Už přes půl milionu diváků vidělo v českých kinech film Jiřího Menzela Obsluhoval jsem anglického krále. Přepis románu Bohumila Hrabala k sobě přitáhl pozornost publika i kritiky také na filmovém Berlinale. Z německého hlavního města se Jiří Menzel vrátil s cenou Mezinárodní federace filmových kritiků FIPRESCI. Nejen z těchto důvodů byl 22. února hostem Petra Buchty v pořadu Interview ČT24.
„Současnému umění chybí soucit,“ říká Jiří Menzel
Váš film byl na Berlinale v hlavní soutěži. Od začátku se o něm mluvilo jako o kandidátovi na jednoho z medvědů. Nemrzí vás, že jste nakonec žádného medvěda nezískali?
Nepamatuji, že by se mluvilo o kandidátech. Na festivalu bylo letos mnoho významných filmů. Mluvilo se o tom, že skladba filmů má výjimečnou úroveň oproti předchozím ročníkům. Nehledě na to, že my jsme tam jeli s tím, že je dobře, že tam vůbec jedeme. Slyšel jsem, že na tento festival bylo přihlášeno na tři tisíce filmů. Samotné vybrání mého filmu do programu festivalu bylo pro mne dárkem.
Bylo to po sedmnácti letech, co měla Česká republika zástupce v jednom ze tří velkých evropských festivalů.
Ne. On byl předtím ještě uveden Čonkin na festivalu v Benátkách. Ono se o tom u nás moc nemluví, stejně jako o tom prvním medvědovi.
Prvního medvěda z roku 1990 jste dostal za trezorové Skřivánky na niti. Usnadnilo vám to pozici na berlínském festivalu?
To nevím, to se musíte zeptat jich. V nějaké recenzi jsem četl, že Paul Schrader, mimochodem můj kamarád z poroty berlínského festivalu, řekl, že ceny mají dostávat dosud neznámí. Kvůli ceně film nestojí, ani nepadá. Pro mne daleko významnější bylo, že to diváci strašně hezky přijali a dokonce i kritici. Já jsem v životě nezažil po projekci pro kritiku tak bouřlivý aplaus.
Také to bylo trochu tím, že to byl jediný úlevný a komorní film uvedený na tomto festivalu. Dnes je móda dělat těžké a smutné filmy. Panuje taková iluze, že katarze prochází skrz nasrání. Podle mne tomu tak není. Jestliže má člověk odejít s nějakým pozitivním pocitem, tak tento pocit musí být obsažen už v obsahu a cíli celého filmu. Dnešní filmy jsou plné zloby, kriminality, zmaru a úchylných hlavních hrdinů. Můj film je trošku jiný a to možná udělalo jeho úspěch.
Na tiskové konferenci, která proběhla k vašemu filmu na berlínském festivalu se sešlo přes dvě stě novinářů, což svědčí o velikém zájmu. Jaký je rozdíl mezi českými a zahraničními novináři?
Pamatuji si na českou tiskovou konferenci, kde byly samé kyselé ksichty. V Berlíně se novináři usmívali.
Na co se vás nejvíce ptali?
Ptali se, na co se v Čechách nikdo neptal. Proč jsem použil takovouto formu, do jaké míry jsem se dotkl historického výkladu (kterému oni velmi dobře rozuměli), nebál-li jsem se do Německa přijet s filmem, který se ho bezprostředně dotýká.
K poslední otázce musím dodat, že jsem se bál, a ptal jsem se několika Němců, jestli to necítí jako protiněmecký film. Po hlavní projekci na festivalu mi Oldřich Kaiser řekl, že zvláštní napětí, které panovalo při promítání, a atmosféra přijetí filmu německým publikem ho dojala. Představte si, že i toho Kaisera to dojalo – měl mokrý kapesník.
Je to doba citlivá jak pro Německo, tak pro nás. Pro každého trochu jinak. Cítil jste tam rozdílné reakce publika?
Ne. Jedině když jsem potom absolvoval maratón rozhovorů s novináři, tak tam byl jeden z Austrálie, a tomu jsem musel vše ozřejmit, protože nevěděl, o co jde. Jinak evropští novináři věděli, o co jde. A ocenili, že po více než šedesáti letech po válce se díváme na tyto věci trochu jinak. A hlavně to, že se musíme snažit chápat jeden druhého. Sebereflexe je vlastnost, která Čechům trochu chybí. Někdy je důležité podívat se na sebe očima toho druhého, protože to je cesta, jak se polepšit.
Měl jste pocit, že v Německu je sebereflexe více?
Určitě, ale oni k tomu mají větší důvod. Stále v sobě nesou pocit, že během jednoho století dvakrát způsobili válku. Na druhou stranu válka, která způsobila tolik zla v minulém století, pokračuje doteď na jiných místech a je stejně krutá. Film se neustále zaobírá, kochá zlem, protože je to pro něj přitažlivé téma, ale nevšímá si toho, co zlo působí. Nevšímá si obětí. Všechny války, které se dnes vedou na jiných kontinentech, v sobě mají stejnou zrůdnost a zlobu – nás fascinuje to sledovat, ale chybí nám soucit, který chybí všeobecně současnému umění a filmu obzvlášť.
Po české premiéře jste řekl, že vás recenze v českém tisku trochu deprimují. Nicméně recenze v Německu byly z drtivé většiny pozitivní, nešetřilo se superlativy. Je to pro vás zadostiučinění?
