Říkají mu český Paganini. Již ve dvanácti letech vystoupil s Janáčkovou filharmonií Ostrava, u které v současnosti působí jako sólista. Dnes je mu dvacet let a sklízí úspěchy v Evropě i ve světě. Loni zvítězil v evropském kole v Lipsku světově proslulé soutěže Young Concert Artists, a postoupil tak do celosvětového kola, které se konalo v lednu v New Yorku. Tam opět zazářil, získal druhou cenu. Mimo soutěží se hojně věnuje koncertní činnosti v zahraničí (koncertuje mimo jiné pravidelně v Číně). Houslový virtuos, rodák z Ostravy, Jiří Vodička - začátkem února byl v Ostravském televizním studiu hostem Šárky Bednářové v pořadu Před půlnocí.
„Snažím se lidem dělat radost,“ říká houslový virtuoz Jiří Vodička
Gratuluji k úspěchu. Co vám tato prestižní soutěž dala?
Je to soutěž, která má dlouhou tradici, probíhala už v 60. letech. Každoročně ji pořádá agentura Young Concert Artists. Sám jsem se o ní dozvěděl od klavíristy Martina Kasíka, který ji před osmi lety vyhrál. Na jeho doporučení jsem se přihlásil a vyhrál evropské kolo v Lipsku. V lednu proběhlo celosvětové kolo v New Yorku, kde jsem dostal druhou cenu.
Soutěž probíhala ve dvou kolech. Prvního kola se zúčastnilo několik set muzikantů. Do finále postupovalo čtrnáct lidí, kde několik zvítězilo a ostatní ocenili druhou cenou.
Navíc jsem měl nádhernou možnost hrát na stradivárky za tři miliony dolarů, které byly naprosto neuvěřitelné, famózní. Byla to krásná zkušenost a zážitek.
Kdo zvítězil?
Zvítězilo sedm lidí - houslisté, zpěváci a klavírista.
Je to tedy soutěž nejen pro houslisty?
Je to soutěž pro zpěv, klavír, všechny smyčcové nástroje, bicí nástroje, kvarteta atd. Takže vítězů může být samozřejmě víc.
Co druhé místo v takovéto soutěži obnáší? Jaká je odměna?
Osobní odměna pro mě je, že jsem dosáhl takového úspěchu. Také jsem navázal kontakt s touto agenturou. Nicméně v podmínkách agentury je, že pouze vítěz má možnost být agenturou zastoupen. Pro mě to znamená, že se příště pokusím o prvenství.
Jak probíhá taková soutěž? Jaké jsou regule? Měl jste třeba vlastní repertoár nebo je předepsaný?
Repertoár je většinou na každé soutěži vypsaný. Je to seznam, kde si můžete vybrat z mnoha skladeb různých žánrů a stylů. To pak předvedete.
U této soutěže program probíhal jen v patnácti minutách na každého soutěžícího. Porota si vybírala, co budete hrát, vybírala si také počet skladeb a minutáž, stopovala si to. Takže z programu na hodinu a půl zbylo čtvrt hodiny. To je pro člověka, který si to připravil celé, dost málo. Nicméně tato regule tam takto fungovala a platila pro každého.
Co jste hrál?
Předvedl jsem od Witolda Lutosławského Subito, od Édouara Lalo houslový koncert Španělskou symfonii, dále Bacha, Brahmsovu 2. sonátu a Beethovenovu 8. sonátu.
Jak vypadá příprava na takovouto prestižní soutěž? Kolik hodin denně jste cvičil?
Příprava na každou soutěž musí být poctivá a dlouhá. Vezme to spoustu měsíců. Člověk si totiž uvědomuje, že má jen pár minut, aby zahrál, jak nejlépe umí.
Dostat se do New Yorku také něco stojí. Máte sponzory?
Vzhledem k tomu, že jsem vyhrál evropské kolo v Lipsku a měl jsem to zaplacené, sponzory jsem nepotřeboval. Nicméně soutěže jsou velmi drahá záležitost. Dále k tomu patří nástroj, což také není vůbec levné. A najít na tyto věci u nás sponzory je velice těžké, takřka nemožné, málokdy se to povede. Takže zatím hledám člověka, který by mi v tomto pomohl a pomáhal.
Jak tedy sháníte peníze? Je to asi velký problém?
Velmi těžko. Těším se z podpory lidí, které kolem sebe mám. Za to jim moc děkuji.
Jaký je rozdíl mezi evropským a celosvětovým kolem soutěže Young Concert Artists?
Jak z názvu vyplývá je to evropské kolo, takže se jedná převážně o soutěžící z Evropy. Také tam ale bylo hodně lidí z Asie, Austrálie, tedy ze zemí mimo Ameriku.
Musel jste absolvovat nějaké předkolo, dostat nějaké doporučení, abyste se na tuto soutěž dostal?
