Tématem Historického magazínu z 13. září bylo SOS. Většina z nás si vybaví mezinárodní tísňový signál. Ovšem ve 30. letech minulého století se v Československu pod touto zkratkou skrývalo něco naprosto odlišného: Stráž obrany státu. Tato neprávem zapomínaná složka bezpečnostního sytému státu vyvrací mýtus o tom, že jsme se v roce 1938 vzdali pohraničí bez jediného výstřelu. O ní a jejích příslušnících hovořil moderátor pořadu Eduard Stehlík s historiky Karlem Strakou (KS) z Vojenského historického ústavu a Jindřichem Markem (JM), v současnosti poradcem předsedy Senátu Parlamentu České republiky, kteří se daným tématem zabývají.
Stráž obrany státu
Co vlastně byla SOS a kde vznikl nápad na její vytvoření?
KS: Podle příslušného vládního nařízení z října 1936 byla Stráž obrany státu předurčena k ochraně nedotknutelnosti a neporušitelnosti státních hranic a k zachování klidu a pořádku nejen v pohraničí, ale i ve vnitrozemí. Nevznikaly totiž pouze pohraniční, ale i vnitrostátní prapory.
Idea vzniku SOS souvisela se změnou bezpečnostní situace Československa, která se výrazně zhoršovala po nástupu nacistů v sousedním Německu v roce 1933. Tehdy bylo zjištěno pomocí různých testů a rozborů situace obrany hranic, že nejsou k dispozici metody, kterými by bylo možné reagovat na náhlé napadení státních hranic.
Do této situace vstupoval i moment, kdy by státní hranice mohla být narušena polovojenskými organizacemi. Ostatně československé zpravodajské služby už tehdy zjišťovaly informace, že takové způsoby napadení mohou přicházet v úvahu.
Přibližně na podzim 1934 pak přichází Nejvyšší rada obrany státu s ideou vybudovat jednotně organizovaný sbor k ochraně nedotknutelnosti a neporušitelnosti státních hranic. Nejideálnějším řešením v té době bylo vytvořit nový, jednotně vyzbrojený a organizovaný sbor.
Proč k tomu nedošlo?
KS: Byly to rozpočtové a hlavně zahraničněpolitické důvody. V pohraničí nemohl vzniknout (podle pozdějších sdělení tvůrců SOS) takto jednotně organizovaný sbor, protože existovala obava, že by v okolních militarizovaných státech nebyl přijat. Tím by se Československo ocitlo v nepříznivé situaci vzhledem k jeho zahraničněpolitickým cílům. Proto byla zvolena metoda, kdy tento sbor vznikal z již stávajících složek bezpečnostního aparátu. Vývoj v tomto směru dospěl ke zmiňovanému přijetí vládního nařízení z roku 1936, který znamenal počátek organizace a vývoje SOS.
Historický magazín (zdroj: ČT24)
Jak byla SOS organizována? Jak byla začleněna do systému obrany státu?
KS: SOS byla mimořádně významnou složkou obrany Československé republiky. Patřila k ní například civilní protiletecká obrana, síť četnických leteckých hlídek, síť nově budovaných státních policejních úřadů, které byly důležité jak z hlediska udržení bezpečnosti, tak zpravodajství.
SOS nesměla být vojensky organizovaná, takže bylo rozhodnuto, že vedení SOS bude integrováno do ministerstva vnitra, konkrétně se jednalo o 14. oddělení. V roce 1938 se připravovalo zřízení určité střední fáze na úrovní zemských úřadů. Složkami v terénu potom měly být takzvané prapory Stráže obrany státu. Skutečně jich vzniklo 31, i když jich bylo naplánováno více. V září 1939 pak sbor SOS dosáhl síly 30.000 mužů.
Kdo SOS tvořil?
JM: Kolega Straka naznačil, že se v určitých momentech muselo improvizovat. V tomto případě se improvizovalo velice pružně a inteligentně. Prvotní podřízení ministerstvu vnitra umožnilo, že to byla bezpečnostní, nikoliv vojenská složka. Tím pádem do ní byly začleněny jak složky četnické, tak pohraniční finanční stráž, která patřila pod ministerstvo financí, a takzvané vojenské posily SOS. To byly záložní vojíni a poddůstojníci do hodnosti rotného, kteří byli vybíráni z občanů české a německé národnosti, kteří žili v příhraničních oblastech.
