„Vždy jsme měli kvalitní vojáky,“ říká vojenský historik Eduard Stehlík

Armáda nemá v naší společnosti zrovna vysoký kredit, i když poslední dobou se díky úspěchům našich vojáků v zahraničních misích zvedá. Armáda, která nebojuje, národ, který neválčí. To se s naší armádou a tak i celým národem nese už od mnichovského traumatu. A to přestože tehdy šlo o politické, a ne armádní rozhodnutí. Činnost řady příslušníků během nacistické okupace v domácím a zahraničním odboji pak skvrnu podzimu 1938 smazala. Komunistický puč v únoru 1948 a následné brutální čistky zase změnily armádu k nepoznání. V té době byli na vysoké armádní místa často dosazováni nevzdělaní tupci, zatímco mnoho špičkových důstojníků končilo na popravištích nebo ve vězeních. V roce 1968 byla tehdy Československá lidová armáda (v situaci, kdy nabývá znovu na kvalitě a bojeschopnosti) vystavena další nepřekonatelné zkoušce – okupaci pěti armád. Rozhodnutí nebránit se, často vnímané jako slabost, ale bylo nezbytné. Naše armáda by totiž neměla šanci.

Je lepší se bránit a bojovat v předem prohrané bitvě? Bráním-li se a prohraji, je i způsob porážky důležitý? Nakolik to ovlivňuje národní hrdost, potažmo vztah k armádě jako k instituci, která jej má chránit? Je armáda vůbec třeba? Podobnými tématy se aktivně zabývá vojenský historik pplk. Eduard Stehlík, host Miroslava Škraňky z pořadu Před půlnocí z 20. srpna.

V jakém stavu byla Československá armáda v 20. srpna 1968? Byla uvedena do bojové pohotovosti?
Nic takového se nestalo. Armáda stejně jako občané Československa neočekávala něco podobně drastického, jako byla agrese pěti států.
O tom, že dojde k okupaci, byl jako jeden z prvních sovětskými místy informován ministr národní obrany armádní generál Martin Dzúr. Ten také vzápětí vydal jednotkám rozkaz neklást odpor.
Ozbrojený odpor sice kladen nebyl, nicméně došlo k mnoha krokům, kdy armáda okupantům kladla pasivní (i částečné aktivní) odpor. Byla zablokována přistávací dráha na letišti Kbely, vojáci odmítali vydat kasárna, zbraně atd. Příkladem aktivnějšího odporu je připravovaná akce 7. výsadkového pluku zvláštního určení z Holešova. Armáda tedy improvizovala, ale nevzdávala se.

Před půlnocí (zdroj: ČT24)

Ve většině kasáren byl tuto noc asi klid? Informace o okupaci také nejspíš neobdrželi všichni velitelé posádek.
Většina informací přišla paradoxně až z vysílání Československého rozhlasu, zejména po obnovení vysílání někdy v půl páté ráno. Tehdy začalo být vysíláno vyjádření předsednictva ÚV-KSČ k invazi a nezákonnému vstupu okupačních armád na území Československa. Někteří velitelé měli sice zprávy od svých nadřízených o nějakou hodinu déle, ale většinou čekali s napětím, co se bude dít. Důležité také pochopitelně bylo, kde byly konkrétní jednotky dislokovány, protože u hranic nebo třeba v Praze došlo ke kontaktu se sověty poměrně brzo.

Jak takové případy končily? Došlo někde k vyhroceným situacím nebo přímo k ozbrojenému konfliktu?
Nic takového se nestalo. Vyhrocených situací však byla celá řada: vojáci byli přepadáváni, zbavováni zbraní, drženi jako rukojmí v kasárenských objektech, v případě, kdy nechtěli předat řízení letového provozu, je sovětští důstojníci postavili ke zdi pod namířenými samopaly atd.
Nervy hrály na obou stranách a nikdo z našich důstojníků nevěděl, zda nebude popraven za to, že nevychází okupantům vstříc. Takže situace byla skutečně napjatá, ale ke střelbě z naší strany nedošlo. Osobně, společně s řadou svých kolegů, se domnívám: zaplaťpánbůh, že se tak nestalo. Okupační jednotky totiž čekaly právě na to. Kalkulovaly s odporem armády, který by pak mohly vydávat za akt kontrarevolučních sil.

