V současnosti jsou kolonie jako takové považovány za přežitek, symbol nesvobody a zpupnosti evropských velmocí. Přitom z pohledu historického času byly nedávno považovány za samozřejmost. Kolonie byla legitimní území příslušející té či oné evropské mocnosti využívaná (zneužívaná) jako zdroj surovin, lidské síly, ale i vlivu a poptávky. Zásadní změnu vlastně přinesla až druhá světová válka a vliv Spojených států (příznačně bývalé kolonie). Ty pro kolonizovaná území neviděly v budoucím uspořádání světa místo, neobvyklou silou se tak nastartoval emancipační proces jednotlivých ovládaných území. Samostatnosti a "svobodě" sice bylo nakonec učiněno zadost, ovšem výsledky emancipovaných vlád jsou mnohdy rozporuplné. Nejtragičtější pohled v tomto ohledu jistě je na opuštěnou a zuboženou Afriku.
Konec evropského kolonialismu
O koloniálním impériu, jeho vzniku i rozpadu, hovořili v Historii.eu z 12. února historici Vladimír Nálevka (VN) z Ústavu světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a Dušan Zbavitel (DZ). Ptal se novinář Vladimír Kučera.
Kolonialismus, co to vlastně je?
VN: Kolonialismus je územní expanze,snaha o získání nové půdya o její osídlení.Kolonialismus je poměrně stará záležitost.Kolonizovali již staří Řekové,vzpomeňme na jejich obchodní osady na pobřeží Černého nebo Středozemního moře.I s antickým Římem je spojena koloniální, teritoriální expanze. Ale nebyla to jen antika. I v dávné minulosti voblasti arabského světa nebo na Dálném východě, v Číně rovněž probíhala teritoriální expanze.
DZ: Novodobější kolonizace je velice jasně založena na finančním zisku, nových trzích a zejména na dobývání nových zdrojů surovin a získání odbytiště výrobků. Je to jasně patrné v případě největší koloniální velmoci, Anglie, která roku 1600 založila Východoindickou společnost právě za tímto účelem.
V roce 1692 založil guvernér Východoindické společnosti Job Charnock město Kalkata, která se později stala hlavním střediskem koloniální říše Britské Indie. Je podivuhodná představa, že v roce 1692 na území, kde dnes leží patnáctimilionová Kalkata, byla jen drobounká vesnička v nezdravé bažině plná malárie.
Východoindická společnost
V roce 1600 byla v Londýně založena akciová společnost, která získala od krále monopol na veškerý obchod mezi Británií a východní Indií. Společnost se hlavně soustředila na obchod s bavlnou, hedvábím a čajem. Brzy si podobné společnosti pro obchodování s Asií vytvořili i Nizozemci a později další evropské státy.
VN: Zdůraznil bych ještě roli Evropy, především Španělska a Portugalska, v 15. a 16. století. Hnacím motorem byla snaha o získání surovin. V počátcích to bylo koření, které bylo alfou a omegou při přípravě středověké krmě.
Roku 1453 Turci obsadili oblast Malé Asie, padl Istanbul. Tím byly vytvořeny bariéry proti Benátkám a Janovu, které až dosud ovládaly obchod s kořením. Hledání nových cest pro obchod s kořením byla hnací síla pro výpravy Kryštofa Kolumba (byl tam i motiv zlata). To je rok 1492 a objevení amerického kontinentu. Ze samého důvodu vznikly objevné portugalské plavby kolem břehů Afriky: Bartolomeo Diaz, obeplutí mysu Dobré naděje. A 1498 přistál Vasco de Gama na místě, kde později vznikla již zmíněná Kalkata.
Hovoří historik Petr Jelínek z Ústavu mezinárodních vztahů (přepis doplňujícího rozhovoru):
Kolonizace Afriky ve smyslu rozdělení afrického kontinentu mezi několik evropských velmocí proběhla v poslední třetině 19. století. Jedná se o fenomén, který je nazýván „rvačka o Afriku“.
