Před dvaceti lety se na Václavském náměstí upálil jednadvacetiletý student Jan Palach. Nešlo o fanatika, ale o neznámého kluka z davu, který se nehodlal smířit s kapitulací společnosti. Svým tragickým a šokujícím činem vyburcoval z nastupující letargie celý národ, ale i evropskou veřejnost. Ovšem přes obrovský morální apel, které Palachovo sebeobětování bezesporu představovalo, setrvačnost normalizujícího se komunistického kolosu jeho odkaz převálcovala na dlouhých dvacet let. Doutnající odkaz jeho oběti však nakonec definitivně vzplál v lednu 1989 a zapálil roznětku tentokrát už nezastavitelných společenských změn. Mučednická smrt mladého muže nepřišla vniveč.
Od Palacha k Palachovu týdnu
O Palachově činu v Historii.eu z 22. ledna hovořili novinářka Petruška Šustrová (PŠ), psycholog Slavomír Hubálek (SH) a historik Oldřich Tůma (OT) z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd. Ve studiu České televize je přivítal novinář a moderátor pořadu Vladimír Kučera.
Co pro vás znamenal čin Jana Palacha v době, kdy jste ho prožila? Co pro vás znamená dnes?
PŠ: Tenkrát to bylo především překvapení, úžas, protože něco takového nebylo běžné. Sice jsme četli a viděli v televizi, že se ve Vietnamu upalují buddhističtí mniši, ale to bylo něco nesrovnatelného, to byl svět strašně daleko.
Dnes si myslím, že je to čin velmi ojedinělý. Je to jedna z postav, která v ateistické, skeptické české společnosti ztělesňuje postoj hrdinství. A díky tomu, že to byla oběť největší, oběť života, se Palachův čin ani on sám nestal předmětem pošklebků a posměšků jako skoro všechno.
Jan Palach
16. ledna 1969 se na Václavském náměstí v Praze pokusil upálit student FFUK Jan Palach. S těžkými popáleninami byl odvezen do nemocnice, kde 19. ledna zemřel. Jeho pohřeb 25. ledna se stal spontánní celonárodní demonstrací proti okupaci Československa sovětskými vojsky.
Proč Palach zvolil tento způsob smrti? Je to nějaká historická souvislost třeba s Janem Husem nebo reakce na buddhistické „zvyky“? Bylo to neevropské, nejen nečeské. Jak to, že v této kultuře si najednou zvolil takovou smrt? Vím, že to nemůžete vědět, ale co usuzujete?
SH: Byla to naprosto výjimečná situace.Okupace v roce 1968 byla posledníválečná operace v Evropě.Naprosto absurdní vpád pěti armád s tanky do měst, to už se od té doby nikdy nestalo.
I situace v české společnosti byla velmi zvláštní, protože nikdo nevěděl, co bude následovat. Na podzim roku 1968 se pak začínaly lámat charaktery. Najednou přicházeli lidé, kteří říkali, že byli pomýleni, a začalo se schylovat k tomu, co jsme nakonec nazvali normalizací.
Jsem přesvědčen, že Jan Palach se pokusil vyburcovat národ, aby se lámání charakterů, páteří, zastavilo. Jeho čin vyvolal poslední veliké národní vzedmutí, prožitek ohromné koheze, že všichni budou zajedno. To se sice nakonec nestalo, ale prožitek oběti a mučednictví všichni prožívali jakoby s ním.
Jeho čin zůstal v paměti národa, což, jak se za 20 let ukázalo, mělo velký význam pro celé společenství.
Bylo skutečně více lidí připraveno se takto obětovat?
OT: To je otázka, která není úplně stoprocentně zodpovězena. Osobně jsem přesvědčen, že nebylo. Podle mne to bylo součástí jeho způsobu, jakým chtěl apelovat na veřejnost a ještě spíš na tehdejší vrcholné politiky. Palach skutečně uvažoval politicky, chtěl něčeho politicky dosáhnout, ale žádná skupina neexistovala.
Nicméně se po něm upálilo ještě několik lidí?
OT: Ano, ale byli to lidé z úplně jiného prostředí. Palach stanovil určitý časový termín, dokdy měly být splněny jeho požadavky. Tito lidé se ale naopak upálili dřív. Kdybych chtěl mluvit cynicky, tak právě lidé, kteří se upálili, jakoby zrušili efekt očekávání. Zastavili dopočítávání k tomu datu, týden poté, kdy měla přijít pochodeň číslo 2. Takže to určitě nebyli lidé, kteří by s Janem Palachem byli v nějakém kontaktu.
