Letos tomu bude 60 let, kdy cestovatelé Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund vyjeli se svou slavnou Tatrou T 87 na cestu po Jižní a Střední Americe. Jak se změnila od té doby? Na to by měla dát odpověď expedice garantovaná Filozofickou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci, která ještě v tomto roce vyrazí po stopách slavných českých cestovatelů. Konkrétně se zaměří na Argentinu. Je to možná proto, že tam žije nejpočetnější česká krajanská komunita na území Latinské Ameriky. Nejen o tom hovořil v pořadu Před půlnocí z počátku července historik a iberoamerikanista Ivo Barteček, děkan FF UP Olomouc. Ptala se Šárka Bednářová.
„V Argentině žije asi 30 tisíc našich krajanů,“ říká historik Ivo Barteček
Pocházíte z těšínského Saska, z česko-polsko-německého pomezí. Jak se to stalo, že jste si zamiloval právě Latinskou Ameriku?
Proč Latinská Amerika? Jednak jsem to vystudoval a jednak jsem měl to štěstí a příležitost profesně se tomu věnovat v zásadě bez přerušení. A kdybychom hledali nějaké prvopočátky zájmu, bylo to už v dětství.
Četl jste nějaké romány? Co vás ovlivnilo?
Profilace nebyla až tak dána četbou románů, ale spíše populárních i odborných textů. Když jsem pak hledal prostor, který by mne zajímal i do budoucna, rozhodování bylo v něčem jednodušší, protože jsem věděl, že to bude Latinská Amerika, ale také v něčem obtížnější, protože Latinská Amerika je daleko. Nakonec dostat se tam bylo možné až po dvaceti letech studií v knihovnách, prakticky až s příchodem 90. let minulého století.
Před půlnocí (zdroj: ČT24)
Oblast Latinské Ameriky navštěvujete v posledních letech téměř každý rok. Letos to bude hlavně Argentina. Proč?
Dovedl bych vznést řadu důvodů, proč si právě Argentina ve vztahu k Česku a dříve Československu zaslouží naši pozornost.
Argentina jako první z latinskoamerických zemí uznala v roce 1919 nově zrozenou republiku Československou. Na to se nezapomíná. Shodou okolností na příkladu Argentiny a Brazílie rozvinula kdysi Československá republika prolatinskoamerickou kampaň (to jsou 20. a 30. léta minulého století).
A pak jde o to, že v Latinské Americe, konkrétně v Argentině, je nejvýraznější česká krajanská komunita, která si zaslouží naši pozornost. Ostatně je to také hlavní motiv naší podzimní cesty do Argentiny.
Má vůbec Univerzita Palackého v Olomouci nějaké smluvní vazby s tamními univerzitami?
Univerzita Palackého (druhé nejstarší vysoké učení v zemích Koruny české) má smluvní partnery takřka na všech kontinentech. Naše vztahy jsou teď přednostně zaměřeny na Brazílii. Vždyť jde o více než 160 milionů obyvatel a o mimořádný příslib do budoucna obecně pro latinskoamericko- evropskou spolupráci. A co se týče Argentiny, jedna z našich cest bude směřována k tomu, abychom navázali a potvrdili kontakty s tamními univerzitami.
Nedávno jste udělili čestný doktorát bývalému argentinskému velvyslanci v České republice. Proč jste se tak rozhodli?
Jde o srdeční záležitost. Jde o Juana Eduarda Fleminga, který se výrazně zasloužil o mobilizaci argentinsko-českých vztahů. V minulosti bychom našli podobnou paralelu v činnosti českého vyslance Vlastimila Kybala jak v Argentině, tak v Brazílii.
Zmínil jste, že v Argentině žije početná česká krajanská komunita. Kolik lidí se tam vlastně hlásí k českým či slovenským kořenům?
Musíme skutečně hovořit o vztahu k bývalému Československu, a kdybychom šli ještě dál, první čeští přistěhovalci tam přicházejí už s koncem 19. století jako součást mnohonárodnostní podunajské habsburské monarchie. V počtech pak vysledovat mezi rakouskými a uherskými příslušníky Čechy a Moravany je dosti obtížné a k přesným číslům jsme se nikdy nedostali.
