Hostem pořadu České televize Události v kultuře byla v pondělí 22. ledna úspěšná scenáristka Lucie Konášová. V roce 1992 ukončila FAMU, katedru scenáristiky a dramaturgie. Pracovala pak pro několik reklamních agentur, noviny a časopiy (Český deník, Prostor, později Xantypa, Playboy aj.) Je autorkou scénáře k pohádce Anděl páně, ale také k populárnímu seriálu Dobrá čtvrť, ke kterému nyní připravuje druhou sérii. Pracuje též na třetí sérii Nemocnice na kraji města. Společně se svým manželem se podílela na scénáři k novému televiznímu filmu České televize Operace Silver A z prostředí odboje druhé světové války. Na scenáristickou práci, na pocity při natáčení i nové postavy seriálů se ptala Olga Jasanovská.
„Velká dramata vášně a lásky jsou provařená,“ říká scenáristka Lucie Konášová
Jedním z vašich televizních filmů je To horké léto v Marienbadu. Film o Goetheho románku k mladičké Ulrice von Levetzow. Jaký to je úsek Goetheho života?
Jde o velmi krátký úsek. Goethe doráží na návštěvu do Mariánských Lázní a setkává se zde s maldou Ulrikou von Levetzow a velmi rychle mezi nimi přeskočí jiskra. V mém filmu to celé trvá asi měsíc, ve skutečnosti to bylo asi o trochu víc.
Nebyl Milan Kňažko na roli přeci jen trochu mladý. I když vy jste ho asi neobsadila.
Ne já ho neobsadila. Přesto myslím, že je na tu roli ideální. Vy mu uvěříte obrovskou chuť starého muže do života a skutečně uvěříte tomu, že je schopen vzbudit zájem mladé krásné dívky.
Milan Ciesler předtím režíroval Krev zmizelého. Specializuje se na historické události a vy vlastně také. Už předtím jste napsala scénář z druhé světové války?
Historie mne skutečně baví. Ráda dělám historická témata přinejmenším proto, že ta doba je vždy barvitější, zábavnější, chytlavější. Taky je pravda, že v současnosti je velká fluktuace běžných témat ze života, protože kromě velkých katastrof, jako tsunami, či zemětřesení, se nám nic strašného neděje. A nějaká velká dramata vášně a lásky jsou provařená ve všech možných podobách.
Není to spíš tím, že historická témata jsou zidealizovaná?
Myslím, že Goethe nebo Operace Silver A moc do ideálů nemají. Lidé budou překvapeni, co se podařilo vyhmátnout za někdy až skandální pozadí těchto příběhů.
Musela jste se hodně ponořit do historických materiálů?
Konkrétně u Marienbadu se těchto dokumentů zachovalo poměrně dost. Hlavně se zachovaly úryvky korespondence mezi Ulrikou a jejími přáteli. Našly se i Goetheo dopisy. Takže bylo možné z toho ledacos vydedukovat a trochu si pohrát. Obrátit příběh klasické lásky trošku naruby.
Kde jste prameny sháněla ?
Moc pracné to nebylo. Ledacos na internetu, ledacos v knihovně, ledacos mi dala paní dramaturgyně. Šlo to rychle.
Materiály jste musela prostudovat i v případě filmu Operace Silver A, který uvede Česká televize. Na něm spolupracoval i váš manžel Josef Konáš. Kdo co dělal?
Historku přinesl manžel, on ji objevil. Druhá světová válka je jeho velký koníček, tak už o tom hodně věděl, byl schopen a měl čas, věnoval se tomu intenzivně. Prostudoval neuvěřitelné množství archivních materiálů, dostal se až do archivů Ministerstva vnitra, to jsou místa, kam ani já bych nebyla schopna si proboxovat cestu. Pak rukou společnou jsme dodělávali scénář. Já jsem psala první verzi a druhou už jsme dodělávali společně.
Sliver A je příběh o dvou přítelkyních. Mimochodem ho režíroval Jiří Strach, s kterým spolupracujete často. Vyličte nám trošku děj.
Jde o odboj postavený do trochu jiné roviny. Všichni jsme tisíckrát viděli příběhy o statečných odbojářích. Ale o tom, jaké měli zázemí, jak se na odboj dívaly ženy a co v něm prožívaly, toho moc není. To si myslím, že je novinka. Tím spíš, že nejde o žádná spořádaná děvčátka, ale dívky, které od odboje čekají obrovské dobrodružství. Ono se jim ho nakonec dostane včetně bolestného účtu, který musí nakonec zaplatit.
Jak se vám na tomto filmu pracovalo? Jak se vám pracuje na smutných tématech?