Této epizodě předcházela asi tři století kontaktů mezi Evropany a Afričany. Bylo to zejména prostřednictvím obchodu, kdy Evropané měli obchodní stanice na pobřeží. Tyto stanice ale zpravidla nebyly součástí suverénních evropských států, ale byly poplatné místním africkým vládcům.
Mezi lety 1880 až 1900 byl celý africký kontinent rozdělen, přičemž příčiny byly několikeré a lišilo se to u různých koloniálních velmocí. Například Velká Británie se hlavně snažila hájit své strategické zájmy - ochrana námořních cest do Indie. Od toho se pak odvíjelo rozšiřování britských území na jihu afrického kontinentu.
Pokud jde o Francii, její expanze postupovala často i samostatným postupem místních koloniálních velitelů. Ti bez instrukcí z metropole šířili oblast pod francouzskou kontrolou.
Německo bylo překvapivý fenomén. Za kancléře Bismarcka se zprvu stavělo k jakémukoli koloniálnímu podnikání v Africe velmi rezervovaně. Nicméně poté, během let 1884 a 1885, se přihlásilo velmi rychle a vztyčilo německé vlajky na několika územích na africkém pobřeží.
Rozdělení afrického kontinentu bylo dokončeno kolem roku 1900, posledním kolonizovaným územím byl dnešní Súdán.
Ovšem už od začátku byly mezi koloniálními mocnostmi spory. Parcelovaly si svět, aniž ho dokonale znaly?
VN: Tady je patrná napříkladpapežská bula z konce 15.století, smlouva z Tordesillas, která rozdělila sféry vlivumezi Španělskem a Portugalskem. Samozřejmě tak dochází ke konfliktům. Řada konfliktů 16. stoletíse odehrávala mezi Holanďany a Portugalci,kdy Holanďané postupně vytlačovali Portugalce z dobytých územív jihovýchodní Asii a Asii.
Kormidlo skutečně nakonec převzali Holanďané,protože měli účinnější ekonomický a námořní systém než Portugalci. V dalších stoletích tak logicky dochází ke konfliktu mezi Británií a Nizozemím.
DZ: Britové se museli střetávat i s jinými koloniálními velmocemi. Typicky je to vidět například u indického Bengálska, kde se v průběhu sta let vystřídali Dánové, Holanďané, Francouzi a nakonec vítězní Britové. A ti museli všechny své předchůdce napřed porazit, ať už vojensky nebo finanční převahou.
Sedmiletá válka 1756-1763
Sedmiletá válka nebyla jen válkou mezi pruskými vojsky a armádou Marie Terezie na našem území, ale boje tehdejších evropských států se postupně přenesly i na další kontinenty. Válčilo se v Indii, severní Americe i Africe. Šlo o první celosvětový válečný konflikt v dějinách.
VN: Málo se ví, že tradiční evropský konflikt, sedmiletá válka, měl svou podobu na americké půdě, kde došlo k souboji mezi Británií a Francií o Kanadu, a samozřejmě i v Asii. Tam byli v průběhu války Francouzi až na malé území vytlačeni z indického subkontinentu. Čili sedmiletá válka z poloviny 18. století byla podle mého soudu první světovou válkou.
Říká se, že jednou z příčin první světové války, děsivého konfliktu v letech 1914 až 1918, byl právě boj o kolonie. Je to pravda?
DZ: Jistěže tady byl tento prvek, ale samozřejmě nebyl rozhodující. V případě Německa, které tak houževnatě bojovalo o svoje kolonie v Africe, které jen krátkodobě ovládalo, to byl velmi výrazný prvek. Ovšem nakonec nebyl boj o kolonie rozhodující a také nerozhodl o osudu první světové války.
VN: Na přelomu 19. a 20. století vrcholí koloniální expanze, kdy byl kolonizován zbytek světa, který nebyl doposud ovládán evropskými mocnostmi.
Zapomíná se, že mezi koloniální mocnosti patřilo i carské Rusko, které v 60. letech 19. století kolonizovalo (to jsou výpravy generála Kaufmana) oblast střední Asie. Rusko se také střetlo s Brity kvůli Afghánistánu (cesty do Indie) - na sklonku 19. století tak začínají afghánské války.