Kdyby československá armáda kladla nějaký odpor, měla by z vojenského hlediska nějakou šanci?
Představy, že by armáda mohla klást účinný odpor jsou naprosto iluzorní hned z několika důvodů: Sovětské velení mělo naprosto dokonalé informace o rozmístění a vybavení jednotek československé armády. Navíc si během vojenského cvičení „Šumava“ (probíhalo od 20. do 30. června 1968) udělali dokonalou rekognoskaci celého našeho území. Takže lidé, kteří vedli útok, dokonale znali naše prostředí a skvěle se v něm orientovali.
Nesmíme také zapomínat na to, že naše armáda byla připravována a cvičena na to, že nepřátelský úder přijde ze západu nebo jihozápadu. S variantou, že by nás mohli obsazovat naši „spojenci“ z Varšavské smlouvy, nikdo nekalkuloval. Byla to záležitost, se kterou se řada důstojníků musela (i vnitřně) srovnat. Byl to šok.

Někteří velitelé tomu ani nechtěli uvěřit?
Nálady v armádě byly úplně stejné jako ve zbytku společnosti. Do armády ke všemu tenkrát nastupovali ještě branci, tedy mladí lidé, kteří cítili jako vlastenci. Armáda tak byla vlanou většinou produbčekovská a proreformní.
Svědčí o tom i obrovské čistky po roce 1969: Na počátku normalizace bylo z armády vyhozeno na 6.500 vojáků z povolání (šlo asi o 80% všech důstojníků ve vyšších funkcích). V rámci čistek bylo vyhozeno 40% letců atd.
Tito lidé, kteří byli označeni za politicky nespolehlivé, byli perzekuováni včetně jejich rodin. Děti byly vyhazovány ze škol, bylo jim znemožněno studovat. V některých případech, kdy třeba tito vojáci podepsali Chartu 77, byly postihy ještě tvrdší.

Jak dlouho trvalo komunistům, než se zbavili těchto nepohodlných lidí?
Poměrně krátce, rok a půl. Masivní čistky začaly už v květnu 1969 a končí v roce 1971, ojedinělé případy v roce 1972. Dopad na armádu byl však radikální.

Lidé, kteří pak přicházeli do armády, asi nebyli vojenští odborníci, stačilo když měli onu „rudou knížku“?
To také. Navíc bylo třeba zvýšit nábor mladých lidí. V tomto ohledu se začala armáda potýkat se svým zásahem na některých místech republiky po boku Lidových milicí během prvního výročí srpnových událostí. To jedna z největších kaněk v historii Československé armády.
Náborové akce proto selhávaly, protože lidem se do armády nechtělo – spojovali si ji se znovu obnoveným totalitním režimem.

Ovšem pro různé kariéristy byla armáda příznivým místem k uplatnění?
Určitě. To ale platí obecně o celé společnosti. Srpen 1968 znamenal procitnutí těch, kteří věřili komunistickému systému, potažmo Sovětskému svazu. Po roce 1968 v této „víře“ zůstávali již jen kariéristé.

Jaké byly nálady ve vojenských jednotkách, které byly poslány potlačit nepokoje v roce 1969? Je to analogické se situací v roce 1989, kdy se mnoho vojáků vážně obávalo, že se otevřou muniční sklady, rozdají zbraně a půjdou do ulic.
Zasahující jednotky byly vybírány podle spolehlivosti a vycvičenosti velitelů. Součástí jednotek ovšem byli vojáci základní služby, kteří k tomu byli donuceni. S řadou z nich jsem měl možnost hovořit – dodnes to nesou jako velké životní trauma.
Stejně tak jsem měl možnost hovořit se svými spolužáky z filozofické fakulty, kteří šli na podzim 1989 na vojnu. Ti vzpomínají, jak seděli v náklaďácích, měli vydanou ostrou munici a čekali, jestli dojde k nasazení. Měli z toho tenkrát hrůzu.

