„Pronikání jazyků není na škodu,“ říká Anna Černá z Ústavu pro jazyk český

Jazyk je jako živý organismus, existuje v určitém prostředí a podléhá různým vlivům. Vyvíjí se, stárne, ale také naopak získává novou tvář. Jeho současná, mnohdy proklínaná podoba pak není ničím jiným než odrazem doby. Současnému stavu českého jazyka se věnují v Ústavu pro jazyk český. Nejde o žádný dozorčí úřad, který by trestal prohřešky proti spisovné češtině, ale o vědeckou instituci, která se věnuje češtině jako celku. Kromě vědecké činnosti slouží tento ústav i veřejnosti svými poradenskými aktivitami. Hostem pořadu Před půlnocí z 2. února byla Anna Černá z Jazykové poradny Ústavu pro jazyk český. Ve studiu ji přivítal moderátor Aleš Cibulka, spoluautor pořadu O češtině, který běží každou sobotu v 17:45 na programu ČT2.

Hodně se mluví o tom, že čeština je v dnešních dobách v úpadku, že tak strašná čeština nikdy nebývala?
Každá generace říká, že to za jejích mladých let nebylo, že mládež je špatná, počasí je špatné, poměry jsou špatné. Takže proč by měl být jazyk výjimkou.
My z Ústavu pro jazyk český si nemyslíme, že by čeština jako taková na tom byla tak špatně. Náš jazyk sám o sobě je velice bohatý a pestrý. Čeština má stále bohatou slovní zásobu, pořád je možné říci věci různým způsobem. To, že někdo volí menší slovní zásobu, je pohodlný, mluví nedbale, přece neznamená, že je jazyk jako takový v úpadku.

V poslední době jakoby hezká česká slovní zásoba nestačila, protože musíme přejímat slova především z angličtiny. Čím to je, že čeština nemá ekvivalenty?
Některé ekvivalenty má, ale některá slova jakoby chybějí. Asi je to dáno tím, že doba je celkově rychlejší. Naši předkové se k informacím dostávali postupně - dávno v minulosti čekali, až přijde krajánek a přinese novinky. Dnes je to úplně jiné. Svět je otevřený a propojený a valí se na nás z něj spousty novinek, dojmů, zážitků a zcela nových poznatků. Navíc je to strašně rychlé - co bylo před pár lety žhavá novinka, je dnes dávno zastaralé.
Takže tím, že se svět takto „zmenšuje“, je i potřeba slovní zásoby trochu jiná, než byla před lety. A to, že přichází spousta nových technologií, pro které čeština nemá termín je pochopitelné. Proto se potom sáhne k angličtině nebo jinému jazyku a pomáháme si.
Přejímky ale do jazyka patří. A tak, jako do češtiny pronikají nějaká anglická slovíčka, pronikají i do jiných jazyků. Takže pronikání jazyků není na škodu, spíše jde o to, co se s nimi děje potom.

Před půlnocí (zdroj: ČT24)

Neměli by se probudit brusiči českého jazyka a vymýšlet nová hezká česká slova, abychom se zbavili výrazů jako vykomunikovávání atd.? Vždyť máme třeba hezký český zavináč, na který jsme si nádherně zvykli. Světu jsme dali slovo tunelování. Neměli bychom vymýšlet nová slova? Nebo se máme smířit s tím, že budeme používat výrazy třeba z angličtiny?
To je věc každého příslušného oboru. Není dobré očekávat, že je od toho někde nějaký jazykovědec, jehož prací je vymýšlet nová slova a sledovat, co všechno nově přichází a co je třeba nově pojmenovat.
Nově může vytvořit slovo jenom ten, kdo do toho oboru vidí a orientuje se v něm. Takže vždy jsou to uživatelé, kteří se nejlépe orientují v oboru. Ti pak vytvoří nové slovo. A jestliže je toto slovo vhodně utvořené, respektuje zákonitosti a vhodně zapadne do pojmenovávacího systému, má šanci na přežití.
Také se však může stát, že žádné takové pěkné slovo jako zavináč nikoho nenapadne, a pak se s velkým úspěchem používají slova cizí. Nejdříve jsou používána v původní podobě, postupně se obrušují a začleňují do českého slovního systému. Podle zakončení se přiřazují českým vzorům a pak je normálně skloňujeme a zacházíme s nimi, jako by to byla naše slova. Někdy se adaptují i pravopisně. Některá slova se adaptují lépe, některá se tomu brání.
Ovšem u každého slova je to individuální. Nelze určit striktním pravidlem, že jsme povinni každé nové slovo počeštit, nebo ho naopak nechat.

