Jsou knihy, které když je čteme ve správném věku, stanou se součástí naší představy světa. Přitom nemusí patřit k absolutním vrcholům literatury. To je i případ knížek Eduarda Štorcha, od jehož narození uplynulo 10. dubna 130 let. Co bylo podnětem k tvorbě tohoto autora a nakolik je jeho dílo jedinečným fenoménem? To bylo hlavní téma Historického magazínu z 10. května. Moderátor pořadu František Novotný v něm přivítal knihovnici a spisovatelku Františku Vrbenskou (FV) z Národní knihovny a archeologa a publicistu Karla Skláře (KS), emeritního ředitele Národního muzea - Historického muzea a mimo jiných také autora knihy Bohové, hroby a učitelé.
Od narození Eduarda Štorcha uplynulo 130 let
Jak na vás zapůsobil Eduard Štorch, když jste četla jeho knihy jako dítě?
FV: Byla jsem nadšená. Uvědomme si, že tenkrát nebyla fantasy, přitom každý člověk, obzvlášť dítě, má v sobě podvědomou touhu po archetypálních příbězích. Štorch toto úžasným způsobem splňoval. Byl to pedagog, archeolog amatér, takže se snažil do svých knih dostat jak nějaké poznání, tak model chování – svoji představu o tom, jak by se měl chovat mladý člověk. Navíc do svých knih vložil kouzlo otevírání minulosti, které uchvacuje nejen autory, ale i mnohé badatele.
Přispěly knihy Eduarda Štorcha nějak k tomu, že jste si zvolil povolání archeologa a popularizátora této vědy?
KS: V tom vás musím zklamat. U mě to bylo právě naopak: ne od Štorcha k lovcům mamutů, ale od lovců mamutů ke Štorchovi. Respektive od sídliště lovců mamutů, které můj dědeček našel na naší zahradě v Řevnicích, když jsem byl ještě kluk. Potom tam pánové z Národního muzea dělali vykopávky, všechno jsem pochopitelně viděl. Od té doby jsem se teprve dostal ke Štorchovi, ale přečetl jsem ho v dětství samozřejmě prakticky celého.
Určitě nejznámější Štorchovou knihou jsou Lovci mamutů. Tato kniha má ale velice komplikovaný původ. Od čeho vlastně začala a kdy dostala svou konečnou podobu?
FV: V tomto Štorch připomíná podobně magického autora, profesora Tolkiena, protože na této knize pracoval celý svůj život. Od větších změn až po drobné úpravy. Říká se, že si základ příběhu vymyslel, když se svými žáky objevil v Praze kostru mamuta.
V každém případě v roce 1907 vychází Člověk diluviální, což je svým způsobem přelomová publikace, zanedlouho se také dočkala druhého vydání. V roce 1918 už potom vychází jako Lovci mamutů.Tento název byl ohrožen, protože ve 30. letech se objevil jeho literární sok, který vznesl určité námitky proti originalitě Štorchova díla s odkazem na jakési indiánské příběhy.
Štorch na Lovcích mamutů neustále pracoval, doplňoval je, rozšiřoval a ověřoval si všechny možné poznatky, aby vše sedělo. V roce 1936 pak vyšli v téměř dokonalé podobě. Zajímavé je, že Štorch velmi dlouho sháněl nakladatele, než se mu podařilo knihu vydat u Toužimského a Moravce.
Je fascinující vidět, s jakou pečlivostí ke knize přistupoval. Jak měnil věty, když zjistil nové poznatky, aby to bylo perfektní. Jak spolupracoval s ilustrátory, mezi které patřil slavný Jaroslav Panuška, Jan Konůpek, Zdeněk Burian, ale i Ondřej Sekora. Štorch tomu skutečně dal celou svou duši.
Tuším, že jubilejní 10. vydání se objevilo v roce 1951. Mezi tím byla čítanková, časopisecká, zkrácená vydání. Poslední, definitivní vydání je z roku 1956. Lovci mamutů byli přeloženi do řady jazyků – slovenštiny, polštiny, maďarštiny, němčiny, francouzštiny a dokonce japonštiny.
Štorch byl obyčejný učitel za Rakouska-Uherska, jakých bylo na tehdejších obecních školách tisíce. Proč se právě on stal nadšeným archeologem? Proč od archeologie utekl právě k psaní prehistorických povídek a románů?
KS: To je složitá historie na hodně dlouhé vyprávění. Na počátku stálo Štorchovo volnomyšlenkářství a rozchod s náboženstvím. Pro Štorcha to neznamenalo mravní nebo filozofický přerod, ale nastala pro něj otázka, jak vznikl člověk, když nebyl stvořen. Tomu se začal věnovat a už na začátku 20. století začal psát různé vzdělávací brožurky, čímž se dostal k archeologii.
