Vzestupy a pády sociální demokracie II.

Pokračování pořadu Historie.cs z 12. června bylo věnováno osudům sociální demokracie po únoru 1948. Jestliže sociální demokracie plnila za první republiky státotvornou roli a během druhé republiky a druhé světové války jasně pracovala proti nacistům, v krátkém období demokratického poválečného Československa začínala být hlavně ze strany komunistů považována za nadbytečnou. Nezávislou stranu, která je jasně spojena s dělnickým hnutím, nemohli komunisté potřebovat. Proto velmi krátce po vítězném únoru komunistická strana sociální demokracii pohlcuje. Její členové, kteří se nepřidali ke komunistům nebo rovnou neemigrovali, jsou pak často odsouzeni k vysokým trestům odnětí svobody nebo rovnou k smrti. Sociální demokracie se později snaží o obnovu během pražského jara v roce 1968, ale kvůli obavám z tříštění reformního proudu uvnitř komunistické strany k ní nedochází. Definitivní návrat sociální demokracie tak přichází až po pádu komunismu v roce 1989.

Stejně jako v prvním dílu pořadu o sociální demokracii přivítal Vladimír Kučera v restauraci U Kaštanu historika Zdeňka Kárníka (ZK), Jiřího Kociána (JK) z Ústavu soudobých dějin Akademie věd a politologa Milana Znoje (MZ) z Ústavu politologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

Hovoří předseda ČSSD Jiří Paroubek (přepis doplňujícího rozhovoru):
Velkou inspirací pro českou sociální demokracii je doba první republiky a působení sociálně demokratické strany ve většině vlád Československé republiky. Svou pozitivní roli určitě sehrála česká sociální demokracie při vzniku československého státu v roce 1918, při jeho obnově v roce 1945 i před obnovou. Málokterá strana měla totiž tolik obětí ve vedoucích funkcionářích jako sociální demokracie. Vlastně žádná.

Co udělali sociální demokraté v roce 1948?
JK:
Dostali se do velice obtížné situace. Předcházel tomu velmi horký podzim roku 1947. V listopadu 1947 se konal v Brně 21. sjezd sociální demokracie, na kterém byl zvolen většinou (ovšem ne tak velkou) nový předseda strany Bohumil Laušman, který vystřídal Zdeňka Fierlingera. To byla reflexe velmi krizové situace uvnitř sociální demokracie, která se vlekla už od dob druhé světové války a která byla zároveň i reflexí tlaku komunistů na to, jak získat pozice sociální demokracie.

MZ: Napětí uvnitř sociální demokracie má delší historii. Bezprostředně po roce 1945 sociální demokracie poměrně úzce spolupracovala na přeměnách s komunistickou stranou. Nejpozději od roku 1947, obzvlášť v členské základně, se však proti této spolupráci zvedala nevole. Třeba ohledně milionářské dávky došlo ke střetu politického vedení, které se nakonec přidalo ke komunistům, ale členové byli proti.
Rozhodující byly volby v roce 1946, které dopadly pro sociální demokracii poměrně špatně. Tehdy sociální demokracie zjistila, že jí spolupráce s komunisty škodí. Postupně se proto emancipovala. Objevily se síly (Laušman byl volbou kompromisní), které reprezentovaly hlavně představitelé pravého křídla sociální demokracie, především Václav Majer. Ty byly pro to, aby sociální demokracie začala v rámci Národní fronty více spolupracovat s nekomunistickými stranami a oddělila se od komunistické strany.

ZK: Má to ještě jeden aspekt: Sociální demokracie byla z hlediska zdraví státu nejdůležitějším faktorem v omezování komunismu.
Je to sice silná teze, ale fungovala po celou dobu první republiky. Všechny politické strany (takzvané měšťácké nebo agrární atd.) vedly sice se sociální demokracií předvolební mače, nicméně na tuto skutečnost braly ohled.
V průběhu války a po válce se situace začala zásadně měnit, když sociální demokracie začala pracovat vedle komunistické strany a nedělala už zásadní přehradu mezi komunisty a ostatními stranami. Vrcholem toho se stal průběh února. Tehdy ne sociální demokracie, nýbrž ostatní takzvané občanské strany pominuly sociální demokracii, šly do akce samy, čímž ještě víc prohloubily vnitřní rozpory v sociální demokracii. Ta se potom stala přívěskem politického systému a po únoru byla vydána všanc.

