Živí se mimo jiné překládáním z japonštiny do francouzštiny, vystudoval kaligrafii v Tokiu, ale také výtvarné školy v Praze a Paříži, návštěvníky svých uměleckých experimentů terorizuje minutou ticha. To vše charakterizuje nejmladšího pokračovatele starého uměleckého rodu Adama Vačkáře. Mladého umělce pozvala 12. února do pořadu Před půlnocí Zuzana Šimůnková.
„Umělec je u nás často považován za exota nebo šaška,“ říká Adam Vačkář
Ernest Hemmingway napsal, že pokud má za mlada člověk příležitost žít v Paříži, tak ať bude poté žít kdekoli, Paříž se s ním potáhne, protože Paříž je pohyblivý svátek. To byla ovšem dvacátá léta. Můžeš říct, jako mladý umělec žijící v Paříži, jestli to pořád platí?
Ještě jsem se z Paříže neodstěhoval, ale předpokládám, že to nadále platí. Paříž mne provází i teď, když jsem v Praze, a myslím, že mne jen tak neopustí. Paříž je úžasné město spojené s uměleckou atmosférou a jakousi emocí.
V Paříži jsi strávil posledních pět let. S jakým pocitem se vracíš do Prahy? Paříž je nejlidnatějším městem Evropské unie, v tomto ohledu se Praha může zdát trochu provinční.
Praha je menší, skromnější město, kde se všichni znají. Přeci jen má Praha sedminu obyvatel Paříže. Na druhou stranu je v Praze vše mnohem intimnější, příjemnější, nepanuje zde takový stres na rozdíl od Paříže, takže se sem opravdu rád vracím. V umění je to zas naopak trochu komplikovanější, protože zde působí mnohem méně umělců, děje se zde méně akcí, i co se týče financování uměleckých projektů je Paříž oproti Praze ve velké výhodě.
Před půlnocí (zdroj: ČT24)
Studoval jsi výtvarné umění jak v Praze (u sochaře Kurta Gebauera), tak v Paříži. Je něco, co se člověk v Paříži nenaučí a naopak?
Myslím, že určitě. V Praze panuje ještě stará představa o umění a umělcích. Umělec je tady často považován za exota, šaška, losera. Současnému umění rozumí u nás málokdo, takže po skončení školy je těžké se uplatnit v reálném světě. Za to se u nás člověk naučí velice dobře techniku a spoustu užitečných věcí, jako je modelování, kreslení. První dva roky to pro mne byl obrovský přínos, ale posléze mi začalo chybět spojení s reálným světem. A právě v Paříži jde především o něj. Technika se tam prakticky nevyučuje, jde hlavně o uplatnění se ve struktuře umění.
Co si pod tím máme představit?
Ve Francii funguje systém muzeí a galerií, který skýtá mladým umělcům určitou perspektivu. Když jsem studoval v Čechách, tak to byla taková temná doba, kdy nic nefungovalo. Stále ještě přetrvává to, že instituce jsou obsazeny lidmi, kteří opravdu moc kreativní nejsou a spíše tam přežívají, aniž by byli schopni systém otevřít a nějakým způsobem ho obohatit, rozhýbat. V Paříži toto funguje. Už na škole se musíte nějakým způsobem vymezit oproti velmi tvrdé konkurenci, najít si vlastní cestu. Jakmile školu dokončíte, nesmíte polevit, protože když se zastavíte, všechno upadá.
Představa, že umělec má být chudý, na okraji společnosti a uznání se mu dostane až po smrti, je pro tebe už příliš staromódní?
To mi přijde dost staromódní. Ale úplně se tomu nevyhýbám, protože si myslím, že umělec by si měl držet nějaký odstup od společnosti, třeba v ateliéru u své práce. Veškerý základ je právě v tom, že se někde člověk soustředí a něco vytváří. Ale jako v každé jiné profesi je také důležité potkávat lidi a bavit se s nimi.
Přepis ilustrační reportáže (pořad U nás v Evropě z roku 2005 - hovoří Adam Vačkář)
Moje první výstava v Paříži se týkala českých zbohatlíků. Přišlo na ni docela dost lidí, a většina z nich to vnímala se zájmem, protože otázka peněz a konzumu vede k jakési reflexi. V Paříži studuji posledním rokem Akademii výtvarných umění. Jde o současné umění sochařství, instalaci, video. Chystám se tady vstoupit do profesionálního života umělce. Předtím jsem studoval v Praze na Vysoké škole umělecko-průmyslové a na Akademii výtvarných umění. Po třech letech studií jsem přestoupil sem (do Paříže), kde jsem měl možnost nastoupit přímo do čtvrtého ročníku. Studium zde mi přijde mnohem zajímavější a perspektivnější, protože je člověk zapojen více do praktického života. Existuje zde spojení s galeriemi a širším světem moderního umění, jako jsou různá bienále, setkání s kurátory z celého světa. To v Praze není možné, protože tam zkrátka nikdo takový nepřijede, neboť nemá důvod. V Praze se toho z hlediska umění moc neděje. Francie je dost specifická země v tom, že když neumíte francouzsky, je to tu pro vás opravdu o hodně obtížnější. Francouzi jsou v některých věcech velmi konzervativní, ale naopak ve spoustě dalších velmi otevření. Přijali mne velmi dobře, jsou velkorysí a nabízejí zde všem stejně.
