První světová válka kromě potoků krve znamenala také příhodnou situaci pro uskutečnění myšlenky na samostatný a svébytný stát Čechů a Slováků. Zásadní význam pro úspěch celého projektu Československé republiky měla naše zahraniční vojska, legie. Tyto vojenské sbory, vznikající hlavně ve Francii, Itálii a Rusku, paradoxně představovaly armádu neexistujícího státu. Přesto i právě díky jejich působení získala československá myšlenka světový souhlas. O československých legiích, jejich vzniku, působení i osudu po konci války tentokrát hovořili historici Robert Sak (RS) z Jihočeské univerzity, Petr Hofman (PH) z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd a Tomáš Jakl (TJ) z Vojenského historického ústavu. V pokračování magazínu Historie.cs z 6. října je přivítal moderátor Vladimír Kučera.
Legie a Československo po roce 1918
Jak je možné, že vznikla armáda státu, který neexistoval?
TJ: Byla to především vůle Čechů a Slováků, aby existoval samostatný československý stát. Takže se rozhodli, že za něj půjdou bojovat, že ho vlastními silami vytvoří.
Legie vznikly nejdříve v Rusku, pak ve Francii a nakonec v Itálii. Motivace jejich vzniku ovšem byla pravděpodobně ve všech zemích jiná?
RS: Možná že základní, existenciální motivace byl prostě strach. Strach, který přináší válka, boj v zákopech. Takže prvotní rozhodování, že válku opustím tím, že přeběhnu, možná někde vespod bylo. Teprve pak nastupují ideologické důvody. A je to dokonce asi i dříve než rozhodnutí pro vlastní stát, protože do toho museli Češi teprve dospět.
Ovšem vždyť řada legionářů nebyla jenom z přeběhlíků, dezertérů z rakousko-uherské armády, ale i z lidí, kteří žili v těchto státech?
PH: Na okraj: Hovoříme o legiích, ale tento termín se během války neužíval. Sami legionáři se označovali jako dobrovolci nebo dobrovolníci, případně vojáci revolučního vojska. Termín legie a legionáři jsou až poválečné.
Hovoříme-li o snaze přežít válku třeba formou přeběhnutí k protivníkovi nebo padnutím do zajetí, platilo to jen pro české a slovenské vojáky v rakousko-uherské armádě.
Úplné počátky dobrovolnických jednotek jsou ovšem spojeny s našimi krajany, kteří žili v největším počtu v Rusku, kde jich bylo asi 70.000. Podstatně méně jich bylo ve Francii, Velké Británii nebo například v Itálii. Také v Srbsku, které zůstává trochu ve stínu, existovali srbští legionáři. Ve velkém množství pocházeli legionáři také z USA a Kanady.
Přepis úryvku z dokumentu Zač jsme bojovali (režie Karel Maryška, 1994):
Už v roce 1916 začala česká emigrace uvažovat o samostatném státu. Z českých a slovenských zajatců měla být vytvořena samostatná armáda. To těžké nebylo. Obtížné bylo dosáhnout jejího uznání u dohodových spojenců. To by totiž předpokládalo uznání samostatného Československa a k tomu se spojenci zatím nechtěli zavázat.
Na vinicích francouzského města Cognac na podzim 1917 probíhal výcvik československých legií. Byl to důsledek dohody s francouzskou vládou, která zněla: „Československá národní armáda bude vytvořena dekretem prezidenta Francouzské republiky jako autonomní vojenská jednotka pod svrchovaným politickým řízením Národního výboru českých zemí. Vojáci budou skládat slib československému národu.“ Právě tady se rodila naděje na znovuobnovení české a slovenské samostatnosti.
Hovoří historik Ivan Šedivý z Historického ústavu Akademie věd (přepis doplňujícího rozhovoru):
V Itálii vznikaly legie nejpozději - bylo to až v průběhu roku 1917, respektive 1918. A vlastně teprve v říjnu a listopadu 1918 se z legií v Itálii vytváří vojsko o síle malého armádního sboru. Do té doby šlo v podstatě o několik tisíc vojáků, kteří byli v průběhu roku 1917, 1918 nasazeni na italské frontě. Smlouvu s italskou vládou v Itálii vyjednal M. R. Štefánik.
