„Robert Fico je mladší klon Vladimíra Mečiara,“ říká Fedor Gál

Fedor Gál se narodil dva měsíce před koncem druhé světové války v koncentračním táboře v Terezíně, kam byla deportována jeho rodina. Během svého dospělého života se rozhodl vystudovat chemii, sociologii a ekonomii, navíc se po celou dobu věnoval psaní. V roce 1989 se stal jedním ze zakladatelů hnutí Veřejnost proti násilí (VPN) a za několik let se z něj stala výrazná figura polistopadového politického života. Spolu s politikou opustil v roce 1992 i Slovensko a přestěhoval se do Prahy. Později se stal spolumajitelem televize NOVA, svůj akciový podíl však prodal. Díky určité finanční nezávislosti se tak dnes může věnovat svému nakladatelství G plus G, vlastní publicistické, ale i filmařské práci. S Fedorem Gálem v pořadu Před půlnocí z 20. května hovořila Šárka Bednářová.

Na internetu o sobě píšete, že jste se po celý život snažil tříbit a zdokonalovat vlastní já. Zní to trochu sebestředně i jako klišé. Dnes je vám 64 let. Nakolik jste spokojen s výsledkem vašeho snažení?
Dělám, co mě baví, a dělám to nejlépe, jak umím. Dělám to se skvělými lidmi a dělám věci, o kterých si myslím, že mají smysl. Nemyslím si ale, že jsem se vycizeloval do dokonalosti.

Na internetu také zmiňujete Konfucia, který hodnotil každé desetiletí svého života. Teprve to sedmé pochválil, protože došel nějakého souladu se svými činy. Trvá to opravdu tak dlouho?
Možná existují lidé, kteří se harmoničtí a vyrovnaní už narodí. Většinou to ale trvá skoro celý život a někomu se to do smrti nepodaří.

Před půlnocí (zdroj: ČT24)

Jste židovského původu, jste členem židovské obce. Co pro vás judaismus znamená?
Kořeny. Člověk to ani neumí definovat, ale je to v něm, je to součástí jeho identity.

Někde jsem četla, že jste navštívil Terezín, vaše rodiště. Proč jste měl potřebu toto místo utrpení navštívit?
Chtěl jsem vědět, kde jsem se narodil - kde moje máma porodila syna. Chtěl jsem vědět, co tam budu cítit. Také jsem chtěl vědět, jak dnes vypadá město, kde kdysi umírali lidé.
Je to smutné město. Je tam cítit ponurá, temná atmosféra. Měl jsem pocit, že to město nežije. Je to jakýsi skanzen minulosti. Cítil jsem smutek. Dokonce jsem našel dům a byt, kde byly za války internované ženy s malými dětmi. Když jsem se zeptal lidí, kteří tam dnes bydlí, jestli vědí, kde žijí, co se tam kdysi stalo, neměli tušení.

Dozvěděl jste se tam něco o sobě, o matce, rodině?
Navštívil jsem archiv a našel přesný záznam, kdy a s kterým transportem tam naše rodina přišla. Potvrdil jsem si také některé věci, které jsem předtím znal jen z literatury a rozhovorů. Vidět něco na vlastní oči je prostě něco jiného, než to pouze slyšet a číst.

Studoval jste sociologii, ale také ekonomii a chemii. Celý život píšete. Sám říkáte, že psaní je pro vás do jisté míry obsese. Je to tak, že člověk píše nejvíce o tom, co ho irituje, znepokojuje?
Psaní je skutečně obsese intelektuálů. Někteří mají pocit, že kdyby nic nenapsali, nežili. Já jsem měl při psaní vždy touhu se dozvídat. Nikdy jsem nepsal texty, kde bych lidem vyjevoval pravdu o něčem.
Upřímně přiznávám, že mi trvalo roky, než jsem se naučil psát srozumitelně, čtivě, jasně, stručně, k věci. Ale tak to asi má být. Nikdo se nenarodí jako profík.

