Nová vlna, starý obsah

80. léta v Československu byla drasticky poznamenána tuhou husákovskou normalizací. Jednou z oblastí, kde se tento zhoubný vliv nejvíce projevoval, byla bezesporu kultura, kde skutečným vrcholem bezduchosti byla oficiální populární hudba. V souvislosti s vývojem hudby ve světě, ale i jako reakce na nudu vytvářenou komunistickou stranou vzniká u nás takzvaná nová vlna. Režimu dlouho netrvalo, aby podle klasických principů totalitní moci nenašel v nově vznikajícím proudu vnitřního nepřítele. Ostatně postupoval tak již mnohokrát předtím: kampaně proti jazzu, rokenrolu, undergroundu… Z touhy lidí se bavit se stala potenciálně nebezpečná záležitost, což dokazuje i velmi "pečlivá" práce Státní bezpečnosti.

Mnoho kapel bylo zakázáno a zrušeno. Kvůli ideologické kampani má mnoho bývalých pořadatelů strach tyto „pochybné“ kapely uvést. Postupně se však nacházejí lidé, kteří strach nemají, a velkou roli sehrávají také místní organizace SSM. Hudba nové vlny proto přežívá a pomalu se stává pro režim snesitelnější, což dokazuje i rockový festival konaný v Paláci kultury v Praze. Časem režim téměř úplně opouští od represe a začíná si hledat nového nepřítele, ale to už do konce bohudík nedotáhl.
Vladimír Kučera si o nové vlně povídal v pořadu Historie.csz 19. června s historikem Petrem Blažkem (PB) z Ústavu pro studium totalitních režimů, publicistou Jiřím Černým (JČ), muzikologem a publicistou Alešem Opekarem (AO) a historikem Miroslavem Vaňkem (MV) z Ústavu pro soudobé dějiny.

Vzpomínám si na doby, kdy jsem četl povídky Josefa Škvoreckého o jazzu, kde vzpomínal na to, jak jazzoví muzikanti všelijak kličkovali, utíkali a schovávali se před všemožnými zásahy do jejich činnosti. Pak mi došlo, že žiji v podobné době, kdy muzikanti musejí zase utíkat. Jak ono to vlastně bylo?
JČ:
Přetvařování muzikantů jistě začalo za války (Škvorecký píše, jak se vymýšlely nesmyslné české názvy americkým šlágrům). I když nutno říct, že až do vstupu Spojených států do druhé světové války a ještě nějaký čas potom se tady jazz docela hrát mohl.
Už osobně pamatuji, jak Pavel Sedláček s Petrem Kaplanem vymysleli flignu (fintu) proti komunistickým cenzorům, když aby je zmátli, že nehrají rokenrol, vymysleli big beat. Přece jen to znělo lépe než třeba přehlídka kytarových skupin a pak to vydrželo strašně dlouho. Takže celé dějiny českého rocku až do roku 1989 byly co chvíli nějaká přetvářka.

MV: Byla to hudba nepřítele jak za druhé světové války (navíc šlo o černošskou hudbu), tak za éry komunismu. Jde ale také o to, že se tato hudba vymyká standardu, který si autoritářský systém pěstuje a dává mu prostor. Toto se odlišovalo hudbou i vzezřením, což samozřejmě iritovalo nejen establishment, ale i měšťáka. Nebyl to problém jen autoritativních států. S hudbou měli problémy i ve Spojených státech. Prostě jinakost vzbuzuje reakci.

AO: Je to možná jakási antropologická podstata člověka, že když jeden kmen přemůže jiný kmen, ničí jeho kulturu, aby ho co nejvíce ovládl a porobil i na dobu pozdější. Třeba afričtí černoši, kteří se dostali do Ameriky jako násilně zavlečení otroci, postupně přebírali křesťanství. Indiáni v Mexiku jsou dnes křesťanštější než potomci španělských dobyvatelů. V kultuře porobeného je ale vždy jakási rezistence, odpor, něco, co je posiluje. Proto ten, kdo přemůže menšinu nepřítele, ničí jeho kulturu. Je jedno, jestli je to husita nebo jezuita, je toho plná historie, není to jen otázka populární hudby.

