Fort Worth - Start bombardéru B-50 Superfortress nazvaného Lucky Lady II, který vzlétl koncem února 1949 z letiště v texaském Forth Worthu, nebyl navenek ničím zvláštní. Když se však kola letounu pilotovaného kapitánem Jamesem Gallagherem o čtyři dny později opět dotkly stejné dráhy, byl na světě nový rekord. Čtrnáctičlenná posádka stříbrného stroje totiž 2. března 1949 dokončila první oblet světa bez mezipřistání.
Lucky Lady II. demonstroval sílu USA v období studené války
Náročný výkon, při kterém posádka čtyřikrát doplňovala palivo za letu, ale nebyl samoúčelnou honbou za rekordem - takové věci ostatně nemají vojáci ve zvyku. Cílem letu, který se uskutečnil v době rozbíhající se studené války, bylo také ukázat Sovětskému svazu schopnosti amerického strategického bombardovacího letectva. „Každý potenciální nepřítel si musí uvědomit, že pokud přijde válka, nebude žádné z jeho měst v bezpečí“, napsala tehdy poněkud nabubřele agentura AP.
Nejsložitější bylo tankování paliva ze letu
Před letem, který trval přesně 94 hodin a jednu minutu, si ale američtí vojáci jeho úspěchem nebyli stoprocentně jisti. Pro všechny případy (a také kvůli dočasnému utajení) vypracovalo letectvo falešné letové plány, ve kterých si rekordní stroj při každém ze čtyř doplňování paliva prohodil číslo s tankovacím letounem, což byly upravené bombardéry B-29. Navenek tak až do přistání všechno vypadalo jako pět obyčejných cvičných letů, kterých posádky bombardovacího letectva podnikaly několik měsíčně.
Nejsložitější na celém rekordním obletu bylo právě tankování ve vzduchu, v té době žhavá novinka. Poprvé si dvouhodinové doplňování paliva Gallagherova posádka, která z Texasu zamířila na východ, vyzkoušela nad Azorskými ostrovy. Odtud letěli přes Gibraltar a Saharu k Saúdské Arábii, kde se podruhé setkali s „létající cisternou“. Přes potíže způsobené bouřkou i únavou posádky se také podruhé na palubu „šťastné dámy“ podařilo dopravit tisíce litrů leteckého benzinu.
Bombardér B-52 brzy překonal starý rekord
První oblet světa bez mezipřistání byl zkouškou schopností strategického letectva, zároveň se ale stal i hlavním důvodem, proč si ještě někdo vzpomene na „bé-padesátku“. Stroj, který byl ve své podstatě vylepšeným a výkonnějším provedením válečného bombardéru B-29, totiž přišel do služby na samém sklonku éry pístových bombardérů. Koncem 40. let se na rýsovacích prknech již rodila nová generace letounů, poháněných proudovými motory, která měla přinést zcela nové výkony a možnosti.
Jen tři roky po letu Gallagherovy posádky se do vzduchu vznesl prototyp strategického bombardéru B-52, který byl zařazen do služby začátkem roku 1955. Ve stejné době typ B-50 přišel o roli nosiče jaderných zbraní a velká část z 371 postavených strojů zakončila kariéru jako letecké tankery. Za další dva roky, přesněji v lednu 1957, připravila „bé-padesátdvojka“ svého předchůdce i o zápis do rekordních tabulek, když tři bombardéry B-52 obletěly svět za pouhých 45 hodin a 19 minut.