Ve studiu ČT24 přivítal Daniel Takáč v pátek 6. června prostřednictvím telemostu z německého velvyslanectví v Praze exkluzivního hosta, Hanse Dietricha Genschera. Genscher, jako bývalý ministr zahraničí Spolkové republiky Německo, je jednou z klíčových postav reprezentujících konec studené války. Určitě to platí pro tisíce Němců, kteří na podzim 1989 hledali útočiště na německém velvyslanectví v Praze. Právě Genscher jim totiž přinesl fantastickou zprávu o otevření hranic do západního Německa. O několik měsíců později pak společně s Jiřím Dientsbierem přestřihl ostnaté dráty na československo-německých hranicích. A za necelý rok potom stál u sjednocení Německa.
„Svoboda není samozřejmost,“ říká Hans Dietrich Genscher
Jako diplomat jste měl docela štěstí na to, co se dělo ve vašem funkčním období, zejména v roce 1989. Co se v takovou bouřlivou dobu honí hlavou šéfovi diplomacie silné evropské země?
Pro mě osobně byl váš stát vždy velice důležitý. Poprvé jsem byl v Praze na podzim roku 1968, abych se tady setkal se zástupci pražského jara. Přijel jsem sem s mým předchůdcem v úřadě Waltrem Scheelem, který byl mým stranickým šéfem. Chtěli jsme se přesvědčit o tom, co se děje v Československu, a vyslovit svou solidaritu a podporu ženám a mužům pražského jara.
Úplně jiná byla situace v roce 1989. Tehdy jsem přijel do města, kde už týdny hledali lidé z NDR útočiště. Najednou jich tu nebyly stovky, ale tisíce a čekali na půdě velvyslanectví na výsledky rozhovorů, které jsem vedl v New Yorku. Onoho 30. září jsem se z New Yorku vrátil brzo ráno ze zasedání Valného shromáždění OSN. Setkal jsem se tehdy se svým kolegou Fischerem z NDR, sovětským ministrem zahraničí Eduardem Ševarnadzem a československým ministrem zahraničí Johanesem. Nakonec se to všechno dalo do pohybu. 30. září ráno to vyústilo sdělením v Bonnu, že NDR souhlasila s tím, aby československá strana otevřela hranice.
To pro nás byla naprosto skvělá zpráva. Sám jsem totiž bývalou NDR v roce 1952 opustil a utekl jsem do západního Německa. Takže jsem měl velké pochopení pro motivy a neděje lidí, kteří byli tady v Praze v budově velvyslanectví. Ostatně v tom samém velvyslanectví, kde jsem se na jaře v roce 1989 poprvé setkal s Václavem Havlem.
Do Československa jste se pak vrátil ještě 23. prosince 1989. To jste však nepřijel do Prahy, ale na československé hranice, kde jste společně s Jiřím Dientsbierem přestřihl železnou oponu. Co jste mu ve chvíli, kdy jste držel ony obrovské nůžky, říkal?
To byl naprosto skvělý pocit. Oba jsme si vzpomněli na naše první setkání, které proběhlo o dvacet jedna let dříve v zadní místnosti jedné pražské hospůdky. Tehdy jsem se tam setkal se skupinou mladých novinářů nakloněných pražskému jaru. Jeden z nich byl právě Jiří Dientsbier. A najednou jsem měl šanci zrovna s ním střihat ostnatý drát. To je pocit, který jsem za svou politickou práci před tím nikdy nezažil s odhlédnutím od 30. září v Praze.
Pokračovalo to ke sjednocení Německa v říjnu 1990. Z dnešního pohledu: Udělal byste něco jinak? Nebylo to příliš rychlé sjednotit Německo rok po pádu komunismu ve východních zemích Evropy?
Ne. Naopak. Nebylo to dost rychlé. Nebylo totiž vůbec jisté, jestli Gorbačovova, Ševarnadzeho a Jakovlevova politika z Moskvy potrvá, zda se jim podaří prosadit. V roce 1990 Ševarnadze odstoupil, pak jsme zažili moskevský puč… Byl to skutečně závod s časem. Navíc otázka, jak dlouho bude otevřeno toto okénko, příležitost, byla oprávněná, protože nešlo jen o nás Němce a německé sjednocení. Pád zdi a sjednocení Německa otevřelo cestu pro sjednocení Evropy, pro členství států bývalého východního bloku v Evropském Společenství stejně jako v NATO. To všechno byly nadmíru důležité události.
Vždy jsem si myslel, že se německé sjednocení nemůže odehrát izolovaně, ale pouze jako součást evropského sjednocování. A naopak jsem se domníval, že se nebude sjednocovat Evropa kolem Německa, ale že obojí musí jít ruku v ruce. Proto pád zdi nebyla událost berlínská nebo německá, ale evropská.
Evropská proto, že na rozdíl od dřívějších časů, kdy došlo k povstáním v roce 1953 v NDR, 1956 v Maďarsku, opakovaně v Polsku a proběhlo samozřejmě pražské jaro v roce 1968, to nebylo v jednotlivých státech, bylo to v pohybu všude. To, co se stalo v roce 1989, tak byla skutečně evropská událost a evropská revoluce za svobodu.