JČ: Totalitní systémy jako nacismus, fašismus, komunismus, maoismus mají všechny společný naprostý nedostatek smyslu pro humor. Ano, existovala satira, jako byl Dikobraz apod., ale skutečný humor režim nepřipustil ze samé podstaty. A aby využili nějaké nové hudby k prosazování své ideologie, to už chce mnoho chytrosti.

PB: Kampaně proti hudbě, která se nezamlouvala představitelům režimu, nebyly nic nového a rozhodně nezačaly rokenrolem. Podobnost s jazzovou hudbou je namístě. První kampaně začaly na počátku 50. let a souvisely totiž právě s jazzovou hudbou.
Zajímavé je, že kampaně, které režim rozpoutával, které byly veřejné a zasahovaly veřejnost prostřednictvím médií, se opakovaly jednou za pět sedm let. Souvisely částečně s nastupováním nových generací a nových proudů: Začíná to kampaní proti chuligánům na počátku 50. let, pak kampaň proti rokenrolu v roce 1957, kampaně proti máničkám v letech 1964 až 1966, kampaně proti dlouhovlasým rockovým fanouškům a hudebníkům na počátku 70. let. (To byla kampaň proti undergroundu, akce „Kapela“, kdy Státní bezpečnost prověřovala 1.500 skupin, zda nezasahují do politiky. Pouze patnáct z nich pak vyhodnotila jako politicky nebezpečných.) Později to zase byla kampaň proti pankáčům atd.
Tyto rysy jsou pro režim typické. Je to prosté vytváření nepřítele. Současně nutno dodat, že nepřítel do jisté míry v prostředí muzikantů a fanoušků bezpochyby existoval.

AO: Nová vlna vznikla s novým obsahem jako každá nastupující nová vlna v populární hudbě. Po určitém stylovém období, kdy se určité prostředky naplnily, rozvinuly a do jisté míry vyčerpaly, přišlo něco nového a přišlo to v celosvětovém kontextu.
Nemám to statisticky podloženo, ale domnívám se, že v 60. letech se rodilo víc dětí než v 50. letech, protože byla taková atmosféra i na Západě: volná láska, menší mezinárodní napětí a celkový rozkvět kultury. Takže po nějakých patnácti letech tato dost početná generace dospívala do puberty. Najednou tady bylo hodně lidí, takže bylo i hodně nových mladých muzikantů. Ti začali k hudbě přistupovat trochu jinak než předchozí generace, což je přirozené - děje se to celou historii lidstva.
Tentokrát to odstartoval punk jako negace velkých, harmonicky složitých, textově i technicky náročných projektů. V punku šlo o návrat k absolutní jednoduchosti, syrovosti až křečovitosti. V návaznosti na punk se další stylový vývoj začal v určitých směrech trošku komplikovat nebo rozvíjet nějakým, i uměleckým, způsobem. Vznikaly tak různé směry, kdy jeden byl víc do reggae, jeden víc do minimalismu, jeden využíval více syntetizátorové nástroje, jeden byl víc melancholický, jeden víc úšklebný… Zkrátka vznikl komplex přístupů, které byly jiné než rocková hudba předtím. A tomu se začalo říkat nová vlna.

MV: Současně s tím zklamaly ideje květinových dětí, které uvadají v mírových snahách, když neumějí zabránit válce ve Vietnamu. Koncem 60. let jsou problémy ve Spojených státech i v Evropě. Tehdy se ukazuje, že svět akceleruje, a jsou vidět i začátky globalizace, svět je drsnější. Je to přitom také odezva na hnutí 60. let.
70. léta už ukazují jiný rozměr. Nevím, jestli jim vůbec šlo o to, něco negovat. Spíše šlo o to, že to byla vlastní generace, která už vnímala svět trochu jinak.

U nás vznikly kapely s českými názvy, zpívaly české texty. Předtím se zakazovaly anglické texty, kapely se musely přejmenovat, jestliže měly anglický název. Co jim tedy na tom mohlo vadit?