Vycházeli jsme z pramenů různých historiků, ale také z knihy Jaroslava Čvančary Někomu život, někomu smrt, která je poskládána jako komiks z dobových fotografií. Když jsem pozdě večer psala a listovala touto knihou, tak mne mnohokrát napadlo, že bychom toho měli nechat. To jsou totiž tak krvavé a strašlivé příběhy, že každé narušování klidu tohoto uzavřeného osudu je jak znesvěcení hrobu.
Vím o vás, že si přehráváte dialogy do zrcadla, píšete si postavy na papírky a s těmi potom pohybujete. V případě historického scénáře to asi nejde. Jaký je rozdíl mezi seriálem a historickým filmem? Například v jazyce, který používáte.
Snažím se při stylizaci postav jazykově přiblížit konkrétní době. Není to možné okopírovat, protože by to dnes mohlo být nesrozumitelné. Řešila jsem to i v Dobré čtvrti. Protože slang strašně rychle zastarává, musela jsem si pro studenty vytvořit umělý jazyk. Musel být srozumitelný jejich vrstevníkům a jejich rodičům a také budoucím divákům. To samé je u historických postav. V podstatě si musíte vytvořit jakousi licenci.
Jsou fiktivní postavy opravdu tak důležité? V hollywoodských filmech je kostra příběhu většinou pravdivá, ale ostatní postavy vymyšlené. Jak je to ve scénáři Silver A?
Museli jsme v rámci příběhu spoustu věcí domyslet. Celý příběh není tak dokonale zmapovaný, abychom mohli postupovat jako podle bodového scénáře. Použili jsme tedy licenci, kdy jsme postavám změnili jména a tím dali najevo, že je tam jakýsi odstup. Mnoho situací jsme si museli vymyslet. Je možné, že ve skutečnosti to bylo trochu jinak.
Točilo se i na reálném místě.
Ano. Točilo se v Pardubicích, odkud ten příběh pochází. Natáčelo se v Pečkárně, což byl dost šílený zážitek pro všechny zúčastněné, protože ve zdech tohoto paláce všechna hrůza, která se tam stala, zůstala. Všichni jsme tam seděli schoulení a vyděšení. Byli jsme i v nějaké výslechové pracovně, to na člověka opravdu dýchne. Než jsme to začali psát byli jsme se s manželem podívat na popraviště, které se v Pardubicích zachovalo. Není příliš pietně upraveno, ale když si jej projdete a nakonec vidíte cestičku, kterou odsouzené vedli na popravu, tak to je opravdu strašný zážitek.
Jste autorkou scénáře k třetímu pokračování seriálu Nemocnice na kraji města. Jak se pracuje s tématem, kde máte tak málo volnou ruku?
Pracujete s kánonem, kdy je ledacos rozdáno. Musím ale přiznat, že producent pan doktor Severák, který tento projekt iniciuje, mi dal velice volnou ruku. Záleželo jenom na mně, jaké postavy jsem si přidala, jak příběh osázím. Za takovou míru tvůrčí svobody jsem nesmírně vděčná, protože to se potom velice dobře pracuje.
Koho jste si přidala?
My nesmíme příliš prozrazovat. Diváci se ale můžou těšit na Richarda Krajča v roli mladého lékaře. Bude to velmi nonkonformní, zajímavý lékař s dosti provokativním přístupem k medicíně, přesto skvělý lékař. Je to zábavná postava. Vrátí se Oldřich Kaiser v roli doktora Peterky.
Dobrá čtvrť byl seriálem, který po dlouhé době zbavil teenagery naivity. Vztahy i dialogy měly reálný rozměr, přesto byl docela ostrý. Nebála jste se reakcí diváků, režiséra, dramaturga?
Dramaturgyně režiséra Smyczka to naopak vítala s nadšením. Někteří diváci však měli stále pocit, že je to lakování na růžovo. Druhá série, která vrací celou čtveřici zpátky do hry, posune hrdiny do reality dospělých lidí. A to je realita občas opravdu drsná.
Doplním jen, že jste také autorkou scénáře úspěšné pohádky Anděl páně. Co byste ještě chtěla udělat?
Chtěla bych konečně udělat film s ambicí pro distribuční sítě. Anděl páně byl od začátku projekt České televize a od toho se vše odvíjelo. Odpovídala tomu jak stavba scénáře, tak i financování bylo trochu skromnější. Napsali jsme s manželem velkou věc z období protektorátu, jde o portrét krále českých konfidentů ve službách Gestapa. Kdyby to vyšlo, to by byla paráda.
(redakčně kráceno)