Do kin přišel novým film Zdeňka Tyce El Paso. Už podruhé se v něm věnuje romské tematice - poprvé to bylo ve filmu Smradi podle scénáře Terezy Boučkové. Ve filmu, inspirovaným skutečným příběhem, bojuje mladá ovdovělá romská matka sedmi dětí s nepřízní osudu i úřady. V roli matky se objevila romská zpěvačka Ivana Horváthová, které ve filmu podává pomocnou ruku právnička Linda Rybová a sociální kurátor David Prachař. Proč si vybral znovu romskou tematiku? Jaké bylo natáčení s romskými dětmi? Nejen na to se režiséra Zdeňka Tyce ptala v pořadu Před půlnocí z 20. března Zuzana Burešová.
„Byl jsem rád, že nejsem Rom,“ říká režisér filmu El Paso Zdeněk Tyc
Jaký jste dnes měl den? Jak jste ho prožil?
Poměrně zajímavě, protože jsem měl být na premiéře v Brně a dostal jsem se do hromadné havárie, naštěstí se mi nic nestalo. Tři a půl hodiny jsme čekali s herci na místě té loňské vrcholné dálniční havárie. Nakonec jsme do Brna vůbec nedojeli, takže jsme museli diváky pozdravit jen telefonicky. Pak jsem chvíli spal. Dopoledne jsem dělal pořad pro jeden televizní kanál. A odpoledne jsem četl nový scénář na můj jakoby příští projekt. Můj příští projekt to ale nebude, protože ten scénář se mi nelíbil.
17. března se poprvé promítal váš film El Paso. Seděl jste v hledišti?
Ano, byl jsem tam. Většinou to tak dělám, že se naposledy na film podívám při jeho premiéře. Mám ho totiž okoukaný. Ve střižně to vidíte možná stokrát stopadesátkrát. Dívat se na to opakovaně se mi zdá trapné. Takže teď mám ten film tak trochu u ledu, jen tak se na něj podívat nepůjdu. Možná až zase po čase.
Před půlnocí (zdroj: ČT24)
Když sedíte v hledišti, sledujete reakce diváků? Je to pro vás důležité?
Důležité je to velmi. Malinko je matoucí, že premiérové publikum není úplně objektivní, ale potřebná dávka krutosti tam je. Jsou tam třeba kolegové, kteří vám úplně nepřejí. Nebo jsou tam známí známých. Čili celý sál nemáte úplně pod kontrolou.
Samozřejmě vás překvapí, že se lidé zasmějí na místech, kde vám vůbec nic k smíchu nepřipadá. To si pak říkáte, jestli je nějaká chyba ve vás nebo v těch lidech, nebo kdo ví, jaká je kde chyba.
Ale v zásadě bylo přijetí filmu dobré. Fungovalo to hlavně emotivně, a o to mi šlo. Chtěl jsem, aby film na lidi působil, aby je dojímal, protože jedině přes emoce se může něco v lidech pohnout.
V sále určitě také seděli filmoví kritici, kteří mohou tvůrce filmu hodně srazit nebo naopak. Je pro vás kritika důležitá?
Není pro mne příliš důležitá. Zaráží mne, že jsou v kritikách úplně elementární chyby. Je třeba uvedený jiný autor hudby nebo nepřesná informace o tom, že byl někdo někde objeven nebo neobjeven. V textu, který má nějaký šedesát řádků, je potom pět faktických chyb. Kdybych já s takovou „pečlivostí“ dělal film, kritika by mne zastřelila.
Co to vlastně znamená El Paso?
Název znamená loupežné přepadení (LP). Je to výraz, který používají někteří naši spoluobčané. Mně se tento název zdál znělý, přitažlivý, možná trochu záhadný. Ale tak příjemně záhadný, že v té záplavě filmů je to něco, u čeho vás napadne, že byste to mohla vidět.
El Paso je příběh ovdovělé romské matky, která bojuje s úřady a státem o osud svých sedmi dětí. Pomáhá jí právnička a také jeden sociální kurátor. Proč jste si vybral znovu romskou problematiku?
Neměl jsem nějaký přesný plán. Byla to jakoby náhoda. Zároveň však říkám, že náhody neexistují, takže kdo ví, co to bylo. Je to prostě jakési vnuknutí.
