Šumná města, to je televizní projekt, který mapuje moderní architekturu českých, moravských a slezských měst. Zpracování režiséra Radovana Lipuse a herce Davida Vávry je originální, odborné, zajímavé, humorné a tím samozřejmě velmi přitažlivé pro diváky. A právě režisér Radovan Lipus přijal pozvání do pořadu Před půlnocí z 20. února. Na Šumná města, jeho lásku k architektuře a divadelní profesi se ptala moderátorka Zuzana Burešová.
„Centra měst vymírají,“ říká šumný režisér Radovan Lipus
Jak jste se dnes měl? Co jste prožil?
Dnešek byl náročný. Probudil jsem se v Ostravě, protože jsem tam měl takový kavárenský pořad, a jel jsem na zkoušku do Uherského Hradiště, kde jsem zkoušel do jedné hodiny. Pak jsem sednul na vlak a jel do Ostravy pro děti, které byly u babičky v Beskydech. Do Prahy jsme přijeli v devět večer.
Šumná města jsou divácky velmi úspěšné. Je podobný typ pořadu vysílán někde v zahraničí? Inspirovali jste se?
Určitě jsme se nikde neinspirovali. Projekt vznikl jakoby sám od sebe. Po DAMU jsem přišel do Ostravy. Protože architektura byla vždy moje velká láska a vášeň, byl jsem strašně nešťastný a naštvaný, že je ostravská architektura vnímaná jako jakási popelka. Kateřina Ondřejková, která dělala tehdy dramaturgyni ostravského studia České televize, mi řekla, ať tedy napíši scénář a natočím dokument.
Vzal jsem ji za slovo. Vymyslel jsem si panáčka v klobouku, který přijíždí do města. Tehdy jsem ale vůbec netušil, že panáčkem bude David Vávra a že z toho bude cyklus. Tenkrát šlo o jednorázovou věc o Ostravě a pro Ostravu. S postupem času se na to začala nabalovat nejdříve slezská města až to přešlo do pražské televize. Tam se to rozjelo a zatím zastavilo na 66 Šumných městech.
Před půlnocí (zdroj: ČT24)
Vaše spolupráce trvá třináct let. Proč vlastně název Šumná města?
To zase souvisí s Ostravou. V té době jsem v ostravské Komorní scéně Aréna dělal takovou scénickou škytavku Průběžná O(s)trava krve, která končila kupletem z 30. let, který se jmenoval Šumná Ostrava.
Když jsem dopsal scénář pro dokument o ostravské architektuře, hledal jsem pro něj název. Nakonec jsem si řekl, proč by se to nemohlo jmenovat Šumná Ostrava. A když jsem pak psal další díl o Opavě, produkce tam automaticky napsala Šumná Opava.
Vyrostl jsem na Těšínsku, kde je slovo „šumná“ dodnes živé a používá se velmi běžně, takže pro mě to není žádné exotické slovo. Říká se třeba „šumná děvucha“, tedy krásná dívka, která je živá, plná, má jiskru, živou krásu.
Říkal jste, že architektura je vaše velká vášeň, láska. Proč jste ji nevystudoval?
Důvod je naprosto prozaický: mé známky z matematiky nebyly příliš reprezentativní, takže mi poradili, že divadlo bude přece jenom snazší. Jestli to bylo snazší, nevím. Architektura se dá studovat samozřejmě i bez matematiky na AVU.
Jsem vlastně rád, že to tak je, protože kdybych se architekturou živil, možná bych neměl tolik příležitostí se s ní tolik těšit a užívat si ji.
Udělal jste alespoň něco sám doma? Něco navrhl, zboural příčky…
Spíše to bylo ve fázi návrhů. Asi i o mně platí pořekadlo o kovářově kobyle. Nejsem žádný kutil a řemeslník. Mám ovšem doma tlustý sešit z doby, kdy mi bylo dvanáct třináct let, kde jsou moje návrhy letišť, kaplí, kostelů, rodinných domů atd.
