„Popularita je jedna věc a kvalita druhá,“ říká Martin Huba

Martin Huba patří k předním a uznávaným slovenským hereckým osobnostem, neméně populární je však i v českém prostředí, o čemž svědčí jeho časté obsazování do filmových i divadelních rolí. Kromě herecké profese se také věnuje režii a výchově mladých herců na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. V Čechách se v poslední době objevil například v roli Prospera v dramatu Bouře na Letních Shakespearovských slavnostech v Praze i Ostravě. Rovněž nedávno dokončil natáčení nového filmu Jana Hřebejka Kawasakiho růže, který přijde do kin v příštím roce. V červencovém Před půlnocí přivítala „aristokrata divadla“ Martina Hubu Šárka Bednářová.

Pro starší a střední generaci diváků byli slovenští herci a jejich krásný jazyk neodmyslitelnou součástí života. Chybí i vám na Slovensku úzké propojení s českým divadlem nebo je to jen mé zdání?
Z určitých procent chybí. Vysvětlení je celkem jednoduché: měli jsme 13 milionů diváků a teď máme 4 a půl milionu. To je pro herce rozhodující, protože mezi 13 miliony diváků se vždy najde větší skupina, které vyhovujete.
Naštěstí v dramatickém umění se kontakty nezpřetrhaly. Dokonce mám někdy pocit, že jsou intenzivnější, než byly před rozdělením republiky. Vztahy jsou tedy celkem dobré. A i to, že tu dnes sedím, je důkaz, že tyto kontakty stále existují. Navíc tyto vztahy jsou velmi obrozující, protože v naší práci je konkurence a soupeření velmi důležité.

Vaše generace slovenských herců i generace vašeho otce dala filmu i divadlu velice výrazné osobnosti, jako byl třeba Kroner, Müller, sestry Vašáryové, Dočolomanský a mnoho dalších. Jak je na tom Slovensko dnes?
Hustota výskytu osobností souvisí i s příležitostmi, které mají, a s kvalitou témat, na kterých vyrůstají. Oba faktory jsou v ohrožení. Kvalitních příležitostí a příležitostí vůbec příliš není. Proto mladá generace pracuje v určité opatrnosti.
My jsme třeba chybovali, ale nepracovali jsme pod takovým stresem, že když nám něco nevyjde, skončíme. Věděli jsme, že dostaneme opravný termín, neboť příležitostí bylo spousta.
Nelze ale říci, že by dnes nevznikaly nové osobnosti. Je ale třeba se jim věnovat, trochu pomoci, aby dostali kvalitní příležitost. A i když je dnes příležitostí díky různým seriálům paradoxně dost, je třeba těm mladým vysvětlit, že popularita je jedna věc a kvalita druhá, respektive že se to ne vždy prolíná.
Naší úlohou pak je vytvořit jakýsi hodnotový systém, který by z nich osobnosti vytvořil. Popularita jako taková z vás osobnost neudělá. Osobnost z vás udělá téma, kterému se v životě věnujete.

Před půlnocí (zdroj: ČT24)

Pocházíte z významné rodiny, otec Mikoláš Huba byl výrazná herecká osobnost, maminka Mimi Kišonová-Hubová operní pěvkyně. Dalo se vůbec herecké dráze vyhnout?
To je bolavá otázka mého života. Myslím, že nedalo. Rodiče mě vůbec neovlivňovali, nepřemlouvali, spíše mi to vymlouvali. Jenže jsem se narodil v tak atraktivním prostředí, které mě samo o sobě tak vtahovalo, že tím byla narušena moje svobodná volba.

Máte spočítáno, kolik rolí máte za sebou?
To nemám. Herecký osud byl ke mně neobyčejně příznivý, co se týče příležitostí, kolegů a lidí, kteří nějaké ty osobnosti vytvářeli.

Je nějaká role, na kterou vzpomínáte nejraději?
V tomto jsme jako herci dost opatrní, protože nechceme jednou rolí upozadit ty ostatní. Určitým hereckým snem je Hamlet. Štěstí hrát ho jsem měl. Byl u toho i skvělý režisér a kolegové. Na druhou stranu bych dokázal jmenovat i další postavy, na které vzpomínám stejně intenzivně a se stejnou láskou. Z posledních to byl Salieri v Amadeovi (kterého jsem si drze dovolil také režírovat) a Karenin v Anně Karenině.

Také režírujete. Nepere se to ve vás? Ve hře Amadeus, kterou jste režíroval, jste i hrál. To jste si i třeba za něco vynadal?
Má to své stinné i světlejší stránky. Když už jsem nešťastný z osudu herce, protože ne vždy se všechno daří, těším se, jak budu režírovat, a naopak.
Herci jsou strašně závislá profese - zda vás obsadí, kdo vás obsadí, jestli jste na roli disponován, s kým hrajete, zda hra vyvolá odezvu atd., atd. A často se nám stává, že na jevišti přejímáme zodpovědnost za něco, s čím osobně nesouhlasíme. To je velký a nešťastný moment v osudu herce.
To mi začalo vadit, a možná proto jsem se nasměroval na úlohu režiséra, kde jsem měl pocit, že zodpovědnost přebíráte za něco, za co jste ochoten ji nést.