V Itálii to bylo v zajateckých táborech vůči zajatcům nejtvrdší. Ze strany již existujících legií a zajatecké samosprávy byl na české a slovenské zajatce kladen skutečně enormní tlak, aby víceméně povinně vstoupili do legií, v mnoha případech byli nuceni násilím.
Druhá věc je, že v Itálii byli legionáři italským vojenským velením často zneužíváni, když byli používáni jako kanónenfutr - potrava pro děla. Tím, že byly tyto legie utvářeny na poslední chvíli nebo kvapně, neměly ještě kvalitní vojenský výcvik. Přesto byli tito vojáci nasazováni do ohrožených úseků fronty v první vlně.
Bylo to zejména během poslední rakousko-uherské ofenzívy na Piavě v létě 1918. Italské vedení se také nerozpakovalo pro údajnou zbabělost některé legionáře popravit. V Itálii bylo navíc nejvíce legionářů zajato a posléze popraveno rakousko-uherskou stranou. Takže to je nepříliš veselá kapitola legionářského hnutí v Itálii.
Legie vznikaly ve Francii, naprosto demokratické republice, v Itálii taky. Ovšem v Rusku motivace nebyla podle mého soudu stejná jako ve Francii. Nefungovalo tam nějaké slavjanofilství, vztah k Rusku?
TJ: Jednotlivé státy určitě měly své úmysly s krajany, kteří žili na jejich území, nebo se zajatci, které měly ve svých táborech.
Je zajímavé, že už v 60. letech 19. století, kdy Rusko válčilo s Tureckem, probíhaly ze strany ruské armády sondáže mezi českými osídlenci na Volyni, zda by nebyli ochotni bojovat na straně Ruska.
Veškeré záměry jednotlivých států byly ovšem podmíněny tím, jak se k tomu postaví krajanské kolonie a později zajatci.
RS: Rusofilství hrálo prvořadou roli u krajanů, z nichž se vytvořilo jádro budoucích československých legií v Rusku, známá Česká družina. Jsou to první legie, první československé vojenské jednotky, které se vytvářejí hned v roce 1914. Česká družina byla však součástí ruské armády.
Otázka samostatného československého státu nehrála roli. Ruští legionáři si zprvu spíš představovali, že po vítězné válce, ve které zvítězí Rusové, budou české země začleněny do všeslovanské říše nebo jakési všeslovanské federace. Takže naši krajané většinou nevstupovali do těchto prvotních vojenských jednotek proto, aby umírali za samostatný stát, ale aby umírali za Rusko a za cara a zároveň aby bojovali proti Rakousko-Uhersku.
Potvrzením toho je, že ruské legie (jako největší československé vojenské jednotky) nebyly prvními autonomními jednotkami. První jednotky, které bojovaly jako československý korpus, byly jednotky francouzské legie.
Beneš vymohl na francouzské vládě (podobné to bylo i v Itálii) autonomní postavení vojenských jednotek v rámci francouzské armády. Ovšem politicky, jak se to v dohodách výslovně praví, byly tyto jednotky podřízeny Československé národní radě. V Rusku to tak na začátku nebylo. Tam k tomu došlo až po vítězství bolševiků. Do té doby byly naši vojáci součástí armády ruské.
Hovoří historik Ivan Šedivý z Historického ústavu Akademie věd (přepis doplňujícího rozhovoru):
Masaryk se do celého procesu zapojuje v době, kdy se mu podaří v průběhu roku 1915, ale spíš 1916, postupně politicky ovládnout zahraniční odboj.
Na jaře 1917 odjíždí do Ruska, kde se mu definitivně krajanské hnutí podřídí. Potom je již organizování legií politicky podřízeno Masarykovi. I když hnutí v Rusku, protože bylo vzdáleno pařížskému centru zahraničního odboje, kde seděl Beneš, mělo jistou autonomii.
Ruští legionáři jako nejsilnější součást naší dobrovolnické zahraniční armády měli rusofilské sklony, byli vyhraněně protigermánští. Jak ale reagovali na to, že Rusové po vítězství Říjnové revoluce uzavřeli brestlitevský mír s Němci a v podstatě zradili slovanskou myšlenku?
