Německo po druhé světové válce zažívalo obrovské ponížení ze stran celého světa; skutečně se stalo synonymem válečných hrůz a chaosu. Jeho odsuzování a deklasování ale nemělo trvat příliš dlouho. Západní mocnosti, a hlavně Američané, totiž velmi rychle pochopily, že v měnící se mezinárodně-politické situaci provázené nástupem Sovětského svazu jako nekompromisní komunistické velmoci je silné a bohaté Německo (resp. jeho okupační zóna pod vlivem Spojenců) velice důležitým spolubojovníkem v nastávající studené válce. Postupně je tedy v západním Německu nastolen demokraticko-kapitalistický řád a nastartován obrovský ekonomický vzestup. Z nenáviděného nacistického státu se tak stala svobodná a respektované země a stabilní partner demokratických států.
Německý zázrak
O faktorech, které umožnily německý zázrak, hovořil ekonom Jaroslav Jakš (JJ) z Metropolitní univerzity, historik Ota Konrád (OK) z Masarykova ústavu a historik Jaroslav Šebek (JŠ) z Historického ústavu Akademie věd. V Historii.eu z 28. května je přivítal moderátor a novinář Vladimír Kučera.
Premiér Viliam Široký v roce 1958: "Soudruzi, nějací Adenauerové nebo Erhardové nám přece nebudou předepisovat, co máme dělat. Zázrakem dějin je komunismus, a ne nějaké krátkodeché úspěchy tlustého západoněmeckého imperialisty (Erharda) a revanšisty (Adenauera).
Vjačeslav Molotov: „Tento revanšistický opilec a vychloubač nám tu ještě chyběl. Socialismus NDR tento jejich přelud vyveze na smetiště dějin.“
Ale o pár let později, kolem roku 1968, Ota Šik prohlašuje: „Erhard byl osobou, které se v západním Německu podařilo vyrobit z kravského lejna Sachrův dort.“
Pánové, o čem mluvili tito moji „předřečníci“?
JŠ: Naprosto rozvrácená, válkou zasažená německá ekonomika, která navíc musela během krátké doby akceptovat téměř 12 milionů uprchlíků, vyhnanců, vysídlenců z obsazených území, v relativně krátké době dokázala nastartovat ekonomický růst. Ten stabilně trval prakticky po celá 50. léta i v první polovině 60. let a dosahoval v průměru šesti sedmi procent ročně.
JJ: Otevřela se cesta německým podnikatelům a německé politice. Klíč byl v tom, že se rozjela studená válka a zejména Američané začali chápat Německo jako svého nejdůležitějšího spojence v Evropě. To němečtí politikové v čele s Adenauerem velmi rychle pochopili. A právě v tom vidím rámcové pozadí německého hospodářského zázraku.
Mluvíme o Německu. Ve skutečnosti to ale byla Německá spolková republika, NSR, původně okupační zóna západních spojenců. A NDR byla východní zóna…
OK: Je to možná ještě komplikovanější: V podstatě byla tři až čtyři Německa. Bývalá východní německá území byla hned v roce 1945 oddělena od Německa a přisouzena Polsku. Pak v „konkurzní podstatě“ zbytkového Německa vznikly čtyři okupační zóny (jedna sovětská a tři západních spojenců), z nichž se během několika prvních poválečných let ustavily dva německé státy. A nesmíme přitom zapomínat na Berlín, který byl do velké míry specifickým místem.
JŠ: Tato dvě Německa se odlišovala samozřejmě i z ekonomického hlediska. V sovětské zóně byly vzápětí po válce zaváděny zásady plánovaného hospodářství podle sovětského vzoru. Zatímco v západních zónách se vedla poměrně velká diskuse, zda se má tato část Německa vydat cestou socialistických, kolektivistických experimentů nebo se orientovat na cestu liberální ekonomiky, tržního hospodářství. To byla diskuse rozhodující v tom, proč se nakonec prosadila myšlenka sociálně tržního hospodářství, které je základem pro tolikrát zde zmiňovaný hospodářský zázrak.
Hovoří publicista Jaroslav Šonka (přepis doplňujícího rozhovoru):
Velmi pozitivně zapůsobili Američané, Britové, posléze i Francouzi, i když na začátku se například snažili rozmontovávat koleje a továrny a transportovat je do Francie. Okupační mocnosti vedly západní Německo k tomu, aby došlo k nějaké struktuře vhodné pro studenou válku a kompatibilní s demokracií.