Takže sociální demokracie byla občanskými stranami odstrčena?
JK: Tak přesně bych to nespecifikoval. Šlo totiž o nového předsedu Laušmana. Podle toho, jak o tom píše v memoárech řada národně socialistických politiků, nebylo zcela jasné, jak by se v případě přímého oslovení a přímého kontaktu zachoval. Nevědělo se, jestli by souhlasil s vyhraněnou alternativou politického řešení únorové krize. Byla obava, že by na to přistoupil, podlehl komunistům a spolupracoval by v únoru s nimi. Nakonec se ukázalo, že Laušman na spolupráci přistoupil. Viděl ji ale jinak než třeba Fierlinger.

Neustále padají tři jména. Sociální demokracie tedy byla rozštěpena de facto na tři proudy: Majerův pravicový proud, středový Laušmanův a výrazně prosovětský a prokomunistický Fierlingerův. Bylo to udržitelné?
MZ:
Určitě ne. Když mluvíme o spolupráci sociální demokracie a komunistické strany, můžeme mluvit o naivitě a podobně. Byly ovšem určité důvody, které jsou starší a možná sahají ještě před druhou světovou válku.
Komunistická strana přišla v roce 1935 s programem Lidové fronty a postavila se jakoby na obranu demokracie proti fašismu. Představa Lidové fronty tak umožňovala komunistům, aby se vzdali svého radikálně revolučního komunistického programu a začali spolupracovat. Komunisté se tím jakoby se reformovali.
Po pravdě řečeno to asi byl Stalinův trik (Trockij to tak interpretuje). Osobně se domnívám, že to komunisté zčásti mysleli i vážně, protože boj komunistické strany proti Mnichovu byl opravdový. Také to přece stálo mnoho životů. Najednou se tak pro sociální demokracii vytvořila platforma pro spolupráci právě na bázi Lidové fronty. Národní fronta byla později jakousi verzí pro české poměry.
Nejspíše to byla představa spolupráce s komunistickou stranou, na kterou sociální demokracie přistoupila v dobré víře, ale byla zklamána. Byl to však krok z obou stran: Komunistická strana chce budovat socialismus vlastní cestou a sociální demokracie to vezme vážně a myslí si, že je zde nějaký prostor pro spolupráci.
Komunistická strana z toho v roce 1947 zcela zjevně vycouvá a jednoznačně se rozhodne chopit monopolu moci. V tento okamžik se láme chleba: Sociální demokracie se začíná vnitřně drolit a štěpit, ale ne všichni si jasně uvědomí, o co jde. Nepochopili, že se musí radikálněji postavit komunistickému pokusu získat moc.
Pořád si dělali iluze o spolupráci, pořád věřili komunistickým ideám o sociálně spravedlivé republice a odstavení měšťanských stran. Hraje zde tedy roli řada iluzí, i proto pak dochází ke štěpení, které nebylo únosné - jeden proud musel prostě vyhrát. Bohužel vyhrál komunistický proud, což byla pro sociální demokracii tragédie.

Vítězství Fierlingera ale bylo extempore?
ZK: Není to tak úplně.Například program Lidové fronty,lépe řečeno komunistické návrhy,sociální demokracie před válkounikdy nepřijala.
Bohumil Laušman, který tehdy začínal jako poslanec,když se vyšvihl v elitumladých sociálních demokratů, začal za druhé republikynavazovat kontakt s komunisty. Komunisté byli tenkrát vylučováni, byla zlikvidována komunistická strana, ale že by se tvořil nějaký společný program, pravda není. Podobné záležitosti se řešily opravdu až po válce.
V emigraci byly určité náznaky u lidí, u kterých byste to nečekali: Například Rudolf Bechyně a jeho fantastická vize vytvoření jediné socialistické společné strany atd. Stejně tak když si prohlédnete projevy Gottwalda, stále to byla československá cesta k socialismu, „u nás kolchozy nebudou“ a podobně. To následovalo jedno za druhým.
Je ovšem třeba říci, že většina sociálně demokratických členů už tomu nevěřila. Definitivní zlom v roce 1947 byl proto logický.

