Totalitní režimy nikdy neopomínaly vzpomenout děti jako naději lidstva. Dětský svět pak v dnešní době představuje jeden z nejdůležitějších segmentů globálního trhu. Všichni ještě máme v paměti předvánoční atmosféru, jež nás nutí zahrnout své ratolesti haldami dárků a ze štědrovečerního kapra udělat zlatou rybku, která splní každé přání. Na děti cílená reklama pak plní roli paklíče, který spolehlivě otvírá naše peněženky. Příkazem doby je úspěch, a tak místo aby si hrály podle svého, jsou děti vláčeny od jednoho zájmového kroužku ke druhému v naději, že z nich jednoho dne budou hvězdy. Ne z každého se ale může stát Jágr, Lendl nebo Tereza Maxová. Na druhém konci světa se děti naopak stávají krutými válečníky a zabijáky. Nicméně i přes tyto extrémy se sociologové shodují, že dvacáté století se stalo šťastným věkem dětí, že akceptovalo existenci dětského světa. O dětství jako civilizačním fenoménu a o tom, jak dospělo do dnešní podoby, byl historický magazín Františka Novotného s hosty Milenou Lenderovou (ML), děkankou Filozofické fakulty Univerzity Pardubice a Helenou Koenigsmarkovou (HK), ředitelkou Uměleckoprůmyslového muzea v Praze.
Fenomén dětství v různých dobách
V těchto dnech probíhá v Národním muzeu výstava Lovci mamutů. Máme představu jak vypadalo dětství dětí lovců mamutů?
ML: Určitou představu máme díky ještě nedávno existujícím společenstvím, která byly materiálně a sociálně na úrovni lovců mamutů. Děti si hrály s hračkami vyrobenými doma v tlupě z materiálů jednoduše dostupných (hlína, dřevo, kosti). Problém je, že někdy přesně nevíme, jestli byl předmět hračkou nebo kultovním předmětem. Ovšem socializace dětí probíhala velmi brzy, kdy kolem jedenáctého roku se dítě muselo o sebe samo postarat.
Z dětství se stala téměř odborná záležitost. Jak je vlastně definováno? Kdo dětství definoval a jak?
ML: Našli bychom definice už z období antiky. Vždy byl jakousi hranicí dětství věk, od kterého je dítě schopno se samo o sebe postarat. Čím více se blížíme současnosti, tím je tato hranice vyšší. Například, když se koukneme do Riegrova slovníku naučného (vycházel v letech 1860-1874), tak tam je za hranici dětství považován u chlapců věk šestnácti let a u děvčat rok čtrnáctý. O autonomii dětství, kdy je dítě opravdu vnímáno jako dítě, můžeme hovořit až od osmnáctého století.
Kdy se začala vyzdvihovat role rodiny?
ML: To je složitější. Zprvu rodina splývala s domem. Dům vytvářel samostatnou ekonomickou jednotku. O vztazích v rodině, které jsou důležité, píše moderní pedagogika, počínaje Johnem Lockem, Jean-Jacques Rousseauem. Pak německý směr, který se nazývá filantropismem, se tomuto tématu taktéž věnuje. Posléze se rodině věnuje i česká pedagogika.
Pověstnou kapitolou českých dějin je husitství. Jak si hrály děti v Táboře?
HK: Hrály si s tím, co je obklopovalo, protože to je základní princip hračky. Z dobových záznamů víme, že husitské dětství bylo ovlivněno ideologií. Děti byly vojensky školeny. Dokonce byly trestány jako dospělí.
Dá se funkce hračky v období středověku, ranného novověku zobecnit. Jak se společnost dívala na předměty, s kterými si děti hrají?
ML: Těžko říci globálně, jak společnost hračky vnímala. Hračka zkrátka byla věc, která patřila dítěti - věc, s kterou si hrálo a nikdo mu to nezakazoval. Rozhodně nehrála takovou roli, jakou hraje v dnešním světě.HK: Hračka byla vždy, zejména od dob středověku, rozdělena na holčičí a klučičí. Kluk jako hrdina, děvče k plotně. Heslo, které někde platí dodnes, tenkrát platilo všude. Hračky se staly miniaturou světa dospělých.
Přepis profilové reportáže:
Máme štěstí, že na Pražském hradě ve Starém purkrabství je umístěna jedna z největších sbírek historických hraček, kterou sestavil Ivan Steiger (filmový režisér, producent a karikaturista). Většina hraček v pražském muzeu pochází z devatenáctého a ze začátku dvacátého století. Zachycuje období, kdy průmyslová revoluce zahájila strojovou výrobu hraček, které zobrazují až do neuvěřitelných podrobností tehdejší měšťanský svět i s jeho morálkou a rozdělením životních rolí.