Hovoří historik Petr Blažek (přepis doplňujícího rozhovoru):
Palachův čin vyšetřovala Veřejná bezpečnost už od 16. ledna 1969 pro možný trestný čin. Ovšem ne jeho, ale někoho jiného, který ho mohl nabádat. Souviselo to s dopisem, který se našel na místě činu v aktovce, a postupně s dalšími nalezenými dopisy, které Palach rozeslal.
Bezpečnostní složky samozřejmě vyvíjely svou činnost. Vyšetřování bylo přebíráno až na vyšší úroveň. Nakonec to vyšetřovala zejména Hlavní správa Veřejné bezpečnosti, I. odbor, a Městská správa Veřejné bezpečnosti Praha. Státní bezpečnost nastoupila až za rok.
V souvislosti s prvním výročím Palachova činu nechala StB zaregistrovat pátrací spis s krycím názvem „Palach“. Do roku 1973 se potom snažila vypátrat stejně jako Veřejná bezpečnost, jestli existovala ona údajná skupina následovníků.
Vedle Veřejné bezpečnosti měla StB také další úkoly jako sbírat materiály ke „kontra propagandě“ a měla se také snažit manipulovat s výkladem Palachova činu a zamezovat případným vzpomínkám, výročním akcím atd.
To trvalo i dál, i když byl spis uložen a byly splněny další úkoly včetně exhumace Palachova hrobu a podobných velice otřesných věcí.
Jan Palach ve svém dopise mluví o postupném uhnívání společnosti, ale současně měl dva konkrétní požadavky: zrušení cenzury a zákaz Zpráv. Co to byly Zprávy?
OT: Zprávy byly noviny, které hned od počátku okupace distribuovala na území Československa „spojenecká vojska“. Byl to symbol porušování suverenity Československa. Dokazuje to, že uvažoval reálně politicky. Hlavním požadavkem by přece měl být odchod sovětských vojsk z území Československa. Ovšem Palach jistě věděl, že to není možné bezprostředně udělat.
Takže jeho požadavek zakázat rozšiřování Zpráv mířil přesně na porušování československé suverenity, proti čemuž měli naši politici něco udělat. Zřejmě se mu zdálo, že toho lze dosáhnout. Leč v tomto smyslu se nedosáhlo ničeho. Přesto měl jeho čin bezpochyby smysl.
Smutek byl velký, reakce drtivá, ovšem netrvalo to dlouho?
PŠ: Společnost se neotřepávala tak rychle, ale byla docela tlačena k tomu, aby se vrátila domů a držela pusu.
Vzpomeňme si na hokeje se Sovětským svazem, kdy byly opravdu velké demonstrace po celé Praze, nejen v centru. A pak hlavně přišel 21. srpen 1969. Tehdy už bylo jasně vymezeno, že není žádné „jsme s vámi, buďte s námi“, ale že platí „tady jsme my, tady jsou oni“.
Tehdy ukázka násilí lidi zahnala k tomu, že si řekli, proč by se měli starat, když je nanejvýš zmlátí a zavřou na tři neděle, vyhodí z práce. (Nezapomeňme, že to bylo ještě před nástupem hlavní normalizace, prověrek a masového vyhazování a propouštění.) Lidé si prostě pragmaticky řekli, že se budou starat o sebe, svou práci, rodinu a že plést se do věcí veřejných se nevyplácí.
Je možné, aby společenství vytěsnilo takovýto čin, dědictví?
SH: Jak se ukázalo, možné to není.Budeme-li uvažovat v jungovskémpojmu kolektivního nevědomí,Jan Palach se stal nedílnou součástí duše národa. Vytvořil jakýsi archetyp hrdinynebo mučedníka,který měl smysl na cestěčeských dějin.
A před koncem režimujeho pochodeň najednou zasevzplála na Václavském náměstí, když se po dvaceti letech stal symbolem protikomunistických demonstrací.
Jak na Palachovu oběť reagoval režim, muži ledna?
OT: Reagovali na to podobně,jako reagovali na víceméněveškeré projevyspolečenské aktivity nebo rezistenceproti postupujícím poměrůmod srpna dále.