Baví mne přemýšlet o prostoru. Asi by mne velmi bavilo vymýšlet třeba kavárny. Tam by se spojilo divadlo, moje kofeinová závislost a vášeň k architektuře. Kromě toho spolupracujeme s Davidem Vávrou na nové expozici Architektura a stavitelství pro Národní technické muzeum.
Které ze Šumných měst bylo vašemu srdci nejblíže? Kde jste se cítil doma?
Použiji slova Davida Vávry: „Máte děti? Které máte nejraději?“ Na to odpovědět úplně nejde. Ke všem městům máme nějaký vztah, ve všech jsme něco prožili, ve všech jsme někoho potkali. A i města, která jsou na první pohled zjizvená a nepříliš fotogenická, v sobě mají něco silného a razantního, co vyvažuje absenci ladných křivek.
Člověk má pochopitelně vazbu na kraj, ve kterém vyrůstal, nebo na město, kde studoval. Z tohoto hlediska by se tam asi pohybovala města jako Těšín, Ostrava, Olomouc, Praha. Velmi rád mám ale také Litomyšl nebo Uherské Hradiště, kde teď zkouším… Opravdu bychom mohli vyjmenovat všech 66 Šumných měst a ještě nějaké přidat.
Každé město je určitě zajímavé. Podle jakého klíče vybíráte, co divákům nakonec ukážete?
Je to výběr výběru z výběru: Existuje určitá množina měst, o kterých by se dalo točit. Z této množiny vybereme některá města. Ve městě je pak vždy určité množství staveb, které by bylo zajímavé zmínit, a některé vybereme. O stavbách je zase možné říct určitou sumu informací, z kterých zase vybereme jen některé. Je to skutečně přísná selekce limitovaná 22 minutami čistého času pořadu.
Zásadním klíčem je architektura 19., 20. a 21. století. Vědomě a záměrně jsme rezignovali na architekturu starší. Záměrně jsme vynechali hrady a zámky, i když i takové stavby v našem pořadu byly. Ovšem to jen tehdy, když u nich proběhla nějaká výrazná přestavba v 19. století nebo když tehdy přímo vznikly (např. zámek ve Velkých Pavlovicích).
Spíše jsme se skutečně zaměřili na období od historismu po současnost. O hodnotách této architektury a památek bylo mezi lidmi totiž skutečně minimální povědomí (naštěstí se to mění). Většina lidí se asi shodne, že Karlštejn nebo Karlův most je památka. Když se ale budeme bavit o funkcionalistické škole, kubistické vile, konstruktivistické elektrárně, naskočí argumenty typu: je to jen 70 let staré, je to krabice, proč se tím zabývat. I když dnes už je to lepší.
Když vezmete architekturu, o které jste natáčeli, a dnešní architekturu. Jaká je v porovnání s tou minulou?
Velmi nelichotivé je, když srovnáme dvacet let architektury první republiky a dvacet let architektury od roku 1989. Za „našich“ dvacet let se toho jistě postavilo mnohem víc, protože stavební objem je nesrovnatelný. Co se však týče kvality a úrovně architektury v jakémsi plošném měřítku, za první republikou velmi zaostáváme…
Čím to je?
Je to přetrženou kontinuitou - německou okupací a následným obdobím do roku 1989. Zpřetrhaly se vazby se světovou architektonickou scénou, velmi se zhoršily materiály, technologie, stavební postupy. Stavební výroba se prefabrikovala a na prvním místě byl objem, nikoliv kvalita. Kvalitní architektura tak vznikala navzdory době, nikoliv s přispěním doby. To všechno se odrazilo v tom, jak dnes vypadají města a jak do nich vstupovala architektura 90. let.
Typický je příklad bankovních domů. Téměř v každém malém městě stojí nějaká prvorepubliková spořitelna nebo záložna. Stavby jsou to většinou velmi kvalitní, někdy dokonce nadprůměrné, a patří k ozdobám měst. Navíc se na nich velmi často podíleli přední čeští nebo regionální architekti velmi vysoké úrovně (třeba Čeněk Musil v Jičíně nebo špičková dvojice Freiwald - Böhm). Navíc byly tyto domy polyfunkční. Běžné bylo, že spořitelna nabízela byty, dole bylo kino nebo kavárna, přednáškový sál.