Jenže tady byly dvě mocnosti, které se zformovaly až později. Šlo o císařské Německo a Itálii, které na sklonku 19. století už jen paběrkovaly na koloniálním dělení světa. A právě jedním z motivů první světové války byla snaha o přerozdělení koloniálního impéria.
Každá mocnost měla své specifikum. Nedá se říci, že byl jeden způsob jednání s domorodci. Jaký byl rozdíl mezi jednotlivými koloniálními velmocemi?
DZ: Rozhodně velký. Dost dobře je to vidět například u Indie. Dodnes tam jsou malé oblasti, jako je Čandanagar nebo Pondicherry, kde si Francouzi udrželi alespoň kulturní a duchovní vliv. To bylo dáno tím, že na rozdíl od Angličanů Francouzi vždycky tvrdili, že oblasti, které kolonizují, jsou součástí Francie. Je to vidět i v Africe, kde se země nestaly koloniemi, nýbrž departmenty - například Alžírsko a další. Oproti tomu Angličané kolonizovali vyloženě jako kolonizátoři v pravém slova smyslu.
VN: Chtěl bych zdůraznit určitou efektivitu britského koloniálního systému. Byl to systém nepřímé vlády. Je skutečně obdivuhodné, jak Británie dokázala s pomocí poměrně malého počtu mužů ovládnout tak velké oblasti. Britové prostě ponechali moc místním vládcům, kteří však byli kontrolováni různými guvernéry nebo místodržícími. V podstatě to byla moc autonomní, která de facto sloužila Velké Británii.
Kdežto Francouzi byli více byrokratičtí a centralističtí. Snažili se to ovládat zcela jak s pomocí armády, tak s pomocí vlastní byrokracie. Narozdíl od Velké Británie to bylo i dědictvím francouzské revoluce - ideály rovnosti, bratrství atd. byly patrnější spíše ve sféře francouzské než britské.
Asi nejhoršími kolonizátory ve vztahu k domorodcům byli Portugalci a Belgičané, kteří praktikovali velice brutální koloniální politiku. Mezinárodní společenství dokonce donutilo po zjištění hrůzných praktik belgického krále Leopolda, aby se vzdal své soukromé kolonie v dnešním Kongu. Takové zacházení s domorodci navíc vyvolalo i první kritiku koloniálních praktik na konci 19. století.
Belgické Kongo
V roce 1885 rozhodnutím Berlínského kongresu byl zřízen stát Kongo pod patronací belgického krále Leopolda II. Brutální zacházení s domorodým obyvatelstvem vrcholící masakry vedlo k vyšetřování celé situace mezinárodní komisí (1904 - 05). Ta potvrdila nelidské zacházení s domorodci a pod tlakem veřejného mínění byl Leopold II. donucen podstoupit svá práva belgickému státu. Dostal ale zázračné odstupné.
Kolonizace přinášela pro kolonizované země i pozitivní věci. Co místním lidem přinášela evropská kolonizace?
VN: Vrátil bych se do raného novověku, kdy bylo vytváření prvních koloniálních říší, španělské, portugalské, spojeno i s křesťanstvím, s christianizací.
V tomto bych zdůraznil (protože to bylo tabuizováno a opomíjeno i naší historiografií) velice pozitivní roli jezuitského řádu v Latinské Americe, ale i v Asii. Šíření katolické víry bylo totiž doprovázeno lékařskou péčí, vzděláváním domorodců, snahou o zmapování jejich jazyků.
Setkáváme se tu s vynikajícími botaniky, architekty, lékaři, kteří se nezapomenutelně vepsali do raných dějin evropského kolonialismu. Například jezuita Slavíček, který působil na Dálném východě.
Jezuitský řád
Jezuité jsou členové řeholní řádu římskokatolické církve Tovaryšstva Ježíšova. Řád vznikl v roce 1534 a soustředil se mj. na misijní činnost mimo Evropu. Zejména na území Severní a Jižní Ameriky, Japonska a Číny šířili jezuité křesťanství, ale i vzdělání a evropské civilizační zvyklosti. Těchto misí se aktivně účastnili i čeští jezuité.