Dozvěděl jsem se, že je nějaká žena, která má dokonce devět dětí. Byla poměrně mladá, 33 let, což mne překvapilo. A hrozilo jí odebrání těch dětí, protože nestačí na jejich výchovu. Tak jsem se za ní vydal. Tehdy už byla vystěhovaná a bydlela na ubytovně. Měla pověst ostré a nepřístupné ženy. Zapsal jsem se tedy na vrátnici a zaťukal na její dveře. Představil jsem se a hned v prvních větách jsem jí řekl, jaký je můj záměr. Řekl jsem jí, že mě zajímá její osud a že by z toho možná mohl být film. Nemohl jsem jí to ale slíbit, protože jsem neměl tolik prostředků, peněz, moci, abych sám natočil hraný film. Chvilku to zvažovala, pak mi něco málo řekla.
Protože se mi to zdálo nadějné, jezdil jsem tam opakovaně a strávil jsem s ní jistý čas. Postupně jsem se tak dozvídal víc o tom, jak to proběhlo, co se děje. Úžasně tam fungovala právnička, která se zdarma ujala jejího případu a která mi také nesmírně pomohla. Seznámil jsem se i s některými sociálními pracovníky. Poznal jsem pochopitelně atmosféru té ubytovny a její děti.
To všechno se mi začalo skládat v nějaký obraz. K tomu jsem dostal ještě čistě fiktivní nápad, který nemá s jejím životem nic společného. A to už se mi zdálo jako docela dobré východisko pro film. Takže v roce 2005 vznikl scénář a pak několik let trvalo, než se film natočil.
Když jste se s touto ženou setkával, pomáhal jste jí?
Nepatrně. Občas jsem udělal drobný nákup a něco jsem jí přinesl, cigarety a sušenky dětem, protože vím, že to dobře působí. Dělal jsem to ale opravdu rád, protože jsem od ní něco dostával, zdálo se mi to slušné. Nechtěl jsem si jí ovšem koupit a i ona to tak vnímala.
Pomoc byla spíš v tom, že jsem jí třeba nabídl, že s ní půjdu vybírat oblečení do charity. Díky tomu jsem pak registroval, jak je hodnocená ze strany zaměstnankyň této instituce. Pohledy to byly kritická až nepřátelské.
Také jsem s ní zažil normální nákup v supermarketu, kde jsem jí pomáhal jako jakýsi asistent. Velice mne to bavilo, protože jsem měl pocit, že to zažívá poprvé v životě. Nákupy do té doby asi musela dělat sama bez manžela. Sundával jsem jí krabice z regálů a vždy jsem se zeptal, jestli chce ještě to nebo ono. Postupně byla důležitější a důležitější, ale mile. Prodavačky z toho byly úplně vyvalené. Byl to silný zážitek, žil jsem film, film Nákup.
Byl jste, po těchto zkušenostech, které jste s ní zažil, rád, že nejste Rom?
Byl, to přiznávám. Ta její situace mi přišla tak děsivá, že jsem si vždycky říkal, že nemám žádný problém. Lidé si to neumí moc představit.
Je filmový příběh totožný s životním příběhem této ženy?
Není totožný. Chtěl jsem, aby byla zachována esence jejího života. Ale říkám: Nejsem ohledávač hrůz. Párkrát jsem dokonce dostal nabídku, jestli bych to neudělal jako dokumentární film. Dokumentární film respektuji, ale zdálo se mi, že přilepit se na ní se štábem, by byla spíše přítěž, což by jí nijak nepomohlo. To jsem neměl v úmyslu.
Já jsem si řekl, že je to taková pomoc, kdy si lépe uvědomí svojí identitu, že se nějak emancipuje, že se postaví úřadům. Proto je velký díl sdělení mého filmu fikce. Jsem za to rozhodnutí rád, protože díky tomu je tam jistá naděje. Chtěl jsem dát naději i divákům a nejenom předložit to, co si každý dopředu řekne: „Film s Romy. Tak to už vím, jak to bude vypadat. Vím, kdo jsou, co dělají. To mě nezajímá.“ Takže to jsem chtěl malinko rozbourat.
Jak ta žena reagovala, když viděla film?
