Krzysztof Zanussi se narodil v roce 1939 ve Varšavě v aristokratické rodině. Nejprve studoval fyziku, ale v roce 1962 přestoupil na Vysokou filmovou, televizní a divadelní školu v Lodži. O sedm let později pak debutoval jako režisér filmem Struktura krystalu. Do historie světové filmové tvorby tak vstoupil režisér, producent, scenárista, herec a filmová legenda poslední třetiny 20. století a naší současnosti. Dnes je držitelem nejvyšších ocenění na prestižních filmových festivalech. Exkluzivního hosta Krzysztofa Zanussiho v pořadu Před půlnocí z 28. ledna přivítala Šárka Bednářová.
„Dostal jsem víc, než jsem si zasloužil,“ říká režisér Krzysztof Zanussi
Narodil jste se do aristokratické rodiny. Odkud pocházejí kořeny vašeho rodu?
Náš rod pochází z Benátek, mezi našimi předky jsme měli jednoho dóžete. Ovšem v naší historii bylo vždy více pádů než úspěchů. Moji vzdálení příbuzní dnes vyrábějí ledničky a další domácí spotřebiče.
Co to vlastně znamená být aristokratem? Jak to osobně vnímáte?
V dobách komunismu to nebylo moc výhodné. Můj otec byl ve vězení, protože byl velice temperamentní jako všichni Italové. Proto ho komunisté vždy na krátkou dobu zavřeli.
Myslím si, že důležité je být aristokratem duchovního rázu. Není důležité, v jaké rodině jsme se narodili. Musíte si nastavit vysokou laťku a neklesat pod určitou úroveň. Všechno není úplně pro mě, ale snažím se vždy jít ambiciózně nahoru. To je můj způsob života.
Generačně patříte k mladším režisérům slavné nové vlny, která se v evropské kinematografii prosazovala od počátku 60. let. Ovlivnila nová vlna vaše rozhodnutí opustit fyziku a věnovat se filmu?
Určitě to mělo velký vliv. Byl jsem svědkem fantastických filmů, které vznikaly v Itálii, například Pasolini je moje velká láska. Také miluji fyziku, přestože ta mne nikdy příliš nemilovala, je to krásná disciplína. Deset let jsem ji studoval, než jsem se stal režisérem. Bylo to těžké období, ale rád na něj vzpomínám.
V 60. letech se prosadila tvorba režisérů, jako byli Luigi Zampa, Claudie Chabrol, Jean-Luc Godard nebo Federico Fellini. Spatřoval jste v některém z nich vzor, inspiraci?
Určitě. Z celé nové vlny. Mnoho z nich znám osobně. Když jsem studoval ve Francii, seznámil jsem se s Godardem, Chabrolem, Truffautem a mnoha dalšími. Byla to velká a významná inspirace a dodnes jsou to velké vzory. I když dnes už francouzská kinematografie nedosahuje této úrovně.
Mým cílem je tvořit filmy pro širší publikum, ale ne za každou cenu. Chtěl bych, aby filmy byly zábavnější, přístupnější a zároveň obsahovaly nějaké poselství. Film by neměl být ztrátou času.
Nová vlna ovlivnila i české tvůrce - Miloše Formana, Věru Chytilovou, Jiřího Menzela. Ti většinou debutovali ve stejné době jako vy. Sledoval jste jejich tvorbu?
Ve Struktuře krystalu, která se objevila i v Česku, je mnoho odkazů na Ivana Passera a jeho Intimní osvětlení. V podstatě vyprávím stejný příběh v Polsku jiným pohledem Poláka.
Česká nová vlna mne významně inspirovala - Miloš Forman, Evald Schorm, Věra Chytilová, která byla velmi blízko Godardovi. Bohužel po roce 1968 se všechno přerušilo a všichni tito přátelé se na dlouhou dobu odmlčeli a příliš se neprojevovali.
Vaše kinematografie tak může dýchat až od dob svobody. Naše kinematografie v Polsku fungovala i v 70. a 80. letech, přestože to byla léta, která byla velice temná.
Jiří Menzel má teorii, že daleko divácky účinnější a zapamatovatelnější jsou komedie než filmy s vážnou tematikou. Souhlasil byste s tím?
Takto se to říci nedá. Jsou inteligentní, elitní komedie. Nedávno jsem dokončil film, postmoderní, filozofickou komedii. Ale kolik lidí tomu vlastně rozumí? Mnoho jich není. Přesto si myslím, že je důležité umět se v umění zasmát.
Existují paralely mezi polským a českým filmem? Mají tvůrci z těchto zemí něco společného? Třeba vnímání světa, humoru…
Spíše naopak. Mezi námi je obrovský kontrast. České filmy jsou v Polsku neuvěřitelně populární. Velmi nás totiž překvapuje český pohled na svět. My bychom chtěli svět více hodnotit, ale Češi se na svět dívají lehčeji a dobrotivěji a to my neumíme.