DZ: V šíření křesťanství jsou mezi koloniálními velmocemi obrovské rozdíly. Na jedné straně Španělé, Portugalci. Na druhé straně Angličané. Ti když převzali Indii jako britskou kolonii, zakázali britským misionářům činnost v tehdejším hlavním městě, Kalkatě. Baptističtí misionáři a potom anglikánští a katoličtí museli sídlit mimo oblast města. Bylo to proto, že Britové velice tolerovali domácí náboženství a brali velký ohled na náboženské tradice domácího lidu. Prostě nechtěli do náboženství zasahovat, a to ze sobeckých důvodů, aby nevyvolávali náboženské rozbroje nebo nepokoje.
Až později přišlo humanitární a lidumilné působení zejména katolických misí (vzpomeňme Matku Terezu v Kalkatě), které dodnes v Indii působí.
VN: Důležitá je také jedna věc. Zejména v 19. století hlavně britská koloniální správa podporovala i vzdělávání domorodých elit. Řada představitelů z indických, ale i afrických vyšších vrstev studovala na britských univerzitách. Britové si tím v podstatě vyráběli meč sami na sebe, protože lidé, kteří prošli evropskými univerzitami (například Máhatmá Gándhí vystudoval v Cambridgi práva, Džaváharlál Néhrú obdobně), se posléze stali nositeli emancipačního étosu.
DZ: Na počátku 19. století vzniklo mezi Indy hnutí za modernizaci myšlení. Vzniklo syntézou působení anglických vlivů, vzdělanosti, vědy a starými indickými tradicemi. Říká se tomu období bengálské renesance. Jde o léta 1813 až 1830.
Tehdy vznikají v Indii první anglické školy, které navštěvují domácí obyvatelé. Přitom je typické a velice zajímavé, že Angličané zakládání těchto škol bránili. Spíše chtěli, aby Indové jezdili studovat do Anglie, kde by přejímali i vzorce chování.
Indové si museli na Britech doslova vydupat zakládání prvních „school“, jako byla Hindu College v Kalkatě apod. Takové školy měly vždy ve svém vínku jako zakladatele nikoli Angličany, ale domácí obyvatele, osvícence toužící vnést do Indie moderní vědu, vzdělání, techniku. Tedy všechno to, co dodávalo Angličanům převahu nad Indy.
Samotní Indové si totiž kladli otázky: Proč jsou Angličané tak nad námi? Proč mají takovou převahu po všech stránkách? Co potřebujeme doplnit? Odpovědí bylo: anglické vzdělání.
Přichází emancipace kolonií. Kolonie si nejdříve uvědomují, že by měly získat svobodu a samostatnost. Ovšem zejména po druhé světové válce přichází období, kdy se stávají samostatnými zeměmi?
VN: Tady bych vyzvedl roli obou světových válek. V té první umírali společně na frontách, ať už v Mezopotámii nebo západní Evropě, takzvaní bílí i barevní vojáci vedle sebe. Najednou si ti barevní vojáci uvědomili, že i ten bílý sahib je zranitelný, že stejně jako on trpí ve flanderských zákopech. To bylo nesmírně důležité. (Ne náhodou se po první světové válce zvedá první emancipační vlna jak v Indii samotné, tak v Indočíně, kde byl dopad první světové války velmi silný.)
A vliv druhé světové války… Nesmíme opomenout roli Spojených států, které byly proti tradičnímu koloniálnímu systému (také samy bývaly kolonií). Navíc od konce 19. století prosazovaly princip otevřených dveří, kdy se snažily prosadit ve volné hře sil svoji ekonomickou sílu. Byla to potom zejména Rooseveltova politika, která oponovala koloniálním říším.
Hovoří historik Petr Jelínek z Ústavu mezinárodních vztahů (přepis doplňujícího rozhovoru):
Mezinárodní situace po druhé světové válce se změnila. Tradiční evropské mocnosti, Velká Británie, Francie, které hrály i v meziválečném období silnou úlohu, byly velmi oslabeny. Francie byla poražena nacistickým Německem během několika týdnů. Velká Británie poražena nebyla, ale dostala se do ekonomické závislosti na Spojených státech, byla zadlužená. Obyvatelé britských měst se téměř třásli zimou v roce 1947.
