozba. Podařilo se to i na Golanských výšinách.

Proč byly arabské armády tak neúspěšné?
MČ: V zásadě se jednalo o komunikaci mezi arabskými armádami. Například, když Izraelci vzlétli, tak Egypťané dostali varování od Jordánska, ale protože se den před tím měnil šifrovací kód, tak tato informace nebyla včas doručena na správné místo. Arabské armády byly také podstatně méně motivovány. Kvalita jejich výzbroje byla o něco nižší než izraelská. A třeba egyptské letectvo nemělo žádnou ochranu – nebyly tam pancéřové bunkry pro letadla, takže byla velice snadným terčem pro izraelský letecký útok.

Co se během války odehrávalo mezi Moskvou a Washingtonem?
MP: Létaly mezi nimi depeše a telefonáty, ona horká, červené linka byla údajně založena právě v této době. Především Sovětský svaz vydával varování a koneckonců i Spojené státy nakonec působily umírněným způsobem a brzdily možnosti dalšího eventuelního izraelského postupu až na Káhiru či na Damašek. Tak se více méně opakovala situace z roku 1956, kdy Spojené státy řekly Izraeli: „Jenom sem a dále už ani o píď.”

Chystal se Sovětský svaz zasáhnout do války?
MČ: Chystal se zasáhnout v případě, že Izrael zaútočí jako první. To bylo skutečně velké nebezpečí. Dokonce velitelství strategického bombardovacího letectva na Ukrajině dostalo rozkaz přesunout čtyři perutě do oblasti konfliktu. Jenže tam zas Sověti nechtěli riskovat, že by šlo přímo o sovětské letouny, tak přemalovali jejich výsostné znaky na egyptské. Nakonec šlo o tak velké nebezpečí, kdy hrozilo, že by se do tohoto konfliktu vložili Američané, takže Sověti od této aktivity ustoupili.

MP: Americká 6. flotila rovněž dostala rozkaz připlout do východní části Středozemního moře. A v určité fázi dostaly některé lodě rozkaz přiblížit se až k syrským výsostným vodám. Měla to být hrozba, která varovala, že by se do toho mohli Američané také vložit.

Jaké byly hlavní dlouhodobé důsledky šestidenní války?
MČ: S těmi se setkáváme do dnešních dnů. Současný izraelsko-palestinský konflikt je do značné míry spojen s tím, že byla obsazena území pásma Gazy a západního břehu. Nejedná se však o to, že tato území byla obsazena po válce, ale že Izrael z těchto území vzápětí neodešel. Naopak tam začal budovat civilní osídlení, židovské osady, což se stalo dost důležitým prvkem následného izraelsko-palestinského konfliktu. A platí to do dnešních dnů.

Ještě během bojů na Blízkém východě označili Sovětský svaz a jeho spojenci s výjimkou Rumunska Izrael za agresora a přerušili s ním diplomatické styky. V Československu nebyl postoj stranického vedení v této věci příliš populární. Zvláště v intelektuálních kruzích spíš převládaly sympatie s Izraelem. Jeho postavení vůči Arabům srovnávali mnozí s postavením Československa vůči hitlerovské agresi koncem třicátých let. Kriticky naladění spisovatelé kolem Literárních novin o tom chtěli rozpoutat diskuzi na stránkách svého týdeníku, to se jim však nepovedlo. A jak vzpomíná Ivan Klíma, krátce nato k takové debatě mezi literáty a státní mocí došlo na sjezdu Svazu československých spisovatelů (přepis doplňující reportáže):
Pokus o zveřejnění diskuze o šestidenní válce vyplynul z naší snahy přispět k obnovení demokracie u nás. Z tohoto hlediska byl postoj naší vlády, která se postavila na stranu totalitních arabských režimů a přerušila diplomatické styky s nejdemokratičtějším státem tohoto regionu, pro nás těžko přijatelný. Takže diskuze byla velmi ostrá a odsuzovala postoj naší vlády a vysvětlovala, proč k této válce došlo. Že nejde o jednostranný útok, ale že šlo o obranu, protože arabské státy hrozily Izraeli vyhlazením, zničením apod. Pochopitelně cenzura tento článek kompletně zabavila a pozvala si vedení redakce na kobereček, kde nám dali najevo, že něco takového se nesmí opakovat.
Na sjezdu spisovatelů, který byl o několik týdnů později, Pavel Kohout uváděl jako příklad nehoráznosti politických poměrů a nepřijatelnosti cenzury fakt, že se k tak závažným otázkám československé politiky v zahraničí nemůžeme vyjádřit. To pak samozřejmě pokračovalo v řadě dalších vystoupení. Vlastně většina příspěvků, které pak byly prudce napadeny ze strany stranického vedení, se týkala cenzury a jejího zrušení.