Když se pak podíváme, jak se stavěly bankovní domy v 90. letech (a byla jich spousta), tak tam už nebyly byty, kavárny, domy nebyly polyfunkční, městotvorné. Jejich architektonická úroveň je obecně spíše pokleslejší. Nemyslím si, že to bude něco, čím by se města chlubila.
Architekt Karel Tuza v tomto pořadu řekl, že centra měst by měla žít. Všude je zhasnuto, banky jsou zavřené, kavárny v nich nejsou, lidé nemají kde korzovat?
To souvisí obecně s vyprazdňováním veřejného prostoru a jakousi atomizací našich životů. Čím dál tím více se toho totiž děje virtuálně. Ludvík Vaculík říká, že neuvěřitelně narostlo množství komunikace, ale s tím narostlo i množství osamělosti.
S tím souvisí i to, jak v České republice zanikl fenomén korza. Městské korzo u nás prakticky neexistuje. Korzování se přeneslo do nákupních center, kde se korzuje od jednoho výprodeje k druhému. Centra měst však vymírají, stagnují. Je to velký úkol a výzva pro architekty, urbanisty, komunální politiky, investory atd. Je to trend, který bychom se měli pokusit zvrátit.
S vaším pořadem jste navštívili i spoustu divadel. Ve kterých divadlech jste vůbec hostoval a režíroval?
Sedmnáct let jsem byl v angažmá v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Díky tomu jsem pracoval na všech ostravských scénách s výjimkou Divadla Petra Bezruče. Pracoval jsem také v Českém Těšíně, Uherském Hradišti, Národním divadle v Praze, ve Stavovském divadle, v Divadle na Vinohradech, v ABC, v divadle v Kladně, Hradci králové, v Mahenově divadle v Brně, v Liberci, Olomouci, Bánské Bystřici, Košicích…
Máte raději velké nebo komorní scény?
Mám rád možnost výběru a volby, možnost střídání těchto věcí. Každý prostor má svoji kvalitu a dimenzi, každý prostor vyhovuje jiným nárokům a požadavkům. Je to, jako když si jednou obléknete sukni a podruhé kalhoty nebo šortky. Kdyby vám pak někdo řekl, že už na sebe nikdy nesmíte vzít šaty, asi byste se velmi zlobila.
Je to radost ze střídání, z přepínání kódů, kdy je pro určitou věc, náladu, téma vhodný určitý prostor. Jsou ale také věci, pro které se nehodí vůbec žádné divadlo, ale třeba bývalá továrna nebo stará halda.
Samozřejmě mám rád velké divadlo, a to i jako divák, protože mě těší, když se to povede a člověk zažije komunikaci v nabitém sále, kde je pět set šest set lidí. Naposledy jsem to prožil na Maryše ve Zlíně. Zlínské divadlo je obrovské (asi 680 míst) a bylo úplně plné. Byla to běžná repríza a na konci byl potlesk ve stoje.
Ticho a okamžik soustředění téměř sedmi set lidí, kteří vnímají, co se děje na jevišti, je úplně jiná kvalita, než když se soustředí sto padesát lidí Na zábradlí nebo v Činoherním klubu. Je to jiné, nesouměřitelné a je skvělé, že divadla takto vedle sebe působí.
Pro režiséra je jistě náročné sžít se se souborem, sdělit mu svou představu. Jakou zkušenost máte třeba z Uherského Hradiště?
Uherské Hradiště je jedno z našich předních, špičkových divadel, byť je to divadlo malé v malém městě a daleko od Prahy. V současnosti je tam ovšem velice zajímavý, disponovaný a vstřícný soubor. Můžou si proto dovolit repertoár od Médey, přes Pirandella, až po muzikály typu Donaha!, Adéla ještě nevečeřela nebo Někdo to rád horké.