Za této situace vystupují dvě obří supervelmoci - Spojené státy a Sovětský svaz. Ani jedna z nich nemá nějakou silnou vazbu ke koloniálnímu podnikání. Naopak jsou schopny využívat protikoloniální rétoriky k získávání vlivu.
Dalším faktorem je dekolonizace v Asii, která souvisela s japonskou expanzí za druhé světové války. Ta otřásla koloniálními správami v Indočíně, dnešní Indonésii, v Barmě. Ve 40. letech následuje dekolonizace indického subkontinentu. V 50. letech po složitých peripetiích dekolonizace Indočíny.
Když získaly nezávislost asijské země, pro nově vznikající elitu afrických koloniálních území se otevřela otázka, proč by nemohly získat nezávislost také. Určitým faktorem v tom byl i vnitřní vývoj. Během koloniálního období začala krystalizovat určitá nová třída Afričanů, kteří dosáhli vzdělání základního, středního, výjimečně vysokoškolského.
Toto vzdělávání bylo vynuceno okolnostmi, protože koloniální správa potřebovala zaměstnat na nejnižších úrovních státní správy místní personál. Podobné to bylo v ekonomice, například při provozu železnic a přístavů se uplatnily místní síly.
Vznikala tak nová třída, která nebyla svázána nutně s tradičními politickými strukturami. Ve městech, která také nově vznikala v koloniálním období, se tato třída profilovala a začínala se hlásit o slovo. Už nechtěli být omezeni na nejnižší patra správy, ale měli ambici výhledově nahradit své nadřízené a stát se ministry a šéfy národních bank apod.
Jak se nakonec rozpadá koloniální „Nadevropa“?
DZ: Nemůžeme najít nějaký obecný vzorec. Jistě to vycházelo ze způsobu kolonizace, z chování koloniálních velmocí, z postoje domácího obyvatelstva vůči nim.
Třeba Indové proti Angličanům jako kolonizátorům nikdy nechovali národní nenávist. Vůči kolonialismu samozřejmě zaujímali velice ostře vyhraněné postavení, ale ne vůči Angličanům.
Když jsem přijel v roce 1959 poprvé do Kalkaty, překvapilo mě, že tam byla Fort William College, náměstí Wesleyho, ulice pojmenované po britských guvernérech. 12 let po osvobození. Dovedete si představit, že bychom měli po válce Hitlerovu ulici nebo Heydrichovo náměstí? To je nemyslitelné. U nich to probíhalo docela přirozeně. Teprve postupem doby začínali nahrazovat názvy vlastními národními hrdiny.
VN: Po druhé světové válcekrystalizovaly dvě supervelmoci, Spojené státy a Sovětský svaz, a poklesl význam Velké Británie a Francie.
Velká Británie během velice těžké zimy 1946 a 1647 neunesla tíhu hospodářské krize a de facto zkolabovala. V únoru 1947 tehdejší ministerský předseda Atlee přichází s třemi klíčovými rozhodnutími, která poznamenala následující vývoj ve světě. Jednak šlo o ukončení pomoci Řecku v občanské válce. Hlavně však oznámil, že předává odpovědnost za Palestinu do rukou Společnosti národů a že Británie odchází z Indie.
Odochod z Indie byl důležitý. Urychlila se tím emancipační jednání, která za velice dramatických okolností (krvavý střet mezi muslimy a hinduisty) vyústila v polovině roku 1947 k vyhlášení dvou samostatných celků, původně ještě dominií, Indie a Pákistánu. Indie jako mnohonárodního a v podstatě sekulárního státu a Pákistánu, kde dominantní roli sehrál islám.
Totéž vidíme i v jiných částech světa. Když se Francie vrací do Indočíny, svého někdejšího teritoria, naráží na osvobozeneckého hnutí Viet Minh. V roce 1946 pak začíná velice tvrdá válka, která končí porážkou Francie u Dien Bien Phu, a otevírá se celá kauza indočínské otázky. Výsledkem je i dosažení nezávislosti dvou vietnamských států, severního a jižního, a následně Laosu i Kambodže.