Zmínil jsem tři jména. Na jejich osudech by šlo velice dobře ilustrovat, jak se sociální demokracie v době své největší krize štěpila a vyvíjela. Kdo to byl Václav Majer a jak dopadl?
JK:
Václav Majer patřil k mladším funkcionářům. Svou kariéru začal na sklonku první republiky a také v Národní straně práce za druhé republiky. Později působil v londýnském exilu. Angažoval se též mezi sociálně demokratickými příslušníky u československého vojska ve Velké Británii.
V době únorové krize byl jednoznačně proto, aby sociální demokraté přistoupili k demisi nekomunistických ministrů. Zároveň ovšem respektoval rozhodnutí většiny představenstva strany, které při několika hlasováních vždy rozhodlo o tom, že sociální demokraté do demise nepůjdou. Po únoru se Václav Majer stal jedním z předních představitelů exilové sociální demokracie.

ZK: Laušman byla tragická postava uprostřed, ale se vším všudy. On se dostal do postavení, z kterého pro něj nebylo východisko. Stal se sice místopředsedou Gottwaldovy vlády, ovšem pak emigroval, protože se mu to zdálo nemožné. Byl unesen ze zahraničí, šel tady do vězení, prošel si sérií výslechů. Skončilo to tím, že učinil veřejné prohlášení do rozhlasu, které bylo konformní s režimem.
Pochopitelně skončil velmi špatně, doplatil na to i svým způsobem životem. Byla to prostě nešťastná postava. Fierlinger, to bylo něco absolutně odlišného. Ten šel jasně za svým cílem.

MZ: Taky v tom asi kličkoval. Zdeněk Fierlinger byl především velvyslancem v Sovětském svazu v kritických momentech, když v Londýně vládla exilová vláda. Tehdy se Edvard Beneš pokoušel vytvořit politické předpoklady pro obnovu Československé republiky po druhé světové válce. Spolupráce se Sovětským svazem byla přitom pro obnovu státu strašně důležitou podmínkou, proto byl Fierlinger neocenitelný. Beneš však postupně získal dojem, že Fierlinger hájí více zájmy Sovětského svazu než Československé republiky. Nicméně byli přáteli z předválečné doby - vily v Sezimově Ústí si postavili vedle sebe.
Po válce se Fierlinger stal prvním premiérem Československé republiky. Postupně se ovšem potvrdilo, že zájmy Sovětského svazu (ani ne komunistické strany) hájí poměrně razantně. Proto se uvažovalo o tom, že by měl být nějak odstaven.
Jeho kariéra v sociální demokracii je ale důležitá, protože pro komunisty se stal představitelem takzvaných levicí v nekomunistických stranách. Jeden z důležitých momentů zápasu komunistické strany o moc byla snaha budovat tyto levice v jednotlivých stranách a spolupracovat s nimi mimo státní struktury. Zdeněk Fierlinger v tom sehrál klíčovou roli. Nebyl v tom sám. Když později nebyl zvolen předsedou strany na klíčovém sociálně demokratickém sjezdu,pokusil se založit vlastní platformu. V tom ho ale komunisté korigovali, aby to nedělal.

Šlo o nějaký klub?
JK: Byl to Klub za demokratický socialismus, kde měl Fierlinger sehrát klíčovou roli. Zajímavé je, že v době, kdy nebyl na brněnském sjezdu zvolen, prohlásil, že si bere dva měsíce dovolené, distanc od politiky. To mu komunisté měli za zlé. Samozřejmě si je nevzal.
MZ: Neměli bychom levici ztotožňovat jen se zrádcovským chováním Fierlingera, u něhož se to asi prokázat dá. Byla tam totiž celá řada lidí, kteří se na tuto dráhu dali možná z osobního přesvědčení. Třeba Jiří Hájek byl v té době fierlingerovec a pak se stal poměrně důležitou osobou pražského jara a ministrem zahraničí, který sehrál svou roli. Takže osudy těchto lidí v českých dějinách jsou poměrně krkolomné.

ZK: Poznámka k Fierlingerovi: On byl ruský legionář, rozvědčík. Za odvahu dostal tři svatojiřské kříže. Neměl konkurenci, byl to hrdina první třídy. Stáhli ho a on organizoval legionářské hnutí v Americe, kdy byl za první světové války Benešovou prodlouženou rukou. Tam začalo jejich přátelství.

