Paříž - 15. června 1667 proběhla vůbec první doložená krevní transfuze v historii medicíny. Osobní lékař francouzského krále Ludvíka XIV. Jean-Baptiste Denis tehdy spojil ovci a člověka. Svého prvenství si však neužil. Záhy po transfuzi patnáctiletý sirotek zemřel a on byl souzen za vraždu. Denis tímto zákrokem zřejmě předběhl anglického kolegu Richarda Lowera, který s transfuzemi experimentoval v téže době - dokonce provedl úspěšný transfer krve mezi dvěma psy, k pokusu na lidech se ale teprve odhodlával.
Ve Francii proběhla vůbec první krevní transfuze
Ačkoli skončila nezdarem, položila první krevní transfuze základy, na kterých staví celá moderní medicína. Naneštěstí však také spolu s dalšími povětšinou neúspěšnými pokusy o převod zvířecí krve na člověka vedla k mylnému předpokladu, že je-li nebezpečná krev zvířecí, pak stejně rizikový by byl i převod krve lidské.
O přímém převodu krve mezi lidmi se tak sice diskutovalo jako o možném léčebném prostředku, ale doložený úspěšný pokus byl proveden až v 19. století. V roce 1818 úspěšně provedl Angličan James Blundell převod lidské krve na člověka, umírajícího na rakovinu.
I přes Blundellův úspěch se však v následujících desetiletích krevní transfuze využívalo jen v krajních případech. Lékaři si marně lámali hlavu s tím, jakože více než polovina přenosů krve končí nezdarem. S odpovědí přišel až v roce 1901 vídeňský lékař Karl Landsteiner, který jako první popsal systém tří krevních skupin A, B a 0. Ke stejným závěrům jako Landsteiner došel Jan Janský v roce 1907, který kromě toho prokázal existenci čtvrté krevní skupiny - AB.
Krevní transfuze se naplno prosadila až na bojových frontách první světové války, kdy často i přímo na frontové linii zachránila život tisícům raněných vojáků. Zcela běžnou se pak transfuze stala ve 20. a 30. letech minulého století. Ke komplikacím přesto čas od času stále docházelo. Odstraněny byly až s objevem takzvaného Rh-faktoru v roce 1939.