Nejde ani tak o zadostiučinění. Trochu člověka mrzí, když se snaží něco dobrého udělat, že si pak o sobě přečte, že je uličník. Jakoby udělal něco, aby lidi podvedl. Mně vadí tyto povrchní soudy. Každý si samozřejmě může představovat, jaké to bude, ale netuší, jaké jsou v tom zrady, kdyby to chtěl dělat tak, jak on chce. Není to tak, že si člověk udělá prstem čáru a ta vede tam kam prst. Musíte řešit spoustu věcí. Povrchní pohled na věc samou pak bolí. Pak nevím, jestli bych neměl dělat Slunce, seno, jahody a podobné filmy, protože recenze pak vyjdou nastejno.
Na adresu vašeho filmu padla v Německu slova jako moudrý, hřejivý, staroevropský. Chtěl jste, aby váš film takový byl?
No tak trošku jo. U nás má ovšem slovo hřejivý pejorativní význam. A staroevropský teprve. Vždy jsem chtěl dělat takové filmy, aby se diváci do kin vraceli. Mohl bych udělat krutý film, ale film stojí peníze, a ty se musejí vrátit.
Myslíte si, že hlavní rozdíl mezi domácí a zahraniční kritikou je, že naše kritika je povrchnější?
Možná, že i ta zahraniční bude povrchní, to já nevím. V Čechách existuje zvláštní kolorit, folklor – nemít rád kohokoli, kdo má úspěch. Nevraživost, s jakou se třeba setkal Kolja, je věc typická. Je to tím, že ti, co píšou tyto kritiky, jsou závistiví lidé, kteří to sami neumějí, nebylo jim to dáno.
Od poloviny devadesátých let jste pracoval na několika scénářích pro váš film. Jak se změnila původní představa v konečném výsledku?
Změnila se dost, protože ta věc je živá. Kdybych to měl dělat teď, zase bych to udělal jinak, to je tvorba. Člověk se setká s úkolem, který se snaží naplnit. Jsou mu kladeny různé překážky a soubojem, potýkáním se s nimi vzniká výsledek. Nikdy to není tak, že si řeknete, bude to takhle, a ono to tak dopadne. Proto jen já nejlépe vím, v čem má ten film nedostatky a v čem by mohl být lepší. To však může říct kterýkoli autor filmu, protože on do něj pronikne nejhlouběji.
Takže dnes byste ho udělal jinak. Konkrétně jak?
Určitě. Jsou tam například scény, na které bych šel šikovněji a lépe. Nebo bych mohl lépe ovládat techniku dodatečného počítačového zpracování, kterou jsem do té doby neznal. Co všechno tam mohlo přijít za nápady, mohly se více formálně ohraničit epizody vyprávění a mnoho dalších věcí. To je poučení, každý film dělá člověk tak, že se poučí pro ten další.
Měl jste v Berlíně čas podívat se na nějaká ostatní představení?
Ne. Přijeli jsme tam den před projekcí, nejdříve proběhlo setkání s novináři, potom projekce pro novináře, pak zas pro lidi, potom následoval několikahodinový maratón rozhovorů s novináři a druhý den taky. Takže jsem nakonec viděl pouze závěrečný ceremoniál, ale na poslední film, který byl na programu, jsem nešel, protože jsem byl utahaný.
Jaký film vás v poslední době nejvíce zaujal?
Mám hrozně rád Hřebejkův film. A jsem hrozně pyšný, že jsem byl v soutěži s Hřebejkovým filmem (Kráska v nesnázích), protože mně se opravdu líbil.
Jste nejen filmař, ale působíte po celé Evropě i jako divadelní režisér. Je velký rozdíl v publiku v jednotlivých zemích? Musíte se hodně vžívat do pocitů publika?
Ani ne. Protože když děláte něco s cílem, aby lidé odcházeli s hřejivým pocitem, tak se dostaví. I u těch studených Norů se dostavil. Je pak pěkné, pozorovat na lidech odcházejících z divadla nebo kina úsměv, aniž by o něm sami věděli. To si myslím má větší cenu než odcházet s depresí.
Jsou stejní i herci, nebo je práce s nimi v některých zemích obtížnější?
Řekl bych, že jsou na některých místech lépe placeni. Kvalita spíše záleží na tom, v jakém divadle pracujete. Čím jsou scény slavnější, tím musíte být v jednání s herci, kteří jsou mnohdy pod penzí, diplomatičtější. A naopak existují divadla, kde jsou rádi, že pracují. To byl Činoherní klub nebo divadlo v Záhřebu. Tam brali práci jako výzvu, to je na tom to hezké. A není to tím, že je někdo Bulhar a druhý Němec. Záleží to na tom, jaký se sejde ansámbl.
Chystáte představení pro českokrumlovskou točnu. Už jste vyřešil problém, jak inscenovat Sluhu dvou pánů - hru, která není zrovna ideální pro takové divadlo?
Ještě nevím. Tento týden se sejdu s výtvarníkem a na něco přijdeme. Musíme, protože Sluha dvou pánů není divadlo do parku. Je to výzva, úkol, s kterým se musíme poprat.
Krumlovská točna je záležitost diskutovaná. Vedou se debaty, jestli se má přemístit. Neusnadnilo by vám inscenaci její přemístění?
Jenže já nevím, kde by to mohlo být jinde. Zase jde o překážky, které jsou vám inspirací pro tvorbu. Nikdy nic pořádného nevznikne hladce.
Co vaše další filmové plány?
Žádné nemám. Hrabala jsem dělal, protože mi to nabídli. Před tím jsem dlouho nedělal nic, protože nabídky, které mi byly činěny, nebyly důstojné. Takže jestli teď něco přijde, budu to dělat rád, jestli nepřijde, moje škoda to nebude.
(redakčně kráceno)