Francie je nucena čelit emancipaci i v severní Africe. Severní Afriku přitom pokládá za svou integrální součást. Od roku 1830, kdy dobývá Alžír, se Alžírsko stalo součástí Francie. Žila tam velice vlivná francouzská menšina. Mimochodem zpočátku tam byli posíláni za trest například komunardi z pařížské komuny z roku 1871.
Nicméně tato vlivná početná francouzská menšina bránila emancipaci v Alžíru. Výsledkem byla alžírská válka, která významně poznamenala dějiny Francie po druhé světové válce. (Francouzi se s tím srovnávají dodnes.) Alžírská válka nakonec přivodila změnu poměrů ve Francii, návrat de Gaulla a řešení, ke kterému přistoupil.
Hovoří historik Petr Jelínek z Ústavu mezinárodních vztahů (přepis doplňujícího rozhovoru):
Francie po dlouhou dobu odmítala dekolonizaci a trvala na určitých modelech spojení Francie s koloniemi na jiném základě. Objevil se model Francouzského společenství. Bylo to poté, co generál de Gaulle nastoupil v roce 1958 k moci a nechal de facto potvrdit loajalitu nových afrických elit v referendu v roce 1958, kdy přišel se svým konceptem Francouzského společenství. Ve všech francouzských koloniích s výjimkou Guineje uspěl.
De Gaulle to viděl tak, že pokud má záruku, že bude francouzský vliv pokračovat, nevidí důvod, proč trvat na konceptu omezené suverenity v rámci Francouzského společenství. Nebyl důvod nepřistoupit na úplnou formální nezávislost.
Francouzský vliv měl podobu například vazby místní měny na francouzský frank nebo dohod o obraně, kdy francouzské síly opakovaně v různých zemích vojensky intervenovaly. Nedávný příklad takové spolupráce je, že před několika měsíci francouzské síly zachránily čadského prezidenta před povstalci, kteří dorazili až na periferii hlavního města N'Djameny.
Rok Afriky, to je terminus technicus, 1960, vznik mnoha afrických států na základě špatně vytvořených hranic, jak se později ukázalo, které přinášejí Africe konflikty dodnes. Co to znamenalo rok Afriky? Jak to, že k němu došlo?
VN: Rok Afriky souvisí s návratem de Gaulla,protože ten přichází jednak s novou ústavou páté republiky a jednak s reformou teritoriálníhouspořádání impéria. Francouzi ze dne na den odcházejí.Sebrali v podstatě všechnoa nechali Guineu samu o sobě.(Byly to víceméně otevřené dveřepro začínající vlivsocialistických zemí.První se angažovalo Československo,které vytvořilo s Guineou dost těsná pouta.)
Na základěnové francouzské ústavya teritoriálního uspořádáníi s přispěním OSNzískává nezávislost řada dalších afrických zemí. Problém je však v tom, že euforie z nezávislosti vytvářela iluzi o stabilizaci, prosperitě, růstu, bohatství. Nic z toho se dodnes nesplnilo. Afrika se na rozdíl od řady třeba asijských zemí propadla a nadále propadá.
Tehdy se okamžitě otevřela řada teritoriálních konfliktů kvůli umělým hranicím. Ovšem jsou to i tribalistické konflikty, protože řada nových států byla tvořena množstvím kmenů, v Ugandě to bylo 70 kmenů. Emancipace tak skutečně nesplnila očekávání, která s ní byla spojována.
DZ: Osvobozování Afriky je klasickým dokladem neschopnosti evropských velmocí vcítit se do situace Afriky, porozumět do větší hloubky etnickým problémům. Etnické problémy, spory mezi kmeny byly v Africe tisícileté, vždycky se mezi sebou rvaly. Etnické spory pak propukly naplno v podmínkách takzvané svobody, kdy byly uvolněny ruce a francouzská vojska odešla.
VN: Markantním příkladem je Zimbabwe, kde Robert Mugabe dosáhl odchodu bílých farmářů, kteří byli páteří zemědělské ekonomiky. Po jejich odchodu a devastaci zemědělství se země propadla do naprostého chaosu a bídy.