JČ: To je známý stesk několika kulturních inspektorů a referentů té doby:„To radši kdybyste zpívali anglickynež česky.“

AO: Na začátku 70. let vadila u angličtiny souvislost s angloamerickou kulturou. U nové vlny vadilo, že texty nějakým způsobem komunikovaly s posluchači, což bylo podezřelé.

Hovoří hudební publicista Jaromír Tůma (přepis doplňujícího rozhovoru):
Měl jsem jednou pro poslance České národní rady v klubu U Bílého koníčka udělat přednášku s ukázkami, co to je nová vlna. Docházelo tam ke komickým situacím, když nejvíc proti této muzice nebrojil soudruh, ale bratr, protože tam byli také lidovci. Velmi se proti tomu ohrazoval a říkal: „Vy jste nám tady sice něco pustil, vysvětlil, ale nejhroznější na tom jsou ty dlouhé vlasy!“ Všichni ostatní okamžitě křičeli: „Krátké, krátké! Ano bratře, tady jsou hrozivou věcí už i krátké vlasy.“

JČ: Sedmdesátá léta u nás (to, jak to Husák všechno ovládl) byla v hudbě skutečně příšerná. Vždycky záleží, na co se reaguje: Například v Anglii nová vlna reagovala na punk. U nás ale byla samotná nová vlna trošku punková. Takže tady reagovala na střední český proud, na absolutní beznaděj, kýčovitost Hanigů, Frantů Janečků, zpěváků, jejichž kariéra netrvala ani jednu sezonu. Rozlišit potom, jestli reagovali víc na to, na co reagoval Václav Havel ve svém slavném dopise Husákovi, nebo na nudu, co se řinula z rozhlasu a televizí, si říct netroufám. Nuda to ale byla šílená.

Ale texty nebyly, když jsem si je četl, nijak angažované?
AO:
Rozhodně tam nebyla otevřená, vědomá angažovanost, ale byl to projev svobodomyslnosti, a to totalitnímu režimu vadilo vždycky. Nebo tam bylo něco, co bylo možno z tehdejšího hlediska považovat za vulgaritu. (Chtěl bych je vidět, kdyby tehdy četli dnešní hiphopové texty.) Ovšem vždy to byl neučesaný jazyk ulice.

PB: Dodal bych, že chvilku trvalo, než se do Čech punkové vlivy dostaly, proto rozkvět punkových skupin sahá až do 80. let. Nejsou to 70. léta, přichází to poměrně s velkým zpožděním.
Celková atmosféra společnosti v první polovině 80. let byla velice neradostná. Stačí si vzpomenout na apokalyptičnost nálad, které souvisely s novým kolem zbrojení. V roce 1983 sem měly přijít, a potom skutečně přišly, sovětské rakety. Naopak americké rakety byly rozmístěny do pěti států západní Evropy.
Kampaně, které souvisely s novým kolem zbrojení, se začaly hodně vztahovat také ke kultuře. Znovu se začal obraz protivníka, Ameriky, spojovat s úpadkovou kulturou, jak se o rockové hudbě, nové vlně, často hovořilo v médiích. Dozvuky a syrovost kampaní potom nutně vedly k tomu, že zásah v roce 1983 (článek „Nová“ vlna se starým obsahem v týdeníku Tribuna) přišel právě tento okamžik.

Přepis úryvku z dokumentárního cyklu Bigbít (režie Václav Křístek, 1999):
Hovoří Jan Ivan Wünsch (Jasná Páka): Tehdy šla v televizních Aktualitách nějaká anonce na zítřejší denní tisk. Tam jsem zaregistroval, že se něco chystá. Takže jsem opravdu vstal asi někdy v sedm ráno, což je u mě dost nemyslitelné, a vyrazil do trafik. Strašlivě jsem se styděl, ale skoupil jsem ty Tribuny, protože jsem věděl, že to budou chtít kamarádi atd. V tramvaji jsem si to přečetl a opravdu to byla dost síla.

Citace z článku „Nová“ vlna se starým obsahem:
Cožpak je možné, aby pod hlavičkou kulturních pořadů či dokonce koncertů, byl šířen nevkus, propagován alkoholismus a drogy, vulgarizovány vztahy mezi chlapci a děvčaty a také názory zcela cizí socialistické společnosti?