TJ: Rok 1917 zastihl naše vojáky roztroušené po jednotlivých ruských divizích, kde prováděli průzkumnou činnost. Takže měli velice přesnou představu o tom, jak klesá bojeschopnost ruské armády, jakým způsobem je ovlivňována bolševickou agitací. Velice dobře znali ruské prostředí a viděli, co se tam odehrává.
Vyhlášení neutrality a vyhlášení československé armády v Rusku za součást československé armády ve Francii potom brali jako odpoutání se od ruských problémů, od ruského rozvratu. Byla to pro ně cesta ven z ruského zmatku, byť vedla opět na frontu. Bylo to odpoutání se od Ruska, které se dostávalo do vleku Německa.
Ale nepodlehli naši legionáři trošku bolševické propagandě?
RS: V zásadě ne. Pokud máte na mysli Jaroslava Haška nebo takzvané československé rudoarmejce, to byla celkem zanedbatelná menšina.
Je tu ovšem otázka, zda českoslovenští legionáři nezradili své rusofilství. Nikoli. Naopak oni vytýkali bolševikům, že jsou zrádci slovanské myšlenky, protože se spojili s Němci.
TJ: Situace v samotném Rusku, kdy to byla samoděržavná monarchie, kde vládl car, se v únoru 1917 ruského kalendáře změnila. V Rusku proběhla demokratická revoluce, která svrhla cara, zavedla prozatímní vládu a začala připravovat svobodné volby.
Masarykovou snahou o neutralitu v ruských vnitropolitických bojích bylo i to, aby se legie nestaly nástrojem některé bojující strany. Bylo mu totiž jasné, že jak monarchisté, tak i proněmečtí bolševici se budou snažit zvrátit tento vývoj. Masarykovým cílem proto bylo zachovat co nejvíc československých vojáků pro boj o svébytnost, státní samostatnost.
Traduje se, že legionáři mohli porazit bolševickou revoluci. Jak je to? Je to mýtus?
Hovoří historik Ivan Šedivý (přepis doplňujícího rozhovoru): V obrovských prostorách Ruska legionáři vykonali z vojenského a strategického hlediska důležitou práci - ovládli celou transsibiřskou magistrálu. Na druhé straně těchto několik desítek tisíc legionářů byla kapka v moři.
Z vojenského hlediska bylo víc než problematické nějakým způsobem porazit bolševickou revoluci. A to tím spíše, že nenacházeli dostatek podpory mezi demokratickým křídlem ruské opozice, kde proti sobě bojovaly a potíraly se různé frakce.
Nebyla ani podpora ze strany velmocí. Vylodilo se sice několik tisíc britských a japonských vojáků, ale tyto expediční sbory nebyly efektivní silou, která by mohla pomoci zejména v evropské části Ruska.
Čili konflikt mezi bolševiky a legionáři nevznikl proto, že by legionáři nesouhlasili s idejemi revoluce, ale spíše šlo o násilné události na nádražích?
Hovoří historik Ivan Šedivý: Konflikt byl vyprovokován sovětskou stranou. Byl tam také rozměr národnostní, poněvadž čeljabinský incident z května 1918 vznikl tak, že někdo z projíždějícího vlaku vyhodil kus železa na stojící legionáře na nádraží. Byl to pravděpodobně vlak, kde byli repatriovaní maďarští zajatci.
Legionáře iritovalo, že centrální mocnosti (Rakousko-Uhersko a Německo) uzavřely se sovětskou vládou brestlitevský mír, na jehož základě se všichni zajatci německého, maďarského a rumunského původu z rakousko-uherské a německé armády pohodlně vracejí domů. Takže vlaky s nimi jely opačným směrem než vlaky s legionáři. Z toho trošku pramenil tento konflikt.
PH: Legie se dostávají na titulní stránky západního tisku. Velké očekávání od nich mají postupně se rodící, ale roztříštěné protibolševické síly. Stejně tak ovšem mají očekávání legionáři, že protibolševické síly, které vznikají v Rusku, pomohou obnovit ruskou sílu a pomohou také obnovit východní frontu.
Tato očekávání vytvořila určitý obraz, že skutečně tak, jak se Čechoslováci stali pány Sibiře a transsibiřské magistrály, se mohou stát i pány Ruska.
RS: Za koho by vlastně bojovali? Republika byla a v Omsku už nevládli demokrati, ale vládla tam ultrapravicová vojenská diktatura admirála Alexandra Kolčaka, který vlastně zlikvidoval dílo československých legií.