V říjnu 1936 SOS vznikla, v listopadu byl přijat organizační řád a v březnu 1937 se začalo s výcvikem. Až v květnu 1938 došlo k ostré zkoušce SOS a ukázalo se, že tento zdánlivě nesourodý celek je celkem použitelný na účely, pro které vznikl.
Zmínil jste výcvik. Jak byli členové SOS připravováni na svoji službu?
JM: SOS sice patřila pod ministerstvo vnitra a v případě války měla přejít pod ministerstvo národní obrany, ale samotný výcvik prováděly vojenské orgány (tedy ministerstvo národní obrany).
Byla tam však jakási dvouhlavost. Politickým orgánem praporu SOS byl politický úřad, čili okresní úřad v čele s okresním hejtmanem v místě velitelství praporu. Ten se staral o organizační, personální a výběrovou stránku. Nejbližší vojenské velitelství se pak staralo o obnovovací vojenský výcvik, protože to všechno byli bývalí vojáci. Speciální výcvik ženijní, spojařský atd. se konal často ve velkých městech.
KS: Pozastavil bych se u poměru mezi přednostou okresních úřadů, tedy hlavního politického úřadu, u nějž fungovalo velitelství SOS, a velitelem SOS. To bylo rozhodující pojítko pro kvalitu jednotky.
Šlo o to, že u hlavního štábu, který měl na starosti metodiku výcviku a konkrétní organizaci, vycházely instrukce v tom směru, aby se vojenští velitelé praporů SOS nestali ovládanými osobami. Neměli dopouštět situace, aby se přednosta okresního úřadu stal jejich poručníkem. Proto do toho měli vnášet maximální aktivitu. Praxe pak skutečně potvrdila, že pokud si velitel SOS vydobyl takové místo, získával kvalitnější výsledky, než tomu bylo jinde, kde nebyl velitel tak aktivní. Pro první vystoupení SOS v květnu 1938 to bylo velmi podstatné.
Kdo velel SOS? Jakým způsobem byli tito lidé vybíráni?
JM: Naštěstí to byli důstojníci Československé armády v hodnosti od majora po podplukovníka. Takže to byli zkušení důstojníci, většinou legionáři, kteří měli zkušenosti ve velitelských funkcích do výše praporu, pluku apod. To byla obrovská výhoda.
Jak bylo zmíněno, bylo nutné eliminovat přednosty okresních úřadů a také takzvané odborné poradce z řad četnictva, státní police a finanční stráže, kteří zodpovídali za personální otázky u státních zaměstnanců. Byli to sice zkušení státní úředníci, ale často starší lidé hluboce zakořenění v dobách rakouské monarchie, kteří nebyli flexibilní vůči bezpečnostní a politické situaci. Takže bylo velice důležité, aby praporu velel zkušený důstojník armády.
Navíc existovaly různé spory v organizaci SOS. Byly to spory resortní, jako byla řevnivost mezi četnictvem, které patřilo pod ministerstvo vnitra, a finanční stráží pod ministerstvem financí.
Další neshody byly generační. Někteří starší četníci přeci jen nebyli tak přizpůsobiví jako mladí příslušníci četnictva a finanční stráže. Ti totiž přicházeli z řad déle sloužících důstojníků, takže byli vychováni a vykováni Masarykovou republikou a měli větší cit a chuť pro obranu republiky. Prapory, kde se velitel opřel o tuto generační záležitost, pak byly v praxi úspěšnější než tam, kde přetrvávala přísná subordinace atd.
V případě války by docházelo k přepodřízenosti praporů SOS vojenskému velení. Je možné nějak rozlišit, jak vypadala jejich činnost v míru a jak za války?
KS: SOS existovala velice krátce. Od prvních dokumentů do propuknutí zářijové krize to byly dva roky. Minimálně první rok přitom zabrala jen organizace, tvorba, hledání cesty… Byla to úplně nová věc, kdy se několik složek z několika zdrojů různé podřízenosti muselo sladit do jednotného proudu.