K výchově k mateřství sloužily početné kolekce panenek, od roku 1855 i v podobě nemluvňat, jímž v roce 1908 dala Marion Kaulicová realistické tváře. Hlavičky těchto panenek někdy vážily až dva a půl kilogramu, aby se holčičky naučily správnému držení batolat. Jiné panenky, naháčci, byly vyrobeny z porcelánu, aby se daly koupat v miniaturních koupelnách, které byly plně funkční.
První globální hračkou byl medvídek, který dostal přezdívku Teddybear podle tehdejšího amerického prezidenta Theodora Roosevelta. A stal se vlastně praotcem medvídka Pů a medvídka desátníka Radara ze seriálu M.A.S.H. Děvčátka se učila vařit při hraní s miniaturními sporáky, často funkčními, do jejichž výbavy patřily sady hrnečků a nádobí. Chlapci se na budoucí kariéru v tehdejším industriálním světě chystali pomocí funkčních miniatur parních strojů, avšak nechyběly ani miniatury dopravních prostředků, z nichž největší popularitu si vydobyly vláčky a autíčka. Průkopníkem byla německá firma Märklin, která začala vyrábět vláčky i se zmenšenými nádražími a doplňky už v devatenáctém století. Všechny tyto hračky byly bez pochyby luxusním zbožím. Ale důkazem, že existence dětského světa s právem na hraní se po první světové válce začala uznávat všeobecně, je kolekce dřevěných lidových hraček, které se od začátku dvacátých let minulého století vyráběly v podkrkonošských Hořicích.
Hračky jistě tvoří podstatnou část dětského světa, ale nikoli jedinou. Patří do něho také předškolní vzdělání, škola a v neposlední řadě i rodinné prostředí. Kdo v Evropě zavedl první povinnou školní docházku? A kdy byla zavedena v českých zemích?
ML: První bylo Prusko. A od Pruska tento model převzala Marie Terezie, kdy školním patentem v roce 1775 zavedla vzdělávací povinnost pro chlapce a dívky ve věku od šesti do dvanácti let.
Jak to bylo s předškolní výchovou? Kdy se poprvé objevily první mateřské školy a jesle?
ML: Musíme si uvědomit, že mateřská školka dnes plní funkci výchovnou. Tenkrát jesle a mateřské školy, tehdy se jim říkalo mateřské zahrádky, byly jakousi sociální sítí. To znamená, že vznikaly pro sociálně slabší vrstvy, kdy oba rodiče byli v zaměstnání. Byla to záležitost města a týkala se především chudiny.
Vraťme se k hračkám. Čím byste doplnila přehled, který nám skýtá návštěva Steigrova muzea? Co tam postrádáte?
HK: Možná tam postrádám stolní hry a stavebnice. Stolní hra byla velmi důležitým prvkem, protože spojovala rodinu, vychovávala a zároveň byla zábavná.
Dnes mimoškolní výchova velmi ovlivňuje budoucí kariéru dětí. Jak tomu bylo v minulosti?
ML: Na konci devatenáctého století vznikají první mimoškolní organizace a kroužky. Jinak je to ale záležitost typická pro století dvacáté a spíše pro jeho druhou polovinu. Jde totiž o to, že děti v devatenáctém století měly mnohem více povinností než mají děti dnešní. A šlo to napříč sociálními vrstvami. V tehdejším hierarchizovaném světě jak malý šlechtic, tak syn chudého dělníka měl své povinnosti, které určovaly, kam v životě do budoucna patří. První dětské organizace měly opět spíše funkci sociální. Vznikaly pro děti, kterým rodiče nemohou poskytnout rozumné trávení volného času. Potom šlo o organizace řekněme politické, které vznikaly například u politických stran, které reprezentují dělnické hnutí a podobně.
Jak se do dětství na sklonku devatenáctého století promítl tehdejší nacionalizmus? A jak se do něj promítla emancipace české společnosti?
ML: Už v druhé etapě národního obrození se razila myšlenka, že české dítě má mít české knížky a české hračky. Takže příslušnost k národu je akcentována mnohem dřív než na konci devatenáctého století. Dokonce českým ženám bylo relativně brzo přiznáno vzdělání, aby byly vzdělané a mohly rodit pokud možno chlapce a vychovávat z nich vlastence. Řekla bych tedy, že národnostní rozdělení je ve výchově patrné už od čtyřicátých let devatenáctého století a je zřetelné až do první světové války.