Tak se v roce 1949 na několika místech po sobě sešlo několik starých, předhitlerovských poslanců a nově zvolení lidé. Měli jakýsi konvent a vytvářeli Základní zákon (ústavu). Základní zákon musel zohlednit okupační mocnosti a jejich sektory, musel zohlednit tradiční regionalizaci Německa. Byla tam celá řada práce.
Tehdy si mysleli, že je to provizorium. Ovšem toto provizorium reagovalo tak dobře na nedostatky, které umožnily, že Hitler uchopil moc, že už se nikdo (např. v roce 1989) znovu nesnažil uchopit tuto otázku a udělat něco nového. Prostě to funguje.
Hovoří ekonom ČNB Adam Geršl (přepis doplňujícího rozhovoru):
Na hospodářskou politiku Německa po druhé světové válce je třeba nahlížet i z historického pohledu. Německo před druhou světovou válkou zažilo vlnu hyperinflace, sociální nepokoje. A ještě před obdobím hospodářské krize 30. let zažívá období silné dominance kartelů.
Hospodářská politika po roce 1945 je těmito dvěma neblahými zkušenostmi ovlivněna. Na jedné straně je to požadavek na stabilní měnu (jako jeden z principů hospodářské reformy po roce 1945). Na druhé straně důraz na to, aby trh sám o sobě produkoval co nejlepší, optimální výsledky. Přitom nebudou kartely nebo bude minimalizována pravděpodobnost vzniku monopolních uspořádání.
JŠ: Přežívala určitá tendence svalovat vinu za to, že Němci byli zavlečeni do Hitlerovy vlády, na představitele velkoprůmyslu - Kruppové, Thyssonové a Flickové -, kteří Hitlera podporovali. Proto se objevily názory, že by velkopodniky, velkokapitál, monopoly neměly tak výrazně ovlivňovat německou ekonomiku, a uvažovalo se o znárodňovacích tendencích.
Byl hospodářský zázrak spíš ekonomická změna nebo politická změna?
JJ: Jeden z mých kolegů profesorůby řekl, že je to špatně položená otázka. Bylo to totiž obojí.
Klíčk ekonomickému zázrakuje potřeba vidět v tom,že Američané měli zájem, aby v západní Evropě převládala pravicová politika a stabilita. Třeba ve Francii byli v té doběkomunisté ve vládě. A Evropa se pod tlakem určité sociální nespokojenosti v některých zemích klonila nalevo. V tomto sehrálo Německo klíčovou roli.
Německo bylo vtaženo do Marshallova plánu, do mezinárodních institucí. To vytvořilo vnější podmínky pro ty vnitřní, tedy institucionální.
Další věc je vlažná denacifikace. Když tam byly okupační mocnosti, museli lidé spojení s nacismem odejít. Ovšem do dvou tří let se jako odborníci začali vracet profesoři, bývalí nacisté, esesmani. Týkalo se to i ekonomické sféry. Tento subjektivní moment podle mě usnadnil konsolidaci hospodářského programu.
Další důležitá věc byla, že válečné škody Němci tehdy záměrně zveličovali, aby nemuseli tolik odvádět v rámci Postupimské dohody. Ve skutečnosti byla zničena infrastruktura (domy, tratě atd.). Ovšem podniky zůstaly poměrně zachovány, protože měly velkou část výrobního zařízení v podzemí. Tím bylo pro Němce možné poměrně velmi rychle po měnové reformě nastartovat ekonomický vývoj.
To jsou věci, které nejsou tolik známy, protože válečné škody Německa posuzujeme podle fotografií zničených domů. Ale například Volkswagen měl zachováno 93 % strojového parku, takže během několika málo let vyráběl polovinu automobilů v Německu. To jsou určité momenty, které ze zázraku dělají „běžný start“.
OK: Slovo zázrak má jisté oprávnění, i když z hlediska hospodářských dějin je to asi moc silné vyjádření. Ale z pohledu běžných Němců té doby to skutečně zázrak byl.
Vezměme si člověka, který se narodil v Německu kolem roku 1900: Celý svůj život prožil v samých katastrofách. První světová válka, poválečný chaos, hyperinflace, světová hospodářská krize, nástup nacismu, naprostý německý rozvrat. Teprve v padesáti letech, poprvé v životě, může s jistou důvěrou hledět do budoucna.
JŠ: Určitěk tomu přispělo, že do diskusí o tom, jestli jít cestou znárodňování nebo cestou tržního hospodářství velmi rázně přispěla americká okupační správa, především generál Clay jako její představitel.