Nejsilnější byl asi proud ministerstva národní obrany a hlavního štábu. Jsou indikace i z jiných oblastí, jako byla civilní protiletecká obrana nebo zpravodajství. Tam ministerstvo národní obrany a především hlavní štáb usilovaly o navenek nepříliš patrnou, ale rozhodující integraci všech těchto složek. Jako vojáci byli přesvědčeni, že právě oni vědí nejlépe, jak to udělat. Nutno dodat, že jejich přesvědčení se nakonec projevilo jako vysoce objektivní.
Do vlastní činnosti praporů SOS patřil zmiňovaný výcvik. Vypracovávaly se ale také plány na zabezpečení hranic, které byly rozsáhle zpracované, i když se pak ukázalo, že mohly být i stručnější.
Mimořádný byl také přínos příslušníků SOS pro zpravodajství ministerstva vnitra i národní obrany. Když totiž „vyschly“ všechny zdroje, byli to příslušníci SOS (četníci a především financové), kteří díky svým tajným kontaktům s místním obyvatelstvem opatřovali aktuální informace z různě hlubokých oblastí Německa a dalších okolních států. Tehdy to byly jediné aktuální informace, jaké naše zpravodajství mělo.
Jaká byla výzbroj a výstroj těchto jednotek?
JM: Dodávky byly ze zdrojů armády. Administrativně to bylo občas složité - tu přes ministerstvo vnitra, tu přes ministerstvo národní obrany. Takže například při prvním ostrém vystoupení SOS v květnu 1938 došlo ojediněle k tomu, že se některým družstvům nedostávalo dost lehkých kulometů, pušek atd. Jinak byla SOS vyzbrojena stejně jako pěchota Československé armády: pušky, lehké kulomety, granáty, dalekohledy atd., atd. Odpovídalo to výzbroji prvosledových jednotek.
Po roce 1933, kdy přišel Hitler k moci, a po některých incidentech v pohraničí, jako byla „fémová“ vražda inženýra Formise apod., došlo k nárůstu počtu nových četníků a příslušníků finanční stráže z řad déle sloužících poddůstojníků. Ti měli velmi pozitivní vazby na armádu, protože ještě natolik neintegrovali do systému policie, četnictva atd. Důstojníci proto pro ně měli autoritu, zpravodajská služba ve prospěch armády byla samozřejmostí apod.
Problémy byly spíše s vojenskými posilami, protože to byli muži různého věku. Takže tam byl odstup od základního výcviku z dob vojny často větší a schopnosti ovládat třeba lehký kulomet vzor 26 menší. Étos doby byl ale takový, že všichni svoje nedostatky s radostí doháněli.
Jednotky SOS často stály před hlavním obranným postavením. Velice dobře jejich pocity vyjadřuje úryvek z dopisu dozorce finanční stráže Vítězslava Hofírka, jednoho z obránců stanice v Liptáni, který napsal svým rodičům 18. září 1938, tedy už po henleinovském povstání: Je to zde snad horší, než vám píši. Situace je taková, že není naděje, aby nedošlo k válce. Jsme zde samí finančníci a četníci, vojsko žádné. Je nás málo a posila nejde. Vím dnes určitě, že se z toho nedostanu, dojde-li k něčemu. Jsme obětní beránci vydaní napospas těm, kteří nás chtějí napadnout. Strach ale nemám ani já, ani moji kamarádi a stane-li se něco, buďte na mě hrdí, že jsem padl pro naši drahou vlast, a neplačte pro mne. O to jediné vás prosím. O čtyři dny později byl henleinovci zavražděn. Co se vlastně v září 1938 odehrálo? Stali se skutečně obětními beránky?
KS: SOS se stejně jako armáda Československé republiky ocitla v situaci, která je pro interpretování přes její jednoznačnost velice složitá. Československo bylo v maximálně znevýhodněné pozici vzhledem k partnerům na Západě. Ti na ně tlačili, aby maximálně ustupovalo henleinovskému hnutí, které reprezentovala Sudetoněmecká strana Konráda Henleina.