Jak jako uživatel českého jazyka zjistím, jestli mám stále psát „leasing“ nebo „lízing“ nebo jestli je správně „franchising“ či „frančísing“? Kde si to mám ověřit? Je to nějak sjednoceno?
Je naivní představa, že Ústav pro jazyk český to hlídá a dejme tomu k prvnímu lednu každého roku oznámí, která slova už jsou adaptována na novou podobu. Tak to není.
Je to tak, že uživatelská praxe přináší podoby slov, která se nějakým způsobem upravují a která se počešťují. V určitou dobu se tato slova zaznamenají a pak se dostanou do slovníků. Třeba pro cizí slova je výborný nový Akademický slovník cizích slov. Je dobré se do něj podívat a zjistit, jestli to slovo tam je nebo není. Pochopitelně je slovník vydán k určitému datu a stárne, takže tam nenajdeme úplně nejaktuálnější výrazy.
Některá slova se skutečně počeštění brání. Zmínil jste leasing. V tomto slově by vlastně nemusel být problém. Jenže jazyk není holý systém, patří k němu emoce. A to, že některé slovo může ve své pravopisné podobě budit pocity a připadat nám jako jiné slovo, tady určitě roli hraje. Třeba leasing psaný českým způsobem „lízing“ budí divné představy. Vidíme tam sloveso lízat, což může být jeden z důvodů, proč si leasing drží svou původní podobu.

Chytím vás za slovo. Právě použila obrat: „Zmínil jste leasing.“ Velmi často se mi stává, že když toto spojení použiji, diváci tvrdí, že je to špatně. Správě je prý „zmínit se o něčem“ a „zmínit něco“ je chyba. Udělala jste tedy chybu, nebo je to v pořádku?
Neudělala jsem chybu. Pouze jsem použila variantu, která je méně obvyklá. Většinou máme sloveso „zmínit se“ zafixované s vazbou „zmínit se o něčem“, ale slovesná vazba „zmínit něco“ je také v pořádku.
Toto sloveso se objevuje už ve Příručním slovníku jazyka českého, pak se na něj jakoby zapomnělo a znovu se objevilo až v posledních letech. Své opodstatnění má hlavně v publicistických textech. Pravda je, že v nich bývá často celá řádka nelibozvučných slov, a potom to lidi tahá za uši.

Měli bychom ještě zmínit jazyk politiků. MF Dnes přinesla zajímavý článek „Předsednictví přineslo eurojazyk“. Třeba nové euroslovo „komitologie“. Europoslanec Jan Zahradil jeho význam vysvětluje takto: „Znamená proces rozhodování o zavedení některých legislativních aktů Evropské unie v Evropské komisi ve spolupráci s příslušnými výbory parlamentů členských zemí.“ To je výraz „komitologie“ lepší a hlavně kratší?
To je asi jeden z důvodů, proč se obracíme k takovýmto výrazům. Jazyk potřebuje ekonomické vyjadřovací prostředky, a kde neexistuje výhodný, jednoslovný český ekvivalent, je lepší vypomoci si přejímkou nebo nově utvořeným slovem. Má-li slovo totiž takto složitý obsah, nevím, jakým českým ekvivalentem by se dalo nahradit, abychom vystihli celý jeho smysl.
Skutečností je, že všechna slova mají svá prostředí. Takže jestliže je to slovo nové, ale v určitém prostředí často užívané, může být třeba pro europoslance běžné. Jakmile se takové slovo dostane například do zpravodajství, publicistiky a budu jej používat bez toho, že bych dala lidem šanci vysvětlit jeho obsah, není to dobře. Je potřeba myslet na to, že jazyk se obrací k lidem.

Problém je, že politiky dnes posloucháme už tak často, že jejich neobratná vyjádření můžeme považovat za normální. Třeba sloveso „vykomunikovat“, „vykomunikujeme to spolu“, „budeme to spolu komunikovat“. Je to správně? Už se to užívá tak často, že si můžu jako divák myslet, že je to prostě správně, když to říká pan ministr.
Ne všechno, co říká pan ministr nebo lidé na vysokých postech obecně, musí být správně. Každá lidská profese má svojí profesní mluvu. Svojí mluvu mají lidé pracující v televizi, pekaři, kadeřnice, tak proč by ji neměli mít politici.
Takže to, že politici používají určitý slovník, neznamená, že si ho musíme osvojovat i do každodenních komunikačních situací. V určitém prostředí jsme asi zvyklí na určitou slovní zásobu. Když se ale budete bavit se sousedem, asi neřeknete, že jste to spolu vykomunikovali, ale prostě řeknete, že jste si popovídali.
Samozřejmě ale platí, že když se obrací politik k lidem, měl by volit slovní zásobu, která bude lidem znít libozvučně. To neznamená, že by musel volit slovní zásobu z 19. století, ale měl by si dávat pozor na různé profesní výrazy.