Funguje to tak, že soutěž v Lipsku je vlastně předkolo, aby si vybrali, koho pustí přímo do New Yorku. Je i možnost jít rovnou do New Yorku, ale to musíte poslat nahrávky a oni vás musí vybrat. U mě se jednalo jen o doporučení, které jsem musel mít. Pak jsem musel zahrát, aby mne vybrali a dostal jsem se do New Yorku.
Co pro vás bylo v New Yorku nejtěžší?
Nejtěžší je mít klid, správné rozpoložení (bylo to pro mě přece jenom nové město). Člověk má jen patnáct minut, aby se předvedl, přitom nástup perfektního výkonu není okamžitý. To vše si člověk uvědomuje a z toho asi má největší stres. Navíc jsem tam byl sám a o to to asi bylo horší.
Máte nějaký talisman?
Ani ne. Spíše jsou to lidé, které nosím v srdci a na které myslím. A když si na ně vzpomenu, zavřu oči a hraji. To mi asi dělá nejlépe.
Sólově jste začal vystupovat na koncertních pódiích od svých dvanácti let. Ve dvanácti jste vystoupil s Janáčkovou filharmonií, dodnes jste jejím sólistou. Cítíte se být tak trochu zázračné dítě?
To musí posoudit člověk, který mne uslyší a řekne si, že se mu to líbí a že to má parametry, které by to ve světě mělo mít. Sám se snažím dělat jen to, co mi jde, co umím nejlépe. Snažím se zdokonalovat a dělat lidem radost a přinášet jim něco po hudební stránce.
V rodině nějaké hudebnické geny máte. Koneckonců vaše sestra studuje na konzervatoři hru na klavír. Také se bude věnovat hudbě profesionálně?
Doufám, že ano. Zatím je studentka druhého ročníku, takže je to otázka budoucnosti. Bylo by perfektní se sestrou hrát. Doufám, že se jí to podaří a že dospěje k tomu, že bude duo Vodičkových.
O houslích se hovoří jako o nejobtížnějším hudebním nástroji. Jaké byly vaše začátky? Řekl jste si někdy jako žák základní umělecké školy, že s tím praštíte? Byly takové momenty?
Nevzpomínám si na ně. Samozřejmě jsou chvíle, kdy si člověk říká, že ho to tolik nebaví. Je to dril, nácvik, něco, co člověk musí cvičit každý den. Od malička také nemáte tolik koncertů, takže to zůstává jen u drilu. Nicméně jsem nebyl dítě, které by to odmítalo.
Pro mě určitým způsobem zázračné dítě jste. Přeskočil jste střední školu a šel studovat na ostravský Institut pro umělecká studia ke skvělému profesorovi Zdeňku Golovi? Jaké to bylo v pubertě studovat vysokou školu?
Nejhorší byly začátky - zjednodušeně řečeno jsem místo první stránky v učebnici začínal v polovině knihy. Takže začátky v některých předmětech, které jsem nikdy nedělal, byly velmi těžké. Kdybych neměl podporu kantorů, studia bych tak snadno neprošel. Na studia ale vzpomínám velmi rád, protože pomoc lidí odtamtud byla velká.
Jak vás brali kolegové, spolužáci?
Myslím, že velmi dobře. Už když jsem tam chodil jako dvanáctiletý ke Zdeňkovi Golovi a párkrát jsem hrál na semináři, tak to tam vzhledem k mému věku burácelo. A i když jsem tam později začal studovat, byl jsem rarita.
Jak důležitý je pro houslistu pedagog? Třeba operní pěvci často mluví o tom, že špatný pedagog může zničit hlas i kariéru.
U houslí to je určitě to samé. V mém případě se to naštěstí nestalo. Měl jsem naprosto skvělého kantora, který mi strašně pomohl. Profesor Zdeněk Gola mi dal osm let svého života, práce, svých vědomostí a zkušeností, z čehož budu čerpat celý život.
Konzultujete s ním některá svá vystoupení? Chodíte mu předehrávat své skladby?
Jsme stále v kontaktu. Často se navštěvujeme, konzultuji s ním, hraji pro něj. On mi k tomu radí, říká věci, které by byly dobré, které ne.
Přestěhoval jste se z Ostravy do Prahy. Proč? Je to tak lepší pro postup v kariéře?
Jednak jsem se přestěhoval, protože jsem se seznámil se svou nynější snoubenkou. A dále proto, že z Prahy je lepší výchozí bod pro umělce, který se chce dostat do zahraničí a k důležitým kontaktům.
S kterými pražskými pedagogy spolupracujte?
Měl jsem možnost hrát panu Sukovi, což byl neuvěřitelný zážitek. Spolupracuji také s mnoha agenturami. Chystám se na studia v zahraničí, kde bych se také chtěl nějak uplatnit. Může to být v Německu, v Americe, uvidíme, nechci to zakřiknout.