V nějakých pamětech jsem četl, že měl Beneš v Sezimově Ústí plamenný až historický výstup směrem k Fierlingově vile, ve kterém mu v jeho nepřítomnosti velmi nadával?
MZ:
Už koncem války Beneš jednoznačně pochopil, že Fierlinger škodí republice.

Proč ho hájil?
JK:
Ukazuje se, že velkou roli sehrálo to, že komunisté chtěli mít svého člověka v sociální demokracii. A také to, že Gottwald, když se začalo jednat o první vládě Národní fronty, netrval na tom, že by komunisté chtěli místo ministerského předsedy. A to přestože se předpokládalo, že zřejmě budou patři mezi nejsilnější strany od počátku obnovy. Byl to jednoznačně taktický krok pro mezinárodní okolí i domácí prostředí.
Fierlinger se dostal v nemilost už v létě 1944. Stalin tenkrát dosadil do Polska lublinský komitét a Fierlinger bez dohody s prezidentem a exilovou vládou blahopřál jménem československé vlády předsedovi lublinského komitétu ke jmenování. To bylo považováno za takový krok, že celá exilová vláda jednoznačně požádala o odvolání Fierlingera z funkce. Přestože se to Benešovi už tehdy nezdálo, Fierlinger ve funkci vydržel. Z Benešova pohledu to bylo z taktického hlediska, protože měl u Sovětů člověka, kterému Sověti a komunisté důvěřují. Ve skutečnosti to asi bylo obráceně: Komunisté a Moskva si ho tam drželi proto, že mu důvěřoval Beneš…

Hovoří předseda ČSSD Jiří Paroubek (přepis doplňujícího rozhovoru):
Zdeněk Fierlinger byl sovětským agentem, řada lidí, kteří ho podporovali, měli dvojí členství v sociální demokracii a v komunistické straně. Je to ovšem potřeba také vidět optikou vzrušené poválečné doby, kdy významná část české společnosti hledala něco nového. Společnost chtěla nové odpovědi na nové, ale i staré otázky, proto řada lidí podporovala tuto kliku, která se vytvořila v části vedení sociální demokracie. Bylo to i z určitého idealismu, protože se nechtěli vrátit do časů první republiky. Tu měli totiž spjatou také s Mnichovem 1938, který znamenal pád Československé republiky a v očích řady lidí i určitou kompromitaci ideje parlamentní demokracie.
Co to vlastně byl takzvaný slučovací sjezd z 27. června 1948?
ZK: Určitě ne sjezd a určitě ne slučovací. Jmenovalo se to celostátní konference, ve skutečnosti to ale nebyla ani konference. Byla to noblesnější likvidace sociální demokracie jako politické strany. Ta totiž nesměla dostat statut lidově demokratické politické strany - jako třeba lidová, socialistická atd. To nebylo možné, protože byla pro komunistickou stranu tak vážným nebezpečím, že prostě nemohla existovat.

MZ: Komunistická strana to pojala jako revanš za události kolem roku 1920, kdy se radikální komunistické křídlo odštěpilo od sociální demokracie a muselo samo zakládat stranu. Kdyby totiž chtěli, mohli ze sociální demokracie udělat ve velice redukované podobě trpaslíka a přisluhovače v Národní frontě.
Bylo vyústění toho, že v sociální demokracii byla prokomunistická levice. Když pak došlo k únoru, kdy řada lidí emigrovala a řada lidí se dostala do vězení, levice spočinula zase v komunistické straně.
Samozřejmě slučovací sjezd to nebyl, ale bylo to komunistické zadostiučinění, že jsou jedinou, pravou dělnickou stranou.

JK: Mělo to po válce ještě mezinárodní aspekt. Nebyla to jen naše sociální demokracie, ale byly to sociálně demokratické strany třeba v Polsku nebo Maďarsku, kde levicové frakce sehrály také roli trojského koně a rozbíjely různé typy národních, demokratických, vlasteneckých front. Tím tak sehrávaly osudovou roli při nástupu komunismu ve střední Evropě.