AO: Článek obsahoval kritiku kapel nové vlny, ale samozřejmě velmi nekompetentně, takže zasvěcená veřejnost se tomu smála. Úřady, zřizovatelé skupin, provozovatelé koncertů to ovšem pochopitelně brali jako směrnici. Kapely se tak začaly rušit, likvidovat, přestaly mít možnost nejen vystupovat, ale i zkoušet ve zkušebnách.
Po Tribuně, což byl týdeník ÚV KSČ, se potom ke kritice připojilo Rudé právo a řada dalších podobných deníků, týdeníků a časopisů.

MV: Důležité byly mezinárodní skutečnosti. Jde o ideologickou poradu tajemníků v Moskvě, která přímo říká, že teď je to boj o mládež – „to je to hlavní, na co se orientujeme.“ Zajímavé je, jak se satelity stávají papežštější než papež, když u nás ÚV KSČ a Vasil Biľak říkají, že musíme mládež vést pravým směrem.
Zadání bylo jasné, a teď jak na to. V ideologické otázce se rozhodlo, že se napíše nějaký článek, zadání pak přišlo do Tribuny. Je o tom strašně dohadů a různých fám, ale dnes už je jasné, že jedním autorem článku je Jiří Janouškovec, tehdy zaměstnanec Tribuny. Ten napsal „odbornější“ část textu. Jenže protože to bylo příliš slabé, bylo to doplněno šéfredaktorem Tribuny Jaroslavem Kobzarem. Takže pod jménem Jan Krýzl, kterým je článek signován, jsou tito dva autoři. Článek se pak skutečně stává jakýmsi bičem na zřizovatele.
Režim postupuje ve třech sférách, jak působit na kapely, fanoušky a mládež, které se prolínají a nemají pevné hranice. Jedna rovina je ideologická. To jsou kritické články a takzvané ideové působení přes mediální prostředky - ony šílené hudby, které jsme mohli poslouchat v televizi a rádiu. Druhá je administrativně byrokratická, což je právě potírání kapel, nucení, aby se jich zřizovatelé zřekli, aby nenašly prostor pro svoje svobodné hraní. Třetí, když ani toto neuspělo, byly represivní prostředky: Veřejná bezpečnost, Státní bezpečnost.

PB: Doplnil bych k tomu ještě komunistickou stranu, protože ta měla své kulturní oddělení, ideologické oddělení, do kterého spadalo oddělení, které mělo na starosti Státní bezpečnost a ministerstvo vnitra. Bylo to státně administrativní.
Všechna tato oddělení měla příslušné zaměstnance, kteří vypracovávali na základě podkladů rozličné brožury pro různé televizní pořady, bezpochyby i pro autory článku „Nová“ vlna se starým obsahem. Podklady dostávali i od Státní bezpečnosti, kdy šlo o různé denunciační detaily, které měly vytvořit pocit ohrožení a strachu a dát kapelám najevo, že jejich soukromí není chráněno. To je ovšem něco, co se v komunistickém Československu dělalo od 50. let, takže to není zase úplně nová věc.

JČ: Tato kampaň byla naplánovaná lépe třeba než kampaň proti českému undergroundu: Do Hradce Králové na koncert Kocábova Pražského výběru estébáci nasadili mladíka přímo do šatny. Kocáb ho považoval za mladého nadšence, ale on měl přitom s sebou odposlouchávací zařízení, takže estébáci jasně věděli, co se v šatně říkalo. A asi si dovedete představit, co se v rockové šatně tak mohlo říkat. Takže ze strany StB to bylo rozjeté opravdu „velkoryse“.

Přepis úryvku z dokumentárního cyklu Bigbít (režie Václav Křístek, 1999):
Hovoří Michal Pavlíček (Pražský výběr):Po koncertě za námi přišli z Bezpečnosti a šli jsme na výslech. Potom přišel befel a zákazy. Nakonec když si uvědomím, co jsme říkali v té šatně, tak to se asi museli hodně nasrat.