Studoval jsi také v Japonsku - japonštinu a kaligrafii. Kde je souvislost evropského umění s japonským uměním kaligrafie?
Pro mne je japonština rodinnou tradicí. Můj otec je japanolog a i moje babička mluvila japonsky. Se mnou se to nese už od dětství, kdy jsem si hrál s hračkami z Japonska, které otec přivezl, jedl japonská jídla. Potom jsem měl chuť do Japonska vyrazit a oddělit si ho od dětství. Nakonec jsem tam studoval rok japonštinu a kaligrafii. Kaligrafie pak byla pro mne nejjednodušším způsobem, jak se naučit japonštinu skrz nějakou uměleckou aktivitou. Došel jsem k tomu, že kaligrafie je nesmírně zajímavá, jde o umění, u kterého se člověk ohromně soustředí. Posléze mu docházejí věci, které by si u jiné aktivity asi neuvědomil. Nicméně, když jsem se vrátil zpátky, zjistil jsem, že kaligrafie je v tomto prostředí nepoužitelná. Připadal jsem si jako exot. To mne trochu deprimovalo, takže jsem kaligrafii odstavil, a začal se věnovat umění, které je ve zdejších podmínkách více zakořeněno.
Během ročního studia kaligrafie v Tokiu jsi dosáhl druhého danu, to je docela slušné. Není to škoda, nemrzí tě, že se z ní nedá tolik čerpat?
Uvědomil jsem si, že kaligrafie má určitá omezení. Jde o to, že při kaligrafii často interpretujete nějaké texty, kaligrafie je v tomto velice dogmatická, a to mne omezovalo. Přitom současné umění je velice otevřené, člověk si může vybrat co chce.
Kaligrafie to může být znak, anebo krátká báseň. Jako je třeba haiku (nejznámější forma japonské poesie). Pamatuješ si nějaké?
Rudé slunce slábne,
studený vítr u nohou.
Jde o vyobrazení přicházejícího podzimu od Bašóa (jeden z neznámějších autorů haiku). Haiku je vždy básní a obrazem.
Vypsala jsem si slova, která si vybavím, když se řekne Japonsko. Jde například o kimono, suši, bonsai, harakiri, kamikadze. Co se vybaví tobě?
To jsou klišé, které v Evropě máme. Mně se vybaví 23. století, civilizace v nejvyšším stádiu. Tokio se mění obrovským tempem, když z něj na tři roky odjedete, ve chvíli návratu už bude vypadat jinak. Jde taky o nesmírně civilizovanou společnost. Japonci jsou velice slušní. Samozřejmě to má různé stupně, jako všude na světě.
Je něco, čím tě japonská kultura uchvátila? A naopak, je něco, co jsi nemohl vystát?
Uchvátila mne svojí slušností a civilizovaností, ohleduplností k ostatním. Další věcí je jejich důslednost. Japonci jsou schopni dotáhnout věci do dokonalosti. Zároveň jsou velmi chytří, adaptabilní, jsou schopni strategicky přemýšlet, což pro mne bylo velice zajímavé.
Dá se porovnat Paříž a Tokio? O provincionalismu Prahy jsme už mluvili.
Reportáž zde uvedená je přeci jen dva roky stará. Od té doby se hodně změnilo a s provincionalismem Prahy už to zdaleka není tak strašné. Evropa a Amerika jsou v současné době centra umění. Tokio v tomto ohledu působí poněkud outsidersky. Umělec v Japonsku, podobně jak u nás, působí jako naprostý loser, který nepřispívá do ekonomicky fungující společnosti patřičným způsobem. Navíc sociální systém v Japonsku je založen na skupinách, ve kterých vyrůstáte, žijete, umíráte. Individuální myšlení není až tolik rozvinuté.
Kaligrafie a tvoje současné projekty, to je velký kontrast. Mohli bychom přiblížit tvůj projekt Minuta ticha, kdy jsi lidi v různých rušných prostředích nutil k držení minuty ticha. Co tě k to mu vedlo?
