Legenda československého tenisu Hana Mandlíková bude v Česku pomáhat s talenty. Stala se totiž oficiální tváří tenisového klubu Sparta Praha. Hana Madlíková vyhrála během své dvanáctileté profesionální kariéry čtyřikrát grandslamový titul (Australian Open v letech 1980 a 87, Roland Garros 1981 a Us Open v roce 1985) a dosáhla na třetí místo světového žebříčku. Celkem vybojovala na světovém okruhu 27 titulů ve dvouhře a 6 ve čtyřhře. V současnosti žije na Floridě, má dvě děti, dvojčata, Marka a Elisabeth. Hanu Mandlíkovou v Interview ČT24 z počátku července zpovídala Daniela Drtinová.
„Česko je atletický národ,“ říká Hana Mandlíková
Jak často budete moci trénovat děti na Spartě?
Budu se vracet dvakrát do roka na dva až tři týdny na Spartu, kde se budu věnovat talentům.
Dva tři týdny. Dá se za tu dobu nějak s talenty pracovat? Jak na ně budete cílit vaši pozornost, aby to k něčemu bylo?
Budu ve spojení. Ředitelka Sparty Míša Paterová mi bude emailovat jejich postup - jak se lepší, nelepší, co by potřebovali. Také bych se chtěla, než odjedu, ještě setkat s rodiči talentů, které jsem si vyhlédla. Byla bych totiž ráda, kdybychom se domluvili, že by za mnou na Floridu někdy přiletěli.
Takže nějaké talenty už jste na Spartě objevila?
Našla jsem osmiletou holčičku a devítiletého chlapečka.
Jak se dá rozpoznat talent v tak malém věku? Je to vůbec možné?
Je to možné. Vidíte to na jejich živelnosti, v tom, jak se pohybují. Na Spartě byla potom debata s děckama a je zajímavé, že jenom tyhle dvě děti se mě ptaly na otázky. Ostatní jen koukaly, nevěděly nebo se styděly.
Takže je to už v té vůli a v zájmu i o to, co se třeba ke hře úplně nevztahuje?
Chtějí vědět, co se děje okolo, jak jsem začínala, co jsem dělala. Říkala jsem jim, že když jsem začínala, spala jsem s raketami vedle postele i v posteli. A ty děti na to říkaly, že to teda musí začít dělat taky. Prostě už od malinka musí cítit, že je pro ně tenis důležitý.
Ostatně sama jste na Spartě začínala…
V osmi letech. Bylo to pro mě strašně důležité, protože v té době tam byl Jan Kodeš, Martina Navrátilová, prostě největší hvězdy českého tenisu. To mně strašně pomohlo. Seděla jsem a dívala se na Honzu i na Martinu, jak poctivě trénují. Bylo to pro mě hrozně poučné.
Když se dnes díváte na děti na Spartě, bylo to tehdy tvrdší?
Myslím, že ne. Začínali jsme trošku později. Dnes začínají děti v pěti šesti letech, my jsme začínali v osmi devíti. Ovšem z tohoto hlediska dnešní děti dřív skončí. Nehrají jako my třeba do třiceti. Když se podíváte na Henin nebo na Clijsters, obě skončily ve dvaadvaceti.
Čím to je?
Jsou psychicky opotřebované, tělo je unavené, mají víc zranění, protože neměly čas vyrůst všechny svaly tak, aby byly připravené na dřinu a to všechno.
Takže byste doporučila, aby se spíš začínalo později?
To ne, protože když chtějí něco dokázat, musí začít v tomto věku. Je to opravdu důležité.
Ještě dnes hrajete?
Nevím, jestli se tomu dá říkat hraní. Hraju veteránky na US Open a ve Wimbledonu. Ale hodně mě zlobí záda, takže jsem moc nehrála. Doufám, že se tam moc neztrapním.
Natrvalo do Čech nepřesídlíte?
Zkoušela jsem to asi před čtyřmi roky. V podstatě od 15 let jsem cestovala po celém světě a byla zvyklá žít venku. Jsem ráda, že jsem zkusila žít tady, protože kdybych to nezkusila, nikdy bych nevěděla, jaké by to bylo. Teď jsem se přesvědčila o tom, že je to pro mě lepší venku.
Proč?
To je těžké vysvětlit. Všechno už je tady úplně stejné jako venku, všechno se tu dá sehnat, všechno je super… Asi to bude mentalitou lidí. Mě třeba nazlobí, když jdete do krámu a prodavačky jsou na vás nepříjemné. Nebo jdete do restaurace a připadáte si, že číšník neslouží vám, ale vy jemu, že mu musíte desetkrát říkat, aby vám něco přinesl. Takovéhle malé věci mi prostě vadí.
Wimbledonský šampión z roku 1973 Jan Kodeš vloni řekl: „Český tenis vyklízí pole. A ani do budoucna to nevypadá růžově.“ Proč podle vás není český tenis výš? Pokud tady nějaké talenty jsou, kde je chyba? Je to špatné vedení talentů?