Jste sociolog, tedy člověk, který pečlivě pozoruje společnost, okolí kolem něj. Jaká je podle vás současná společnost? Ztotožnil byste se třeba s tvrzením filozofa Václava Bělohradského, který současnou společnost označil za „společnost nevolnosti“?
Taková drobnost: Není pravda, že sociolog automaticky bedlivě pozoruje společnost, ve které žije. Člověk může být mizerný lékař stejně jako mizerný sociolog atd.
Václava Bělohradského si vážím za jeho brilantní texty, ale nemyslím, že žijeme v takové společnosti. Dokonce jsem přesvědčený, že lidé nikdy v minulosti neměli šanci žít tak dobře a kvalitně jako dnes. A to, že trávíme čas tím, že nadáváme na to, co a jak žijeme, se mi moc nelíbí.

V Bratislavě jste spoluzakládal VPN, byl jste u zrodu polistopadových změn. Někde jste řekl, že jste revoluci dělali amatérsky s fatálními chybami. Jaká byla ta vaše největší chyba?
To, že říkám, že jsme byli naivní amatéři, není žádná nadávka. Jací jsme ale měli být? Jediní, kteří tady měli zkušenost s politikou, byli komunisté, a to byli pěkní hajzlové.
Samozřejmě jsme udělali milion chyb. Neznali jsme elementární věci. Nevěděli jsme, že do televize si má vzít člověk sako, nevěděli jsme, že na tribuně má člověk mluvit krátce a stručně. Nevěděli jsme, že lidské hodnoty se nemění ze dne na den. Ale hlavně jsme nevěděli, že když lidé na náměstí skandovali „svoboda, svoboda“, každý z nich si pod tím představoval něco úplně jiného a někteří dokonce hrozná zvěrstva.
Teprve až po této erupci se ukázalo, že společnost je trochu jiná, než jak je popisovaná v literatuře, než jak si ji intelektuálové představovali. Ale to je v pořádku.

Byl tam tedy určitý díl naivity?
Naivita je pěkná vlastnost. Představa, že revoluci dělají profesionální revolucionáři, je děsná. Naivita je svým způsobem poctivá, krásná, dobrosrdečná, přímočará, pravdomluvná. Nechápu to jako něco zlého.

Neříkáte si, že vaší fatální politickou chybou bylo, že jste pomohl na výsluní Vladimíru Mečiarovi?
Vladimíru Mečiarovi třikrát pomohlo na výsluní demokratické hlasování lidu. Třikrát vyhrál volby. To znamená, že v jistém období života slovenské společnosti se našlo dost lidí, kteří si mysleli, že silný vůdce a silná ruka vyřeší jejich problémy.

Měl pro vás Vladimír Mečiar své charisma?
Když se Vladimír Mečiar objevil, byl to i pro mě charismatický člověk. Objevil se totiž chlap, který se rychle rozhodoval, rychle přemýšlel, pamatoval si a šel tvrdě za svým.
Jeho cíl byl však velmi utilitární. Primárně mu šlo o moc a jeho zájmy. Dokud si myslel, že je československý stát dobrý pro něj a jeho voliče, byl zastáncem společného státu. Jakmile zjistil, že má dostatek voličů, kteří by rádi rozbili společný stát, stal se spoluautorem rozbití Československa.
Byl to člověk velmi oddaný technologii moci a v tomto ohledu byl svým způsobem genius. Uměl to.

Dalo se vůbec rozbití federace zabránit?
To je zbytečná otázka. Já říkám, že dalo, že je to škoda, že to byla blbost. Ale stalo se.

Po rozpadu Československa jste se rozhodl žít v Praze, v Česku. Proč?
Když jsem odcházel z Bratislavy do Prahy, bylo to stále Československo, jeden stát. Takže jsem se přemístil akorát z jednoho místa do druhého. Udělal jsem to proto, že jsem chtěl skončit s politikou a začít jiný život.
Nevrátil jsem se, protože mám rád Prahu, Čechy jsou mi blízké. Současně s tím ale říkám, že Slovensko je mi také blízké.

Přemýšlíte, že byste se na Slovensko někdy vrátil natrvalo?
Na Slovensko se vracím velmi často. Třeba včera jsem byl v Žilině, kde jsme promítali náš film, a předtím na Liptové. V Bratislavě mám bratra, kamarády. S tím nemám problém. Nechápu ale, proč bych se tam měl vracet natrvalo…

Protože tam máte kořeny…
Kořeny vám žádný Mečiar, žádný nacionalista, fanatik nesebere. Kořeny si nosíte v srdci.