Jaké měli tito lidé varianty, jak by se zachovali, kdyby k tomu v roce 1989 došlo?
Utekli by, pokud by to jen trošku šlo. Nedovedli si v žádném případě představit, že by měli střílet do civilistů.

Objevují se otázky typu: K čemu armáda, když se nepostavila nacistickým ani sovětským okupantům v roce 1938 a v roce 1968?
To je velice laciné. Říká se, že jsme v obou zmíněných situacích nebojovali, byť je lze navzájem jen těžko srovnávat. Je to klišé, které se neustále opakuje, ale není to docela pravda.
V roce 1938 armáda bojovala v průběhu celé druhé poloviny září. Byla totiž napadána příslušníky henleinovského sudetoněmeckého Freikorpsu, nejrůznějších teroristických jednotek organizovaných polským generálním štábem a maďarskou armádou. Naše armáda měla na 120 padlých, ať už šlo o příslušníky četnictva, finanční stráže atd. Armáda bojovala koneckonců i v roce 1939, kdy české jednotky generála Svátka sváděly úspěšné boje s několikanásobnou maďarskou přesilou.
To, že se nebojovalo na podzim 1938, hlavně nebylo rozhodnutí armády, ale politiků, kteří armádě dali rozkaz, aby nebojovala. Armáda se se skřípěním zubů stáhla z hranic, protože byla armádou demokratického státu, která poslouchá rozkazy svých představitelů.

To skřípění zubů bylo velmi silné…
Docházelo i k sebevraždám… Jestliže však armáda nemohla bojovat na podzim 1938, do odboje na domácí či zahraniční frontě se pak zapojila v letech okupace. Přitom se domnívám, že domácí fronta byla mnohem brutálnější. Hovořit o tom, že kdo zůstal doma, byl zbabělec, je sprostá lež. Někteří museli dokonce zůstat doma na rozkaz, protože prostě všichni do zahraniční jít nemohli. Mnozí z nich za to zaplatili svými životy.
O všem svědčí čísla: Před válkou jsme měli aktivních 137 generálů, 28 jich bylo během války popraveno nebo umučeno, další zapojeni do domácího odboje nebo zatčeni nacisty. Nakonec se každý druhý generál zapojil do odboje. Z důstojníků generálního štábu byl popraven nebo umučen každý pátý. To jsou čísla srovnatelná s jakoukoliv jinou armádou. Nedomnívám se proto, že naše armáda nebojovala.

Často se to srovnává s polským odporem ze září 1939…
Jistě, jenže Poláci měli trošku jednodušší rozhodování. Byli napadeni a bojovat museli stejně jako Finsko. Nám byla dána jakási iluzorní možnost volby. Kdyby na nás německá armáda zaútočila, jsem pevně přesvědčen, že by Československá armáda bojovala a to velmi dobře.
Měl jsem možnost studovat originální německé materiály o německé armádě. Na jejich základě se domnívám, že to skutečně byl „plechový cirkus“, se kterým bychom si možná neporadili, ale určitě bychom mu způsobili těžké ztráty.

Jaká by byla mezinárodní podpora, kdybychom se rozhodli bránit?
Něco jiného jsou politici a něco jiného je armádní velení. Nové archivní materiály, které mohli ve Francii studovat moji kolegové, nicméně vypovídají o tom, že se od poloviny 30. let připravovaly akce francouzské armády na pomoc Československu. Tato ochota značně uvadá po obsazení demilitarizovaného Porýní, kdy se Francouzi uzavírají za Maginotovou linií. Tehdy přestávají být nějaké akce v náš prospěch reálné.
Pokud jde o naše spojence v rámci Malé dohody (Jugoslávie, Rumunsko), jejich vnitrostátní situace se v průběhu druhé poloviny 30. let změnila natolik, že i zde bych pomoc viděl jako iluzorní. To samé platí pro Sovětský svaz.
Zůstali bychom osamoceni, ale i odhodlání jít do předem ztraceného boje by bylo lepší než to, co jsme zvolili. Během války jsme měli obrovské ztráty nejen na vojácích, ale hlavně na civilním obyvatelstvu. Pokud tito lidé měli umřít, měli mít možnost umřít s puškou v ruce, a ne někde na popravištích nebo v plynových komorách.

