Praha - Nejvýznamnější osobnost Pražského jara první tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček, který nakonec pod nátlakem spolupodepsal tzv.moskevský protokol o "normalizaci" poměrů, byl v roce 1969 zbaven všech funkcí a na rok "odklizen" jako velvyslanec do Turecka. V roce 1970 byl z komunistické strany vyloučen. Ač bývá z dnešního pohledu Dubčekova politická prozíravost některými historiky hodnocena skepticky, jeho mýtus přetrval i období normalizace a umožnil mu tak v listopadu 1989 návrat do politiky. Listopadu 1989 se kromě prezidenta Svobody, Františka Kriegla a Josefa Smrkovského dožili všichni hlavní představitelé Pražského jara.
Smutné osudy idealistů z Pražského jara 1968
Dubček až do voleb v červnu 1992 zastával jednu z nejvyšších ústavních funkcí - byl předsedou Federálního shromáždění. Automobilová nehoda, na jejíž následky v listopadu 1992 zemřel, Dubčekovu kariéru tragicky ukončila.
Tehdejší prezident Ludvík Svoboda svou autoritou válečného hrdiny zaštítil reformní proces, když v březnu 1968. V srpnu odmítl jmenovat kolaborantskou dělnicko-rolnickou vládu a osobní přítomností v Moskvě se přičinil o návrat internovaných politiků. Zároveň se však zasadil o přijetí „kapitulačního“ moskevského protokolu. V dubnu 1969 podpořil Husákovo vedení KSČ a v následujících letech byl postupně zbavován reálného politického vlivu. Od roku 1974 nemohl kvůli nemoci vykonávat prezidentský úřad a v roce 1975 jej na základě Federální shromáždění zbavilo funkce. O čtyři roky později zemřel.
Tragickým hrdinou srpnových dnů se stal předseda ÚV Národní fronty František Kriegel. Jako jediný v Moskvě nepodepsal moskevský protokol. Po návratu byl zbaven funkcí ve straně, v parlamentu však opět hlasoval proti pobytu okupačních vojsk. V roce 1969 byl vyloučen ze strany a posléze zbaven poslaneckého mandátu. Ani v dalších letech mu normalizátoři neodpustili jeho principiální postoj. Mezi prvními podepsal Chartu 77. Zemřel po těžké nemoci v prosinci 1979.
Dalším z těch, kteří se nedožili pádu normalizačního režimu, byl i populární předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský. Bývalý vysoký funkcionář KSČ, ale také politický vězeň z padesátých let, byl postupně odstraněn ze všech funkcí a v lednu 1974 zemřel.
Jedním z mála reformních politiků, kterým se po pádu socialistického režimu podařilo alespoň částečně opět se prosadit v nejvyšší politice, byl Zdeněk Mlynář. Po invazi musel i on postupně oficiální politiku opustit. V roce 1976 byl jedním z iniciátorů Charty 77. O rok později dostal povolení vycestovat do Rakouska, ale za cenu ztráty občanství. Po listopadu 1989 aktivně zasahoval z levicových pozic do politického života, nicméně neúspěšně. Mlynář se tak nakonec i vzhledem ke svému zdravotnímu stavu stáhl z veřejného života. V dubnu 1997 zemřel.
Nepřehlédnutelnou postavou událostí v roce 1968 byl také tehdejší ministr zahraničí Jiří Hájek. Tento poválečný představitel levicové sociálnědemokratické inteligence, posléze vysoký funkcionář KSČ a významný diplomat, se v OSN otevřeně postavil proti sovětské invazi. Záhy byl odvolán z funkce a v roce 1970 vyloučen z KSČ. Podepsal Chartu 77 a byl jedním z jejích mluvčích. Po listopadu se podílel na vzniku Občanského fóra. Do roku 1992 byl poradcem Alexandera Dubčeka. Zemřel v říjnu 1993.
Jedním z nejznámějších představitelů Dubčekova reformního křídla byl Čestmír Císař. Po abdikaci prezidenta Novotného v březnu 1968 byl mládežnickou organizací prohlášen za prezidentského kandidáta. Kandidatury se však vzdal. V politice skončil v listopadu 1969. Po listopadu 1989 jej opět navrhlo vedení komunistické mládeže na prezidentskou funkci. I tentokrát Císař kandidaturu nepřijal a stal se mimořádným velvyslancem a posléze vedoucím stálé mise ČSFR při Radě Evropy ve Štrasburku. Od roku 1992 je důchodu.
Přestože Pražské jaro symbolizuje především demokratizační proces ve společnosti, mělo i svoji ekonomickou rovinu. Jejím představitelem byl Ota Šik, který se pokoušel spojit socialistické plánování s prvky tržní ekonomiky. Od dubna do září 1968 byl místopředsedou vlády, poté byl donucen odejít z politického života. V dubnu 1970 získal politický azyl ve Švýcarsku, kde působí dodnes.
Na realizaci ekonomické reformy se významně podílel i Oldřich Černík, předseda federální vlády od dubna 1968 až do ledna 1970. I on nakonec neprošel sítem stranických čistek. Náznak politického comebacku zaznamenal Černík v lednu 1990, kdy se na patnáct měsíců stal předsedou Svazu měst a obcí. V červnu 1994 se vážně zranil při automobilové nehodě a v říjnu téhož roku zemřel.
- Bývalý prezident Československé republiky autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/347/34684.jpg
- Předseda Národního shromáždění z roku 1968 autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/347/34685.jpg
- Jeden z hlavních reformátorů z konce 60. let autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/346/34545.jpg