Není to špatným vedením. Dobří trenéři tady jsou. Kdykoliv přijedou nějací čeští junioři do ciziny a začínají tam hrát, vždy mají výbornou techniku a jsou výborní. Ale po přechodu z juniorské kategorie do dospělých přijde pokles. Prostě těmhle dětem stačí koupit si lepší auto, krásný barák, a to je všechno.
Musí to začít od rodičů. Rodiče jim musí odmalinka tlouct do hlavy, že je důležité, aby vyhrávali grandslamy, aby měli vyšší cíle. Vzpomínám si na svého otce, který mi odmala říkal, že jednou vyhraju Wimbledon, a ne že budu mít peníze. Vždycky to bylo o tom sportu. A když jste v něčem dobrá, peníze přijdou samy.
Není peněz ve sportu příliš? Není potom hlavní motivace založena na penězích, a ne na sportu jako takovém?
Určitě je to tak třeba u motivace vynikajících tenistek jako třeba Sereny nebo Venus Williams.
A potom - v mé době se nevydělávalo tolik peněz, teď je to čtyřikrát pětkrát víc. Tak se k penězům dostanou za mnohem kratší dobu a potom je i pro špičkové hráče těžké udržet si motivaci.
Finanční krize s penězi, které vstupují do tenisu, nijak nezamávala?
Myslím si, že ne.
Jak si vůbec v době finanční krize, když už jsme to načali, vede prezident Barack Obama? Tuším, že jste ho volila.
Volila jsem ho. Krize v Americe pořád pokračuje, je to opravdu hrozné, hrozně moc lidí nemá práci a je to vidět. I v televizi ve zpravodajství učí lidi, jak mají šetřit. Když jste dřív šla v Americe na večeři, dostala jste strašně velikánskou porci. Teď jsou porce menší.
Na začátku se hodně mluvilo o tom, že možná přijde zklamání z Baracka Obamy, protože přišel s velkými sliby a lidé od něj hodně čekali. Žádné zklamání nepřichází?
Je tam velice krátkou dobu na to, aby přišlo nějaké zklamání. George Bush byl prezident osm let a za tu dlouhou dobu Ameriku hodně pokazil a udělal hodně chyb. Musíme dát Barackovi aspoň čtyři roky, aby byl nějaký ten rozdíl vidět. Barack je velice populární po celém světě a velice chytrý člověk. Myslím, že to dokáže.
Zpátky k tenisu. Slavná éra, kdy se Češi na grandslamech pravidelně dostávali do závěrečných kol, už se podle vás opakovat nebude?
Opravdu věřím, že se to bude opakovat; chtěla bych, aby se to opakovalo. Česko je velice atletický národ, máme rádi sport, nejsme nesportovní národ. Talentů je tady strašně moc. Jde jen o to najít cestu, jak je využít, aby tito sportovci šli dále a výš.
Mluvili jsme o přechodu z juniorů mezi dospělé. Jak je to s psychikou děvčat? Jak s tím zamávají vztahy? Ne každá hráčka má v tom věku sílu na vážný vztah i na vrcholový tenis.
Právě proto, že jsou děti v této éře mladší, je to pro ně těžší. Když od pěti let dělají jenom tenis a školu a na nic jiného nemají čas, jsou strašně životně mladé. Normální mladá slečna chodí na diskotéky, chodí se bavit a všechno, ale tenisové dítě na to nemá čas. No, a potom ve dvaadvaceti najednou potká kluka a řekne si, proč bych hrála tenis, chci si užít.
Sama jsem měla strašný problém, když jsem skončila s tenisem, zapojit se do normálního života. Žijete totiž celý život v takovém skleníku: všechno je to tenis, tenis, tenis, všichni vám pochlebují, klepou na ramena a vy nevidíte realitu. Měla jsem ale to štěstí, že jsem vždy chtěla děti a prostě jsem je měla. Prostě jsem si řekla, že se musím věnovat dětem a musím jim dávat lásku a přestat být sobecká.
S tenisem jste skončila ve 28 letech. Do té doby jste jistě měla nějaké zásadní životní vztahy. Komplikovaly vztahy vaší profesionální dráhu tenistky? Jak jste to prožívala? Co byste poradila právě děvčatům, která se dostávají z období puberty a přecházejí z juniorů mezi dospělé, pokud jde o vztahy a tyto záležitosti?
Musí to být v tom hráči. Já jsem vždycky věděla, že je pro mě tenis nejdůležitější. Třeba ještě v 17 letech jsem neměla kluka narozdíl od mých kamarádek, ale vždy jsem si říkala, že to všechno doženu.
Hodně se mluví o tom, že za stávajícím propadem Nicole Vaidišové je právě tento problém. Myslíte, že se ještě zvedne? Má na to?
Myslím si, že to bylo trošičku ovlivněné tím, že se ve velice mladém věku dostala hodně vysoko. A potom se prostě objevil někdo, na kom jí začalo záležet, a tenis pro ní přestal být důležitý, jak to bylo předtím. Osobně ale naprosto věřím, že když se podívá do zrcadla a přizná si různé věci, že má možnost se vrátit tam, kde byla. Hrozně bych jí to přála, protože je velice talentovaná.