Není ve snaze zejména Spojených států amerických pomoci Německu také zkušenost z toho, co se dělo v Německu po Versailles. Tehdy bylo poražené Německo přiškrceno, což vedlo nakonec k nejhlubšímu prožitku krize v západní Evropě a k značné podpoře Hitlera?
OK: Určitě máte pravdu, že především v otázce reparacíbyli Američané po druhé světové válce ponaučeni z první světové válkya nepožadovali žádné zásadní náhrady.
Ovšem to srovnání let 1918 a 1945… Možná bych to otočil. Po roce 1918 se Německosice ocitlo v určitém chaosu,který vrcholí hyperinflací,ale nebylo okupováno. A jakkoli byl versailleský mír z pohledu Německa krutý a ponižující, ukázalo se, že dlouhodobě nebránil tomu, aby se Německo vrátilo do pozice minimálně evropské velmoci.
Situace v roce 1945 byla výrazně odlišná. Německo bylo rozbito, bylo okupováno, bylo obsazeno. Prohrálo totální válku totálním způsobem. Je proto velice obtížné srovnávat tyto dva konce války.
JŠ: Má to i mentální dimenzi. Němci do jisté míry začali měnit svou mentalitu. Po roce 1918 v nich neustále narůstal pocit křivdy z toho, jak s nimi bylo zacházeno. Domnívám se, že politika západních spojenců a hospodářského zázraku vůbec měla tyto negativní pocity utlumit.
Šlo tedy o to dát Němcům jistou hrdost: Když se nám nepovedla válka a jsme pro celý svět vyvrženci, jsme alespoň slavní tím, že jsme dokázali hospodářský zázrak?
OK: Američané v roce 1945 zpočátku vstupovali do Německa jako do nepřátelské země, a ne jako velcí přátelé, kteří se z nich potom stali. K změně americké politiky dochází až v důsledku proměny mezinárodněpolitické situace.
Zlomem je jaro 1946, kdy Američané mění svou okupační politiku. Ukazuje se, že novým nepřítelem už nejsou Němci. Rýsuje se nový nepřítel, bývalý spojenec Sovětský svaz. Z Američanů spolu s Brity se tak stávají jakési sudičky, které stojí u kolébky nového německého státu.
JJ: Na zmíněnou mentální proměnu měli velký vliv Američané, americká kultura atd. Byl tam však ještě jeden důležitý moment - orientace na evropský projekt.
Loajální účast na programu evropské integrace, na které měla zájem samozřejmě Francie, našla postupně velkou podporu hlavně u Němců. U nich totiž nebyl střet s nacionalistickým patriotismem, jaký měli třeba Francouzi nebo i Britové. To bylo velmi důležité a promítlo se to i do vnějších vztahů nebo vnějšího vyzařování hospodářského zázraku.
JŠ: Změna americké politiky vůči Německu do jisté míry souvisí i s mírou provádění denacifikace. Právě v americké okupační zóně byla denacifikace prováděna asi nejdůsledněji, neboť Američané v ní vnímali i velmi silný morální rozměr. Nebyla to jen pomsta za válečné zločiny.
Američané velmi důsledně prováděli procesy. Po hlavním, norimberském procesu, proběhla řada následných procesů, kde hrála určitě roli i emoční zkušenost z osvobozování koncentračních táborů. Navíc řada z prvních odsouzených byli přímí vykonavatelé holocaustu. Často to byli dozorci z vyhlazovacích táborů nebo lidé přímo zodpovědní za provádění holocaustu.
Jenže postupně s tím, jak se měnila mezinárodněpolitická situace a hlavním nebezpečím se pro Spojené státy stával Sovětský svaz, denacifikace postupně ustoupila, oslabila. Takže je pravda, že v 50. letech se do vedoucích funkcí ( jako soudci, vysokoškolští profesoři atd.) dostali lidé, kteří byli „hnědou minulostí“ ušpiněni poměrně značně.
(Další vlna denacifikace přichází až v 60. letech ve zcela jiných společenských podmínkách.)
Hovoří publicista Jaroslav Šonka (přepis doplňujícího rozhovoru):
Až do roku 1968 v řadě struktur existovali politici, kteří měli takzvaně „máslo na hlavě“, kteří za sebou měli určitou kariéru v nacistické struktuře a kteří si neušpinili ruce do té míry, že by to neustáli.