Proč nebyli sociální demokraté opatrnější? Vždyť od Stalina, který se tehdy dostal do plné síly a rozmachu, předtím o sobě slyšeli, že jsou sociálfašisté a největšími nepřáteli komunistických idejí, potažmo komunistických stran. Přesto se s nimi, s jeho nohsledy a emisary, neustále snažili kamarádit. Nebylo to zpozdilé?
MZ:
Sociálfašismus je teorie, která vzniká bezprostředně po první světové válce, kdy se odštěpuje komunistická strana, která sociální demokracii vnímá jako zrádce. Proto je tím nejhorším nepřítelem stejně jako fašisté. Jedině komunisté totiž představují jedinou revoluční alternativu.
Teorie sociálfašismu končí v roce 1935, kdy Kominterna přijímá program Lidové fronty. Tehdy Stalin změnil program a objevuje se možnost spolupráce s ostatními levicovými stranami. Navíc Stalin byl přece představitelem země, která se významným způsobem podílela na porážce nacismu a obnově Československé republiky. Tudíž se pochopitelně nabízela přirozená vděčnost nebo náklonnost.
Můžeme samozřejmě mluvit o nějaké naivitě. Ovšem jaká byla Stalinova pravá tvář…? Churchill ho považoval za jednoho z nejvýznamnějších státníků. Byl Churchill naivní?

ZK: Nejen Churchill, ale i Roosevelt, byla to světová záležitost. Stalinská ústava zněla skvěle, a to právě v okamžiku, kdy se připravoval masový teror. Takže všichni byli přesvědčeni, že se Sovětský svaz bude po válce evropeizovat.
Uvědomme si také, že mezi lidmi třeba mnichovská zrada fungovala tak, že prostě nevěřili Francii a Anglii: prodali nás, prodají nás znovu. V tomto byla sovětská politika obezřetnější a promyšlenější. Stejně tak měla komunistická strana u nás po roce 1945 promyšlený program, proti kterému ostatní vypadali jako amatéři.

Jak dopadli sociální demokraté, kteří nevstoupili do náruče KSČ?
JK:
Velká řada známých sociálně demokratických činitelů, poslanců a část sociálně demokratického vedení, kteří nevstoupili do KSČ, během jara 1948 podobně jako politici z jiných stran postupně odešli do politické emigrace. Tam se začali podílet na myšlence vytvoření nějakého exilového orgánu, který by měl za cíl návrat svobody do Československa ve spolupráci s domácím protikomunistickým hnutím a demokratickým Západem.

ZK: Sociální demokraté v exilu se sešli, uspořádali cosi jako sjezd a zásadně odmítli takzvané sloučení – onu červnovou celostátní konferenci. Zároveň s tím vyhlásili, že sociální demokracie dál působí v zahraničí jako politická československá strana.

Hovoří předseda ČSSD Jiří Paroubek (přepis doplňujícího rozhovoru):
Nebýt našich zahraničních přátel, nebýt jejich finanční a materiální pomoci, jako byly rozmnožovací stroje, faxy, telefony a nevím co všechno. Nebýt zkušenosti našich zahraničních členů, jako byli Jiří Horák nebo Přemysl Janýr a Radek Luža, těžko bychom ze strany vytvořili, co se povedlo vytvořit. Česká sociální demokracie je totiž jediná autentická sociální demokracie ve střední nebo východní Evropě, která se obnovila po roce 1989 téměř po čtyřiceti letech.

JK: Část sociálních demokratů zde zůstala a někteří funkcionáři se snažili o spojení v ilegalitě třeba s některými národně socialistickými činiteli. Pokoušeli se i o vytvoření určité ilegální protikomunistické sítě. Ta ovšem byla od počátku rozbíjena a prodchnuta a také provokována agenty Státní bezpečnosti.
Část známých sociálně demokratických činitelů se stala obětí politických procesů. A to počínaje procesem s Miladou Horákovou a senátorem Vojtěchem Dundrem a konče Johanem Dererem, jedním ze známých meziválečných sociálně demokratických slovenských činitelů, který byl odsouzen v politickém procesu v roce 1955. Takže řada dalších řadových sociálních demokratů se stala oběťmi represe a čistek na přelomu 40. a 50. let.

ZK: Vojtěch Dundr nebyl řadový sociální demokrat, ale významný činitel sociálně demokratické odborové centrály. Pokud jde o Miladu Horákovou, byla to pravá ruka sociální politiky národně socialistického pražského primátora. Souzen byl také Pešl, ideolog strany. Represe vůči nim byla opravdu radikální: buď byly přímo popravy nebo to tak dlouhodobé tresty, které nemohli přežít nebo je úplně zlomily. Represe to byla opravdu tvrdá a nemilosrdná.

