Praha - Koncem šedesátých let minulého století vrcholily v československé společnosti snahy o uvolnění komunistického režimu a o prosazení politických změn ve státě. Předzvěstí reformního procesu, pro nějž se vžil název pražské jaro, byla i strahovská demonstrace vysokoškolských studentů, která se odehrála 31. října 1967.
Strahovská demonstrace „Chceme světlo“
Demonstrace začala kvůli opakujícím se provozním nedostatkům na strahovských kolejích - často netekla voda, netopilo se a vypadával proud. Když večer 31. října 1967 proud opět vypadl, studenti se začali shromažďovat před kolejemi a nakonec se s dvojznačným heslem „Chceme světlo, chceme více světla“ a se zapálenými svíčkami v rukou vydali na protestní pochod do středu města.
„Demonstrace začala jako happening, který měl poukázat na problémy na kolejích,“ komentoval událost ředitel Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Oldřich Tůma. Strahovské koleje, obývané zejména studenty pražské techniky, byly totiž v roce 1960 původně projektovány jako provizorní ubytovny pro cvičence spartakiád.
V době, kdy studenti mířili do centra města, zasedal na Pražském hradě Ústřední výbor KSČ. Státní moc si projev nevole nenechala líbit. Demonstraci čítající na 2 000 lidí rozehnali na Malé Straně příslušníci tehdejší Veřejné bezpečnosti. „Demonstrace byla rozehnána, studenti byli biti, policisté vnikli přímo do objektu kolejí. Dalo by se říct, že to byl malý sedmnáctý listopad,“ popsal zákrok Veřejné bezpečnosti Oldřich Tůma.
Zásah proti mladým lidem ale nezůstal bez následků. O policejní brutalitě referoval poprvé otevřeně tehdejší tisk, byť v něm zazněly výhrady k samotné formě protestu. Tvrdé potlačení demonstrace a některé excesy policistů odsoudili akademičtí hodnostáři většiny pražských i řady mimopražských fakult i široká veřejnost. Postup policie začala vyšetřovat vojenská prokuratura. Vzhledem k pozdějšímu vývoji však šetření většinou zůstalo nedokončeno.
I díky strahovským událostem oslabila koncem téhož roku pozice zastánců zkostnatělého režimu Antonína Novotného. Politik, jenž se navíc nepohodl se slovenskými komunisty, byl v lednu 1968 odvolán z funkce prvního muže strany a na jeho místo nastoupil Alexander Dubček. Tato změna se stala signálem k nástupu reformních sil. V dubnu byl přijat Akční program KSČ, který otevřel možnosti rekonstrukce hospodářství s prvky tržní ekonomiky. Reformní kroky poté předstihlo spontánní demokratizační hnutí v celé společnosti. Pokus o zásadní reformu komunistického režimu zastavily až tanky Varšavské smlouvy v srpnu 1968.