Bolševická revoluce souvisí s termínem voleb, kterých se bolševici obávali, do Všeruského ústavodárného shromáždění. Tyto volby bolševici mimochodem prohráli. Pod vlivem činnosti československých legií se pak nejdříve v Samaře a později v Ufě vytvořila nová demokratická vláda. Ta pak jako svůj první čin zrušila brestlitevský mír a vyhlásila znovu válku ústředním mocnostem.
Je tedy jasné, na čí straně legie stály. Hlavním činitelem v tomto, možná trochu iluzorním pokusu o obnovu ruské demokracie byl Bohdan Pavlů, politický šéf československých legií.
Kdo porazil tuto demokratickou vládu? Nebyli to bolševici, ale vojenský puč Alexandra Kolčaka 18. listopadu 1918.
Přepis úryvku z dokumentu Zač jsme bojovali (režie Karel Maryška, 1994):
Byl to převrat na ruský způsob: vraždí se demokraté i socialisté a zase vládne šavle, zase panuje východní surovost typická pro carskou vládu i pro bolševiky. Kolčak je jejich důstojným pokračovatelem. V legionářích to budí hněv. Po vyhlášení samostatného státu měli v Rusku hájit demokracii, a najednou mají hájit Kolčaka.
Legionáři v Rusku prožívali svou první sibiřskou zimu s mrazy kolem čtyřiceti stupňů. Ani tehdy boje neutuchaly a od bolševiků se slitování čekat nedalo. Zpráva vedení legií o tom říká: „Obklíčené části se musejí probíjet a zanechávat raněné na pozicích, kde je od bolševiků očekává smrt ve strašných mukách. Raněným nezbývá proto nic jiného, než si položit odjištěný ruční granát pod hlavu. V takových situacích chodí náš voják do boje a poslední bombu si schovává pro sebe.“
Naši vojáci chodili ze služby na zástavy a ze zástav do boje bez směny. Nespali. Šířily se nemoci, vojenské řady řídly úbytkem raněných a mrtvých. Našim vojákům se proto zdálo, že jsou opuštěni, osamoceni. Okolí místo toho, aby je podporovalo, je zákeřně napadalo.
Koncem roku 1918 přijel na Sibiř generál Štefánik s instrukcí, že je třeba zesílit boj s bolševiky a docílit jejich svržení. Až na místě poznal pravý stav věcí. Prostředí, v němž legie žily a bojovaly, nazval peklem.
Legionáři vytrvali ještě víc než rok. Domovem většiny z nich byly už dlouhá léta jen nádraží, koleje a vlaky. Ovšem vydrželi to, protože to vydržet museli. Byli přitom mezi nimi mladí chlapci, otcové rodin, mnohdy i dědové. Na stanicích vysedávali s běženci a srovnávali svůj život s jejich životy. Už tehdy věděli, že ten jejich je přes všechna strádání nadějnější, měli totiž cíl, jistotu, domov.
Domů se legionáři přepravovali po třech trasách. Nejčastější byla trasa jižní - Indickým oceánem a Rudým mořem přes Suez do Terstu. Další trasy byly východní zvané „kolem světa“. A to buď přes Tichý oceán k severoamerickým přístavům, pak vlakem přes kontinent a zase lodí přes Atlantský oceán do Evropy. Nebo Tichým oceánem přes Havaj, pak Panamským průplavem, kdy se pokračovalo Atlantikem do Středozemního moře do Terstu. Touto trasou však plulo jen málo transportů.
Většina legionářů přistála v Terstu. Byli konečně v Evropě a tady si už připadali jako doma. Navíc Terst patřil před první světovou válkou stejně jako české země k Rakousku-Uhersku a mnozí ho dobře znali.
Můžete mi vysvětlit, proč se legionáři poté, co se vrátili, brzy dostali se státem do jistých třenic?
TJ: To je poměrně silný termín. Myslím, že tomu až tak nebylo, protože když se legionáři vraceli domů, stát věděl,že se o ně musí postarat. Takže Národní shromáždění už na jaře 1919 přijalo zákony upravující pozdější přijímání legionářů do státních služeb. Kancelář legiípři ministerstvu obranyse pak starala o zapojení legionářů do civilního života.