Pokud pomyslíme na to, jak blízko si v roce 1989 byly národy Evropy, nikdy před tím si tak blízko nebyly. Jen doufám, že tuto blízkost si zachovají i do budoucna.
Sjednotit dvě části kdysi jednotného Německa asi nebylo nejednodušší. V čem byl největší problém? Ekonomická úroveň, myšlení lidí, dohody či nedohody politiků?
Nejtěžší byly asi ekonomické problémy. V této oblasti se jistě to či ono mohlo udělat jinak, ale rozhodující byla politická vůle a vůle lidí. Desetiletí násilného a vynuceného rozdělení pochopitelně vedly k tomu, že lidé za sebou měli zcela různé biografie, nejrůznější dojmy a vjemy. To je ale dávno za námi, protože dorůstající generace a mladí lidé se na dobu rozdělení ze života svých rodičů dívají jako na minulost. Jejich úkolem ale dnes je, aby zvládli budoucnost.
Dnes jsem měl tady v budově velvyslanectví setkání s maturanty z Prahy, s lidmi, kteří se narodili v roce 1989. Jim je dnes skoro dvacet let a začali svůj život již ve svobodě. To je naše budoucnost. Nesmíme přitom však nikdy zapomenout na zkušenosti minulosti, protože svoboda je strašně cenná věc. Lidé, kteří sem v roce 1989 utekli, chtěli svobodu. Svoboda není samozřejmost. Musíte ji opečovávat, musíte se o ni starat. A to byl úkol, který musela splnit moje generace. Dnes evropský osud předáváme do rukou těchto mladých lidí, ve které mám naprostou důvěru.
Jací byli mladí lidé, se kterými jste se dnes setkal? Věří v demokracii? Vidí nové uspořádání Evropy jako důležitou věc, o kterou je třeba se starat?
Tito lidé jsou daleko samozřejmějšími Evropany. Neznají hranice, mají veškeré možnosti cestovat do cizích zemí, studovat tam. To je naprosto skvělý vývoj. Tito lidé si zcela přirozeně zvykají na zcela jiné způsoby myšlení jiných Evropanů. Máme za sebou společné dějiny se světlými i temnými kapitolami. Máme společné kořeny: osvícenství, křesťanství. To vše je velice důležité poselství.
To nejdůležitější poselství však je, že jsme se z minulosti poučili. Poučili jsme se, že Evropa může mít dobrou budoucnost, pokud bude vybudována na rovnoprávnosti národů. Velcí pak nebudou rozhodovat, co mají dělat malí. Státy naopak musí nezávisle na své velikosti společně utvářet budoucnost.
Bezpochyby to byl šťastný okamžik evropských dějin, že při zakládání Evropského Společenství (šlo o šest států: Benelux, Itálie, Spolková republika Německo, Francie) musely velké státy akceptovat rovnoprávnost menších států. To bylo strašně důležité a určitě se po celém světě osvědčí podívat se na to, co se v Evropě povedlo.
Výhoda pro Evropu je výhoda pro všechny ostatní. Když to v Evropě půjde dopředu, pomůže to každému jednotlivci, aby se překonala rivalita, která zde po staletí panovala.
Je Německo i dnes připraveno hrát tuto roli, kdy větší nebudou „válcovat“ menší?
Určitě, naprosto ano. Jako ministr zahraničí jsem na to kladl nesmírný důraz. I při poltických rozhovorech jsem to vždy jasně formuloval. Protože jen když se to bude dělat takto, vznikne kultura soužití, která bude nosným základem pro všechno ostatní.
Je nějaká diplomatická klička, vítězství, na které nejraději vzpomínáte? Šéfem německé diplomacie jste byl osmnáct let?
30. září 1989 byl přirozeně naprostý vrchol. Stejně tak potom o rok později 3. října sjednocení. Nebo 9. listopad, pád Berlínské zdi. 8. říjen 1989, když se konala obrovská demonstrace v Lipsku, na níž desetitisíce lidí demonstrovali za svobodu, v rukou měli svíčky a volali: Nechceme násilí. To na tom vlastně bylo krásné, že celý boj za svobodu v Evropě byl nekrvavý.
Kdy vás poprvé napadalo, že přijedete přestřihnout železnou oponu?
Každý rok jsem při své řeči ke Spojeným národům říkal, že cíl se nemění, a to: Jednota ve svobodě Němců. Lidé mi říkali, jestli si opravdu myslím, že je to možné, nebo to musím říkat z vnitropolitických důvodů. Vždy jsem říkal, že jsem o tom hluboce přesvědčen, a pokud mi bůh dopřeje průměrného věku, dožiji se toho. Někde uvnitř jsem doufal, že bych u toho mohl být i pracovně, což jsem také nakonec byl. A proto jsem suma sumárum vděčný a spokojený člověk.
(redakčně kráceno)