PB: Pro Státní bezpečnost bylo velmi důležité kontrolovat prostředí. Pokud se zaměříme na represivní rovinu, často se StB otevřeně neprojevovala. Stačilo, aby pozvala na výslech jednoho člověka z okruhu skupiny nebo pořadatelů koncertu, a znervóznila prostředí.Říkali tomu profylaktická opatření.
Represe často neměla podobu brutálního výslechu typu Vlasty Třešňáka nebo Zbyňka Beníška. Mnohdy stačilo vnést atmosféru strachu, získat spolupracovníka a jeho prostřednictvím vpouštět do tohoto prostředí různé fámy a tím ovlivňovat skupiny, které si vyhlídli.

Co dělaly kapely poté, co byly všelijak zakázány nebo rozprášeny?
JČ:
To záleželo na typu kapel.Relativně nejpostiženější byly kapely,které toho nejvíc mohly.Třeba u Kocába s Pavlíčkem, kteří natočilinaprosto přelomové album z hlediska celé historiečeské rockové hudby, to najednou vypadalo,že si vůbec nevrznou. Takže pro takové skupiny to bylo nejtěžší.
Ovšem pak byla řada kapel jako třeba Máma Bubo. To jsou muzikanti, kteří nejsou dodnes slavní, ale podle mého soudu mimořádní, Vlasta Matoušek a Karel Babuljak. Ti už tehdy byli tak nezávislí, že se režimu doslova vysmívali do ksichtu. Stejně totiž nepřipadalo v úvahu, i kdyby nepřišlo žádné stíhání, že by vydali desku nebo že by se dostali do rozhlasu. Udělali dokonce písničku, kde zpívali „nová vlna se starým obsahem“. Takže ti si z toho dělali legraci a neměnili se.
Jinak mnoho kapel velice chytře, česky švejkovsky, zareagovalo a přejmenovávalo se. Nebo kapely používaly zkratky: místo Visací zámek „VZ“ a podobně.

AO: Když muzikanti vystupovali jako kapela, což bylo v nové vlně obvyklé, dalo se po pár měsících přijít k jinému zřizovateli a tvářit se jako úplně jiná skupina pod úplně jiným názvem. Zřizovatel to buď mohl vědět, ale fandil jim a zkusil je pokrýt, nebo to prostě nevěděl a nechal se oklamat. Skupina tak mohla zase alespoň na pár měsíců fungovat.
Pokud byl někdo hodně slavný individuálně, což byl případ třeba Michaela Kocába, měl to těžší. I když na druhou stranu to měl jednodušší, protože se dokázal uživit jiným způsobem. Takže vlastně díky tomu, že se Pražský výběr rozpadl, začal o to víc třeba právě Michael Kocáb dělat filmovou hudbu, která ho uživila královsky. Horší to třeba měli Pavlíček nebo Vilém Čok.

JČ: Mimochodem tenkrát Jirka Palas, někdejší organizační hlava písničkářského sdružení Šafrán, ze Švédska nabídl Kocábovi, že by ve Švédsku to album vydal. To Kocáb odmítl, protože předpokládal, že tím by namíchl režim a zavřel si už všechny cesty.

Jací to byli zřizovatelé, kteří buď byli podvedeni, nebo nesli hlavu na špalek?
MV:
Před někým opravdu klobouk dolů, protože byli voláni k výslechům a nasazovali vlastní kůži. Někdy byli skutečně oklamáni: Nemůžu zapomenout, že když přijela Nico v roce 1985 a hrála v Brně, řekli v hospodě, že tam bude česká kapela z Jihlavy zpívající anglicky. Číšník to tam pustil, ale jemu to bylo jedno, hlavně že si vydělal.
Zpět k té otázce. Byli to někdy i neskutečně stateční lidé. Byli to lidé z menších měst, hudba se tak dostává mimo Prahu, což trochu kopíruje počátek 70. let. Najednou jsou pořadateli „požárníci“, různá místní sdružení, ale také svazy mládeže. Není totiž dobré vidět svaz jen jako organizaci. Členstvo SSM naopak pomocí různých akcí a toho, že mají razítko, posloužilo dobré věci. A to jen na té nejnižší úrovni.
Zrovna SSM ale sehrálo velkou roli, když svými křídly zabezpečilo Portu, rockfesty, mírové koncerty, třeba Lochotín.