Tito lidé dostávali (hlavně od Američanů) takzvanou Persilschein, persilovou průkazku, protože Američané říkali: Kdo nikoho nezabil, toho potřebujeme, abychom posílili západní blok ve studené válce. Takže je prokádrovali a pustili do demokratického života. V důsledku to znamenalo, že všechny vlády obsahovaly podstatné procento kariérních zástupců minulého režimu.
JJ: Jakmile se ujala moci německá vláda, německé úřady, denacifikace končí. Lidé, kteří předtím museli opustit například úřady nebo vysoké školy, se vracejí zpátky. Netýká se to jen těch, kteří byli prokazatelně zařazeni do skupiny válečných zločinců.
Pokud vím, Adenauer nebyl přítelem procesu očisty, protože viděl spíš stabilitu státu. Navíc musíme počítat s tím, že většina Němců se i po kapitulaci ztotožňovala s nacistickým režimem a říkala: Myšlenky byly dobré, ale realizace byla špatná.
JŠ: Dodal bych takovou marginálii k Adenauerovi. On sám byl i docela rád, že má ve vládě lidi, kteří byli poměrně ušpinění minulostí, protože s nimi mohl lépe manipulovat. Byla to do jisté míry jeho politická taktika.
OK: Na denacifikaci jsou možné dva pohledy. Z pohledu prvních poválečných let denacifikace skončila fiaskem. Už po roce 1948 denacifikace pomalu zamrzávají, v prosinci 1950 odsouhlasil nově zvolený Spolkový sněm směrnice ke konci denacifikací, čímž formálně denacifikační proces končí.
Proč denacifikace skončily z krátkodobého pohledu ne příliš ideálně? Je tam velký rozpor mezi původním entuziasmem a nahlédnutím reality. V okamžiku naprostého chaosu se nelze zbavit veškerého úřednictva, učitelů, lidí, kteří zajišťují chod společnosti. Další důvod je mezinárodněpolitická realita, kde přestává hrát denacifikace roli.
Nicméně z dlouhodobého hlediska lze denacifikaci hodnotit daleko pozitivněji. Série procesů s válečnými zločinci a personální denacifikace v americké okupační zóně vedla k tomu, že na několik prvních a rozhodujících poválečných let byli z politického, kulturního i hospodářského života vyřazeni lidé, kteří nějak mohli působit ve smyslu obnovy totalitních myšlenek. Otevřel se tak prostor pro svobodný rozvoj politických stran, které skutečně vznikají jako strany nezatížené nacistickou minulostí.
Mluvíme-li o německém hospodářském zázraku, nezbytně se objevuje termín „sociálně tržní hospodářství“, o kterém se ostatně mluví v současnosti velmi aktuálně. Jak vlastně bylo koncipováno sociálně tržní hospodářství v poválečném Německu?
JJ: Sociálně tržní hospodářství bylo koncipováno tak, aby i soukromé vlastnictví mělo určitou společenskou zodpovědnost. Odráží to určitou atmosféru, která byla v Německu po válce.
Sociálně tržní hospodářství nebylo nic jiného než modely, které se realizovaly i v jiných západoevropských zemích. Ovšem slovíčko „sociální“ bylo přidáno i proto, aby veřejnost chápala, že nejde o plánování hospodářství, protože by to mnoha lidem připomínalo Hitlerův ekonomický systém.
Hovoří ekonom ČNB Adam Geršl (přepis doplňujícího rozhovoru):
Jako primární zdroj sociálně tržního hospodářství považuji ordoliberalismus. To je směr, který se vyvíjí v Německu ve Freiburgu ve 30. a 40. letech a jeho hlavním představitelem je Walter Eucken s některými dalšími ekonomy a právníky.
Ordoliberalismus, jak vyplývá z názvu, klade paralelně důraz na liberální část (uvolnění trhu, liberalizaci cen, trhu práce a produktů) i na část ordo, která znamená rámec - právní řád, rámec trhu.
Druhý, možná méně významný myšlenkový směr, odkud ovšem pochází pojem sociálně tržní řád, je neoliberalismus. Jeho protagonistou byl Müller-Armack, který je autorem pojmu sociálně tržní hospodářství.
Tyto dva koncepty se do jisté míry překrývají. Oba kladou důraz na trh jako na systém, který uvolňuje potenciál a dokáže nastartovat procesy, které vedou k optimálnímu rozdělování bohatství. Vedou daleko lépe k produkčním procesům, k dobře nastaveným cenám než nějaký úřad nebo státní plánovací komise.