Situace se přece pořád opakovala - samozřejmě v souvislosti s Janem Palachem ve vyhrocené podobě.Společnost na podzim nebo v ziměroku 1968 až tak nekapitulovala. Stále byla připravena podporovatalespoň něco z toho,co se zdálo možné zachránit.Byla připravena svým způsobem bojovat a opakovaně nabízela mužům ledna,Dubčekovi a spol., svoji podporu.Ti to ale opakovaně odmítali.
Byly zde demonstrace v říjnu, v listopadu, studentská stávka v listopadu, nabídka vyhlášení generální stávky odborového svazu ve sporu, má-li být Smrkovský předsedou Federálního shromáždění. A potom přišla obrovská mobilizace veřejného mínění v souvislosti s Janem Palachem.
Jenže vedoucí političtí představitelé se už v té době orientovali na úplně jiný typ politiky, na politiku kabinetní. Také se asi domnívali, že ještě něco dohodnou, ale úplně jiným způsobem než ve spolupráci s veřejností. Snažili se to vymanévrovat zase k nějaké normalitě jako všechno předtím a potom.
PŠ: Museli přece nutně Palachův čin cítit jako útok na sebe. Najednou se nějaký neznámý jednadvacetiletý kluk ukázal být statečnější než všichni vůdcové dohromady.
Když to vidím zpětně, také jsem si tenkrát představovala, že by měli nějak stanout v čele národa a alespoň něco říct. To ale bylo dost těžké po nich chtít, byly to opravdu ryzí iluze.
Jak reagoval Gustáv Husák? Traduje se, že řekl, že teď se budeme všichni upalovat a budeme si myslet, že to tím vyřešíme.
OT: Husák na toto téma mluvil dost cynicky.Uvažoval asi takto: jsou tady sovětská vojska,s tím se nedá nic dělat, takže musíme v této nové situaci fungovat jako komunisti. Lze to doložit i na celé řadě jeho výroků z jiných dob a jiných kontextů.
Husák dokázal uvažovat hodně cynicky a nepodléhal emocím - ani v takto vypjaté situaci si to nebral nijak citově.
V té době jste chodila do stejné školy jako Jan Palach?
PŠ: Jak profesoři, tak studenti to cítili jako velmi naléhavou výzvu, jako že to je jejich věc. Je také pravda, že filozofická fakulta byla v centru studentského hnutí už od konce roku 1967 a děly se tam velké změny. Fakulta byla hodně zpolitizovaná a toto bylo jakési vyvrcholení.
V dubnu 1969 ještě proběhla na filozofické fakultě studentská stávka. Ovšem už ne s tak masovou účastí a dost omezená a naprosto bez dopadu, protože společenská situace se mezitím podstatně změnila.
Byla tam však řada studentů, kteří diskutovali o tom, zda je nějaká skupina, zda by snad se neměli sami upálit. Takže tam opravdu byla velice vypjatá nálada.
Jak na to reagoval svět, Evropa? Vím, že v Benátkách je studentská kolej Jana Palacha, v Římě by snad mělo být jeho náměstí.
OT: Evropská nebo světová veřejnost na to reagovala jako veřejnost česká s překvapením. Byl to čin v evropském kontextu nepředpokládatelný a nečekaný.
Jen pro úplnost: Dnes víme, že už v září 1968 se ve Varšavě upálil Ryszard Siwiec. Lenka Procházková to ve svém románu o Janu Palachovi dokonce rekonstruuje tak, že Palach o oběti polského občana věděl a že ho chtěl následovat. Tak to být nemohlo.
O polském případu se vůbec nevědělo ani v Polsku. Až s odstupem měsíců něco proniklo do Svobodné Evropy a až o mnoho později se o tom začalo mluvit. A teprve po dvaceti letech byl případ osvětlen.
Čili v evropském kontextu byl Palachův čin něco naprosto nečekaného. Československo tak jako tak přitahovalo v roce 1968 a 1969 ještě stále pozornost světových nebo evropských médií. Takže to znovu přivedlo Československo na první stránky novin.
Ryszard Siwiec
8. září 1968 se při dožínkových slavnostech na stadionu ve Varšavě polil benzínem a podpálil na protest proti účasti Polska v ozbrojené intervenci pěti států Varšavské smlouvy v Československu. Zemřel 12. září 1968.
Pakliže se o tom psalo, psaly se nesmysly, že to byl podvedený mladík a že ho do toho vmanipulovali. O onom „studeném ohni“ už se pak ani nemluvilo, protože to bylo úplně směšné. Prostě tady byla snaha tuto věc nepřipomínat.