PB: Je třeba odlišovat instituci a konkrétní jednotlivce. Koncem 80. let se to trošku měnilo, kdy se třeba pražské vedení možná trošku snažilo nějakým způsobem odlišit a zalíbit se. Jinak to bylo naprosto jasné. Byly to iniciativy šéfů kulturních domů nebo lidí, kteří měli třeba příbuzenské vztahy k člověku z nějaké kapely nebo pocházeli z jednoho městečka a znali se.Často se tedy jednalo o osobní vazby.
Představa, že by se vedení SSM snažilo nějakým způsobem podporovat zakázané kapely, se mi zdá trochu přehnaná. Byla to iniciativa jednotlivců a perestrojková snaha zasáhnout mládež - snaha vykazovat body.
Nezapomínejme ovšem také na to, že to mělo ekonomické efekty, které byly velice důležité. Takže skupiny, které nebyly úplně konfliktní, byly zvány ke koncertům, protože vydělávaly, a pro místní svazácké organizace to byl slušný příjem peněz.

Nicméně zaznělo několik příkladů, jako byl třeba lochotínský incident v roce 1987, kam byla pozvána skupina Die Toten Hosen, ale to oni asi už věděli, co je to za skupinu?
PB:
Byla to levicová skupina.Z jejich pohledu to byla skupina,která kritizuje kapitalismus, protože tak se ve svých textechprofilovala.

Co se tam vlastně stalo?
MV:
Tam došlo i k násilnostem, kdy byli lidé mláceni. Druhá kapela, Neubauten, už ani nevystoupila.

AO: To je na tom podezřelé, že vlastně Státní bezpečnost asi věděla, o co jde, a přesto dopustila, že proběhla takto podivná dramaturgie (Michal David, Toten Hosen, Neubauten…). Pořadatelé, kteří sestavili dramaturgii, asi nevěděli, kdo to jsou Die Toten Hosen nebo Einstürzende Neubauten, ale Státní bezpečnost byla podle různých dokumentů připravena.

PB: Tyto akce měly své plány. Byla tam pohotovostní jednotka, byla tam Veřejná bezpečnost i Státní bezpečnost. Daleko nejzásadnější roli ale sehrál pohotovostní pluk, který tam potom rozháněl lidi. Se Státní bezpečností měl společné to, že byl součástí vnitra a že byl součástí plánu, který připravovala Krajská správa SNB Plzeň.
Nesmíme vnímat Státní bezpečnost jako nějakou chobotnici, která sama o sobě pluje osamoceně v moři. StB byla součástí širšího plánu, který schvaloval náčelník Krajské správy SNB Plzeň, ten to měl schválené ministrem vnitra České socialistické republiky, případně prvním náměstkem federálního ministra vnitra, který to měl schválené od komunistické strany. Šlo spíš o to, že vypukla spontánní výtržnost, takže napochodovaly jednotky, které, jak byly zvyklé, zasáhly velice brutálně.
Nebyl to koneckonců první zásah. Podobných zásahů menšího rozsahu byla celá řada na obdobných koncertech: Kdyně 1977, kde dokonce nasadili transportéry pohraniční stráže a jednotky, které byly určeny proti narušitelům státních hranic. Podobné násilnosti byly v Brně v roce 1983 nebo 1984. A takových střetů, které ovšem neměly s politikou nic společného a které byly často vyvolány například nespokojeností lidí, kteří třeba nechtěli ukončení produkce, byla celá řada.

Neměli bychom zapomenout na jeden problém. A to je kriminalizace Jazzové sekce?
PB:
Jazzová sekce měla největší význam v tom, že vytvořila síť lidí po celém Československu, měla kontakty za hranicemi a dokázala velice rychle zprostředkovat informace nejen o hudbě.

JČ: Nemělo to tady srovnání s ničím jiným. Navíc to v sobě mělo něco zvláštně česky vychytralého, jak vodili estébáky téměř za nos. Dnes je to složité s tím, že to bylo za cenu toho, že několik členů vedení Jazzové sekce podepsalo spolupráci. No jo, ale to je otázka jak změřit, jestli to nestálo za spoustu koncertů, okolo třiceti vydaných Jazz bulletinů a publikační činnost.