V té době také vzniklo dětské prostředí. Kdy se poprvé v bytech objevily dětské pokoje? A kdy se začal vyrábět dětský nábytek?
ML: Musíme oddělit prostor a vybavení, které to prostředí doprovází. Vlastní komnaty měli už ranně novověcí malí šlechtici a šlechtičny. Ale účelové vybavení místnosti dětským nábytkem je záležitostí až druhé poloviny devatenáctého století. Nejdříve to byly zmenšeniny nábytku pro dospělé, ale na konci devatenáctého století se už začínají objevovat klasické dětské postýlky, školní škamny na domácí učení, stolečky, židličky a podobně.
Snad prvním kusem tohoto specializovaného dětského nábytku byla jídelní židle.
ML: Během společného jídla se dítě učí slušně chovat, prochází jakousi socializací. Takže jakmile to jen trochu šlo, jedlo dítě společně s rodiči, a to pochopitelně nešlo na židli pro dospělé. Ovšem prvním kusem dětského nábytku je kolébka, to je doložené.
Dětství na venkově by asi probíhalo jinak. My jej máme zprostředkováno díky Ladovým obrázkům. Myslíte si, že je zachycují věrně?
ML: Celkem věřím na ikonografické prameny. Co se týče dětských radovánek, můžeme závidět snad jen ten sníh. Cesta do školy vypadá též autenticky. Nejsem si jen jistá asistencí dětí při hospodských rvačkách. Oblečení také odpovídá tomu, co děti tenkrát nosily.
Dnešní hračky mají globální charakter, například ona pověstná panenka Barbie. Mají hračky být globální, nebo mají spíše odrážet kulturní odlišnost?
HK: To se nedá říci. Hra s předmětem, který vám někde není vlastní, pro vás otvírá nové světy. Španělé, když dobývali Ameriku, rozdávali panenky indiánským dětem a tím jim přibližovali svůj svět. Není tedy úplně na škodu šířit hračky globálně, ale záleží na jejich typu.
Kdy se objevilo poprvé skutečné dětské oblečení?
ML: Opět to souvisí se vznikem moderní pedagogiky. Hlavním výrobcem se stává Francie, která diktovala oděvní módu. Dnešním dětem by se to nelíbilo. Pořád to byly dlouhé sukně, chlapci museli nosit čepice, ale už oblečení respektovalo dětskou touhu po pohybu. A po celé devatenácté století se oblečení snaží srovnat s modernizující pedagogikou, vznikem pediatrie atd.
Až do dvacátých let minulého století se malí chlapečkové oblékali do sukýnek. Kde se tato zvláštnost vzala?
ML: Vysvětluje se to tím, že dítě, ať to byl kluk nebo holka, bylo do svých čtyř let součástí ženského prostoru. Zlom pak nastává v pěti letech, klukům ostříhali vlasy a dali kalhoty. Pro chlapce to však nebyla žádná výhra, protože sukýnka byla pohodlná a kalhoty tenkrát (na začátku devatenáctého století) vyrobené z pevného vlněného sukna zdaleka tolik pohodlné nebyly, ale bylo to znakem maskulinity.
Jak se vyvíjely rodinné vazby od počátku novověku?
ML: Mezi historiky se vede spor o to, jestli citové vazby v rodině, řekněme mateřský cit, dívka získávala výchovou, nebo mateřstvím samotným, či jde o cit nám vrozený. Myslím si, že emocionální role rodiny, jak ji vnímáme dnes, se vytváří až v moderní době (v osmnáctém a hlavně v devatenáctém století). Může to být katastrofální dětskou úmrtností, která byla až do začátku osmnáctého století. Hlubší citová angažovanost rodičů k dítěti při těchto podmínkách, by rodiče při případném úmrtí jenom o to víc ničila. Děti si rády na něco hrají. My jsme si hráli na Rusy a Němce. Dnešní děti si prý hrají na popravu Saddáma Husajna. Na co si hrály děti v devatenáctém století?
HK: Na sklonku osmnáctého století si hrály na popravu gilotinou, Francouzská revoluce bylo velmi oblíbené téma. Určitě si hrály na vojáky, tenkrát se velmi často válčilo.
Dnešní nejoblíbenější hračkou je počítač. Nenahrazují počítačové hry úlohu loutkového divadla?
HK: Počítačové hry nahrazují dnes téměř všechno, pohyb, komunikaci mezi vrstevníky, stolní hry, komunikaci s rodinou. Nenahrazují však citovou vazbu.
(redakčně kráceno)