Hovoří historik Ivan Šedivý z Historického ústavu Akademie věd (přepis doplňujícího rozhovoru):
Zejména dva legionářské zákony pamatovaly na legionáře tím, že jim rezervovaly určitý počet subalterních míst ve státní správě. Byli to různí úředničtí sluhové, koncipienti, učitelé atd. Legislativa pamatovala na legionáře i tak, že jim pro vstup do státní správy započítávala do služebních let službu v legiích třikrát. Také byly promíjeny potřebné předpoklady jako například vzdělání pro službu v armádě - pro důstojnické hodnosti bylo plánované nějaké vzdělání, ale legionářům bylo promíjeno. To mělo zejména v druhé polovině 20. let neblahý vliv na kvalitu důstojnického sboru.
Nová československá legislativa pomáhala legionářům zemědělcům s půjčkami. Také organizovala vytváření zemědělských kolonií zejména v ohrožených oblastech. Například na jižním Slovensku byly takové kolonie vytvářeny z půdy zabrané na základě pozemkové reformy a měly nepochybně strategický význam - byly třeba vytvářeny u strategických železničních uzlů. Republika se tehdy totiž obávala především konfliktu s Maďarskem.
TJ: Legionáři měli určitý válečný prožitek, prožitek jednoty, boje za jeden cíl, kterého když se spojili, se podařilo dosáhnout. Mnozí si mysleli, že budou moci takto působit i v nově vzniklém státě. To bylo samozřejmě iluzorní - když se vojáci vracejí z války, stávají se znovu občany a mají vlastní zájmy.
Proto selhal pokus vytvořit jakousi legionářskou organizaci, která by legionáře zastřešila a umožňovala jim působit jako nějaká politická síla. Že by to ale bylo vystoupení proti státu, si nemyslím.
Nemyslím, že by byli proti státu, ale zklamání v nich bylo?
PH: Deziluze byla vlastní všem navrátilcům z války v celé Evropě. Projevy byly rozdílné. Leckdy docházelo ke krvavějším a dramatičtějším situacím. Navrátilci z války vytvářeli polovojenské formace a snažili se zasáhnout do poválečných poměrů. Ty pochopitelně byly neutěšené z hospodářského hlediska i z hlediska rozvratu státu a obtížného nacházení mechanismů, jak nastartovat další fungování států otřesených světovou válkou.
Například když se vraceli legionáři z Ruska, pociťovali určitou deziluzi z toho, jak republika vypadá. Tento pocit byl posilován i tím, že směrem k legionářům se před jejich návratem i bezprostředně poté obracel prezident Masaryk nebo ministr Beneš a řada dalších představitelů nového státu. Hovořili tehdy o tom, jak jsou legionáři výluční, že jsou těstem země, které pomůže obnovit poměry a vytvořit demokratický republikánský stát.
Takže legionáři často přicházeli s tím, že tady byla tato očekávání a že se mohli cítit výlučnou součástí společnosti.
Hovoří historik Ivan Šedivý: z Historického ústavu Akademie věd (přepis doplňujícího rozhovoru):
Legionáři se domnívali, že přece jen bude stavěno trošku na principech „bráškovství“ a kolektivní demokracie, kdy budou rozhodovat o všem, co se ve státě děje.
Část z nich také byla nesena velmi silnou nacionální strunou (známá vlna strhávání pomníků v pohraničí), zatímco vedení státu toužilo po tom, aby byly národnostní rozpory v novém státě utlumovány, nikoli vyostřovány. Sociální a nacionální radikalizace legionářů to všechno byly věci, které si vedení státu nepříliš přálo.
Druhou věcí je, že například v armádě byli postupně velmi úspěšní, protože nové vedení státu starou generalitu poslalo do penze.
PH: Roli trochu hrál i psychologický faktor: Legionáři „to velké“ prožili na bojištích. Najednou se vracejí ke svým obyčejným zaměstnáním a iluze, se kterými bojovali, jsou konfrontovány se všední realitou. To určitě vyvolávalo nespokojenost, která přetrvávala i delší dobu a byla ventilována například prostřednictvím legionářských organizací.