Existují ovšem kvalifikované odhady: Ve 20. či 30. letech žilo v Argentině 30 až 40 tisíc Čechoslováků. Na konci 20. století žilo v Argentině zhruba 30 tisíc lidí, kteří se teď hlásí k České republice.
Žije vedle Argentiny ještě někde v Latinské Americe obdobně velká česká krajanská komunita?
Argentina má skutečně výsadní postavení. Druhá nejvýraznější komunita je v Brazílii a odhaduje se, že jde až o 5 tisíc lidí.
Byl vydán i biografický slovník všech významných Čechů či Čechoslováků žijících v Latinské Americe. Kdo se o to zasadil?
Ve 30. letech to byl Vlastimil Kybal, který sumarizoval informace. Šlo ale přednostně o rovinu hospodářskou a politickou.
Co se týče slovníku, asi máte na mysli F. Carlose Štěrbu, který pracoval pro krajany v USA. Na univerzitě v Chicagu v Regensteinově knihovně je uložena jeho pozůstalost. V té jsme zjistili, že kromě toho, že byl hlavní postavou Československé společnosti pro vědy a umění v USA pro kontakt s krajany v Latinské Americe, pracoval na takovémto slovníku a v 60. letech ho uvedl v pracovní verzi. Tu se nám loni podařilo znovu uvést v život s upřesněnými údaji. Jde tedy o sumář asi pěti set žen a mužů, o kterých Štěrba věděl a které považoval za důležité.
Jaký měl osud sám Štěrba?
Narodil se v roce 1909 v Žatci, takže letos si připomínáme 100 let od jeho narození. Jeho osud je v mnohém standardní jako u všech vystěhovalců a v mnohém mimořádný. Štěrba se vydal do Brazílie v 70. letech, aby prověřil údaje, jména, purizoval informace, které měl v Chicagu zprostředkovaně, a tehdy jeho stopa končí. Takže dnes připomínáme jeho jméno, jsme mu vděční, aniž víme, kde nakonec spočinul.
Zkuste přece jenom vypíchnout nějaké významné Čechy žijící v této oblasti?
Pro Latinskou Ameriku je příznačné, že nemá tak výrazné společenské a politické mezníky jako Evropa. Nemá tragické válečné zkušenosti, byť má svou vlastní tragiku, ale i optimistickou stránku. V Latinské Americe tak minulost promlouvá do současnosti, proto musím zmínit i jména staršího data.
Na počátku 20. století jsou to jména jako Vaníček, Klindera, kteří popisovali a uváděli informace pro budoucí vystěhovalce. Nezastupitelnou roli sehráli naši cestovatelé, protože lidé mnohem raději čtou cestopisy než odborné texty. Jenže cestopisná literatura se mění také v pramen, protože v té době tito cestovatelé byli jediní, kteří procházeli určitým územím, o kterém poskytli hodnověrnou písemnou zprávu.
Z cestovatelů pak bezpochyby známe A. V. Friče a jeho práce, které byly přednostně věnovány latinským indiánům. Ovšem až do 30. let zanechal také nová a velmi zajímavá svědectví právě o Češích v Latinské Americe, krajanských komunitách, spolcích, Sokolech. A navíc Frič prožil významnou část svého života v Latinské Americe, ať už to byla Argentina, nebo Paraguay, takže nám zanechal mimořádně interesantní zprávy o každodenním životě. A to jsou reálie, které jsou zajímavé i pro samotné latinoameričany.
Z dalších jmen by to byl cestovatel Enrique Stanko Vráz, podle kterého jsou poměřováni všichni z cestovatelů v zásadě do dnešních dnů. Tím, co Vráz zanechal z cestopisného literárního díla, nastavil tak vysokou laťku, která, zdá se, nebyla dosud, s výjimkou jedné dvojice - Hanzelka a Zikmund, překonána.
Deset let před Hanzelkou a Zikmundem se do Argentiny se svou chotí a škodovkou 1101 vydal Alexander Elstner. Je z toho nádherný cestopis Tango Argentino. Jeho cesta má svou symboliku, protože ji podnikl v roce 1938. Šlo o poslední expedici ze svobodného Československa. Nakonec jejich automobil skončil na pařížské výstavě, kde byl vystaven v posledním salonu Československé republiky před druhou světovou válkou.