Co třeba slovo „ministeriáda“ ve smyslu schůzka ministrů členských zemí? To je slovo, které se mně docela líbí?
Mně zní také velice půvabně. Je vytvořeno velice průhledně. Máme olympiádu a od ní odvozené výrazy: abylimpiáda, ale také drakiáda, neckyjáda. Takže „ministeriáda“ kopíruje model pojmenování nějaké akce, která má určitou úroveň. Myslím si tedy, že je vytvořeno v pořádku a záleží, jestli si najde své místo. Rozhodně bych „ministeriádu“ považovala oproti slovesu „vykomunikovat“ za docela půvabné slovo.

Je dobře, že používáme ICQ? Jeden z diváků píše, že kdo používá ICQ, si češtinu ještě zdokonalí. Bohužel ve slově „zdokonalí“ má na konci napsané ypsilon.
Asi si češtinu ještě příliš nezdokonalil. Je pravda, že se lidem, kteří komunikují prostřednictvím počítače, často stává, že rezignují na psaní spisovných slov nebo jestli píšou správná „íčka“ nebo „e“ s háčkem. Mnoho lidí také spoléhá na to, že jim to počítač sám opraví. Počítač ale podtrhne jen to, co do něj vložil programátor, rozhodně na to nelze spoléhat.

Pracujete v jazykové poradně. Na co se lidé ptají nejčastěji? Jsou to základní věci jako „mně“ - „mě“, velká písmena apod.?
V jazykové poradně se odpovídají telefonické a e-mailové dotazy. Největší množství z nich se týká velkých písmen. Značné množství se týká interpunkce, shody a „mně“ - „mě“ tam patří také.

Jednou provždy pro naše diváky „mně“ - „mě“. Máte poučku „Vašek“, podle které si to pamatuje snad každý?
Pamatovat si 2. a 3. pád je také výhodné, ale tam, kde toto selže je poučka „Vašek“ k nezastoupení: Když můžete použít tvar „Vaška“ (vidím Vaška), patří tam „mě“. Ale tam, kde použijeme širší tvar „Vaškovi“ (dej to Vaškovi), se píše „mně“.

Další evergreen, který se neustále opakuje, jsou velká písmena v názvech ulic?
Je zajímavé, že toto stále patří k poměrně častým dotazům, přestože pravidlo platí mnoho let a děti školou povinné v něm neshledávají žádný problém. Toto pravidlo je velice jednoduché: Kde jdou předložkové názvy ulic, píšeme po předložce automaticky velké písmeno; nemusíme vůbec zjišťovat, jestli následuje jméno obecné nebo vlastní. Uživatel tak nemusí vůbec znát věcné souvislosti, protože zjistit, proč se nějaká ulice jmenuje tak nebo onak, je někdy nadlidský úkon.
V případě, že jde o víceslovný název jako například „U Bílé vody“, slovo po předložce se píše s velkým písmenem a to další podle toho, jestli je to jméno vlastní nebo obecné. Víceslovných názvů ale není tolik jako předložkových, kde následuje jedno jméno.
Tato pravidla by nemusela působit žádné potíže, kdyby byla respektována všemi uživateli. Bohužel se stále objevuje mnoho institucí, které píší ulice původním způsobem.

Jeden z diváků se ptá, jaká je vaše nemoc z povolání? Odposloucháváte například lidi v tramvaji a opravujete je, aby mluvili správně?
To ani ne. Hodně lidí si myslí, že ti, kdo pracují v Ústavu pro jazyk český, musí strašně trpět, protože když slyšíme, jak lidé mluví, pláčeme doma v noci do polštáře a jsme z toho strašně špatní.
Není to tak. Jsme úplně normální jako každý občan. Když někoho slyším mluvit hrubě, úplně jedno mi to není. Ale že bych ho musela nějakým způsobem napomenout, dát mu pokutu, vychovávat, to ne. Spíše je to smutné, ale nikdo tím netrpí.
Také to není v souladu s tím, co Ústav pro jazyk český dělá. Souvisí to i s obecným povědomím o tom, co vlastně náš ústav dělá. Tedy že je tady od toho, aby dohlížel na to, jestli všichni mluví dobře. Někteří lidé si dokonce myslí, že máme dohlédnout na to, aby každý moderátor, ministr atd. mluvil, jak má, a že každý text bude opraven. Ústav toto rozhodně dělat nemůže, nebylo by to ani v lidských silách, a také to nikdy nedělal.
To, že Ústav pro jazyk český češtinu sleduje, neznamená, že bude někoho sankcionovat. Jde o proces výchovy a doporučení, nikdy ne o sankce.