RS: Legionáři byli jednou z nejstátotvornějších sil. Nejvýznamnější legionářskou organizací byla Československá obec legionářská a patřila podobně jako Sokol do toho, čemu říkáme Hrad. Tedy do společenství státotvorných sil.
Nakladatelství Čin, které patřilo této obci, vydávalo výslovně státotvornou literaturu jako Masarykovy, Benešovy paměti atd. Nebo Národní osvobození. To byl nejstátotvornější deník první republiky. Takže se domnívám, že toto image, které se vytváří, je falešné.
Samozřejmě se diferencovali. Nebyla tu jen Československá obec legionářská, byla tu také nezávislá Ústřední jednota československých legionářů. A to byli (je to trošku krátké spojení) fašisti, nebo legionáři, kteří inklinovali k fašismu.
TJ: To byli ti, co nebyli spokojeni s levicovým směřováním Československé obce legionářské, ale samozřejmě byly daleko levicovější legionářské organizace, už daleko minoritní.
Hovoří historik Ivan Šedivý: z Historického ústavu Akademie věd (přepis doplňujícího rozhovoru):
Zpočátku existovaly dvě radikálně vyhraněné organizace. Jedna z nich tíhla ke komunistickému vidění světa, to byl Svaz československých legionářů, kteří měli radikálně levicové názory. Potom zde byla organizace Družina československých legionářů, která měla naopak extrémně nacionální názory.
Obě organizace dělaly problémy, zejména Družina. Ta dokonce několikrát vyhlásila, že pokud stát nezatočí s Němci a exponenty ostatních živlů (především se židovským obyvatelstvem), které v republice neradi viděli, tak sami vezmou zbraně do svých rukou a zjednají pořádek. To byla přesně míra, kterou státní establishment nemohl dál tolerovat. Proti Družině zasáhl, hlavně tedy proti jejímu předsedovi majoru Čeřenskému.
Tehdy stát také přišel s tím, že bude dobré zorganizovat legionářskou organizaci, která bude více vyhovovat „hradnímu profilu“. V roce 1921 je proto založena největší legionářská organizace, Československá obec legionářská, kam vstoupí většina legionářů. Je to demokratická organizace se socializujícím viděním světa a republikových problémů - spíše levicově organizovaná, ale ne komunisticky.
Československá obec legionářská na čas legionářské hnutí sjednotí a dostane pod kontrolu Hradu. Ostatně ustavujícího sjezdu se účastnil i Edvard Beneš. Postupně však dochází k určitému štěpení legionářského hnutí. Objevují se organizace, které jsou blízké spíše jiným politickým stranám než sociální demokracii a národním socialistům, které drží ochrannou ruku nad Československou obcí legionářskou.
V polovině 20. let se objevuje zejména velká legionářská organizace, nezávislá Jednota československých legionářů, v jejímž čele stojí generál Medek. Jednota se distancuje od Československé obce legionářské spíše důrazem na nacionální problematiku a brannost národa. To jsou hlavní dva prvky, které ji odlišují. Své legionářské organizace si jinak ustavili v polovině 20. let také katolíci atd.
Vpasovat se do určité role, na jejímž základě požadujete nějaké další výhody, byla svým způsobem určitá strategie legionářského hnutí.
Zajímavá je například otázka úmrtnosti legionářů. To byl za první republiky šlágr. Vycházely brožurky o tom, kolik legionářů umírá, a dokazovalo se, že v důsledku vojenské služby je úmrtnost legionářů nesmírně vysoká.
Vznikl též Sociální ústav legionářský, který měl organizovat pomoc legionářům ve stáří. Státní správa například vytvářela domovy legionářů, kde nezaopatření legionáři mohli přebývat. A Sociální ústav legionářský měl vyplácet penze legionářům, legionářské požitky, na které měli nárok. Dokonce si nechali vypracovat plán úmrtnosti legionářů. Na jeho základě se zjistilo, že úmrtnost legionářů je naopak mnohem nižší než úmrtnost ostatního obyvatelstva. To bylo pro Sociální ústav legionářský tristní zjištění, protože to znamenalo, že bude vydávat mnohem více peněz, než původně předpokládal.
Takže tady byla skutečně řada mýtů, s kterými se operovalo. V některých případech se možná na legionářském hnutí přiživovaly politické proudy. Nebo novináři, kteří rádi operovali právě s legionářskou úmrtností a bídou.