Můžeme v latinskoamerickém prostoru najít třeba názvy českých vesnic?
Obecně platí, že vystěhovalci z Evropy s sebou přinesli její otisk. A nejlépe se s novým prostorem ztotožním, když ho pojmenuji jmény, která znám z domova. To je stejné u slovanských i anglosaských vystěhovalců. Takže tam máme Radhoště, Kněhyně. A co se týče názvů městeček a vsí, ulic, je tam rovněž projeven český zájem.
Na Univerzitě Palackého jako jediné u nás je centrum pro československá exilová studia. Jakou činnost vůbec vyvíjí ve směru ke krajanským komunitám ve světě?
V popisu práce centra je získávat, uchovávat a zpřístupňovat archivní fondy Čechů a Slováků v cizině. Především jde o období jejich exilového působení, tedy od roku 1938 dál.
Sám se s krajany v Latinské Americe často setkáváte. Jak se jim tam žije? Jak nahlížejí na Česko? Sledují zdejší dění, zajímají se o politiku?
Jsou tam dvě výrazné vrstvy našich krajanů. Ta starší vrstva jsou vystěhovalci od začátku 20. století dál. Ti odcházeli proto, aby se s novou zemí ztotožnili. Aby pro sebe, ale spíše pro svoje děti (první generace je vždy obětována) vytvořili nový domov. Ovšem ten původ tam vždy zůstane, je předáván ve vzpomínkách budoucí generaci.
A pak je druhá vrstva, což jsou exulanti, kteří museli opustit zemi z ideových či mocensko-politických důvodů. Jejich zrak je neustále obracen k mateřské zemi a také činí vše pro to, aby se do své mateřské země vrátili.
V případě Argentiny převládají vystěhovalci. Co se týče emigrace exilové, která přichází v letech 1945, 48 a 68, jde více exulantů do Brazílie.
Co si exulanti o Češích myslí?
Protože exil je neustále obrácen směrem k zemi původu, vnímají svůj odchod jako vynucený a předčasný a jsou ke své zemi kritičtí. Ale jejich vztah je jinak zakotven v pozitivním smyslu.
Za několik měsíců se vydáte do Argentiny. Trasa je známá, budete kopírovat cestu známých cestovatelů Zikmunda a Hanzelky. Miroslav Zikmund ještě žije, konzultoval jste s ním přípravu cesty?
Univerzita Palackého udělila letos Miroslavu Zikmundovi zlatou medaili. Není přitom častým zvykem, aby byla zlatá medaile udělována neakademickému pracovníkovi.
Naše kroky jsou s panem Zikmundem konzultovány dlouhodobě. A těsně před výjezdem dojde jen k detailizaci co ano a co ne, protože Argentina jako 8. největší země na světě je příliš obsáhlá.
Co od vaší cesty očekáváte?
Kromě českých krajanů, mě zajímá proměna krajiny a vztah člověk a krajina. Tudíž jedním východiskem je, že projedeme stejnou cestou jakou Hanzelka a Zikmund před 60 lety. Ti nashromáždili tištěnou a fotografickou dokumentaci, která je známa jen z části, protože většina je přednostně umístěna v archivu Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně. A porovnáme-li fotografie a psaný záznam z konce 40. let se záznamy z konce první dekády 21. století, získáme informaci, jak proběhla změna krajiny.
To je teď v době povodní zajímavé i pro nás, protože krajina se tady také změnila. Co nám mohou latinskoamerické dějiny říci? Měli tam problém s deštnými pralesy a museli se s tím nějak popasovat. Dá se z toho vyvodit nějaká zkušenost?
Lidstvo je nepoučitelné a paměť je vratká. V minulosti ovšem příklady najít můžeme, záleží jen, jestli se z nich poučíme. Latinská Amerika zažívala a zažívá mnohem intenzivněji problémy, které se týkají vztahu příroda a člověk. Zmínila jste amazonské deštné pralesy, s čímž souvisí necitlivé zásahy do přírody.
Proto bych se vrátil do předkolumbovské doby, k původním kulturám. Procházíte-li původními kulturami, je tam jeden zásadní imperativ - pokora vůči přírodnímu prostředí.
(redakčně kráceno)