Té nakonec úplně propadl. Měl ale trochu smůlu, že neměl dostatečné vzdělání, které by mu umožnilo skutečnou vědeckou práci v oboru. Nedovedl také dost často odlišit své představy od skutečnosti nebo od kriticky zvážených možností. Proto se dostal poměrně brzy do sporu s „oficiální“ archeologií, i když tam určitou roli hrály i osobní pohnutky obou stran. Přesto to byl zejména tento důvod, proč jeho knihy (zejména Praha v pravěku, na které si velmi zakládal) byly ze strany „oficiální“ archeologie ostře odsouzeny.
Nakonec to vedlo k tomu, že se Štorch s archeologií rozloučil. A protože se už před tím věnoval popularizaci archeologie s pedagogickým podtextem, obrátil se k tomuto směru činnosti na trvalo. V tomto případě můžeme profesionálním archeologům té doby poděkovat, protože bez nich by se Štorch nestal takovým spisovatelem, jak ho známe dnes.
Připomněla byste další Štorchova díla?
FV: Jeho dílo můžeme rozdělit do několika skupin, které sledují proud dějin. Začíná Lovci mamutů, postupuje přes mladší dobu kamennou – Minehava, Ne veliké řece, Osada havranů. Dobu bronzovou zastupuje Bronzový poklad a Volání rodu, to jsou počátky zemědělství.
Pak se pomalu dostáváme do historického období. To je kniha Hrdina Nik (jehož původní předloha vyšla na Junácké stezce) z doby Sámovy říše a boje proti Avarům a franckému králi Dagobertovi. Další je Děvín a Velehrad, kde je hlavní hrdina Česťa, později pokřtěný jako Lazar. Jde o výjimečnou knihu z období Velkomoravské říše, která jediná nemá vysloveně mladistvého hrdinu. Hlavní postavu totiž sledujeme do jejích sedmdesáti let, kdy udatně padne na bitevním poli. Pak je kniha Zastavený příval, která se odehrává o padesát let dříve, zhruba počátkem 9. století. To je doba, kdy naše země byly napadeny synem Karla Velikého a šlo o šíření křesťanství. Následují další díla: Meč proti meči, V šeru dávných věků, Čarodějův učeň, který byl později zařazen do jednoho z povídkových výborů.
Knih by bylo poměrně hodně. Ne všechny však mají stejnou úroveň. Třeba Meč proti meči, který mapuje boj polabských Slovanů, se tak úplně nevydařil. Ovšem některá díla jsou skutečně velice silná: Minehava, Lovci mamutů, Volání rodu. To jsou knihy, které jsou schopné oslovit i dnes.
Soudobá kritika vyčítala Štorchovi, že píše indiánky. Jak hodnotíte jeho tvorbu?
KS: To byl problém té doby. Indiánky tehdy byly synonymem brakové literatury, před kterou varovali nejen všichni pedagogové, ale proti které vystupovalo i ministerstvo vyučování apod. Štorch ovšem chtěl oživit obraz pravěku a dostat jej do myslí dětí, takže se obrátil k paralelám z života indiánů. Tím právě porušil jakési dogma tehdejší pedagogiky.
Těžko však mohl postupovat jinak. Aby si jen vymýšlel, by bylo složité, a tady právě nacházel určité vzory pro chování a jednání lidí, ale i přímo pro různé náměty a děje, které čerpal z indiánských pověstí.
Na druhé straně je pravda, že se neomezoval jen na indiány, ale pečlivě sbíral veškerý etnografický materiál i třeba z Afriky, Asie nebo od Eskymáků. Z toho všeho potom vytvářel amalgám pravěké kultury, která pochopitelně dětem imponovala a bylo to pro ně něco nového. Jakmile se to však snažil převést do odborné literatury, silně narazil. Nutno říci, že samozřejmě oprávněně.
V roce 1936 se dokonce Štorchova učebnice dějepisu stala předmětem ministerské interpelace, když lidovecký poslanec a katecheta Alois Roudnický interpeloval, že je tato učebnice špatná, nemorální a nekatolická. Co můžete k této „aféře“ říci?
FV: Nebyla první. Štorch narazil už v roce 1912, když vydal svůj Život v pravěku. Ten byl psán přesně v duchu jeho přístupu k popularizaci vědy – začínat od samých počátků. Jenže když líčil prehistorii člověka, pomohl si trošku příběhy z bible, které samozřejmě poněkud inovoval. Přistupoval k nim svobodně, s ohledem na přírodu a svobodnou vůli člověka. To byl problém. Údajně znevažoval bibli, rouhal se, dával dětem špatný příklad.
V roce 1936 se to opakovalo. Šlo o učebnici dějepisu pro druhé třídy měšťanských škol, kterou vypracoval společně s uznávaným odborníkem Karlem Čondlem. Je to učebnice, která je dnes z pedagogického hlediska vysoce hodnocena. Ovšem tenkrát se namítalo, že uráží Přemyslovce, když o nich říká, že byli stejní „padouši“ jako všichni jiní vládci té doby, a líčí kněze jako tmáře atd. Štorch tak ovšem přistupoval ke všemu. Takže jedna z jeho nejzápornějších postav je šaman, protože Štorch ctil racionální pohled na věc.