S profesionálním tenisem jste skončila po 12 letech v roce 1990, bylo vám 28. Někde jsem četla, že kvůli tomu, že za komunismu nebyly rakety, jste hrála s jednou velmi těžkou raketou. To musel být obrovský nápor na tělo. Myslíte, že to může být jeden z důvodů, proč jste skončila dřív, předčasně?
Určitě. V té době byl u nás jeden typ rakety. Začala jsem hrát s Dunlopkou, kterou mi dala moje trenérka. Byla z Tuzexu a jiné rakety neexistovaly - byla jedna váha, jeden grip a s tím se muselo hrát. Vždycky jsem byla subtilní holka a určitě mě to ovlivnilo, takže už v osmnácti jsem začala mít problémy se zády a čtyři měsíce jsem nemohla hrát.
Jediné, co se vám nepovedlo vyhrát, byl Wimbledon. Proč vás toto vítězství minulo? V roce 1981 vás dělil od místa světové jedničky jediný zápas. Bylo to v psychice, čím to bylo?
Tehdy jsem vyhrála Australian Open, pak jsem vyhrála Paříž a byla jsem ve finále Wimbledonu 1981. V podstatě jsem měla být první na světě, všichni to věděli, novináři i hráčky, ale z WTA za mnou přišli, že právě začali měnit počítání žebříčku a že kvůli tomu jednička nebudu. Nedá se nic dělat, smířila jsem se s tím, i když to bolelo.
No a ten Wimbledon. Víte, to je to, když něco od malinka strašně moc chcete a obzvlášť, když mi táta pořád říkal, že ho vyhraju. Prostě je to to jediné, co se mi nevyplnilo. Třeba ho vyhraje nějaké z mých dětí, Elenka nebo Mareček, uvidíme.
Za největší prohru, jak jsem se dočetla, ovšem považujete legendární Štvanici z roku 1986. V Poháru federace jste hrála s tehdejší exulantkou Martinou Navrátilovou, která přijela ze Spojených států. Domácí fanoušci tenkrát fandili Navrátilové, nikoliv vám jakoby domácí hráčce. Bylo to ale proto, že si tehdejší zápas ztělesnili s odporem proti tehdejšímu komunistickému režimu. Nebylo to namířeno proti vám, ale vy jste to tak dlouho vnímala. Jak dlouho vám trvalo, než jste to vstřebala?
Před zápasem jsem pořád věřila, že to bude aspoň půl na půl. Hodně dlouho pro mě bylo strašně těžké se s tím vypořádat, bylo to pro mě nejhorší zážitek v kariéře. Vždyť jsem tady taky vyrostla, vždycky jsem se sem ráda vracela, měla jsem tady výborné vztahy s lidmi. Strašně moc lidí se mi to snažilo vysvětlit, že to nebylo proti mně, ale opravdu kvůli režimu. Bylo to opravdu těžké to skousnout. Teď už jsem se s tím smířila a už je to v pořádku, už mi to nevadí.
Váš otec, někdejší vynikající sprinter Vilém Mandlík, o vás řekl: „Je prchlivá, impulsivní, někdy až zbytečně otevřená, ale čestná a přímočará. O všechno se musela prát. Tyhle povahy si myslí, že všechno musí jít podle nich.“ Jste taková?
Jsem, ale hodně jsem se změnila, co se mi narodily děti. Někdy mi to v kariéře trošku uškodilo, že jsem byla tak upřímná a přímočará, jak mě táta vedl. Ale člověk se musí naučit, že není jenom černá a bílá, ale taky šedivá. Vevnitř jsem pořád upřímný člověk, akorát někdy už si dávám víc pozor.
Když jsem vás potkala v Krči v tenisovém klubu, měla jste tam vaše děti, ale trénoval je někdo jiný. Proč to necháváte na někom jiném?
Zkoušela jsem to, ale opravdu to nejde. Děti pak méně poslouchají a já jsem hodně impulsivní typ, takže jsem s nimi nechtěla mít doma problémy. Myslím, že je lepší, že jsem tak trošku mimo. Našla jsem pro ně v Americe českého trenéra, takže se s ním můžu o věcech bavit a on to bere. Myslím, že to je takhle dobře.
Máte dvě děti, dvojčata, zdědilo některé z nich váš slavný útočný styl, servis volej?
Jsou rády, že to ještě zezadu zahrají, ale doufám, že když to dítě bude impulsivní, tak bude víc chodit na síť. Moc bych si to přála, protože když vidím, jak všechny hráčky hrají stejný styl, byla bych ráda, kdyby Mareček nebo Elinka do toho ten volej někdy dali.
Poslední otázka trošku víc na tělo. Proč jste se přestala vídat s Janou Novotnou, co se mezi vámi stalo?
Nepřestali jsme se vídat, také žije na Floridě. Mnohokrát jsem jí řekla, ať zavolá, ale nezavolala, nezeptala se na děti. Neřekla bych ale, že je mezi námi nějaký problém. Když se potkáme na turnajích, povíme si, co se během roku stalo, co dělám já a co ona a tak.
Neudělala jste jí nic?
Doufám, že ne.
(redakčně kráceno)