Je dobře známa historie s jeho hrobem na Olšanech, který byl zrušen a jeho ostatky převezeny do Všetat. I tak se ale na toto místo, i když tam byl potom pohřben někdo jiný, nosily květiny a svíčky.
Hovoří historik Petr Blažek (přepis doplňujícího rozhovoru):
To nejhorší přišlo v roce 1973, kdy StB vypracovala rozsáhlý plán, akci „Hrob“. V rámci této akce se měla Státní bezpečnost snažit využít některé z lidí, kteří byli v okolí paní Palachové, k tomu, aby ji přiměli, aby podepsala souhlas s exhumací, kremací ostatků svého syna a převezením do Všetat.
Podařilo se jim skutečně najít jednu paní, která už od února roku 1969 přinášela Bezpečnosti první zprávy o stavu paní Palachové. (Dostala za to potom dárkový koš.)
Nátlak trval velice dlouho a byl velice brutální. Nakonec Jiří Palach a Libuše Palachová souhlasili. Podle jejich vzpomínek jim StB měla dát na vybranou: Buď dostanou urnu s popelem Jana Palacha nebo zůstane pohřben v nějakém masovém hrobě bez označení, takže ani nebudou vědět, kde je pohřben. Nakonec si vybrali první variantu.
Tak jednoho říjnového dne 1973 ve čtyři hodiny ráno přišli pracovníci Státní bezpečnosti a vyzdvihli rakev. Rakev převezli do strašnického krematoria, kde bylo tělo spáleno a vydáno Libuši Palachové. Ta směla urnu položit až po půl roce v urnovém háji ve Všetatech.
Státní bezpečnost v tomto případě předvedla skutečné dno, na které byla v období normalizace schopna klesnout.
Na bývalém Palachově hrobě na Olšanech skutečně byly desítky svíček na dušičky nebo na výročí jeho úmrtí. Lidé přitom věděli, že tam není pochován, a přesto to tam nosili. Jak se tohle dá vysvětlit?
SH: Každé společenství potřebuje nějaký symbol,hrdinu a toto byl skutečně symbol mučedníkav procesu, který byl naprosto absurdní.
Vysvětlitelnéje to tím, co následovalo. Onou strašnou normalizací,která byla o to děsivější v tom,že se rozvíjela strašně pomalu,postupně. Dobře si pamatuji, jak jsme to na počátku podcenili. Mysleli jsme si, že snad není možné,aby to dopadlo tak strašně špatně.
Takže vyhodili prvního učitele,nikdo nic neřekl,pak druhého,a zase nikdo nic neřekl,pak třetího… Nakonec už nezbyl skoro nikdo.Pro nás studenty bylo také strašné,jak se lámaly charaktery lidí,kterých jsme si vážili.
Mluvilo se o Janu Palachovi v průběhu času v disidentských kruzích?
PŠ: Myslím, že i v ostatní společnosti něco znamenal. Byla to tradice,kterou přece jenom část rodičůdětem svěřovala. V disentu to pak byla pochopitelně uznávaná postava.Nějaké historické bádáníale pochopitelně nebylo možné. To se musí dělat v archivech,ane doma na koleni.
Pro mě bylovelké překvapení,jak prudce společnost reagovalana připomenutí výročí Palachova činu v lednu 1989, to byl známý Palachův týden, palachiáda. Nejsem si jista, nakolik to souviselo plně s Palachem a nakolik to souviselo se změněnou situacía s tím, že zejména mládež už tohoměla prostě dost. Takže připomenutí Palachabyla z poloviny záminka.Tak to ale se symboly bývá.
Už tady padlo, že situace byla taková, že něco přijít muselo. K tomu hodil Palachův symbol. Nicméně jak probíhal Palachův týden, palachiáda? V podstatě se na ni už zapomíná stejně jako na Jana Palacha.
OT: Na 15. ledna, to byla neděle, nezávislé skupiny zorganizovaly a předem oznámily, že budou položeny květiny na místo, kde se upálil Jan Palach, a svolaly na Václavské náměstí pietní shromáždění. Demonstrace byla rozehnána a vytlačena z Václavského náměstí a pak pokračovala na Starém Městě kolem filozofické fakulty. Nicméně další vývoj už byl trochu jiný.