Také se tam vůbec nebojí uvádět současné české hry na velkém jevišti. To si dovolí jen málokteré pražské divadlo, které ke všemu vždy takovou hru narve někam na zkušebnu, kde to není takové riziko. Navíc mají sedm tisíc předplatitelů, to je omračující číslo, to nemá ani Národní divadlo v Praze. V divadle jsou hodiny stepu, na které se chodí i dramaturgyně divadla… Nevím, co víc bych řekl - rozhodně je to jedno z nezajímavějších divadel u nás.
Kde ještě režírujete?
Od září 2008 jsem nastoupil jako kmenový režisér do Švandova divadla na Smíchově. Teď mám za sebou první inscenaci v angažmá (loni jsem tam hostoval, dělali jsme Lermontovovu Maškarádu), Turgeněvův Měsíc na vsi. Byla to velmi hezká práce a krásné a radostné setkání s výbornými herci a také se zajímavým a málo hraným textem.
Vypadá to tak, že k Šumným městům jste si jen tak odsakoval a hlavní práce byla divadlo?
Je to tak. David Vávra přes týden pracoval ve svém architektonickém ateliéru a já v divadle. O víkendu jsme místo, abychom jeli na chalupu, jeli za chalupami a domy.
Na scénářích jste se podíleli s Davidem Vávrou, nicméně ten, kdo dává pořadu tvář, je David Vávra. Neměl jste z toho někdy zvláštní pocit? Režisér je přece stále muž v pozadí.
Ani vteřinu jsem neměl ambici stát se hercem, být na jevišti, před kamerou. Vždy mě bavilo dávat to dohromady, připravovat věci. Myslím, že je to naprosto v pořádku a naprosto správně.
Když to přeženu, většině lidí, když se řekne Tři oříšky pro popelku, se vybaví Libuše Šafránková a Pavel Trávníček. Jejich laická představa je potom taková, že se tito dva skvělí herci jednoho zimního dne sešli a natočili film. Když se jich zeptáte, kdo to režíroval, kdo k tomu napsal scénář nebo navrhl kostýmy, nevědí. Nemocnice na kraji města je primář Sova, tak to prostě je. Kdyby se kvůli tomu měl člověk trápit, nic by neudělal.
Jaký bude další osud Šumných měst?
Šumná města jsou vlastně uzavřený projekt. V tuto chvíli leží v České televizi náš nový projekt, který čeká na schválení. Jmenujese Šumné české stopy a měl by mapovat stopy českých architektů ve světě a jejich realizace. Není jich totiž málo a nejsou nevýznamné.
Byli bychom s Davidem Vávrou velmi rádi, kdyby se nám podařilo touto cestou pokračovat. Architektury v televizi není nikdy dost. Na to, jak zásadním způsobem ovlivňuje a utváří náš život, má v médiích jen nepatrný prostor.
Kam byste se chtěli vypravit, když bude váš projekt schválen?
Pilotní cesta, ze které by mělo vzniknout pět až šest dílů, by měla vést do Japonska. Je to jakoby jedna z nejexotičtějších zemí z pohledu střední Evropy. Čeští architekti se tam ale opravdu zapsali velice výrazně a Japonci dones považují české architekty (Jan Letzela, Bedřicha Feuersteina, Antonína Raymonda) za jedny ze zakladatelů moderní japonské architektury.
Co si myslíte o Kaplického návrhu nové Národní knihovny na Letné?
Mám tento projekt velmi rád. Je mi moc líto, že kolem něho proběhlo to, co proběhlo, a že celá věc je tolik zpolitizovaná, navíc v souvislosti s úmrtím Jana Kaplického a koncem ateliéru Future Systems nejspíše uzavřená. Obávám se proto, jestli je v této zemi vůbec síla, vůle, chuť a energie, která by to dokázala realizovat. Je to škoda, promarnili jsme jedinečnou příležitost.
Kdybyste měl hodně peněz a mohl si navrhnout dům podle svých představ, jak by vypadal?
S Davidem Vávrou jsme na podobnou otázku odpovídali na chatu portálu ČT24. Oba jsme se shodli, že stavět dům na zelené louce je ten nejnudnější úkol. Možná by tedy bylo zajímavé vrátit život nějakému existujícímu starému domu, který peníze potřebuje.
Vydáno pod