Přepis úryvku z dokumentárního cyklu Bigbít (režie Václav Křístek, 1999):
Hovoří Karel Srp (vedoucí Jazzové sekce): V roce 1987 nás zakázali, byť jsme se proti tomu odvolali. Od té doby, co jsme vydělali na prodeji knih, řekli, že je to nedovolené podnikání. Původní výši nedovoleného podnikání stanovili na několik milionů korun. Postupně z toho ale museli odečítat částky na faktury, které jsme zaplatili. Takže nakonec jsme byli obviněni za nedovolené podnikání v rozmezí asi 67.000 korun. Znalci policie na to řekli: 67.000 korun bylo utraceno za známky, odvoz popelnic, telefony atd.

MV: Zmínil bych zarputilost, s kterou se bránili likvidaci, jak dlouho jim trvalo, než Jazzovou sekci zlikvidovali, a jak se v rámci zákona do poslední možnosti stále snažili něco vytvořit. Byla to platforma pro volně smýšlející lidi, kteří nebyli režimem zdecimováni.
Bohužel běžný postup, jak likvidovat tato ohniska možného odporu proti režimu, kdy na ně vždy dojde přes různé ekonomické ukazatele. Takto byl likvidován tisk Ekologické sekce, Tvář a jiné. Takže to, že je to na obou pólech, se mi zdá velmi signifikantní.

AO: Český svaz mládeže přišel s tím, že chce pořádat koncerty rockové hudby. Dal dohromady dramaturgickou skupinu, jejímiž členy byli různí lidé právě z krajů, kteří to dělali dobře. Došlo k jakémusi konsensu, že se to zkusí, a zkusilo se to.
Tím vznikla velice bizarní situace, když v prostoru Paláce kultury, kde předtím probíhaly hlavně komunistické sjezdy, najednou chodili punkáči a máničky. Mně osobně se tato situace líbila právě svou bizarností. Byli ale moji vrstevníci, kteří to kritizovali a říkali, že v Paláci kultury se hrát takováto hudba nemá, a nešli tam ani jako posluchači.

JČ: Pro mě bylo nesmírně osvěžující, když tam Mišo Kaščák, kterému bylo asi čtrnáct a půl, zpíval: „Som udavač, udávám, udávám…“ Až na konci této tříminutové písničky bylo: „…rytmus.“

MV: Když si na to vzpomínám, nepřipadalo mi, že jdu do nějakého komunistického Paláce kultury. Šel jsem za kapelami, které jsem mohl vidět na jednom místě. Byl to klasický festival, kterých jsou dnes kvanta, ale tenkrát to u nás nebylo, nebo bylo, ale určitě nev tomto množství a se západními kapelami. Byl jsem z toho úplně vyjevený, že se něco takového tady může hrát. Prostě prostor je takový, jaký je, a zaplaťpánbůh, že alespoň tohle bylo možné.

AO: Ne, že by nevznikaly problémy. Samozřejmě byly s pořadateli tahanice o texty, musela být určitá strategie, muselo se postupovat diplomaticky. Někdy koncert proběhl malinko jinak, než bylo deklarováno předem, ale nakonec se to vždycky podařilo nějak ututlat a vyžehlit.

Myslíte si, že se režim stal hodnějším? Nebo si tato hudba nakonec prorazila svou cestičku?
AO: Obojí.Po nástupu Gorbačova se režim určitě chtěl stát vstřícnějšímvůči těmto věcem. Na druhou stranu jazz,který vadil v 50. letech, už v 70. letech nevadil. Takže i u rockové hudby si na to postupně širší veřejnost a úřadyzvykly.Věděli totiž, že když to zakáží, vyroste to jinde.

PB: V roce 1987 proběhla nová krátkodobá kampaň proti blackmetalové hudbě. Byl to článek v Rudém právu proti skupině Törr, který byl napsán po jejím koncertu. Ten jakoby signalizoval, že si režim vybírá novou oběť, nový styl hudby. Proti lidem z blackmetalového okruhu Státní bezpečnost vedla docela rozsáhlou kampaň, která nebyla vidět a která by trošku nahrazovala předchozí kampaň proti punku. Pro zajímavost měla klasické krycí jméno „Odpad“.