Byla dojatá, velmi se jí to líbilo. Zažili jsme projekci, kdy nás varovali, že tam budou i pracovníci sociálních odborů a že tam bude mela, hádanice a křik. Místy tam nebyli všichni, ale ti, co tam byli, nám řekli, že jsou sami překvapeni, jak na ně film zapůsobil. Zdál se jim nekašírovaný, že neukazuje, že všichni Romové jsou andělé a všichni bílí hajzlové. Bylo to pro ně překvapivé. Do půlky filmu bojovali s tím, jak se k tomu postavit, a od půlky už se tím nechali nést.
Zajímavě působí kontrast tíživé prostředí ubytovny a krásná Linda Rybová jako právnička. To byl záměr?
Chtěl jsem to udělat takto kontrastně. Snad to bude fungovat.
Ve filmu vystupuje i manžel Lindy Rybové David Prachař. Pro ně to muselo být také těžké, doma mají tři malé děti. Představitelka hlavní hrdinky, zpěvačka romské kapely Gulo čar Irena Horváthová, měla snad své děti i na natáčení?
Měla, ale ve filmu nehrály, neměla je, kam dát. Jinak Linda Rybová a David Prachař jsou moji přátelé už léta a od začátku, co jsem se seznámil s tím případem, jsem uvažoval o tom, že by to hráli. Takže jsem jim to nabídl a oni to rádi přijali.
Potom jsme zase neměli peníze a Linda Rybová přicházela znovu a znovu do jiného stavu, takže nakonec porodila velmi nedávno před začátkem natáčení. Na natáčení tak byla na konci šestinedělí a kojila. Bylo to velice svízelné. Navíc prostředí bylo dost špinavé a drsné, ale snažili jsme se jí vytvořit takové zázemí, aby to mohla přežít. Bylo to složité, ale chtěli jsme to podstoupit a je dobře, že se to stalo.
Možná svízelná byla práce i s romskými dětmi, které jsou velmi živé a hravé. Jaké to s nimi bylo?
Hravé je eufemismus (hravé až na nervy). Měli jsme výhodu v tom, že jsme dělali velké a pečlivé konkursy, takže jsem je už znal. V každém věkovém stupni jsem měl několik kandidátů, až jsem vybral nějakého favorita.
Děti hrály velice dobře. Problém byl v tom, že svou energii vyčerpaly už ráno v kateringu a v nějakých půtkách a šarvátkách. Takže po hodině pobytu na natáčecím místě byly hotové, nebavilo je to a chtěly domů, přitom teprve začínala práce. Bylo je proto třeba motivovat, aby se k něčemu vzchopily.
Zároveň také musely odjíždět domů s pocitem, že to bylo dobré, že to mělo smysl, že je mám rád a že se chtějí vrátit. Nedovedl jsem si totiž představit, že by doma řekly, že je to hrozné, že tam na ně křičíme, a rodiče by je nám nedali a hotovo. A Jestli je podepsaná nějaká smlouva, Romy moc nezajímá, už jsou takoví. Naštěstí se to nestalo a film jsme natočili.
Každý režisér má svou vizi, z které někdy těžko ustupuje. Nicméně romské prostředí znají nejlépe právě Romové. Měl jste nějaký střet s Ivanou Horváthovou, když chtěla něco říci jinak, něco jinak vyjádřit? Strefili jste se vždy, spojilo se to?
Nakonec ano. Irena Horváthová, která hraje Věru Horváthovou byla srozuměna s celým skutečným případem, znala scénář a velice stála o to to točit.
Představovala si to ovšem trochu jinak. Měla pocit, že se to nějak samo stane. Že se pustí kamera, ona bude mluvit, a protože rozumí problematice, bude to fungovat. To se ale v začátku nedělo, nebyla schopná říct nic, protože před ní stáli herci, kteří říkali repliky, které uměli. Z toho byli všichni vyděšení a já nejvíc. Několik dní jsme nesplnili program, což je kritické, protože program je dost přísný, jde o velké peníze.
Nakonec se to podařilo tím, že jsem s Irenou dopředu probíral jednotlivé věty a malinko se to upravovalo, aby to mohla lépe říci. Rozuměl jsem tomu, protože mluví cizí řečí, česky, a je před kamerou a svědky neustále souzena: Umí to, neumí to. Je dobrá, je špatná. Proč si ji vybral? Takže stres byl veliký, ale ona to ustála a ve filmu je jednou ze silných karet.