Jak se dnes s odstupem dvaceti let díváte na to, co se v obou zemích bývalého Československa událo?
Stalo se něco, co se v mé generaci už nezopakuje. Dostali jsme obrovskou šanci - šanci zvolit si cestu životem. S odstupem let si myslím, že největší nepřátelé listopadu '89 jsou ti, kteří tuto šanci nevyužili, kteří zatrpkli, protože ji využít nedokázali. Pro mě to bylo zásadní a krásné období a jsem šťastný, že jsem při tom mohl být.

Jak byste srovnal současné žití na Slovensku a v Česku?
Záleží na tom, co byste porovnávala. Kdybyste porovnávala hmotný životní standard, musel bych říci, že v Čechách je vyšší životní úroveň než na Slovensku. Kdybyste porovnávala emocionalitu lidí, řekl bych, že slovenská nátura je mi bližší než česká, protože je otevřenější, výbušnější, emocionálnější. A kdybyste srovnávala Prahu s Bratislavou, řeknu, že Praha je čtyřikrát krásnější než Bratislava…

Kdybychom měli srovnat politickou scénu obou zemí, jak by to dopadlo?
Není to nejlepší ani tam ani tam. K moci se dostávají lidé, kteří zvládli především marketing a kampaň, a ne potřeby země, které mají vládnout. Tady i tam lidé volí menší kvalitu a dávají hlasy populistickým lídrům.
Nikdy nepochopím to, jak dopadly loňské krajské volby v Čechách - ten ohromný úspěch ČSSD. Nepochopím, že se lidé nechají koupit za 30 korun, za poplatek za lékaře. Vůbec si přitom nespočítají, kde tyto peníze stát sebere. Ale to, že já to nepochopím, neznamená, že mám pravdu. Prostě každý člověk má své politické přesvědčení a moje je takovéto.

Slovenského premiéra Roberta Fica označuje předseda ČSSD Jiří Paroubek za svého přítele, koneckonců mu byl za svědka na svatbě. Jak byste charakterizoval tyto dvě politické figury? Mají něco společného?
Robert Fico je mladší klon Vladimíra Mečiara. Je to člověk, který zvládl technologii moci a marketing. Je to velký populista a slibuje lidem, co nikdy nemůže splnit. Ovšem narozdíl od Mečiara je mladší, vitálnější, lépe mluví anglicky a možná vystudoval trochu jiné školy. Ovšem že by v politicích tohoto typu byla budoucnost evropských a středoevropských zemí si nemyslím. A jestli Jiří Paroubek říká, že Robert Fico je jeho osobní přítel, souputník, stejná krevní skupina, platí to samé, co jsem říkal o Robertu Ficovi, i na Jiřího Paroubka.

Co soudíte o aktuálním politickém vývoji v České republice?
Nelíbí se mi, co se děje. Nelíbí se mi, že vláda, která se celkem sympatickým způsobem uplatnila během českého předsednictví, musela padnout z důvodů, které nebyly věcné. Samozřejmě se mi nelíbí, když se zneužívají důležitá témata na skupinové politické cíle. Ale to, že se mi to nelíbí, neznamená, že s tím můžu něco udělat. Můžu o tom jen mluvit, to je všechno.

Jaký je váš postoj k Evropské unii? V čem je tento projekt funkční, prospěšný? V čem pokulhává?
Říkám to už mnoho let: Evropská unie je pro nás z ekonomického a bezpečnostního hlediska strašně důležitá. Na druhé straně mě hrozně štve, že když si někdo dovolí kritizovat něco na institucích Evropské unie, začne se na něj křičet a zavírají se mu ústa. Nechtěl bych žít v takové Evropské unii, kde je zakázáno kritizovat Evropský parlament, evropské instituce, politiky…

To kritizuje hlavně náš prezident Václav Klaus?
Nejen on… Václav Klaus je extremní případ. Znám však strašně mnoho lidí, kteří chtějí, aby evropská demokracie byla blíž lidem, aby byla méně byrokratická, přejí si méně regulací atd. Ale opakuji: Nedovedu si představit život Čechů, Slováků, Poláků či Maďarů mimo struktury Evropské unie.