Po šestidenní válce byla zvláště v Československu a Polsku slyšet silná protisionistická kampaň. Měla tato kampaň dlouhodobé důsledky? Jak se na ní projevily například události roku 1968?
MP: U nás v roce 1968 oficiálně ke změně politiky nedošlo. Nebyly znovu navázány diplomatické styky, ale protisionistická rétorika naprosto opadla. Objevily se možnosti dalšího rozvíjení neoficiálních styků – docházelo k dalším návštěvám z Izraele do Československa. Ale spíše na to tady nebyl čas, protože zde byla přemíra domácích problémů, takže stranická politika se tomu v podstatě vyhýbala.

V příštích dvaceti letech následovalo prázdno v československo-izraelských vztazích.
MP: Naprosté prázdno, útlum, neznalost, nemožnost cestovat atd.

Jak se vyvíjely věci v Polsku po roce 1968?
MP: Tam to mělo dlouhodobé důsledky, protože v březnu 1968 polská komunistická strana spustila antisionistickou kampaň: Židé byli propouštěni z práce – především z intelektuálních míst – a to vedlo k tomu, že tisíce Židů Polsko opustily. Buď přímo do Izraele nebo přes nás do západní Evropy.

Proč se Rumunsko vymykalo všeobecnému trendu politiky Varšavské smlouvy vůči Izraeli?
MČ: Rumunská zahraniční politika byla specifická, protože se snažila být nezávislá na Sovětském svazu. Byl to počátek Ceauşescovy éry, který byl tehdy populární jak doma tak i na západě. Také toho dokázal náležitě využít. Důležité rovněž bylo, že Sovětský svaz paradoxně tuto rumunskou politiku do jisté míry toleroval. Možná to bylo i tím, že v Rumunsku nebyli sovětští vojáci.

I když to tehdy nebylo zřejmé, výsledek šestidenní války vedl mimo jiné k dlouhodobému oslabení globálního postavení Sovětského svazu. Potíže Spojených států ve Vietnamu a krátkodobé úspěchy Sovětů v Africe v sedmdesátých letech sice tento přesun v mezinárodní rovnováze sil dočasně zastínily. Ale už od konce sedmdesátých let, kdy došlo pod americkým patronátem k podpisu mírové smlouvy mezi Egyptem a Izraelem, bylo zřejmě, že Moskva je na Blízkém východě druhořadým hráčem. Zklamání jejich klientů v regionu z toho, že v červnu 1967 neriskoval Sovětský svaz kvůli nim přímý konflikt se Spojenými státy, bylo hluboké. Lidová moudrost v sovětském bloku to reflektovala ve vtipu, který tehdy koloval i po pražských a bratislavských kavárnách: Západní novinář se ptá šéfa egyptského generálního štábu: „Pane maršále, proč jste prohráli?“ A dostává odpověď: „Víte, dali jsme příliš na radu sovětských přátel, abychom vlákali nepřítele hluboko na vlastní území, a pak počkali na zimu.“

(redakčně kráceno)