Populární téma bylo sebevražednost legionářů. Ta byla do značné míry skutečně vysoká v důsledku posttraumatických psychických stavů, takže skutečně k případům sebevražd docházelo. Je ovšem třeba dodat, že sebevražednost v československé armádě jako takové byla vysoká i za první republiky a byla vyšší než v jiných armádách - francouzské nebo německé.
Za službu vlasti se neplatí. To řekl Alois Rašín a bylo to zaměřeno vůči protestům legionářů?
PH: To je často citovaná záležitost.Alois Rašín to řekl 10. prosince 1922 na sjezdu Mladé národní demokracie, což byla pravicová politická strana. V tisku to sice nevyšlo, ale Rašín se nebránil tomu, aby byl jeho výrok v určitých souvislostech citován.
Na základě toho legionářské organizace velice výrazně protestovaly a chtěly Aloise Rašína žalovat. Tato záležitost se táhla řadu týdnů, v tisku byla často propírána. Do celé záležitosti vstoupil i prezident Masaryk.
Nakonec tento incident skončil ze zcela jiných důvodů, a to atentátem na Aloise Rašína. S tím ovšem legionáři neměli nic společného.
Hovoří historik Ivan Šedivý: z Historického ústavu Akademie věd (přepis doplňujícího rozhovoru):
Atentátníkem byl pomatený bývalý člen komunistické strany, přesto Rašínova první slova, když se probírá z narkózy byla: „Legionář. Viďte?“ Domníval se, že legionáři spáchali tento atentát, ačkoli to nebyla pravda.
Spor se pokusil několikrát urovnat i Masaryk. Zval Rašína na Slovensko do hor. Píše mu dopis: přijďte na Slovensku, tady všechno v klidu porovnáme. Rašín nechtěl, byl přesvědčen, že v tomto případě má pravdu.
Zajímavé spory se také odehrávaly mezi účastníky „domácího politického života za války“ a těmi, kteří provedli převrat 28. října, a legionáři. Vůdci domácího „odboje“ se domnívali, že jsou legionáři ustrkováni. V polovině 20. let tak vznikla a mnohokrát se později opakovala velká polemika o zásluhy o odboj - kdo více přispěl ke vzniku republiky.
RS: Kdo se vlastně nejvíc zasloužil o stát? Ti, kteří pracovali doma v Maffii, nebo ti, kteří pracovali v zahraničí? To znamená, že kritika, která byla směřována vůči Masarykovi a Benešovi, se samozřejmě také dotýkala legionářů.
To je odvěký, možná nejen český spor domácího a zahraničního odboje.
TJ: Pak se také diferencovalo,jestli vojenská složka zahraničního odbojeměla větší váhu než diplomatická,ale to jsou dobové spory.
Hovoří historik Ivan Šedivý z Historického ústavu Akademie věd (přepis doplňujícího rozhovoru):
Legie daly všem obrovskou šanci ke kariérám. Řada z nich to využila, ale řadě z nich to nějak narušilo představu o tom, co je ještě únosné a co už únosné není. Někteří z nich se potom zachovali podivně a někteří se zachovali velmi ošklivě. Mluvím například o Emanuelu Moravcovi, ale samozřejmě i role Ludvíka Svobody v letech 1945 až 1948 je více než diskutabilní.
Na druhou stranu je třeba říci, že většina legionářů se naopak za druhé světové války zachovala čestně a dostála své povinnosti a přísaze nejen legionáře, ale i vojáka. Třeba Vojtěch Boris Luža, Josef Mašín…
Myslíte si, že legie založily nějakou tradici? Že tady nechaly nějaký gen?
RS: Myslím, že ano. V druhém odboji, v Obraně národa, byla řada legionářů.
TJ: Určitě ano, v druhém odboji nacházíme velké množství legionářů. Třeba oslavy Zborova v roce 1947 se staly jednou velkou manifestací jednoty prvního a druhého odboje.
PH: Minimálně pro étos, kterým procházel odkaz legií v následujících desetiletích, ať už se jedná o druhou světovou válku i pro oživení zájmu o tuto problematiku po roce 1989. Přestože doba vrší jiné priority, legionářský odkaz určitou váhu v naší společnosti má.
(redakčně kráceno)