Sociálně demokratický exil byl trochu v kořenech pokusu o obnovení sociální demokracie jako strany v roce 1968?
MZ:
Došlo k určitému jednání se Zdeňkem Mlynářem o tom, zda by se sociální demokracie mohla v Československu obnovit. Tehdy to byl z hlediska reformní komunistické strany krok, který by byl těžko obhajitelný v mezinárodním komunistickém hnutí. Pro Moskvu by to znamenalo lámání chleba. Čili to, že existovala Národní fronta (tedy strany spolupracující s komunistickou stranou na bázi společných idejí) bylo v pořádku. Ovšem kdyby se zde obnovovala politická strana nezávislá na komunistické straně, byl by to velký zvrat. Proto se tomu bránili i reformní komunisté.

V přesvědčování sociálních demokratů, aby pozastavili činnost, sehrály velkou roli kupodivu pozitivní symboly pražského jara: Josef Smrkovský a František Kriegel?
ZK:
Poprvé mohu vystoupit jako pamětník, i když jsem v tom byl pouhý pěšák - dělal jsem rehabilitace a všechno ostatní šlo stranou. Pamatuji se ale na atmosféru té doby. Tehdy byl pokus o obnovení sociální demokracie chápán jako tříštění sil reformního proudu v komunistické straně.
Reformní proud viděl perspektivu v tom, že nastane rozkol v komunistické straně. Radikálové si založí bolševickou stranu, přímo jsme jim říkali bolševici, kdežto reformnímu křídlu se mělo říkat Demokratická komunistická strana. A toto bylo živé i mezi radikály.

MZ: Ve štěpení moc nevěřím. Asi byla tato idea živá, ale šlo hlavně o to, kdo ovládne komunistickou stranu. Také se tak historie odehrála: Aby ji ovládli reformisté, potřebovali sjezd a přípravu na něj. Jakmile by tady vznikla jiná konkurenční strana, skutečně by to komplikovalo situaci, byť by to bylo znakem demokratických poměrů.
Všechno to mělo jeden cíl: vytvořit institucionální podmínky pro to, aby se reformní komunismus stal rozhodující v komunistické straně.

ZK: To je politologický pohled. Říkal jsem, že mohu promluvit jako pamětník, jak se v soukromých diskusích utvářel názor.

MZ: Možná by to bylo nejlepší, kdyby tito senilové a staré struktury vypadli a založili si nějakou stranu a pak by někde na návsi dělali manifestaci. To by byl hezký pohled.

V minulé diskusi i v tomto druhém dílu jsme pominuli jednu věc: návaznost sociální demokracie na odbory. To je jeden z klíčových momentů existence a fungování této strany?
ZK:
Politická stranavlastně neměla žádné peníze. Nikdo neplatil za to,že stranu volí milion lidí. Ovšem proto aby dostala své názory mezi lidi, musela vydávat tisk.Že by jim někdo přispěl na placení?Šlo o halíře, které mohli vybírat jako členské příspěvky.Finanční oporu tak strana muselanacházet mezi odbory a odboráři.
Toto propojení bylo neobyčejně úzké. Mnoho odborových předákůbylo zároveň politickými představiteli strany.Třeba Svaz železničářů byl jeden z elitních sociálně demokratických svazůajeho předseda byl poslancem. Podobných vazeb bychom našli víc.
Třeba za první republiky Antonín Hampl. To byl klasický odborářský důvěrník z Hradce Králové v jedné strojírenské fabrice. Po krůčku stoupal v odborovém svazu zaměstnanců ve strojírenství, až se stal významným odborovým předákem. Pak začal zastávat politické funkce v sociálně demokratické straně, ale vždy měl blízko ke svým lidem v odborech. Tam ho proto také měli nejraději: „Jo, to je náš člověk, Tonda Hampl, ten to tam drží.“ Byly to logické vazby.