Hovoří historik Petr Jelínek z Ústavu mezinárodních vztahů (přepis doplňujícího rozhovoru):
Afrika byla zapojena do světové ekonomiky již v předkoloniálním období. Zábor Afriky na sklonku 19. století měl ovšem za následek mnohem větší intenzitu tohoto zapojení.
Ekonomické zaměření ekonomik, jak bylo nastaveno v koloniálním období, přetrvává dodnes. Takže země, kde se těžila měď, se dodnes dominantně orientuje na těžbu mědi apod. Takovýto přístup má samozřejmě své určité nevýhody. Zpravidla se jedná o zaměření na primární produkty. Mnohdy se země dostala do vážných problémů pouze proto, že vývoz byl zaměřen na jednu komoditu.
Klasickým případem může být Zambie, která byla v 50. letech, kdy byly ceny mědi velmi vysoké skutečně rozvinutou oblastí. Například rozvinutější než dnešní Jižní Korea. Nicméně ceny mědi šly v 60. až 80. letech dolů, čímž byla zambijská ekonomika tažena negativním směrem.
VN: V souvislosti s emancipací a s neuspořádanými poměry se moci v řadě afrických států zmocnili vojenští diktátoři. Domorodá armáda byla totiž často jedinou integrovanou silou v novém státě. Byli to takzvaní žabí králové, kteří čerpali zahraniční pomoc, která skončila v jejich kapsách, a zemi naprosto devastovali.
Vezměte ty bizarní figury, jako byli Idi Amin v Ugandě nebo Jean-Bédel Bokassa ve Středoafrické republice nebo řada dalších. Skutečně žabí králové, kteří přiváděli a nadále přivádějí africký kontinent na mizinu.
Nesmíme zapomenout ani na velmi neblahé, ideologicky motivované zásahy Kubánců, NDR i naše.
VN: To souviselo s tím, že jaderný pat vytvořil v období mírového soužití mezi velmocemi v Evropě to, že se střet mezi Západem a Východem bohužel odehrával v koloniích.
Hovoří Karel Sieber, archivář redakce zpravodajství ČT (Přepis doplňujícího rozhovoru):
Československo ve třetím světě bylo přítomno už před druhou světovou válkou. Byly tam pobočky Baťových továren, vyvážely se tam československé zbraně. Toho všeho se pokusilo využít po druhé světové válce, zvláště v období od poloviny 50. let.
Československo s africkými zeměmi někdy navázalo obchodně zajímavé vztahy. Paradox ale je, že to byly většinou země, které nebyly „socialistické orientace“. Bylo to třeba prozápadní Maroko, kde byly dokonce americké základny, nebo třeba Šáhův Írán, který byl výrazně proamerický. Prostě země, kde se nepodařilo zlikvidovat ekonomiku zavedením nějakých znárodňovacích opatření.
V mnoha rozvojových zemích existuje velice výrazná stopa československé přítomnosti. Řada ministrů angolské vlády byla známa tím, že hovoří plynně česky. Řada důstojníků z arabského světa, z Afriky jsou lidé, kteří vystudovali vojenské školy v bývalém Československu. A samozřejmě jsou i Češi a Slováci, kteří mají zkušenost s rozvojovými zeměmi, poněvadž tam pracovali jako experti, jako vojenští specialisté.
Poslední koloniální impérium, které se rozpadlo, byl Sovětský svaz. Dá se nazvat Sovětský svaz koloniální velmocí?
VN: Domnívám se, že ano. Sovětský svaz totiž skutečně přistupoval zejména ke střední Asii jako ke svým koloniálním državám. Byl to patrné třeba i v tom, že o všech klíčových záležitostech rozhodovali Rusové, nikoli představitelé místní elity.
Rozpad Sovětského svazu také znamenal v řadě asijských zemí nástup místních, často nekvalifikovaných elit, které prostě neměly možnost získat zkušenosti ze správy země. (Trošku to připomíná africké země.) Výsledkem je dost neuspořádaný stav v postkomunistických středoasijských zemích.