16. ledna v pondělí se znovu pokusilo několik lidí položit květiny na místě Palachova sebeobětování. (Byl u toho i Václav Havel, i když u soudu se hájil, že květiny nepokládal.) Dál už to bylo úplně spontánní. Než přijely automobily, které by je odvezly, shromáždil se tam dav lidí a vznikla další demonstrace.
Další den, v úterý 17. ledna, si asi režim řekl, že na to musí dát pozor a Václavák opravdu pohlídat. Takže 17. ledna režim demonstraci vyprovokoval. Přijela tam policejní auta a obrněné transportéry a na to veřejnost, která tam byla, znovu reagovala spontánní demonstrací.
Ve středu 18. ledna režim zase reagoval jakoby poučeně: to jsme přehnali, dnes tam nebudeme. Tentokrát na Václavské náměstí přišlo asi 20.000 lidí, byl to první den, kdy se tam dalo i veřejně promluvit. Všichni zúčastnění se stále ohlíželi, kdy už přijedou policajti, ale oni vůbec nepřijeli. Byli sice připraveni, ale nepřijeli.
Nejhorší z hlediska účastníků demonstrace byl čtvrtek 19. ledna, kdy to komunisté udělali velice razantně. Horní část Václavského náměstí byla hermeticky uzavřena a každý, kdo jim přišel pod ruku, byl brutálně zmlácen. Do toho patří i historie s odvážením zadržených lidí daleko za Prahu, kde je bez dokladů a bez peněz vyhodili někde v lese. Poslední demonstrace byla v pátek 20. ledna.
Na sobotu 21. ledna bylo už předem oznámeno, že by měly být položeny květiny nebo nějakým způsobem uctěna Palachova památka ve Všetatech. Takže pozornost se přesunula právě do Všetat, kde si to však bezpečnostní složky ohlídaly.
Říká se, že se tam podařilo proniknout Stanislavu Devátému a alespoň přes zeď hřbitova tam hodit trnovou korunu. Jinak byli všichni lidé většinou zadrženi nebo pozatýkáni už na nádražích nebo při kontrolách na silnicích. Takže do Všetat se skoro nikdo nedostal.
Jak se připravovala tato akce? Vždyť tehdy ještě existoval v disentu rozpor, zda vytahovat politický boj na náměstí nebo ne. Hrozilo nebezpečí střetu, který proběhl 19. ledna 1989 a který byl nakonec možná brutálnější než 17. listopad.
PŠ: Dlouho trval spor mezi starým a mladým nebo novým disentem, to byly iniciativy jako Nezávislé mírové hnutí nebo České děti. Tedy řada čerstvějších iniciativ vzniklých v druhé polovině 80. let. A ty říkaly, že musíme jít na náměstí.
Charta byla v tomto ohleduzdrženlivější. Nebylo to ani ze strachu, ale pro obavu, že demonstrace, na kterou přijde 150 lidí, je trochu kontraproduktivní. V srpnu roku 1988 se také začaly šířit hlášky, že když přijdou lidé do ulic, bude masakr a přijedou tanky. Tehdy také někteří mluvčí Charty, myslím i Václav Havel, dokonce vyzývali ke zdrženlivosti. Tím docela dopálili mladší část disentu, takže si to vyříkali.
Důsledkem byly nejprve demonstrace kolem 28. října 1988. Ty byly z mého pohledu trochu komické, protože jsem seděla na Ruzyni asi čtyři dny stejně jako dalších asi 150 lidí, které měla Státní bezpečnost zaregistrované jako případné buřiče. Tak jsme všichni seděli dvakrát 48 hodin na Ruzyni, přitom v centru města mezitím zuřila demonstrace pro tajnou bezpečnost naprosto neznámých lidí.
Když se tedy ukázalo, že lidí nepřijde dvacet, ale podstatně víc, vyzval už celý disent, všechny iniciativy, k uctění památky Jana Palacha tichou vzpomínkou na Václavském náměstí. Lidé z disentu tedy nevolali po demonstraci, ale když takovou výzvu uposlechne 10.000 lidí, nic jiného to není.
Jak si vysvětlujete, že lidé „na Palacha“ znovu šli, přestože museli vědět nebo počítat s tím, že budou biti?