Rozdíl mezi Müllerem-Armackem a ordoliberály bych viděl v tom, že Müller-Armack kladl velký důraz na slovo sociální. Ordoliberálové považují tržní procesy za hru a rámec, ordo, jsou pravidla hry. Müller-Armack říká, ano, trh je důležitý, rámec také, ale pokud by náhodou trh, hra, vedl ke špatným výsledkům, nebojíme se zasáhnout ex post sociální politikou. Nebojíme se pomoci těm, kteří v rámci tržních procesů zůstávají s velmi malým příjmem nebo na pokraji třeba chudoby.
JŠ: Někteří němečtí odborníci s určitou dávkou nadsázky říkají, že v době, kdy se ekonomice dařilo, bylo to tržní hospodářství. A v době, kdy se ekonomika dostávala do recese, bylo to sociální hospodářství. To je do jisté míry vidět i v současné době, kdy Němci v době ekonomické krize volají po větších zásazích státu.
U nás je pojem „sociální“ neustále zlehčován. Nicméně v Německu má do jisté míry tato sociálnost tradici. Jak se to tam vlastně budovalo?
OK: V Německu je velká tradice sociálního státu, sociálních politik už od doby Bismarcka. Samozřejmě tehdy to mělo politický kontext - byla to snaha přebrat voliče vznikajícímu levicovému hnutí.
Sporná je otázka sociální politiky za Hitlerova režimu. Tehdy byla sociální politika jedním z nástrojů, jak prosadit totalitní ideologii do všech vrstev, do soukromého života jednotlivce. Ovšem často byla též prostředkem, jak provést selekci společnosti. Existuje velký výzkum, který ukazuje, nakolik Hitlerova sociální politika, zásahy státu do společnosti a snaha řídit společnost stály v úzké souvislosti se zločineckými praktikami a záměry režimu.
Osobně se domnívám, že sociálně tržní hospodářství bylo v poválečné době především hospodářstvím tržním. Tehdy stálo ve vědomé opozici vůči všem plánům na plánovité řízení společnosti a hospodářství.
Samozřejmě tam byla i složka, jak zajistit pořádek, řád ve společnosti. V 50. letech nakonec vychází i zákon proti monopolům, ale orientace na trh byla velice podstatná. Koneckonců největším Erhardovým činem byla liberalizace cen během měnové reformy. To byl jeden z důvodů ohromného vzrůstu v 50. letech.
Teprve tento ohromný hospodářský úspěch SRN umožnil sociální politiku. Podařila se rozsáhlá bytová výstavba, v roce 1957 proběhla Adenauerova důchodová reforma. Zákon na vyrovnávání škod v roce 1952 zčásti odškodnil vyhnance a utečence.
Hovoří ekonom ČNB Adam Geršl (přepis doplňujícího rozhovoru):
Dnes spojujeme dobrou zkušenost Německa s nízkou inflací s tím, že mají velmi nezávislou centrální banku, Bundesbank. Většina liberálů nebo ordoliberálů i dalších generací v průběhu 50. a 60. let se domnívala, že důraz na nezávislou centrální banku je také dědictvím ordoliberalismu.
Teprve před několika lety německý historik Bibow ukázal po badatelských pracích v Archivu Waltera Euckena ve Frankfurtu, že nezávislost centrální banky byla začátkem 50. let dílem náhody a politicko-pragmatické úvahy.
Když vznikala hospodářská reforma, stály proti sobě dva velké tábory. Jeden tábor byli zástupci spojeneckých sil, Američané, Britové, se svým pohledem na hospodářskou politiku. Na druhé straně stála skupinka kolem Ludwiga Erharda včetně Waltera Euckena a německých ordoliberálů.
Hlavní znalosti německé hospodářské praxe měli sice spíš Erhardovi lidé, ale přece jen Spojenci měli možnost ovlivnit, jak budou nastaveny některé hospodářsko-politické procesy. A právě nezávislost centrální banky byla výsledkem rozhodnutí spojeneckých sil, které nechtěly mít centrální banku příliš ovládanou německým politickým systémem a ustanovily ji velmi nezávislou na ostatních hospodářských politikách.
Historik Bibow našel přímo dopis Waltera Euckena, který se vyslovuje velmi negativně k tomu, aby centrální banka byla tak nezávislá. Říká, že centrální banka jako ostatní veřejnoprávní instituce (soudy, hospodářská politika, vláda) musí být nějakým způsobem propojena. Nemůže být nezávislá na politice, aby nějakým způsobem nerušila ostatní politiky, nebyla k nim v protikladu.