Proč si často vybíráte téma boje jedince proti společnosti, slabšího proti silnějšímu? Je to vaše životní téma?
Možná ano. Vždy jsem si tak připadal. A tím, že jsem vyrůstal v Československu a byl tady Sovětský svaz, to bylo nějak dané.
Film vznikal dlouho možná proto, že každé natáčení stojí spoustu peněz. Jak se vám podařilo peníze získat?
Opakovaně jsme dostávali peníze ze Státního fondu na podporu a rozvoj české kinematografie. A opakovaně je producent Ondřej Trojan, který pro film mnoho udělal, vracel, protože žádné jiné nesehnal. Vlastně ani nemohu pravdivě mluvit o tom, jak film vznikal, protože bych si velmi ztížil, možná znemožnil natáčení dalšího filmu. Takže si to nechám pro sebe. Lehké to nebylo.
Kolik takový film stojí?
Náš film stál necelých 18 milionů korun, což je dost peněz, ale zároveň velice málo. Točí se filmy za desítky milionů, stovky milionů, i miliony milionů dolarů. Takže tohle je taková česká bída. Ale nestěžuji si, měli jsme tolik peněz, kolik jsme potřebovali. To mám rád i v životě - člověk mám mít, kolik potřebuje, možná jen o trochu víc.
Jak se vám daří přesvědčit případné donátory, že stojí za to investovat do vašeho filmu? Je to vaše práce?
Není to moje práce, neumím to. Většinou se na takové schůzce urazím nebo je popudím. Ondřej Trojan to umí daleko lépe, přesto jich mnoho nesehnal. Většinou o to nestáli, protože romská pověst je problematická, takže od toho dávají ruce pryč.
Film El Paso už je na světě. Koho by měl oslovit? Jaký by měl mít přínos?
To nemohu objednat. Je to film pro odvážné diváky, protože jít na takový film není jen tak. Myslím ale, že u nás jsou lidé, kteří chtějí něco zkusit. Věřím hlavně v to, že ten, kdo to viděl, dá doporučení přátelům, aby na to šli, že to za to stojí. Sám dám nejvíce na takovou reklamu.
Velký čas jste strávil v romské komunitě. Jací pro vás jsou Romové? Čeho si na nich například považujete?
Považuji si na nich, že nedávají svoje staré rodiče do ústavů, což Češi dělají běžně a rádi, aby se domohli nějakého majetku, bytu, domu. Jsou soudržní a velice bezprostřední, jsou přímí. Třeba v okamžiku, kdy jsem byl už úplně vytočený z těch dětí, jsem měl chuť říct: „Už tě sem zítra nevezmu. Skončil jsi, protože to, co tady provádíš, je přes veškeré hranice.“ Uvědomil jsem si ale, že kdybych to skutečně řekl, otočí se a už nepřijde. Jsou velice hrdí. Je to pro nás taková výzva, kdo jsme, co říkáme, jak vážně to myslíme. To myslím není špatné.
Po takovém natáčení si člověk určitě potřebuje vyčistit hlavu. Jak jste relaxoval?
Ještě úplně zrelaxovaný nejsem, protože film jsme dokončili nedávno. Teď probíhají premiéry, což je takové hektické, a ještě mě čeká několik měst. Takže jsem do toho plně zapojený a rád.
Jaké jsou potom debaty s diváky? Jsou otázky, které vás překvapily nebo které nebyly úplně příjemné?
To se určitě stává. Problém je, když lidé nejsou ochotni ustoupit ani centimetr ze svých stanovisek. Mají vyrobené názory, mají dokonce i představu, jak měl film vypadat. A protože jsem to podle nich nesplnil, jsou nespokojení a hrozně mi to vytýkají. Ale to chápu, to mi nevadí.
Cennější je pro mě člověk, který se vydá na cestu přemýšlení a řekne si, že jeho klišé úplně nesedí. A to se na debatách stává. Jinak nejčastější výtka asi bude, že film je hezčí, než to je. Jak jsem řekl na začátku, nejsem ohledávač hrůz.
Co vás čeká dál? Chystáte něco?
Mám svůj scénář, jiný scénář píšu, další hledám. Chci dál točit filmy.