SH: Komunistický režimsmrděl od nohoua tady se pořád nic nedělo, takže bylo třeba se připojit k demokratizačnímu hnutíve středoevropských republikách. Co jiného to mělo být než 28. říjena připomínka Palachovy smrti. Pro českou společnost se výstižným způsobem všichni sešli na Václaváku u koně.A jak to v Čechách bývá, možná později než ostatní, ale přece.
Po Palachově týdnu zatkli Václava Havla a soudili ho. Tam byl zajímavý moment: Najednou se objevila petice za propuštění Václava Havla, kterou začalo podepisovat víc lidí, než bylo tehdy zvykem?
OT: Režim byl opravdu v mnoha ohledech opotřebovaný a měl dilema, jestlipoužít násilí a represe v opravdu velkém měřítku. To ale nechtěl a nemohlz mezinárodních důvodů. Navíc lidé už toho opravdu měliv mnoha ohledech dost.
Nezapomeňme také, že o tomto týdnu demonstracív centru Prahy už v té době informovala Československá televize. Ty obrázky tam byly. Komentář byl sice všelijaký, ale nebylo kolem toho ticho.
Leden 1989 je skutečným přelomem. Vznikla petice, která odsuzovala brutální policejní násilí. Tu podepsalo také mnohem víc lidí než petice předtím. A pak to především byla petice nejdřív umělců a potom vědeckých pracovníků atd. proti věznění Václava Havla. A to už byly tisíce lidí z takzvané šedé zóny.
Prostor, ve kterém operovala opozice, se překvapivě otevřel a režim to nesl velice nelibě.
Hovoří redaktorka Anna Freimanová (přepis doplňujícího rozhovoru):
V druhé polovině 80. let pro mě byly důležité dvě tendence, které šly proti sobě. Na jedné straně se zvyšoval tlak režimu na disidenty a na všechno, co dělali. A na druhé straně nastal velký rozmach kulturních aktivit, které souvisely s disidenty.
Spolu s manželem Andrejem Krobem jsme fungovali v několika podobných aktivitách - Originální videožurnál, Lidové noviny a samizdatový časopis O divadle. Ten byl pro mě i pro petici za propuštění Václava Havla hodně důležitý.
O divadle byla velmi přísně redigovaná divadelní revue, která se zabývala nejen divadelní tvorbou, ale i všemi filozofickými a mezinárodními souvislostmi. Aby taková revue mohla vznikat, museli redaktoři chodit do divadel. Kulturní život v neoficiální oblasti narozdíl od oficiální velmi bujel a tato dvě prostředí se začala prolínat. To bylo na té době nadějné a považuji to za důležité pro další vývoj.
S Ivanou Kačírkovou jsme tenkrát měly pocit, že se musí něco dít. Tak jsme to přenesly k Machoninům, kde ten večer byla jen Machoninova manželka Drahuška. Tam, jsme si ve třech řekly, že kulturní situace v disentu je taková, že by mohla vzniknout opora mezi lidmi, kteří mají jméno a oblibu diváků, posluchačů, čtenářů. Takže by to možná mohlo udělat režimu trochu čáru přes rozpočet.
Potom se tyto aktivity přenesly do redakce časopisu O divadle, kde pan doktor Kraus s Františkem Pavlíčkem a Sergejem Machoninem vytvořili text, který byl velmi jednoduchý. Doktor Kraus nechtěl, aby byl agresivní a byl zaměřen jen na propuštění Václava Havla. Možná i díky tomu jsme získali tolik podpisů, protože tam to bylo jasné. Prostě někdo byl nesmyslně poněkolikáté zavřen a šikanován. Atmosféra ve společnosti byla přitom taková, že si to nechtěla nechat líbit.
PŠ: Václav Havel už několik let předtím poměrně systematicky chodil do různých divadel na premiéry, vernisáže a večírky, které se po nich konaly. Chodil tam, kam byl pozván, kde věděl, že se ho nebudou bát. Stýkal se tak poměrně pravidelně s takzvanou šedou zónou, tedy s divadelní nebo vědeckou elitou, a snažil se tyto styky udržovat.
Najednou bylo vidět, že to, co se dělo na Václavském náměstí, evidentně přesahuje rámec „profesionálních“ disidentů. Byli to studenti i lidé, kteří se sjížděli z různých měst a městeček a kteří neměli škraloup u Státní bezpečnosti. Na tyto lidi začala doléhat potřeba solidarity a naděje, že je solidarita ochrání: když protest podepíše celá škola, nemůžou všechny vyloučit. Také bylo z různých náznaků zřejmé, že už se režim tak trošku sype.
