„Jestliže chceme prosperující společnost, musíme se vážně zabývat chybami, které jsme učinili,“ říká Věněk Šilhán

Hostem Interview ČT24 z 12. února byl ekonom, pedagog, v roce 1968 na pár dní jeden z nejmocnějších lidí v zemi, signatář Charty 77, několik let nedobrovolný bagrista, dnes předseda úspěšné nadace, osmdesátiletý Věněk Šilhán. Na dění z roku 1968, Chartu 77, ale i současný stav politiky u nás se ptal Jakub Železný.

Byl jste zástupce Alexandra Dubčeka. Tedy asi ne nejmocnější, ale rozhodně vysoko postavený člověk.
Řekl jste to velmi dobře. Nešlo o to být mocným, nejmocnějším. Bylo to v okamžiku, kdy se o moc nejednalo. Jednalo se o osud a budoucnost. I když budoucnost představovala pouze pár dnů.

Zkusme se do těchto dnů vrátit. Jak došlo k tomu, že jste byl na mimořádném sjezdu KSČ ve Vysočanech jmenován prvním zastupujícím tajemníkem strany? Připomeňme, že Alexandr Dubček byl v té době s ostatními představiteli strany a státu internován v Moskvě.
Lidé, kteří pochopili vstup vojsk jako okupační akt, se rozhodli, že budou proti tomu protestovat. Nešlo otevřít zbrojnice a čelit armádám se zbraní v ruce. Protestovali jsme jinými prostředky, politickými a morálními. Jedním z těchto prostředků bylo i svolání delegátů strany, kteří již byli připraveni na plánované zářijové zasedání.

Interview ČT24

Jak se stalo, že jste právě vy, který nebyl v nejvyšším vedení strany, zaujal takto vysokou pozici?
Skutečně jsem neměl nijak zásadní postavení ve straně. Byl jsem ovšem velmi aktivní v tu noc, kdy se lidé svolávali. Shodou okolností se to svolávalo z výzkumného ústavu, jehož jsem byl šéfem. Druhý den jsme se vydali na určené místo zjistit, zda tam bude dostatek lidí schopných kolektivně vyjádřit protest. To se nakonec stalo. Během dopoledne se tam sešlo na tisíc řádně zvolených delegátů, kteří přijali řadu opatření, která byla velice výrazná. Změnili jsme Ústřední výbor, vyhnali lidi, o kterých jsme měli signály, že spolupracovali z ozbrojenou mocí, a kteří spoléhali na vznik dělnicko-rolnické vlády.

A vaše zvolení?
Pamatuji si, že mé zvolení bylo poměrně jednomyslné, protože jsem se dostal mezi lidi, kteří tomu zasedání předsedali. Shodou okolností prvotní vedení nebylo dostatečně energické, takže předseda sjezdu byl odvolán, a na jeho místo jsem byl jmenován já. Způsob mého vedení se jim zamlouval, protože v těchto hektických okamžicích jsem nedával prostor k opakování, ale vedl jsem sjezd k jasnému, rychlému, zásadnímu rozhodnutí.

Když se probíráme historickými prameny z roku 1968, není v nich nic o běžném, každodenním životě třeba i vysokých partajních funkcionářů. Málo se dozvíme o jejich bezpečnosti, dopravě, zda měli auto s řidičem…
Nic takového neexistovalo. Nejdůležitější bylo to, že jste převzal odpovědnost. Odpovědnost jste převzal spontánně. Já sám jsem bydlel ve fabrikách ČKD. Někdy jsem spal na lavici, někdy za stolem. Ani si nepamatuji, jestli tam byla nějaká postel.

Jak jste udržovali spojení se světem? Bylo nějaké spojení s představiteli internovanými v Moskvě?
S představiteli v Moskvě jsme spojení neměli, to byla záležitost Ministerstva zahraničních věcí. Co se týče našich vnitřních spojů, tak ty byly často přerušeny, ale my jsme našli náhradní. Bavili jsme se s Jiřím Pelikánem, jak poslat telegramy do zahraničí. V tu chvíli jsem potkal člověka, který řekl, že to zařídí. Řekl mi, že je z Nymburka, kde je železniční uzel a tím pádem spojení s celou Evropou, na což Rusové zapomněli. Tu samou funkci plnily také energetické dispečinky.