Než Zápotocký přišel ke komunistům, byla to podobná postava…
ZK:
Když v roce 1929 divocí bolševici chtěli vytvořit elitní stranu, měli samozřejmě namířeno proti Zápotockému a chtěli ho zlikvidovat. Ovšem podržela ho Kominterna. Byl totiž oblíben na Kladensku mezi horníky a byl pro ně pozicí. Potom se stal představitelem Rudých odborů. To byla jeho funkce, proto ho tam podrželi.

Čili symbióza sociální demokracie a odborů byla oboustranně výhodná: Odboráři sociální demokracii pomáhali coby v dobrém slova smyslu agenti mezi lidem, protože byli oblíbenci pracujících. Navíc odtud sociální strana měla peníze. Sociální demokracie pak pomocí svých mocenských pák prosazovala zájmy odborářských centrál?
JK:
Odborové sdružení československé a Československá obec dělnická, kterou mělinárodní socialisté,byly velmi významné politické organizace, která byly v politice velkou oporou.Ukázalo se to zejména po roce 1945,když se odbory sjednotily. Najednou národní socialistépočítali své členya zjistili, že přišli o 100.000 dělníků,kteří vědomě přešli do sjednocených odborů.

Když se hodnotí vývoj k vítěznému únoru, tyto strany pravděpodobně ztratily tím, že komunisté na svou stranu přetáhli 90 % odborářů?
ZK:
Z tohoto hlediska to byl přímo geniální politický tah, i když šlo o odbory.

Hovoří předseda ČSSD Jiří Paroubek (přepis doplňujícího rozhovoru):
Určitě se vracím k lidem, kteří v minulosti něco ve straně znamenali. Určitě se vracím k Jiřímu Horákovi, bývalému předsedovi sociální demokracie, který prožil 40 let v exilu především ve Spojených státech. Od Jiřího Horáka jde pak určitá posloupnost k Bohumilu Laušmanovi, který byl předsedou předúnorové strany a jemuž Jiří Horák jako mladý chlapec dělal do roku 1948 tajemníka.
Kontinuita strany je v řadě věcí velmi silná i personálně. Když jsme v roce 1989, 1990 obnovovali stranu, třetinu jejích členů tvořili lidé, kteří byli nesloučenými členy sociální demokracie a kteří neměli nic společného s komunistickou ideologií a kteří byli za starého režimu i často pronásledováni.

MZ: Rozhodující otázkou po roce 1989 bylo, zda se zde sociální demokracie obnoví nezávisle a samostatně na Občanském fóru jako vlastní síla nebo jako jeho součást. De facto se střetly dvě představy. Jedna byla battěkovská, která počítala s tím, že je nejprve třeba dát prostor Občanskému fóru, aby tento zápas vybojovalo. Tuto strategii podporovalo švýcarsko-německé vedení sociální demokracie. Ovšem rakousko-americké spojenectví, jako byl Přemysl Janýr nebo Jiří Horák, se naprosto jednoznačně se zasadilo o co nejrychlejší obnovení sociální demokracie.
Rudolf Battěk byl později vyloučen. Slavomír Klaban a Břetislav Nedbálek vyhlásili přípravný výbor, což znamenalo, že se sociální demokracie chystala obnovit hned v listopadu 1989. Battěk byl do tohoto výboru kooptován, dokonce na obnovovacím sjezdu kandidoval na předsedu. Zvolen ovšem nebyl, protože už panovala úplně jiná politická představa.
Po pravdě řečeno bylo asi správnější rozhodnutí, že se sociální demokracie má obnovit jako samostatná síla. Občanské fórum bylo totiž pouze přechodný politický fenomén, a to Rudolf Battěk nějakým způsobem nepochopil. Takže exilové vedení sociální demokracie jen zčásti rozumělo místním poměrům a vsadilo v tu chvíli na špatného koně.

ZK: Nešlo jen o Občanské fórum a sociální demokracii, ale také o aktivity, které vyvíjela skupina především kolem Václava Klause. Ta totiž začala první formovat samostatnou politickou stranu, ODS. Je sice pravda, že ODS oficiálně vzniká až v roce 1991, ale vzniká velmi razantně a promyšleně. Takže z hlediska sociálních demokratů, kteří zůstávali v OH, Občanském hnutí, bylo zapotřebí postavit někoho proti ODS. Nakonec proto převážila myšlenka ustavit samostatnou sociální demokracii.