AO: Určitě by si rockeři oddechli, kdyby, nedej bože, režim trval dál, a nastoupilo by techno a rozvíjel se hip hop. V takovém případě by rocková hudba byla v médiích a nový nepřítel by byl zase v novém undergroundu, technoscéně, elektronické taneční hudbě.

MV: Hudba byla také jedním z povolených, i když kolikrát přitažených, ventilů. Ve chvílích, kdy se šrouby více povolují, je boom evidentní. Takže oni to už nestíhají hlídat. Ani ony tři složky (VB, StB, KSČ) které to měly nějakým způsobem zapuzovat, to nemohly zadržet.

JČ: Spousta lidí se přestala bát. O rok dál, v roce 1988, Jan Rejžek uvedl Václava Havla na folkovém a rockovém festivalu na Lipnici. V Rudém právu to redaktor Zdenko Pavelka odsoudil (nic jiného mu asi nezbývalo, ledaže by opustil zaměstnání) a celé to končilo asi těmito slovy: „…škoda kaňky na jinak smysluplném díle.“
Načež na rockfestu v Národním domě na Smíchově se toho kdekdo chytil a citoval to. Pro mou generaci byla představa vzít si něco z Rudého práva, dělat si z toho legraci a skládat na to písničky opravdu fantaskní. Takže takhle se to zvolna rozsypávalo.

PB: Dodal bych do tohoto optimismu opačnou vzpomínku: 8. prosince 1988 Státní bezpečnost připravila za pomoci Městského kulturního střediska a Městského výboru SSM koncert v Městské knihovně. Koncert byl pořádán na zakázku Státní bezpečnosti proto, aby přišlo co nejméně lidí na klasická vzpomínková setkání na druhé straně Vltavy na Kampě.
Na tento koncert přišlo skutečně poměrně hodně lidí, ale v undergroundu byl odsouzen (stačí citovat časopis Vokno).
Všichni vystupující bez problému účinkovali, což svědčí o tom, že některé kapely byly ochotné i v této době si účast bez problému omluvit: hrajeme pro posluchače, nehrajeme pro režim. Trvalo to poměrně dlouho, a až v roce 1989 se to po lednových palachiádách pro režim definitivně zhroutilo. Potom už to byla jen otázka času.

JČ: Hodně záleželo nejen na povaze, charakteru účinkujícího, ale také na tom, kolik měl informací a jiných možností.
Libuji si tady, co bylo na rockfestu, ale sám jsem tam měl účinkovat, a na poslední chvíli jsem to odmítl. Napsal jsem dopis ve smyslu, že se mi zdá, že se moc ustupuje svazáckým tlakům. Jenomže jsem zároveň věděl, že si v Brně můžu udělat celovečerní pořad o Vlastovi Třešňákovi nebo v Ratíškovicích dokonce o Krylovi. A to proto, že mladí svazáci, dramaturgové, nesli hlavu na špalek. Já ne, já jsem nebyl zaměstnaný.

MV: Je tu však ještě jeden rozměr, abychom z dnešního pohledu neimplantovali do hudby jenom politiku. Kapely byly zpolitizovány, i když jim o politiku třeba ani nešlo. Měli bychom však také zmínit, že to byla ve všech různých dekádách generační vzpoura. Lidé chtěli legraci, setkávali se se svými vrstevníky, byla to vzpoura proti autoritám, jak rodičovským, tak těm, které tvořili učitelé a systém. Člověk se prostě vybouří a pak jde třeba dál - popadne kytaru v době, kdy ji má popadnout, a pak ho to třeba přejde.
Nekvalifikuji to, jestli to je dobře nebo špatně, ale že to nebyla vždycky jen politická věc. Lidé se chtěli bavit, stát nevytvářel mnoho platforem, a alternativní scéna byla jednou z nejdůležitějších, která obsáhla nejvíc mladých lidí.

(redakčně kráceno)

Vydáno pod