Na druhou stranu Štorch neútočí, není hrubý. Nelze mu vyčíst, že by urážel, ale přesto to tak mnozí pochopili. Například tehdejší známá osobnost právník Zelenka vytýkal Štorchovi, že mluví o svatém Václavovi jako o pohůnkovi Němců. Takže tento dnes moderní přístup byl velmi znevážen. Štorch se kvůli tomu musel nakonec soudit, ale kniha byla stejně v roce 1939 zakázána.
Eduard Štorch se narodil v Ostroměři u Hořic, kde je dnes jeho malé muzeum. O Štorchově kořenech a rodném kraji hovoří místostarosta Miroslav Vobořil (přepis doplňujícího rozhovoru):
V Ostroměři je Muzeum Eduarda Štorcha a Karla Zemana, což jsou místní rodáci. Eduard Štorch se narodil 10. dubna 1878 v rodině strojníka Vojtěcha Štorcha. V Ostroměři žil pak se svými bratry do osmi let. Eduard Štorch velmi úspěšně maturoval v roce 1897. Posléze šel učit do Malšovy Lhoty, kde pobýval asi rok. Odtamtud byl přeložen jako pomocný učitel do Dobré Vody, kde učil dva roky.
Naštěstí se jej ujala Česká Matice, díky níž se dostal na Mostecko. Tam došlo k výraznému posunu. Štorch se zde totiž setkal s dětmi horníků, tenkrát velké chudiny. Takže začal zpracovávat projekty, jak děti vzít ven a naučit je pohybu v přírodě.
Už tehdy měl jako velkého koníčka archeologii. Začal navštěvovat i semináře, kde si jako amatér archeolog prohluboval znalosti. Navštěvoval také archeologická naleziště. Mimochodem je známo, že měl poměrně obsáhlou sbírku archeologických nálezů – mimo jiné měl kel a nohu mamuta.
Na rozdíl od literární činnosti, kterou máme všichni v povědomí, jen málokdo ví, že byl Eduard Štorch také inovátorským pedagogem, průkopníkem školy v přírodě a dalších moderních vyučovacích metod. Které metody to byly? Co to byla Dětská farma?
KS: Štorch jako pedagog je kapitola sama pro sebe a mělo by to být někdy ze strany pedagogiky monograficky zpracováno. Štorch byl totiž velice neortodoxní. Vycházel z toho, že děti byly ve škole jako ve vězení, a to se mělo změnit. Dělal pro to různé kroky, které tehdy byly naprosto neobvyklé, ačkoliv je dnes známe velmi běžně.
Štorch byl mezi prvními, ne-li vůbec první, kdo vozil děti v létě na větší výlety nebo k moři do Jugoslávie (tehdy ještě stále Rakouska-Uherska) nebo v zimě na lyže. Dětská farma byl vrchol jeho snažení. Šlo o skutečnou školu v přírodě, i když byla vlastně jen pár stovek metrů od školy, kde působil.
Štorchovi se podařilo na počátku 20. let najmout na Libeňském ostrově poměrně velký pozemek. Tam pak začal za pomoci dětí budovat školu, kde měla být většina činnosti věnována mimoškolním pracím - sportování, hrám, ale třeba i obdělávání louky apod. Děti si tam vlastníma rukama budovaly dřevěné stavby a byly tím skutečně nadšeny. Dokonce také prezident Masaryk navštívil tuto farmu a věnoval nemalý peníz na její rozvoj. Bohužel to trvalo jen několik let, protože magistrát přišel s tím, že pozemky potřebuje na něco jiného. Byly to však skutečně průkopnické činy, které později našly daleko větší uplatnění.
Vzpomeneme-li si na Lovce mamutů, často se nám vybaví jako první Zemanova Cesta do pravěku. Ovlivnili se nějak tito dva tvůrci?
KS: Nevím, jestli četba Štorchových knížek Karla Zemana ovlivnila, ale osobně k tomu nedošlo. Film vzniká v roce 1955, a to už Eduard Štorch dávno nebyl činný. Se svou činností de facto skončil v roce 1948, kdy jej doba, která nastoupila, dost těžce postihla. Štorch jako bytostný levičák a marxista byl prohlášen za buržoazního archeologa, který odvádí svými pracemi pozornost dětí od budování socialismu. Jeho knihy také kolem roku 1950 téměř nevycházejí.
Navíc byl postižen různými perzekucemi. Jeho byt byl obsazen, chata, kde psal své romány, také dostala bez jeho vědomí nájemníky. Ke všemu byl v té době velmi nemocen, trpěl postupující sklerózou a v roce 1956 umřel víceméně bezmocný.
Eduard Štorch patří k dlouhé řadě českých učitelů, kteří chápali školu šířeji než jenom jako pobyt dětí ve škole spojený s biflováním nazpaměť. Pravda, většina jeho knih se řadí mezi dětské a Lovci mamutů se čtou ve škole, ale právě proto zná každý z nás Kopčema, Mamutíka, Veverčáka a další lovce z pálavské tlupy. Takže většina z nás nevidí pravěk jinak než očima Eduarda Štorcha. A to není málo.
(redakčně kráceno)
Historický magazín (zdroj: ČT24)