Natočil jste desítky filmů, které nutí k zamyšlení a k pochopení životních hodnot. Ať už je to váš debut Struktura krystalu nebo váš poslední film Persona non grata. Který film je vašemu srdci nejbližší? Vím, že je to jako bych se ptala matky, které své dítě má nejraději.
A právě proto nemohu na tuto otázku odpovědět. Mám rád každý svůj film a mám rád každý film, který se líbí lidem. V některých zemích se moje filmy líbí, v některých zase ne. Zvláště v Rusku se líbí některé filmy, které ve Francii vůbec ne, a obráceně. Po Persona non grata jsem natočil ještě dva filmy a mám před sebou mnoho dalších projektů.
Jak dalece se vůbec daří vašim filmům v záplavě telenovel, komerčně plochých filmů, muzikálových filmů. Lze tomu vůbec konkurovat?
Musím v tomto světě žít. Tento svět je mnohem demokratičtější a zasahuje diváctvo, které dosud nemělo žádný kontakt s kulturou. A já tyto lidi beru vážně. Právě k tomuto publiku se obracím a přemýšlím o tom, jak moc je náročné. Neuvažuji nad tím, jestli je divák méně náročný, nebo více, jestli se hodí pro něj můj film, nebo ne. Je to stejné jako s jídlem: Je lepší mrkev ze supermarketu, nebo z tržiště? Důležitá je kvalita.
Cením si publika, které je náročné a které chce vidět mé filmy. Pokud se mi však podaří zasáhnout široké publikum, jsem jen rád.
Jste věřící, duchovně založený člověk. Pomáhá vám to ve vaší tvorbě? Co pro vás znamená Bůh?
To je velmi riskantní prohlášení. Nelze říci, že člověk je věřící, protože je občas věřící. Velmi se zajímám nejen o katolický život, ale i o buddhismus, islám. Všichni víme, že máme občas kontakt s absolutnem, cítíme něco, co je větší než my. Velmi zřídka potkávám lidi, kteří nevěří úplně.
Je to určitá volba, že sázím na to, že se jedná o pravdu. Nejsem si ale vůbec jistý, celý život pochybuji. Je to můj pohled na svět.
Jinak přemýšlím o člověku. Člověk je tvořen a sám netvoří. Máme limity, musíme se přinutit něco dělat. Sám se nutím do práce a k víře. V žádném případě bych neodsuzoval nevěřící, protože se nelišíme, jsme pořád stejní lidé. Tvrdím, že Bůh je, i když k tomu nemám žádné důkazy.
Co pro vás znamená láska?
To je úplně stejný případ jako s Bohem. Jsem šťastný člověk, protože jsem se (sice pozdě) oženil a mám partnerku, kterou miluji, a jsem věrný manžel. Nemám žádný důvod opouštět to nejlepší.
K lásce je také třeba se občas nutit a je třeba milovat i ty, kteří nás někdy rozčilují, znervózňují. To je morální imperativ.
Je ve světě málo víry a lásky, a proto jsme svědky válečných konfliktů?
V našem dnešním světě střední a západní Evropy je strašně mnoho lhostejnosti. Lidé nemají žádné ambice, city, necítí nic velkého. To je škoda, protože si špatně volí to, co by měli chtít. Nakonec vítězí pouze ti, kteří sází velké peníze, velké hodnoty.
Lhostejný, malý život, který se uspokojuje pouze malými věcmi a malými pocity, je špatný. Takového života je škoda. Vždy je třeba bojovat a hrát o všechno.
Byl jste poradcem papeže Jana Pavla II. Co jste mu radil?
Před pár dny mi papež Benedikt XVI. prodloužil můj mandát v papežské radě kultury. Snažíme se domluvit, co je ve světě v kultuře důležité, co v kultuře vládne. Snažíme se také předat církvi znalosti o tom, co znamená současná světová kultura. A obráceně se snažíme předat světu to, co církev tvoří na kulturním poli, co je hodnota křesťanské kultury. Jsem velmi rád a velmi hrdý na to, že jsem členem tohoto uskupení.
Kardinálů se často ptám, jakou knihu jste naposledy četli, co jste viděli za film, jakou muziku jste naposledy slyšeli. Velmi mne to zajímá a oni mi velmi rádi odpovídají.
Odkryjte toto zákulisí - jakou knihu četl papež naposledy?
Tohoto papeže nemám právo se na to ptát. Ale stejně jako minulý papež i tento čte velmi mnoho. Je to kulturní člověk, rád poslouchá hudbu.
V řadě evropských zemí působíte jako pedagog. Tuším, že učíte i v České republice?
Za měsíc budu přednášet na FAMU. To ale půjde o zahraniční studenty. Určitě bych však velmi rád pracoval s vašimi studenty - jazykové rozdíly nejsou tak velké a dobře vám rozumím, i když mluvíte česky.