Vaší parketou je přechylování ženských příjmení. Jaký je na to názor u vás v ústavu? Je pravidlo, které říká, zda přidávat příponu „-ová“ za ženské příjmení?
Je to česká tradice. Vím, že jsou na to různé názory. Ve společnosti je mnoho lidí, které to dráždí a kteří argumentují tím, že násilně zasahujeme do jmen cizích státních příslušnic. Čeština je jazyk, který používá různé pády, který skloňuje, a přechýlení ženského příjmení nám umožní se jménem nějakým způsobem zacházet. Můžeme ho v textu skloňovat, což u nesklonného ženského jména nelze.
Také je potřeba oddělit dvě roviny. Jedna je administrativní, právní (cestovní pasy, občanské průkazy apod.). Ta je ošetřena legislativně a o té teď nemluvím. Druhá rovina je lidsky komunikační, kde je přechýlené příjmení velice výhodné. Třeba když jsme teď sledovali volby v Americe, běžně se používalo Michelle Obamová. Nikoho nenapadlo říkat Michelle Obama a nevšimla jsem si, že by proběhla demonstrace za to, že kazíme jméno první dámy USA.
Přechýlené příjmení nám také dovoluje identifikovat. To je důležité, protože z nepřechýlené podoby příjmení zvláště v kombinaci s křestním jménem, které může být mužské i ženské, nebo je použita jen zkratka, nevíte, jestli se hovoří o ženě nebo muži. To by pak mohlo budit i komické situace.

Podle čeho se mám řídit? Běžně přeci řeknu, že písničku zpívaly Céline Dion a Barbra Streisandová. Vlastně se tak setkají oba jevy v jedné větě a nenapadlo by mě, že je to špatně.
Jsou jména, která tradičně nepřechylujme. Slovo „tradičně“ tady má své opodstatnění, protože zacházení s cizími jmény je do jisté míry dáno tradicí. To znamená, že se nebudeme nutit přechylovat tam, kde už je vžitá podoba nepřechýlená. Na druhou stranu naprostá většina jmen se běžně přechyluje. A to, že se vedle sebe objeví nepřechýlená a přechýlená podoba jména, a nás to netahá za uši, je dáno skutečně tím, kolikrát už jsme to v takové podobě slyšeli.

Vraťme se k českým příjmením. Máme sedm pádů, ale mám pocit, že toho pátého si příliš nevážíme. Velmi často mne někdo oslovuje „pane Cibulka“. Je to správně nebo je to chyba?
Záleží na tom, v jaké komunikační situaci jste. Pokud jde o neformální, přátelskou konverzaci a vykáte si a někdo vám řekne „pane Cibulka“, dá se to ještě snést. Jestliže je to ale na oficiální rovině, kde volíme spisovné jazykové prostředky, je oslovování pátým pádem naprosto základní a je to jediná možnost.
Naprosto nevhodné by to bylo například v obchodních dopisech, jakékoliv úřední korespondenci. Kdybyste například dostal dopis z úřadu a bylo by tam napsáno „pane Cibulka“, lze to považovat za velmi nezdvořilé. Máte ale pravdu, že je spousta lidí překvapena, že existuje možnost nebo dokonce nutnost oslovovat pátým pádem. Je to proto, že se na ně málokdo obrací plně spisovným projevem.
Některé páté pády jmen  budí rozpaky uživatelů. Nejsou si jisti a pak se pátého pádu jakoby bojí. Rozhodně to ale je správné oslovení. V tomto případě to mají horší muži, protože ti působí problémy. Oslovovat ženu naopak problém není - pátý pád se rovná prvnímu.

Ústav pro jazyk český spustil novinku, která vyřeší většinu dotazů uživatelů. Můžete ji trochu představit?
Protože jazyková poradna odpovídá na mnoho dotazů, potřebuje si malinko usnadnit práci, aby jí zbylo víc času na podrobnější dotazy. Od nového roku je tak zprovozněná Internetová jazyková příručka, která odpoví uživatelům na mnoho otázek.
Máme zkušenost, že uživatelé nejsou příliš ochotni listovat ve slovnících, pravidlech, mluvnicích, přestože tam by našli odpověď na mnohé otázky, které do poradny posílají. Internetová jazyková příručka rozhodně nepokrývá celou slovní zásobu, není to výkladový slovník, ale odpovídá na to, co vychází z poradenské praxe. Uživatelé mohou příručku najít na http://prirucka.ujc.cas.cz/.

(redakčně kráceno)

Vydáno pod