Sociálně tržní zázrak přinesl Německu také jakousi umírněnost politické scény. Sociální demokraté a křesťanské strany si byli často velmi blízcí. Jak se v Německu po válce formovala politická scéna?
JŠ: Vzápětí po válce vzniká Křesťansko-demokratická unie (CDU) i z toho důvodu, že katolická církev byla vnímána jako jedna z největších obětí nacistického režimu a etablování takto orientovaných stran bylo přece jen jednodušší. Tak vzniká CDU/CSU, kdy CSU je sesterská strana v Bavorsku.
Jako určitá ideová protiváha tam byla sociálně demokratická strana (SPD) a v roce 1949 vzniká z několika různých liberálních subjektů FDP (Freie Demokratische Partei) jako liberální strana.
Je tu ještě jedna strana, která do jisté míry reprezentuje extremistické síly, a to byla Gesamtdeutsche Partei (GDP). Ta absorbovala část německých vysídlenců a představovala v té době nejextrémističtější proud západoněmecké politiky.
Jinak co se týká sociálních představ: I přes určité rozdílnosti CDU i SPD akceptovaly model sociálně tržního hospodářství. Zpočátku je však rozdělovala otázka mezinárodněpolitického směřování. SPD se nechtěla příliš vázat na západní euroatlantické struktury, protože se domnívala, že takto jednostranná orientace do budoucnosti znemožní vznik jednotného německého státu. (Nezapomínejme, že už v roce 1952 Stalin nabízel vznik jednotného německého státu, které by ale muselo být neutrální.) S postupem doby však i SPD pochopila, že cesta, po které musí západní Německo jít, je cesta integrace do západních struktur.
JJ: Šance, aby se sociální demokraté stali nosnými subjekty politiky, se objevila až po roce 1959, po sjezdu v Bad Godesbergu, kde se zbavili určitých iluzí o budování socialismu. A další důležitý moment byla léta 1965, 1966, čili první hospodářská krize. Tehdy byly vytvořeny první materiální pochybnosti o politice křesťansko-sociální unie, která byla vždycky prodávána jako naprosto bezchybná, úspěšná.
Samozřejmě to nebyl jediný faktor, ale vytvořila se možnost pro sociální demokracii, aby se stala koaličně zralou, protože si od roku 1959 prodělala svou vnitřní ideologickou přeměnu.
Hovoří publicista Karel Hvížďala (přepis doplňujícího rozhovoru):
Na dobu takzvaného hospodářského zázraku starší generace samozřejmě vzpomínají se slzou v oku, protože byli mladí, všechno bylo krásné, marka byla silná, všude v Evropě jich bylo plno, kupovali si letní sídla a sami se díky tomu cítili silnými jedinci.
Tenkrát také do Německa přilákali hodně pracovních sil z jiných zemí, hlavně z Turecka. Turky vítaly na náměstí německé kapely a Němci jim slibovali hory doly. Také to tak dlouho fungovalo.
Turci sice žili v uzavřených komunitách, vlastně v ghettech, ale na druhé straně hodně vydělali a za ty peníze si doma postavili většinou hotely nebo něco podobného. Proto i Turci na tu dobu vzpomínají jako na šťastnou. Žádné nacionální třenice neexistovaly.
Turci v té době začali za Němce, a dodnes to tak je, vykonávat řadu prací. Všichni popeláři jsou Turci, u pásů pracují Turci, všechny čistírny jsou v tureckých rukách a všichni si na to zvykli. Fungují tam bezvadně, když jsem potřeboval něco zašít, přišít nebo vyžehlit, šel jsem vždycky k našim Turkům na roh.
Co přinesl německý hospodářský zázrak nejen Německu, ale i Evropě a zbytku světa?
OK: Z dlouhodobé perspektivy přinesl vyřešení „německé otázky v Evropě“. To znamená vyřešení dlouhého antagonismu mezi Německem a Francií. Samozřejmě je to dlouhodobá perspektiva, protože jedním z předpokladů hospodářského zázraku bylo naopak rozdělení Evropy a integrace Německa do jednoho ze znepřátelených bloků.
JŠ: Přinesl politickou a ekonomickou stabilizaci a také dlouhodobý mír pro Evropu.
JJ: Německo svou specifickou zahraničněpolitickou orientací klíčově přispělo ke vzniku a úspěšnému průběhu evropského integračního projektu nejen v ekonomické oblasti, ale i v oblasti politické. A kdyby se jednou z nějakých důvodů Němci stáhli z integračního projektu, Evropská unie skončí.
(redakčně kráceno)