MZ: Dnes máme dvě dominantní politické síly - ODS jakoby pravicová, měšťanská nebo občanská strana, a na levici sociální demokracii. Počátky v roce 1990 byly různé, i když tomu nenasvědčovaly. ODS si to musela jakoby vybojovat v rámci Občanského fóra a síly, které byly mimo, se postupně vytratily. Sociální demokracii to taky trochu trvalo, než se jí podařilo prosadit.

Sociální demokracie zpočátku vypadala jako marginální, okrajová strana – 6,5 % měla v roce 1992. Ovšem byť k němu může mít kdokoli jakékoli výhrady, přišel fenomén Miloše Zemana, který stranu vytáhl nahoru. On ale nebyl žádný niterný sociální demokrat?
MZ: Obdivoval Churchilla, tudíž obdiv k silné a dramatické politice v něm byl. Jeho názory pak lze označit za sociálně liberální, takže jeho místo v Občanském fóru bylo srozumitelné, podílel se také na psaní programu.
Sociální demokracie krystalizovala z druhé strany. Jedna věc byla vybudovat tady institucionální stranickou bázi. V parlamentu ale vznikla skupina později významných sociálních demokratů, kteří přecházeli z Občanského fóra a založili poslanecký sociálně demokratický klub. Byli to třeba Zdeněk Jičínský nebo Pavel Dostál a celá řada lidí z Občanského fóra, kteří pak v sociálně demokratické politice hráli důležitou roli, přicházeli jinými cestami.
Když Miloš Zeman musel odejít z Občanského fóra, vsadil na sociální demokracii a vsadil správně. Nejprve se stal předsedou městské sociální demokracie v Praze a potom se na hradeckém sjezdu 1993 složitými, ale ráznými kroky a přesvědčovacími manévrystal předsedou . Tehdy byl také zvolen nový program strany, čímž v roce 1993 začala nová dráha sociální demokracie.

Hovoří předseda ČSSD Jiří Paroubek (přepis doplňujícího rozhovoru):
Pokud strana má být hnutím, musí být postavena na idejích. Ideje je potřeba hledat i v minulosti. Je potřeba si připomínat ideový vývoj strany. V této souvislosti si vždy vzpomenu na Jiřího Horáka, který mi říkal, že sociální demokracie za první republiky o třídním boji hovořila jenom na 1. máje. Tím charakterizoval vztah sociální demokracie ke všemu revolučnímu a marxistickému.

Kdybyste měli stručně zhodnotit historii naší nejstarší existující demokratické strany, sociální demokracie, co je pro ni nejcharakterističtější?
MZ:
Je to niternéspojenectví s dějinami národa.V počátku, v 19. století byl český národ poměrně plebejský a bylo mu vlastnídělnické prostředí. Venkovské zdroje obrození jsou také důležité,proto byla důležitá agrární strana.Ovšem dělnictvo se stalo významnou silou a české plebejství tady zjevně je.Čili sociální demokraciemá tyto kořeny. Ve své historii pak sledovala dost krkolomné peripetie českého národas jejími vzmachy i pády a selháními. A to je něco, co si sociální demokracie nese s sebou. Je prostě česká.

ZK: Malinko bych to rozšířil ve smyslu národa a lidu. Sociální demokracie je nepředstavitelná jako podnikatelská strana nebo strana, která hájí zájmy podnikatelů. Vždy to musí být strana zaměstnanců, drobných podnikatelů a strana obyčejného lidu.
Její základ kdysi tvořilo dělnictvo, které představovalo třetinu národa. Dnes dělnictvo představuje malý zlomek společnosti, a proto také musela vyměnit základní ideologii. A ta dnes zní: sociální stát.
Základem sociální demokracie tak vždy musí být sociální politika, solidarita. Tak jako když se sešli před sto lety sociální demokraté, neskandovali třeba „Němec!“ (Antonín Němec tehdejší předseda strany), ale skandovali buď „Solidarita!“, nebo, protože cesta k tomu vede přes organizaci, „Organizace!“, protože chtěli sjednotit veškeré zaměstnance.

JK: Co sleduji právě na peripetiích, když si vezmu třeba rok 1938, druhou světovou válku, rok 1948, 50. léta, exil, je jakási pozitivní schopnost sebeobnovy v dobrém slova smyslu.

(redakčně kráceno)