Rakouský prezident Heinz Fischer přijal pozvání Václava Klause a přijel na oficiální dvoudenní návštěvu České republiky. Součástí státníkova programu bude mimo jiné „výměna“ nejvyšších státních vyznamenání obou republik. Fischer dekoruje Václava Klause velkokřížem Rakouské republiky, sám pak obdrží Řád Bílého lva. Během své návštěvy se má rakouský prezident také setkat s předsedy obou komor českého Parlamentu. V předvečer své návštěvy poskytl Heinz Fischer exkluzivní rozhovor vídeňskému zpravodaji ČT Janu Moláčkovi pro Události komentáře z 13. května.
„O krachu nelze hovořit,“ říká o českém předsednictví Heinz Fischer
Rád bych začal aktuálním tématem. Krátce před vaší návštěvou ratifikoval český Senát Lisabonskou smlouvu. Je to pro vás jako zastánce této smlouvy o důvod víc těšit se do Prahy?
Cesta byla domluvena před mnoha měsíci a těším se na ni od samého začátku. Spolupráci mezi Prahou a Vídní považuji za velmi důležitou a potřebnou. Vývoj posledních dní na tom nic nemění.
Je ovšem pravda, že Rakousko ratifikovalo Lisabonskou smlouvu už zhruba před rokem jak v Národní radě, tak ve Spolkové radě. Obě komory ji schválily velkou většinou hlasů. Smlouvu podporuje i rakouská vláda stejně jako většina evropských zemí. Proto jsme rozhodnutí českého Senátu vzali s respektem na vědomí jako proevpropský krok.
České předsednictví EU kvůli svržení vlády podle mnoha pozorovatelů zkrachovalo. Jaké důsledky to může mít pro menší členské země a jejich ambice?
Tak bych to neviděl, slovo krach bych nepoužil. Svou návštěvu chci využít i k tomu, abych českým partnerům řekl, že české předsednictví v některých bodech postupovalo velmi rozvážně a úspěšně.
Samozřejmě Česko stálo před velmi těžkými problémy a změna vlády je nepochybně velice citlivá záležitost, která v Evropě vyvolala určité znepokojení. Ale opakuji: o krachu nelze hovořit. Naopak chci poděkovat představitelům, kteří předsednictví připravili a vzali na sebe.
Spolupráce s Rakouskem byla dobrá. Byla to těžká doba, ale předsednictví ještě nekončí, ještě zbývá spousta důležitých úkolů. Držím českým kolegům palce, aby dosáhli dalších výsledků a úspěchů.
V bilaterálních tématech se zdá, že Temelín už není tím nejžhavějším. Slyšíme a čteme o něm čím dál tím méně často. Je to důkaz, že obě země našly správné řešení, nebo to má jiné důvody?
Temelín je stále tématem, protože velká část rakouského obyvatelstva si spojuje jadernou energii s obavami a strachem. Proto by jim bylo nejmilejší, kdyby téma Temelín neexistovalo vůbec. Pravdu ale asi máte v tom, že debaty se v této otázce trochu otupily a nejsou už tak křečovité.
Je to podle mě proto, že spolupráce mezi Českem a Rakouskem funguje výrazně lépe než před nějakými deseti lety. Rakouští experti nám hlásí, že s Temelínem sice nejsou spokojeni, ale výměna informací podle nich nabrala na kvalitě. To je něco, z čeho bychom měli mít radost.
Druhá strana mince je, že dlouhodobého cíle, aby se všechny sousední země vzdaly jaderné energie, jsme nedosáhli. A to ani v případě Německa nebo Švýcarska.
Proč právě naši sousedé, Německo a Rakousko, jsou posledními dvěma zeměmi v Evropě, které považují za nutné chránit svůj pracovní trh?
Za Německo mluvit nemohu. Ovšem v Rakousku je poměr pracovníků ze zahraničí k počtu obyvatel mimořádně vysoký (snad druhý nejvyšší). Momentálně je hospodářská situace velmi složitá. Ze všech stran přicházejí zprávy o rostoucí nezaměstnanosti, bohužel i v Rakousku. Z tohoto důvodu se rakouská vláda a parlament chce vyvarovat všeho, co by v této oblasti mohlo vést k jakýmkoliv obavám a nejistotám. Vláda si musí být jistá, že jí nikdo nebude moci předhazovat, že k boji o každé jednotlivé pracovní místo nevyužila všech možností, které jí uzavřené smlouvy povolují.
(redakčně kráceno)