Československá církev husitská vznikla za první republiky jako nová, národní církev. V postavě a učení mistra Jana Husa a jeho pokračovatelích se ideálně snoubila silná národní tradice a zároveň reformované křesťanství. Během první republiky i po válce si proto husitská církev získala značnou podporu, o čemž svědčí i fakt, že se k ní tehdy hlásilo na milion věřících. Desetiletí komunismu ovšem zprofanovaly husitství, když z něj vytvořily téměř prokomunistické hnutí. To se pochopitelně odrazilo i na počtu členů Československé církve husitské, kterých je v současnosti asi 90.000. O historii husitství, Janu Husovi a jeho pokračovatelích hovořil s patriarchou Československé církve husitské Tomášem Buttou v pořadu Před půlnocí z 1. září Miroslav Škraňka.
„Husitství nejsou jen války,“ říká Tomáš Butta
Měli bychom se za husitství stydět nebo na něj být hrdí?
Je to doba, která byla v našich dějinách velmi významná. A osobnost Jana Husa i následující období je důvodem naší hrdosti.
Asi velmi těžko bychom hledali někoho, kdo jméno Jan Hus nezná. Jan Hus obsadil dokonce sedmé místo v divácké anketě o největšího Čecha. Jak to, že je Jan Hus tak výrazně přítomen v našem povědomí?
Jan Hus byl už zakrátko po svém upálení v Čechách velmi uctíván. Byl chápán jako mimořádná osobnost, křesťanský svědek a vzdělanec. Proto byl záhy rozšířen svátek mistra Jana Husa v části české církve. I následující období chápalo osobnost mistra Jana Husa jako velkého svědka víry. Jeho příběh, který máme stále možnost přes dlouhá staletí vnímat, je pro nás zápasem svědomí, statečnosti, zápasem o hodnoty, které mají nadčasový charakter. Proto je Husova osobnost nadále inspirující.
Není to také proto, že ve 20. století byla historická postava Jana Husa propagandisticky zneužívána? Při vzniku republiky v roce 1918 chodili lidé s transparenty: jsme Husovy děti. Komunistický režim popisoval život v husitském Táboře jako táborský komunismus. Není to Vávrovými filmy o husitství a Husovi? Není to přiživováno uměle?
Něco jiného je historická osobnost a potom její takzvaný další život. Jakákoliv osobnost a tradice je zneužitelná. A bohužel i třeba tak významná osobnost pro křesťanství , jako je kníže Václav, byla zneužita pro změnu nacistickým režimem. K takovému zkreslení a deformacím pak došlo i u Husa a husitství za komunistické totality.
Husitství však není jen dobou několika let válek, ale celou epochou. Proto se správně mluví o české reformaci, která sdružuje různé směry a proudy. Ať už je to pražský směr navazující na mistra Jana Husa (konzervativnější křídlo) nebo radikální táborství, které usilovalo o změnu společenských řádů i za pomoci zbraní a násilí. Zároveň s tím je v české reformaci pacifistický proud Jednoty bratrské. K tomuto období patří také vlivy světové reformace.
Své duchovní kořeny má v tomto období našich dějin i osobnost Jana Ámose Komenského, což byl skutečně vzdělanec a postava světového rozměru.
Když jsme se učili o Janu Husovi ve školách, slyšeli jsme zjednodušené výklady jeho konání: Byl proti odpustkům, hromadění majetku katolické církve atd. Dá se říct, že to bylo to podstatné z jeho učení nebo došlo k nějakému hlubšímu teologickému sporu mezi Janem Husem a katolickou církví?
Mistr Jan Hus byl teolog, proto jeho myšlení bylo určováno křesťanskými východisky – biblí a tradicí. Spor byl ohledně odpustků a praxe tehdejší církve. Odpustková praxe byla v reformačním hnutí velmi důležitá – vystoupení Martina Luthera se také týkalo odpustků.
Jak ve světové reformaci, tak u mistra Jan Husa je pak kromě praxe i určitá nauka jako polemika s katolickou církví tehdejší doby.
Proč Jan Hus neuznával primát římského biskupa, tedy papeže? Papež je přece bezprostředním následníkem svatého Petra?