Jak se díváte na své české konkurenty, pány Hudečka, Šporcla, Svěceného? Spolupracujete s nimi nebo je tam jakási rivalita?
Jsme malý stát, takže tam určitě nějaká rivalita je. Nikdy jsem ji ale nepocítil. Myslím, že jsme nějakým způsobem přátelé a nemohl bych si u nikoho stěžovat na něco zlého. Další věc je, že se s nimi nemohu srovnávat. Je to jiná generace a dokázali toho zatím mnohem víc než já.
S Václavem Hudečkem jste koncertoval?
U pana Hudečka jsem vyhrál jeho houslové kurzy, kde byla odměna housle a turné s ním po České republice. To jsem absolvoval a byla to nádherná zkušenost.
Účastníte se světových soutěží, koncertujete na mezinárodních festivalech po celém světě. Zkuste vypíchnout alespoň ty, kterých si skutečně považujte?
Samozřejmě asi vyjmenuji ty, kde jsem uspěl. Je to třeba zmiňované Lipsko, mezinárodní Beethovenova soutěž v Hradci nad Moravicí, z dětských let to je Kociánova houslová soutěž atd. To jsou soutěže, které měly na můj vývoj, kariéru velký vliv. Doufám, že v budoucnosti se mi podaří i další soutěže, na které se rád připravím. Je to totiž důležité.
Letos se chystáte i do Číny. Koneckonců tam jezdíte opakovaně. Kdo vás pro tyto koncerty získává?
Vždy tam jezdím koncertovat s jednou filharmonií. Je to takový kuriózní kontakt, protože jsem se s tím člověkem seznámil v Polsku, dirigent byl Číňan. A byl to právě šéfdirigent, kterému jsem se velmi líbil a který mne pravidelně a opakovaně zve hrát s tímto orchestrem. Minulý rok jsem hrál například na velkém čínském festivalu v Pekingu v novém sále pro 6.000 lidí, který byl plný. To jsou krásné zkušenosti.
Jaké je v Číně publikum? Na jaké úrovni jsou čínské orchestry a filharmonie?
Ve srovnání s našimi orchestry a kulturní historií člověk z Evropy cítí, že čínské publikum k tomu není tak vychovávané. Přece jenom to není tolik generací, co začali v Číně lidé chodit na koncerty a poslouchali evropskou hudbu.
Jak je to u nás s mladými lidmi na koncertech vážné hudby? Asi jich bude poskrovnu.
U našeho publika je skutečně počet mladých lidí oproti starším generacím nesrovnatelný.
Šátečkem jako má Pavel Šporcl byste nezaujal? Je to to pravé ořechové, čím by se mohli přitáhnout mladí lidé?
To je těžká otázka. Spoustu lidí to samozřejmě přitáhlo, spoustu mladých lidí přišlo na koncert. Takže nápad to byl určitě perfektní. Sám bych chtěl ale zaujmout hrou, vážnou muzikou jako takovou. Jakmile totiž budu přitahovat lidi něčím jiným, trochu se to míjí účinkem.
Známá pravda: čím starší housle, tím větší kvalita. Ne každý ale může mít stradivárky, i když už jste měl možnost si na ně zahrát. Na co v současnosti hrajete?
Momentálně mám zapůjčený nástroj českého houslaře K. B. Dvořáka. Vyroben byl v roce 1897, je to velmi pěkný nástroj. Jsem rád, že ho mám, protože u nás je velmi vzácné najít dobrý nástroj a člověka, který vám ho zapůjčí.
To, že jsem si zahrál na stradivárky, byl můj životní zážitek. Jen tak mít na týden půjčený nástroj za tři miliony dolarů se nestává často. Byla to vlastně pomoc ze strany agentury. Když jsem hrál v Lipsku, v porotě byl pianista, který má známého někde z Čech. Ten mu řekl, že mám problém, protože sháním nástroj, který by měl sólistické hodnoty. Tento pianista mi nakonec řekl, že v Americe je těchto nástrojů přece jenom více a že by to nebyl takový problém.
Z toho rozhovoru vznikl kontakt, kdy jsme se domluvili, že po mém příjezdu půjdu do jistého obchodu… Tam mi pak přinesli stradivárky, což jsem absolutně nečekal.
Nástroj musíte mít jistě pojištěný. Lze si nechat pojistit jen ruce?
Zrovna nedávno jsem to zjišťoval. Člověk se musí nechat pojistit celý, ruce samostatně nejdou.
Kde vás můžeme v nejbližších době vidět a slyšet?
Chtěl bych diváky pozvat na koncert 17. února v Rudolfinu v Praze, kde budu hrát s Českým komorním orchestrem skladby Vivaldiho a Pabla de Sarasate. Ostravské diváky bych chtěl pozvat na koncerty 17., 18. a 19. března. Budu moc rád, když přijdou.