Patřil jste společně s Dubečkem, Krieglem, Smrkovským a dalšími k sympatičtější větvi KSČ, na rozdíl od Bilaka, Indry, Šalgoviče, Husáka. Co říkáte na názor, že osmašedesátý byl především sporem vás sympatických, progresivních s těmi druhými, kovanými?
Ne. Šlo o program velmi podstatné změny systému. Existují lidé, kteří nad tím mávají rukou a hodnotí to jako spor dvou frakcí o moc, tak to není. Věci se vyvíjejí postupně a pod tlakem určitých okolností. Důležité bylo, že se začal otvírat prostor pro věci demokratické povahy (kulturu, různé instituce). Pluralita se rodila, jakoby zdola.

Pavel Kohout píše, že odpůrci Charty 77 by ji neměli považovat za nějakou kryptokomunistickou lapálii. Na druhou stranu je pravda, že mezi prvními signatáři byla velká řada těch, kteří byli v osmašedesátém velmi aktivními komunisty. Nevnímal jste už v počátcích Charty spory mezi signatáři, kteří nedávno byli v komunistické straně a těmi, kteří s ní neměli nikdy nic společného?
Nevnímal. Naopak jsem tyto lidi velmi ctil a vážil si jich. S mnohými jsem vedl nádherné rozhovory a z mnohých se stali moji velmi dobří přátelé. Pro mne to byla otázka diskuze rovného s rovným, a ta v Chartě existovala.

Když se dnes mluví o Chartě a rodině Šilhánových, je spíše zmiňována vaše paní. Například nedávno vystoupila v dokumentárním cyklu Ženy Charty 77. Nevadí vám to trošku?
Já nejen, že ji to přeji, ale ona si to zaslouží. Jako si to zaslouží většina žen, které v Chartě fungovaly. Já jsem nezažil vynalézavější lidi, než byly ženy v Chartě.

Jak vnímáte období po roce 1989? Jestli se nemýlím, jste stále členem ČSSD.
Ano to jsem. Já jsem však byl jeden z prvních, kteří podepsali výzvu Občanského fóra, tenkrát nás bylo sedmnáct. Od těchto dob se mnohé událo. A mým životním štěstím (smůlou) je, že u takovýchto událostí nechybím. Rok 1989 byl obrovským zlomem pro náš národ.

Neměli jste vy, jako bývalí komunisté členové Obrody, jiné představy o pozdějším vývoji?
Představy mohou být různé, záleží na profesním hledisku. Celá řada ekonomů (nejen z Obrody) si ekonomickou reformu představovala odlišně, než jak dopadla. To samé platí u politického systému. Dnes se u nás slovo demokracie skloňuje ve všech pádech, ale jeho obsah je zatím ještě nedokonalý, stále jde o nedozrálý systém. Jestliže chceme dobrou, morálně, kulturně, ekonomicky prosperující společnost, tak se musíme vážně zabývat chybami, které jsme učinili.

Jaké chyby to byly?
Je jich obrovská spousta. Kromě jiného populismus. Místo toho, aby zde nastoupila určitá sebereflexe, kritická analýza poměrů. Nastupuje jednoduchý populismus, kupování hlasů apod.

Kam směřuje tato kritika?
Nevyhne se celému politickému spektru, ČSSD z ní nevyjímaje.

Co vám tedy na ČSSD nejvíce vadí?
Není možné říci vadí. Má určité nedostatky pramenící z nedozrálosti, z malého ideologického života. Žádnou politiku nemůžete dělat bez určité ideje, koncepce. A tou nemůže být jedna fráze, to nevyčerpáte ani frází solidarity, ani jinou pravicovou frází. Chce to veliký filozoficky promyšlený koncept.

Který z členů ČSSD by to splňoval?
Nechci to říkat. Je jich málo, ale existují zárodky těchto lidí a jejich potenciál je přítomen. Přesto nechci jmenovat. Nedělám to u jiných stran, a nebudu to dělat ani u sociální demokracie.

Co děláte v okamžicích, kdy vstupujete do významného životního jubilea? Vím, že působíte v poměrně silné nadaci, která rozděluje velké peníze na skutečně bohulibé projekty.
To je pravda. Jsem předsedou správní rady nadace Preciosa, což je první nadace, kterou založila česká průmyslová firma. Nadace funguje už více než deset let. Za tuto dobu jsme rozdali více než sto miliónů korun potřebným institucím. Vytvořili jsme pevné vztahy s univerzitami na studentských a doktorandských stipendiích. Já sám bych byl moc rád, aby se soukromý průmysl a jeho efekty projevily právě v takovéto činnosti, která není pouze charitou, ale podporou vzdělanosti, kultury a podobně.

(redakčně kráceno)

Vydáno pod