Mistr Jan Hus nežil v době, kdy byl jeden papež. Od roku 1378 byli papežové dva, později dokonce tři. Jan Hus se v této krizi autority církve vrací k prvotním počátkům a pramenů a jako hlavu a autoritu celého křesťanstva vidí Ježíše Krista. To je potom vyjádřeno v jeho spise De ecclesia z roku 1412, což je teologicky významný spis, který se stal také předmětem Kostnického koncilu.
O Janu Husovi kolují různé historické polopravdy. Těžko se po šesti stoletích dopídit, jak to ve skutečnosti bylo. Říká se třeba, že se chtěl stát knězem, aby se vyhnul hmotnému nedostatku?
Kněžství v té době znamenalo určité životní zajištění. Sám Hus na jednom místě uvádí, že se chtěl stát knězem, aby byl milý lidem a lidé si ho vážili. Ovšem potom, co se dostal k hlubšímu studiu bible, dostal se i k základům a jádru křesťanské víry. Takže jeho motivace kněžské služby byla potom skutečně věrohodná a ryzí.
Zlé jazyky také tvrdí, že se Jan Hus nechal nadelegovat na místo rektora Karlovy Univerzity proto, aby mohl veřejně působit?
Mistr Jan Hus patřil k univerzitním vzdělancům a na univerzitě dosáhl tohoto významného postavení. Z jeho univerzitních projevů je zřejmé, že to byl pokorný člověk i přes svou velkou vzdělanost. Jeho dochované projevy se také vyznačují vynikající rétorickou formou.
Ovšem chceme-li se dobrat k jeho motivacím, musíme jít k pramenům, kterými jsou jeho listy, které psal z vyhnanství i z Kostnice. Na základě četby těchto dopisů můžeme získat Husovy vnitřní postoje, ale i historické souvislosti.
Víme, jak Jan Hus vypadal, jaký byl?
Známe spíše jeho romantickou podobu: muž s vousem, biretem, v taláru. Tento obraz je dán, až z doby reformace, kdy měl vous, biret a bibli v ruce. Jinak nejstarší zobrazení jsou třeba v husitské Martinické bibli, kde je Hus zobrazen, jak káže nebo jak je upalován na hranici. Podle těchto vypodobnění vypadá spíše jako katolický kněz, menší a silnější postavy.
Slyšel jsem výrok jednoho katolického duchovního, který řekl, že Jana Husa respektuje, ale jeho následovníky ne. Období husitských válek a postava Jana Žižky je jasně spojena s protikatolickým odporem, ničením klášterů atd. Proč to násilí? Kdo to byl Jan Žižka?
Otázka násilí a boje je velice komplikovaná. Jedna evangelická historička tvrdí, že pokud strana podobojí nebo husité nutili někoho k přijímání svátosti, a když tuto víru nepřijal, býval i zabit, je to zločin proti lidskosti. To je náš dnešní pohled na toto násilí a krutost té doby, kdy to musíme měřit normou evangelia a Nového zákona.
Na druhé straně je to doba, kdy byly Čechy vystaveny křižáckým nájezdům. V této situaci dochází k uznání obranné války. Třeba Jakoubek ze Stříbra nejprve uznával jen boj duchovní, ale později uznal i spravedlivou obrannou válku. Podobná válka je i v myšlenkách církevního otce Augustina nebo Viklefa, takže v tom se husité nelišili od ostatních.
Co se týče vypálených klášterů, uvádí se, že měly strategický vojenský charakter, a proto docházelo i k tomu, že byly napadeny. Kostely pak husité přebírali pod svou správu. Ne tolik se ví, že došlo nejen k určité destrukci, ale že v následujícím období, v době Jagellonců, Jiřího z Poděbrad, byly kostely stavěny, opravovány. Třeba dvě věže a štít Týnského chrámu pochází právě z husitské doby. Tehdy to byl hlavní utrakvistický chrám, kde sloužil a kázal třeba Jan Rokycana.
Husitství tedy skutečně nekončí bitvou u Lipan, ale pokračuje i dále v jiné podobě. Husité byli svým důsledným návratem k bibli a požadavkům reformy v izolaci od tehdejšího světa. Ovšem světová reformace později jakoby potvrdila, co se odehrálo v Čechách o sto let dříve.