Jste sociolog, zabýval jste se ale i prognózou. Jsme před volbami do Evropského parlamentu, zkuste předpovědět, jak si povedou jednotlivé strany, jaká bude účast…?
Nechci prognózovat, ale jednu věc vám říci mohu. Lidé, které považuji z hlediska evropské politiky za velmi schopné a perspektivní, stoprocentně dostanou nejméně hlasů.

Dnes jste finančně nezávislý. Pomohlo vám k tomu, že jste prodal akcie televize NOVA, kterou jste spoluvlastnil. Osvobozují vás peníze? Jste šťastnější?
Opravdu mi věřte, že peníze nemají se štěstím nic společného, ale určitě vám dávají možnosti, které byste bez nich neměla. Ve svém vydavatelství jsem vydal sto knih, které bych nikdy nevydal, kdybych neměl finanční background. Podobně jsem teď natočil film, který bych nenatočil bez finančního backgroundu. Nezaložil bych nadace a nepomohl lidem, kdybych neměl tento typ nezávislosti.
Tedy: Člověk, který má za sebou finanční jistotu, může dělat věci, které by jinak dělat nemohl, a může mít pocit nezávislosti, který by jinak neměl…

Člověka to svým způsobem osvobozuje?
Nemusí, to je iluze. Znám strašně moc lidí, kteří jsou řádově bohatší než já, a nejsou ani šťastní ani bohatí. Jsou to otroci svých peněz, pudů, vášní a svých charakterů. Peníze vám mohou dát šanci, ale využít ji musíte sám.

Říkáte, že jste natočil film, který byste bez svých peněz nenatočil. O čem je?
Je to film, o kterém jsem s partou lidí (sám bych nikdy nebyl schopný film natočit) přemýšlel víc jak deset let. Je to příběh člověka, který žil krátký život a zemřel na pochodu smrti na konci války. Není to ale film jen o minulosti, ale i o současnosti. To, co se dnes děje, je důkaz, že minulost neskončila, ale je tady. Tento film také není o Židech, ale o lidech. (Myslím si, že i ti, kteří páchali zlo, si v sobě nesou trauma. A stejně postihnutí jsou i svědci toho zla.) A není to film o nějakých pravdách a odpovědích na složité otázky. Ty otázky jsme si kladli, odpovědí je hrozně málo.

Je to i odpověď na přítomný extremismus ve společnosti?
Extremismus je přítomný v každé společnosti. Otázkou je, jestli se mu lidé chtějí postavit čelem. Extremismus tedy není nic nového. Jediné, co je pro mě nové, je, kolik zbabělců a lhostejných lidí mezi námi žije. Lidí, kteří dávají přednost plnému talíři a peněžence před pomocí trpícím.

Proč tomu tak je? Kde jsou příčiny?
Máme se příliš dlouho příliš dobře.

Někdo by mohl namítnout, že právě teď v době krize, mají lidé hodně hluboko do kapsy?
I tato ekonomická krize je bublina, kterou vyvolali politici a média, aby si přihřáli vlastní polívčičku. Tato bublina, která se stala politickou kartou a mediálním tématem, vyvolala, že mají lidé dnes hlouběji do kapsy než dříve.
Faktem je, že žijeme na kousku Země, který je oázou blahobytu, když ho porovnáte s čímkoliv kromě Spojených států amerických. Byl jsem v Indii, na Srí Lance, vím, že žijeme opravdu blahobytně.

Je ještě něco zásadního, co byste chtěl ve svém životě udělat, vidět…?
Se stejnou partou, se kterou jsme dělali zmiňovaný film, teď děláme takové multimediální dílko o listopadu '89. To je období, které znamená hodně nejen pro mě, ale i pro celou společnost.
Neděláme to proto, aby nám tam promluvili listopadoví hrdinové. Nás zajímá, jak je možné, že ti samí lidé, kteří na náměstích cinkali klíči, měli se rádi a cítili euforii, za několik málo měsíců na těch samých náměstích vykřikovali „Maďaři za Dunaj, Židi do Palestiny“ a nevím co ještě. Co to je davové chování, kdo manipuluje s lidmi, v jakých zájmech…

A na to tento film odpoví?
Neodpoví. Někdy je důležitější klást otázky, než hledat odpovědi. Člověk, který vám tvrdí, že našel odpovědi na tajemství života, lže a je to podvodník.

(redakčně kráceno)

Vydáno pod