Zmínění žabí králové v Africe byli i v některých zemích střední Asie, to jsou podobné typy. Nechají si stavět zlaté sochy…
Kdybyste měli shrnout, co evropská kolonizace světu přinesla a co mu vzala? A co se dá v tomto smyslu říct o dekolonizaci?
VN: Celá koloniální epocha nesporně přispěla k rozvoji samotné Evropy. Bez koloniálních surovin a zároveň odbytišť pro evropského zboží by nebylo evropské prosperity, průmyslového boomu atd.
Na druhé straně je fakt, že kolonialismus rozvrátil mnohé domorodé říše v dobývaných územích. Přerušil kontinuální vývoj, který by se bez zásahu možná odehrával jiným směrem. A pokusy Evropy, ale i současného evropského establishmentu, prosadit v těchto zemích principy euroatlantického chápání svobody, občanských práv, demokracie názoru nejsou úspěšné.
Jsou to jiná, kmenová prostředí, platí zde jiné principy a pokusy o naroubování evropských pravidel přináší problémy. Upozornil na to ostatně významný americký politolog Zakaria který tvrdí, že i demokracie v rukou kmenových společenství může být spíše zlem než dobrem.
Koloniální národy pochopitelně velmi trpěly přerušenou kontinuitou. Ovšem byla to Evropa, která zde začala budovat infrastrukturu, první pokusy o lékařskou péči, přinesla vzdělání. Z evropského dědictví pak nakonec těžila i první generace zakladatelů novodobých států; bez vlivu Evropy by emancipační proces asi neprobíhal tak, jak probíhal.
Hovoří historik Petr Jelínek z Ústavu mezinárodních vztahů (přepis doplňujícího rozhovoru):
Dopady kolonialismu do dnešního období jsou na prvním místě v ustavení politicko-administrativních struktur včetně hranic, které byly často narýsovány podle pravítka, jak se to hodilo, případně jak došlo k dohodě mezi koloniálními mocnostmi.
Dnešní státy v Africe jsou v podstatě stále na těchto hranicích, což s sebou nese celou řadu problémů. Jde především o to, že hranice jednoho celku zahrnuje zpravidla velmi různorodé obyvatelstvo - rozdělené jazykově, nábožensky, etnicky, kulturně apod. To má dopad na výkon státní správy.
Ovlivňuje to například snahu státních úředníků pracovat pro svou zemi, protože jsou často brány ohledy pouze na omezenou skupinku, ke které cítí loajalitu. A to platí i u zaměstnávání, které se často nezískává podle schopností, ale podle toho, kdo pochází z dotyčné etnické skupiny. Podobné je to s rozhodováním o veřejných investicích.
Vůbec loajalita vůči státu jako celku je slabá. Je obtížné hovořit o národu stejně jako hovoříme o českém nebo francouzském. Národy v Africe jsou mnohem křehčí a potrvá nejspíše dlouhou dobu, než se vytvoří cosi jako africké národy v hranicích, které jsou dnes platné.
DZ: V Indii jsou velmi jasně vidět stinné stránky zásahu anglického kolonialismu a na druhé straně nesporné přínosy.
Na minusové straně je mimo jiné zničení domácí řemeslné výroby, domácích tradic, tkalcovství. Dále je to nekvalifikovaný zásah do vlastnictví půdy, zavedení systému pronajímání půdy tomu, kdo dá víc.
Nelze však rozhodně přehlédnout, a Indové to rozhodně nepřehlížejí, význam vnesení moderního myšlení do Indie. Význam boje proti zaostalým náboženským pověrám. Upalování manželek, útisk žen ve společnosti vůbec, dětské sňatky, kastovní systém jako takový, systém nedotknutelnosti ve společnosti atd., atd. Proti tomu všemu Britové přinesli nové myšlenky, které inspirovaly indická hnutí za hlubší, duchovní emancipaci a přispěly k tomu, že Indie je dnes moderní zemí.
VN: Totéž platí pro Indočínu, kde se francouzština stala mostem k šíření francouzské kultury, francouzské civilizace. A dodnes je v Indočíně francouzština jazykem intelektuálů a výrazem kultury.