Husitské války byly určitě hrozné a zlé. Uvědomme si ale, že v pozdějším období v souvislosti se světovou reformací dochází k třicetileté válce, která zachvátila celou Evropu. Takže se tomu Evropa nevyhnula.
Jak se na Jana Žižku díváte vy? Máte jej na svých webových stánkách, bývá vyobrazen v husitských kostelech. Byl to tedy lapka, zločinec nebo národní hrdina?
Byl to bojovník středověku. Tak je potřeba ho chápat. To, že je považován za lapku, je potřeba vidět třeba i v souvislosti s tím, že byl ve službách krále Václava a doprovázel královnu Žofii do Betlémské kaple, kde poslouchala Husova kázání.
Žižka je jistě kontroverzní osobou, současně to byl ale také velice dobrý vojenský stratég. V okamžiku ohrožení tak prokázal reformnímu programu určitou službu.
Papež Jan Pavel II. se v roce 1999 omluvil za upálení mistra Jan Husa. Neuvažuje vaše církev, že se omluví za některé skutky Jana Žižky?
Určitě je potřebné zabývat se minulostí a tradicí a nepřikrášlovat je. Určitě je potřeba uznat nedostatky na husitské straně. Je ale také nutné vidět, že Jan Žižka je v našich národních dějinách symbolem jakési obrany. Třeba v první i druhé světové válce se k Žižkově odkazu hlásili naši vojáci. Takže právě rysy husitství, které se nám dnes zdají problematické, v určité epoše sehrály svou roli. Ostatně socha Jana Žižky na Vítkově není z dob komunismu, ale z první republiky.
Vaše církev má asi 90.000 členů. Jste třetí největší církev v České republice. Působíte také na Slovensku. Co přivádí lidi dnes do vaší církve? Je to ono národní vědomí? Máme v sobě stále něco dobrého z husitství?
Husitské motivy nejsou v současnosti tak výrazné. Naše církev vznikla v roce 1920 z hnutí katolického modernismu. Předpokladem však bylo právě husitství v předcházejících obdobích. V té době stejně jako po druhé světové válce naše církev velmi oslovovala českou společnost a měla asi milion členů. Za poslední desetiletí došlo k omezení a úbytku členů.
Naše církev zdůrazňuje duchovní motivy husitství. A znovu opakuji, že husitství nejsou jen boje, ale třeba bible v národním jazyce, liturgie…
Slouží se ve vašich chrámech nějaké mše ve staročeštině?
Úsilím modernistických kněží bylo bohoslužbu přeložit do soudobého jazyka. Tudíž sloužíme mše v soudobé češtině. A to je i odkaz husitství, utrakvistů, kteří překládali římskou mši do národního jazyka. To, aby se bible šířila v národním jazyce, ve středověku nebylo samozřejmé.
Vaše bohoslužby jsou z velké částí zpívané. Je to tak?
Máme liturgii zpívanou, může být i recitovaná. Současně jsou do bohoslužby vkládány také duchovní písně. To je také odkaz husitství, kdy došlo k rozvoji lidového duchovního zpěvu.
Mnohokrát jsem zažil vaši bohoslužbu. Zaujalo mne, že kněz a koneckonců i texty liturgických písní kladly velký důraz na národní stránku. Někdy jsem měl pocit, že i trochu víc než na stránku náboženskou. Proč to?
Liturgie je postavena na bibli jako na všekřesťanském poselství. Pokud by to bylo při příležitosti, jako je státní svátek 28. října a jiné, které připomínáme, zdůrazňují se určité národní motivy. Samotná liturgie naší církve však vychází z liturgického roku a z jednotlivých pasáží bible, které jsou vykládány tu kterou neděli.
Křesťanských církví je u nás celá řada. Jaký je mezi nimi vztah? Dokážete se například přátelsky pozdravit s katolickým biskupem?
Ekumenické vztahy mají samozřejmě i rovinu osobní. Ze své nedlouhé zkušenosti patriarchy mohu říct, že vztahy s představiteli římskokatolické církve nebo ostatními představiteli církví v ekumenické radě jsou dobré. Předpokladem k tomu je i dohoda o křtu z roku 1994, kdy došlo k vzájemnému uznání křtu naší církve husitské, římskokatolické a českobratrské evangelické. Pochopitelně s církví českobratrskou máme ještě užší kontakty.
(redakčně kráceno)