V květnu 1938 bylo ještě všechno v pořádku - my tady, oni tam. Ovšem s příchodem Runcimanovy mise do Československa vycházely z ministerstva vnitra instrukce v tom smyslu, aby příslušníci SOS nevyvolávali takové incidenty, kdy by došlo ke zbytečné střelbě, zejména, kdy by střely dopadaly na území cizího státu. Samozřejmě měli právo bránit se napadení, ale museli zachovat chladnou hlavu a nenechat se strhnout.
Vedl tento pokyn ke ztrátám na životech? Bylo na osm desítek padlých…
KS. Praxe byla ve skutečnosti jiná. Třeba u jednoho ze severočeských praporů SOS, jak dokumentují pamětníci, důstojník pěchoty Kouba sice předal oficiální rozkazy, ale svému podřízenému sdělil: „A teď něco soukromého: Je lepší vystřelit a být dva roky zavřený, než nevystřelit a být milion let po smrti.“
Situace byla skutečně složitá. Pravdu měli lidé na hranicích, kteří kritizovali tento rozkaz. Pravdu měla ale také i vláda, která musela sebevražedně ustupovat před nacistickým tlakem, a tak de facto vyhovět. Jenže pak přišel Mnichov.
JM: Přirovnal bych to ke stejně zoufalé situaci, v jaké jsou mírové jednotky OSN v různých misích. Situace našich mládenců na hranicích byla často stejně složitá jako někde ve Rwandě. Na jedné straně se jim totiž zakazovalo bojovat, na druhé straně byli nuceni se bránit.
Jaké byly ztráty? Kolik bylo padlých, zraněných, zajatých? Docházelo vůbec k zajetí příslušníků SOS? Jak se k nim nacisté chovali?
JM: Bohužel docházelo. Především 22. září 1938, říkám tomu černý čtvrtek SOS. Den předtím byla vláda donucena Francií a Anglií poprvé kapitulovat, pak se to řešilo mobilizací a změnou vlády. Ovšem nedostatek informací v pohraničí a tvrzení ministerstva vnitra, že se za žádnou cenu nesmí proti henleinovcům použít zbraně, způsobily, že v některých oblastech, které byly příliš vysunuty před armádou (Ašský výběžek, Šluknovský výběžek, výběžky na severní Moravě) obrovské množství příslušníků SOS skončilo v německém zajetí.
Nacisté je odvlekli a repatriovali až po Mnichovu. Do té doby se k nim chovali různě. Především to záleželo na tom, jestli se o ně zajímaly říšské orgány, které je braly jako klasické zajatce, nebo jestli se k nim dostali henleinovci, kteří dávali popud své agresi. Takže například bývalý pašerák si zchladil žáhu na příslušníkovi finanční stráže, který jej v minulosti několikrát zadržel apod.
Nejsložitější situaci měly vojenské posily složené z německých antifašistů, kteří byli ze strany Němců bráni jako dvojnásobní zrádci a nepřátelé nacistické říše.
Pak přišel Mnichov a ústup z hranic. SOS byla ovšem nasazena ještě na Podkarpatské Rusi, kde v březnu bojovala velice tvrdě. Našli bychom ještě později v příslušnících druhého odboje příslušníky SOS?
JM: Ano. V zahraničních jednotkách (od Sokolova po Tobruk) nacházíme bývalé příslušníky SOS, ale především jsou v domácím odboji. Důstojníci, jako byl náčelník štábu Pražského povstání František Bürger Bartoš nebo velitel partyzánů na Českomoravské vysočině Karel Veselý Steiner, věděli právě z roku 1938 o kvalitách, vlastenectví a obětavosti příslušníků SOS. A když potom organizovali bojové skupiny, počítali s bývalými příslušníky SOS v první řadě.
Dočkali se takzvaní „sosáci“ nějakého ocenění?
JM: Málokdy. Spíše posmrtně. Několik příslušníků, kteří padli v bojích s henleinovci v září 1938, dostalo v letech 1946, 47 in memoriam Československý válečný kříž, ale to byly opravdu výjimky.
(redakčně kráceno)