Masové protesty veřejnosti proti srpnu se v komunistických zemích nekonaly

Praha - Třebaže veřejnost v socialistických zemích byla možná spíše na straně Československa napadeného pěti bratrskými armádami, nahlas to dal najevo jen málokdo. Přesto se i ve státech, které se na intervenci podílely, našly ojedinělé hlasy odsuzující okupaci. Nejznámější demonstrací proti invazi bylo vystoupení na moskevském Rudém náměstí a případy polského a maďarského . Jednoznačně odmítavý postoj k invazi pak ze socialistických zemí zaujalo jen Rumunsko, Jugoslávie, Albánie a Čína.

Rumunsku, Jugoslávii, Albánii a Číně se okupace nelíbila

Proti vpádu tanků Varšavské smlouvy do ČSSR se vedle Západu vyslovilo i několik socialistických států, ty však měly v rámci východního bloku specifické postavení a šly svou vlastní cestou socialistického vývoje. Jejich odmítavé stanovisko bylo proto spíše snahou vymezit se vůči Sovětskému svazu než podpořit okupovaný stát.

K invazi se odmítlo přidat Rumunsko v čele s Nicolaem Ceaušeskem a odsoudilo ji, stejně jako jugoslávský prezident Josip Broz Tito a albánský vůdce Enver Hodža. Proti intervenci se ozvala i Mao Ce-tungova Čína, což následně vedlo k prohloubení krize sovětsko-čínských vztahů. Peking v obavě před podobnou agresí urychlil zbrojní a kosmický program a čínské vedení začalo hledat cesty k normalizaci vztahů s USA.

Tito pro Jugoslávii vydobyl vlastní cestu socialistického vývoje a podpořil československé reformní hnutí mimo jiné svou oficiální návštěvou v Praze začátkem srpna 1968, Ceaušescu krátce před vojenskou intervencí ještě v Československu podepsal přátelskou smlouvu mezi Rumunskem a ČSSR. Jugoslávie a Rumunsko po invazi z obavy před Moskvou vytvořily zvláštní obranné jednotky, které by čelily případnému sovětskému útoku, Albánie v reakci na srpen vystoupila v září z Varšavské smlouvy a začala na svou obranu stavět statisíce betonových bunkrů - tak zvaných Hodžových kulichů.

U agresorů se sice demonstrovalo, ale spíš střídmě

Pražské jaro a jeho násilné potlačení mělo také ohlas ve státech, jejichž jednotky se na invazi přímo podílely. Aktivní odpor byl nejsilnější v NDR a Polsku, kde se konaly desítky protestních pouličních shromáždění nebo se rozšiřovaly letáky. Okupace zároveň odhalila pravou tvář komunismu a nesouhlas s ní přivedl řadu lidí k opozici vůči komunistickému režimu a odstartoval spolupráci disidentských skupin ve východním bloku.

Sedm statečných šlo za mříže a pak většinou emigrovalo

Čtyři dny po invazi se na moskevském Rudém náměstí sešla skupinka osmi Sovětů, kteří nesli československou vlaječku a transparenty odsuzující okupaci Československa. Dlouho nedemonstrovali - během chvilky byli zatčeni a odsouzeni k několika letům za mřížemi, v pracovních lágrech nebo ve vyhnanství, někteří i k nucené psychiatrické léčbě. „Obžalovaní byli po zásluze potrestáni. Veřejnost přijala rozsudek se souhlasem. Nechť je trest vážným poučením pro ty, kdo si snad ještě myslí, že porušení veřejného pořádku jim může projít,“ napsal tehdy sovětský tisk.

Tato demonstrace byla v Sovětském svazu natolik výjimečným projevem odvahy, že dodnes jsou známa jména oněch sedmi statečných: lingvista Konstantin Babickij, básník Vadim Delone, dělník Vladimir Dremljuga, anglista Viktor Fajnberg, básnířka a překladatelka Natalia Gorbaněvská, fyzik Pavel Litvinov a lingvistka Larisa Bogorazová; na náměstí se k nim pak jako osmá připojila mladičká Taťjana Bajevová. Po propuštění emigrovali Gorbaněvská, Fajnberg a Delone do Francie a Litvinov, Dremljuga a Bajevová do USA. V Rusku zůstali pouze Babická a Bogorazová. „Cigarety Bělomorkanal nekoupíte nikde jinde na světě,“ vysvětlila kdysi s úsměvem náruživá kuřačka Bogorazová, proč nikdy neemigrovala.

Polský Palach se dočkal uznání až po třiatřiceti letech

Celostátní dožínkové slavnosti na varšavském Stadionu desetiletí 8. září 1968 poznamenala tragická událost, když se zde na protest proti okupaci před zraky vedení polské komunistické strany, řady diplomatů a tisíců diváků zapálil polský Palach, účetní Ryszard Siwiec. Zemřel o čtyři dny později. V roce 2001 mu tehdejší český prezident Václav Havel udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka prvního stupně. Čtyři dny po Janu Palachovi se pak v lednu 1969 v Budapešti u budovy muzea na protest proti okupaci Československa upálil maďarský student Sándor Bauer.

  • Enver Hodža autor: ČT24, zdroj: Wikipedia http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/356/35535.jpg
  • Hrob Sándora Bauera autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/356/35539.jpg
  • Nicolae Ceaušescu autor: ČT24, zdroj: Wikipedia http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/356/35533.jpg
  • Josip Broz Tito s britskou královnou Alžbětou II. autor: Serbia and Montenegro Historical Archives, zdroj: Wikipedia.org http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/356/35537.jpg
  • „Sedm statečných“ z Rudého náměstí autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/356/35544.jpg
  • Ryszard Siwiec autor: ČT24, zdroj: Wikipedia http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/356/35540.jpg
Vydáno pod