Nemyslím si sice, že by si lidé, když podepisovali protest proti násilí a žádost o propuštění Václava Havla, představovali, že se režim po 17. listopadu zhroutí. To by asi byla odvážná představa. Hlavně ale bylo vidět, že se to posouvá.
SH: Připomněl bych, že jména signatářů četli každý večer na Hlasu Ameriky. Takže jsme se setkávali s tím, že přicházeli kamarádi a ptali se, kde se to dá podepsat. V té době totiž patřilo k slušnému vychování, že vaše jméno zaznělo z Hlasu Ameriky jako jméno signatáře.
Kolik lidí vlastně podepsalo tuto petici?
OT: Petice se odesílaly, byly to archy se jmény, adresami,s uvedením instituce. Petici vědeckých pracovníků podepsalo asi 1.600 lidía petici uměleckých pracovníkůještě více. To už byla čísla,která měla úplně jinou váhu.
Navíc Hlas Ameriky poslouchalo velké procento obyvatel Československa. Takže když tam zaznívala jménazpěváků, herců, lidí, které znali z televize atd., mělo to velký významna proměny veřejného míněnía na to, že už je potřeba něco dělat a že se něco dělat dá.
PŠ: To, co se stalo při palachiádě a co se potom z toho dál vyvíjelo, bylo téměř přesně to, co si Jan Palach tak strašně přál vyvolat a co tenkrát nešlo.
Možná by se to symbolicky dalo popsat tak, že ti, kteří tenkrát lidové hnutí potlačili, mezitím zestárli, zesenilněli a ztratili schopnost. Zatímco společnost se občerstvila, obnovila (společnost sama o sobě není gerontokratická, jako byla komunistická vláda) a nabyla nových sil.
Těch dvaceti zmařených let mezitím je samozřejmě škoda, ale myslím si, že Palachova výzva je skutečně přečkala.
SH: Je to příklad smyslu oběti a smyslu mučednictví. Byl to čin výjimečný a v novodobé historii měl jednoznačně velký význam.
Hovoří historik Petr Blažek (přepis doplňujícího rozhovoru):
Jan Palach určitě patří mezi hrdiny českého národa. Úplně stejně dnes Poláci vnímají Ryszarda Siwiece, Maďaři Sándora Bauera nebo Litevci Romase Kalantu. Všechno to jsou lidé, kteří se upálili na protest proti komunistickému režimu.
Má naše společenství, naše euroatlantická kultura takových činů v moderní době víc, nebo je to čin ojedinělý a měli bychom si ho trošku hýčkat?
OT: V této konkrétní podoběje to čin ojedinělý. Ovšem jinak má hrdinských, odvážných činů sebeobětování evropská nebo euroatlantickácivilizace v dějinách mnoho. Palachův čin k nim patří.
Dnes už je to historie.V roce 1989 to bylo politikum. Jeho čin přece protestovalproti poměrům,které tady stále panovaly.Aktuální relevance tehdy bylasnadno pochopitelná.
Dnes je to doufejme nějak obsaženo v genetice české duše jako atentát na Heydricha nebo bitva u Zborova a jiné mnohé pozitivní hrdinské činy našich dějin. Není to však politikum a nemyslím si, že by se to dnes mohlo stát symbolem pro nějaké masové hnutí.
Ale kdyby byla země v ohrožení?
PŠ: Kdyby byla země v ohrožení,nepochybně. Vždyť to je známý Halasův verš: Kůň bronzový kůň Václavův / se včera v noci třás / a kníže kopí potěžkal / Myslete na chorál / Malověrní / Myslete na chorál.
Je přece jasné, že ve chvíli nějakého ohrožení se společenství a jeho představitelé uchylují k symbolům, které jsou nosné a které mohou lidi povzbudit, mohou jim dodat ducha.
Přepis úryvku z dokumentárního filmu Labyrintem k revoluci (režie Petr Jančárek, 2007):
Hovoří publicista Jan Štern: V devětašedesátém se tady nějaký mladý kluk upálí, protože je cenzura a chce, aby byla zrušena, chce svobodu. Za 20 let nato vypuknou masové nepokoje, které zahájí proces destrukce režimu, proti kterému ten kluk vystoupil. To je něco úžasného. Symbolika, která se snoubí s realitou, je v tomto fascinující.
(redakčně kráceno)