Ztratila armáda událostmi let 1938 a 1968 na své cti?
Armáda brala Mnichov jako velké trauma. Svými akcemi během druhé světové války však svoji prestiž získala zpátky. Důležité také je, co se s armádou stalo po komunistickém puči v roce 1948. Tehdy armádu bylo nuceno opustit na 90% bývalých důstojníků nebo důstojníků, kteří sloužili v prvorepublikové armádě. Čistky to byly skutečně brutální, řada z těchto lidí skončila na popravištích. V armádě tak nezůstal kámen na kameni.
V roce 1968 začala armáda paradoxně dorůstat. Měla nové lidi a mladé důstojníky, kteří do ní vstupovali se zkušeností z nacistické okupace. Mezi nimi byli velmi chytří lidé, kteří v roce 1968 dokonce připravovali novou vojenskou doktrínu Československa. Z té se musely sovětským maršálům ježit vlasy. Najednou totiž vznikala vojenská doktrína samostatného státu, zatímco doposud byla jen jedna správná, sovětská. Tito lidé bohužel skončili v rámci čistek, rok 1968 je poznamenal stejně jako celou společnost.

Podařilo se vůbec některým lidem, kteří byli v roce 1968 v opozici vůči režimu, v armádě na nějakých pozicích zůstat?
Mohli zůstat lidé, kteří nebyli angažováni tolik, nebo někteří ze specialistů, jejichž propuštění by mohlo ohrozit bojeschopnost. Spíše šlo však o lidi, kteří si svůj názor nechávali pro sebe a rozhodli se nějakým způsobem „přežít“ i za cenu, že v rámci prověrek ze sebe dostali to, že souhlasí s okupací.

Když jste se jako historik zabýval tímto obdobím, jaký fakt vás nejvíce zarazil?
Asi to byla skutečnost, kolik samostatně myslících mladých lidí na mimořádně vysoké úrovni z hlediska operačního a strategického umění v té době v armádě působilo. Byla to úplně jiná armáda než v 50. letech. Tehdy po brutálních čistkách nastoupili nevzdělaní a neschopní lidé, kterým byly dány vysoké funkce. Bylo to podle Gottwaldova prohlášení, kdy říkal, že z generálů nebude dělat komunisty, ale že z dělníků udělá generály. To se mu skutečně povedlo.
Na konci 60. let šlo však již o moderní, dobře vyzbrojenou a bojeschopnou armádu, která měla řadu inteligentních lidí. Zdaleka přitom nemuseli mít všichni rudou knížku.

Vrátila se armáda po čistkách po roce 1968 na svou původní úroveň? Musela přece nabírat a školit nové lidi atd.
Specialisté hovoří o tom, že se armáda z tohoto „šoku“ vzpamatovala až v druhé polovině 80. let. Velký podíl na tom mělo to, co neleze změnit, nazval bych to přirozenou inteligencí českého národa. Ve všech konfliktech jak první, tak druhé světové války i později jsme vždy měli kvalitní vojáky. Češi jsou schopni velice dobře improvizovat, mají selský rozum.
To se projevovalo i v rámci Československé lidové armády ještě před rokem 1968, kdy sovětští maršálové byli z našich vojáků dost vyděšení. Neustále jim vytýkali, že neposlouchají a dělají si ze všeho legraci. Když ale o něco šlo, začalo se soutěžit, Češi byli vždycky nejlepší.

To se koneckonců ukazuje i na současných zahraničních misích, kde jsou naši vojáci oceňováni…
Je jasně vidět, že čeští vojáci mají vždy vysokou úroveň. Je to kvůli tomu, že myslí, jsou schopni se učit a učí se rychle.

(redakčně kráceno)