Šlo mi o to vytvořit dílo, které bude v prostoru a bude ho současně sledovat velká skupina lidí. Stane se to věcí sice efemérní, ale zároveň ji budou prožívat lidé společně. Realizoval jsem to v Čechách pomocí videa, které jsem natočil ve třech prostředích. Prvním byla škola, druhým callcentrum a třetím reklamní agentura. To všechno jsou prostředí, která determinují naši společnost v takovém tom ruchu, který je bezmyšlenkovitý, stereotypní. Minuta ticha měla být přerušením, jakýmsi zamyšlením, anarchií.
Do pařížské galerie jsi poslal komando s megafony, které mělo návštěvníky donutit k minutě ticha. Proč takový teror v galerii, kam si lidé přicházejí odpočinout?
To je druhá stránka projektu Minuta ticha, kdy jsem to zkoušel s mnohem větším publikem, šlo o asi 1500 návštěvníků. Mě fascinovalo pracovat právě s tou masou. Pro mne to byla i jakási reference s komunismem, kdy nám někdo něco neustále nutil, byli jsme terorizováni. Minutou ticha se pak snažím toto zprostředkovat, zároveň tak uvažuji o roli současného umění ve společnosti. Jestli společnosti umění nutit, nebo společnost k umění přivést.
Jaké byly reakce návštěvníků?
Ze začátku byli návštěvníci zalarmováni. Nevěděli, co se děje, jestli nehoří apod. Později, když si uvědomili, že jsou v galerii, pochopili, že jde o nějakou performanci. Fascinující bylo, že nakonec celá masa patnácti set lidí skutečně ztichla. Takže během minuty tam vzniklo jakési napětí a šum, bylo to uchvacující.
Získal jsi prestižní postgraduální studium v Palais de Tokyo v Paříži. Jak velký je to úspěch pro mladého umělce z Česka?
Jde o velký úspěch, protože tam existuje obrovská selekce. Prestižních postgraduálů funguje po Evropě velká řada. Toto studium v Paříži má však zvláštní statut, takže vás dokáže skutečně posunout, ale musíte umět francouzsky a znát prostředí, což není úplně jednoduché. V tomto jsem měl určitě výhodu oproti ostatním lidem například z Bulharska, Brazílie. Nakonec nás tam bylo sedm a bylo to úžasné. Jednak jsem měl stipendium, a jednak jsem mohl cestovat po světě.
Dočetla jsem se, že tě zajímají problémy, které prožívá v umění tvoje generace. Co je to za problémy?
Moje generace je v přechodném období mezi archetypem umělce, který si něco ve skrytu plácá v ateliéru, a umělcem, který hledá uplatnění svého umění ve společnosti. A to je podstatný rozdíl. Často bývám kritizován svými kolegy, že se příliš prodávám, že jsem příliš v popředí a podobné narážky. Přitom to jsou věci ve světě naprosto obvyklé, protože umělec to ani jinak dělat nemůže, jestliže se chce uměním uživit. Konzum se v umění objevuje daleko více, umění se stává dekorativnějším, estetičtějším, ale zároveň se do něj vejde spousta projektů, které díky tomu vyjdou na světlo, a které skýtají prostor k diskuzi a kritice. Do společnosti se tak umění dostane daleko víc.
Máš na co navazovat. Tvůj otec japanolog, spisovatel Martin Vačkář, dědeček hudební skladatel (mimo jiné autor písně Rozvíjej se poupátko z pohádky Pyšná princezna), pradědeček skládal valčíky a pochody. V kterém z nich se nejvíce vidíš? Nebo můžeš jít svojí vlastní cestou?
Samozřejmě vnímám na sobě některé z jejich vlastností. Oni byli ale skladatelé. Sám hudbu miluji, ale nedokázal bych v ní tvořit, jako tvořili oni. Na druhou stranu můj dědeček z matčiny strany byl generál, takže možná i z něho ve mně něco bude.
Jeden z tvých předků složil nesmrtelnou píseň. Co by sis přál, aby zůstalo umělecky po tobě?
Opravdu o tom nepřemýšlím. Nechci se pohřbívat zaživa. Myslím, že čas a prostředí ukáže, jestli moje věci nějaký přínos mají, nebo nemají. Jde o balancování na hraně. Existuje ohromná spousta umělců, kteří dělají výborné věci, ale nedokážou se za ně postavit. Nebo naopak lidé, kteří se za to postaví, ale nic už za tím není.
Je něco, čeho bys chtěl v Paříži dosáhnout?
V Paříži bych chtěl získat jednu úžasnou galerii. Protože galerie vám umožní pracovat dál, rozšíří vaše umění a zároveň vám poskytne prostředky na další práci. Ale možná, že se přesunu z Paříže někam dál.
(redakčně kráceno)