Ve vaší tvorbě zůstáváte věrný Evropě. Hollywood vás nikdy nelákal?
V Americe jsem natočil jeden nezávislý film. Už tehdy (v polovině 70. let) jsem pochopil, že to není má cesta. Pracovat v Hollywoodu je možná krásná cesta, ale chci dělat vlastní filmy. Hollywood vyrábí příliš prefabrikované, schematické filmy a nedává příliš prostor pro autorskou tvorbu. Je to továrna, ve které jsem se necítil nikdy dobře.
Mnohem lépe se cítím v Evropě, a proto jsem klidně řekl, že budu tvořit tady. Můžu žít i bez Oskarů.
Český režisér Otakar Vávra kdysi řekl: „Americký film je až příliš technicky dokonalý a vše je v něm propočteno na efekt. Evropa je jiná a evropský film také.“ Souhlasil byste s takovým tvrzením?
Je otázka, nakolik zobecňujeme, protože i v Americe existuje kinematografie nezávislá na takovéto tvorbě. Existují filmy, které jsou skutečně výjimečné. Například Matrix, který dokáže zaujmout i intelektuály. Ale běžný hollywoodský film je velmi průměrný a to se mi nelíbí.
Jak byste hodnotil současnou evropskou kinematografii?
Jsem její součástí, takže nemohu příliš hodnotit. Před dvaceti třiceti lety byl filmový jazyk mnohem bohatší. Dnes jsme svědky určitého úpadku. To je samozřejmé, protože Evropa se nachází v době jakéhosi smutku. Nedokázala se totiž vypořádat se svými zločiny, se dvěma totalitami. S jednou se vypořádala pouze částečně, o druhé mlčí. Evropa je proto tak smutná a ponurá, není v ní tolik radosti, víry a naděje.
Vše je to otázka času, možná jedné generace, kdy to zase získá zpět. Vždyť Evropa takřka tisíc let řídila svět. Takže nevěřím tomu, že by se toho tak snadno zbavila a Amerika jako dcera Evropy přerostla svou matku. V našich národních kulturách máme tolik bohatství, takže si myslím, že se Evropa určitě probudí.
Ve vašich filmech narážíte často na politiku. Ostatně ve vašem psychologickém dramatu Persona non grata, které se odehrává na pozadí diplomatických intrik, se to otvírá také. Jste politicky angažovaným režisérem?
V žádném případě. Nezajímám se o politiku. Zajímají mne etické hodnoty, v tom své názory veřejně představuji. V normální demokratické společnosti je politika daně, jak rozdělit bohatství. To mě nezajímá, o to se nestarám. Chodím k volbám a to mi bohatě stačí.
Ale tam, kde dochází k porušování lidských práv, kde dochází k porušování hodnot, cítím potřebu vystupovat veřejně nejen jako umělec, ale jako veřejně činná osoba.
Žádnou stranu nepodporuji, přestože mám přátele v mnoha politických stranách. Žádná strana není nejlepší. Politické strany jsou jako léky v lékárně - občas je třeba vzít jeden lék, někdy druhý a někdy žádný. Budu rád, když mi nikdo nebude ubližovat. To mi stačí.
Svůj názor na vývoj v Evropě ale určitě máte?
Samozřejmě. Občas ho i sděluji, ale ne ve filmech, spíše v esejích a na přednáškách. Nedávno jsem hovořil s evropskými ministry kultury a bylo to pro mne velmi zajímavé. Nevystupoval jsem totiž jako režisér, ale ryzí intelektuál.
V jednom z rozhovorů jste řekl, že není pro umělce nic horšího než nečinnost, protože nečinností člověk stárne a prací se udržuje. Na jakých projektech pracujete v současné době?
Pracuji prakticky nepřetržitě. Před týdnem jsem měl po dlouhé době premiéru ve varšavském divadle. Nedávno jsem měl divadelní premiéru v Rusku. V Polsku jsem na jaře dokončil film, teď zpracovávám další scénář a jsou přede mnou další tři projekty. Pojedu i do Syrakus, kde budu režírovat představení Médey v antickém divadle.
Co byl váš největší zážitek v životě? Souvisel s vaší prací?
Vpracovním i soukromém životě jsem prožil krásné okamžiky. Nejkrásnější bylo, když jsem žil se svou matkou a svou ženou v jednom domě. Stále na to vzpomínám. Pamatuji si také bomby, které vybuchovaly vedle mne. Cítím jako velký zázrak, že jsem se dožil takového věku. V mém dlouhém životě bylo mnoho okamžiků velké radosti, kdy jsem se cítil velmi šťastný. Jsem vyrovnaný a smířený člověk. Myslím, že jsem dostal víc, než jsem si zasloužil.
(redakčně kráceno)