Platí to tedy tak, že když je někdo dobrým hercem, může být i dobrým režisérem, ale ne naopak?
Můj velmi dobrý kamarád režisér Miloš Pietor říkal: „Víš co, každý režisér hraje správně. Akorát nehraje dobře.“ Režisér to má více zdůvodněné rozumově, konturu pointy má precizně zformulovanou, ale toho hereckého emočna je tam někdy nedostatek.

Jste přísný režisér?
Jsem rád, když jde každý po nebo mírně přes hranici svých možností. Kdo se šetří, nezaslouží si být na jevišti, a v tom jsem přísný.

Hrál jste po boku velmi zajímavých jmen. Je někdo, kdo byl či je vaším hereckým vzorem?
Vzor… S tímto termínem je třeba být opatrný. Byli ale lidé skrze jejichž úsilí jsem si začal vážit této profese.
Dospívající muž se totiž dostává do situace, kdy o této profesi neuvažuje jako o nejoptimálnější pro osud muže. Sám vnímám herectví spíše jako ženskou než mužskou profesi. A v jednom momentě by tam měl mít muž asi zformulovaný program. Tedy pokud nemá dost silný důvod tam být, nemá přetlak něco sdělit, měl by muž z jeviště vycouvat.
Já jsem měl to štěstí, že jsem poznal lidi, kteří si zformulovali pádné důvody, proč být na jevišti. Proč nepochybovat o právu a povinnosti ze svatého prostoru jeviště ovlivňovat lidi. Třeba Ctibor Filčík byl typ člověka, který měl vždy osobní program, proč tu kterou postavu hrál. Dokonce byli i páni, kteří se nebáli rizika a dovedli roli odmítnout, když tam absentoval moment lidské a osobní účasti na vytvoření postavy.

V těchto dnech hostujete na Shakespearovských slavnostech v Ostravě. Hrajete Prospera v Bouři, vaším partnerem je Jan Tříska v úloze otroka Kalibana. Jak se vám s ním hraje?
Pan Tříska je tak sebezničující herec, takže jeho jevištní filozofie je mi nekonečně blízká. Jevištní filozofie však souvisí i s filozofií životní. Jan Tříska je takový světec v umění, nešetřící se, který velmi pociťuje povinnost dát na jevišti všechno.
Každý máme strop někde jinde, ale diváka až tak nezajímá kde. Diváka zajímá, jestli jdete na svůj strop, na maximum možností. To dovede divák podvědomě ocenit.
Jan Tříska je v tomto neobyčejně usilovný člověk, který je připravený na debatu, pokud jde o roli. Ostatně před pár roky jsme spolu dělali Leara, tehdy jsme se neznali. Pan Tříska přišel stoprocentně připravený. Svou roli uměl tak, že když se cokoliv upravovalo, korigovalo, byl absolutně schopný přizpůsobit se představě režiséra.

V tomto jste tedy stejní. Je to svým způsobem i herecký souboj?
Je to souboj lidí, které těší soupeřit o svou pravdu. Je to spíše taková soutěž. V tom je s panem Třískou velmi příjemné hrát.
Může být totiž i takový druh přátelství, které osobně nesnáším, kdy si partneři na jevišti odpouštějí: Já neudělal tohle, ale ty jsi zase neudělal tamto. To je destrukční kamarádství.

Roli Prospera hrajete už téměř tři týdny v kuse. Nesvádí to k nějaké nečekané improvizaci?
U veršů je to s improvizací trochu složitější. Improvizovat můžete ze dvou důvodů. Buď nevíte, nebo už to umíte tak dokonale, že si můžete nějakou tu improvizacidovolit. Ten druhý druh mám velmi rád a přiznám se, že i při veršovaném dramatu se někdy neubráním tomu, že nějaké slovíčko pro vzájemné partnerské potěšení změníte.
Nemám ale rád, když se to dělá z podbízivých, aktualizačních důvodů směrem do publika. A to už vůbec ne u vázané řeči u verše, a už vůbec ne u Shakespeara. Tomu není třeba nějakou aktualizací pomáhat, protože je aktuální celých 500 let, co se divadelníci zaobírají jeho texty.

Jak je to vůbec s učením textu? Vždy jsem herce obdivovala (zvláště u Shakespeara) v tom, jak se naučí tak složité, mnohdy těžké verše.
Musíte porozumět tématu. Nedá se to naučit bez toho, že byste chápali obsah. To je pak strašně těžké, vlastně jen řadíte slovíčka za sebe, což diváka unaví.
A pokud jde o samotné učení, nevím, jak jiní, ale já mám svůj film - vidím, co mluvím. To člověku dost pomáhá. Je to takový osobní, pomocný, možná naivní příběh, kterým mám ten text vyztužený. Pak vím, že když někdo přijde odtud a další odjinud, spadne strom, mám říct to a to.

Shakespeare je jistě nezpochybnitelná veličina. V čem je pro vás osobně aktuální?
Pro mě je aktuální, protože je aktuální. A aktuální je proto, že vsadil na hloubku lidského příběhu, duše, údělu, který byl schopný procítit. Vlastně nás ještě po 500 letech upozorňuje na věci, které podvědomě cítíme. Víme třeba, že zlé vlastnosti přehluší ty užitečné. Jenže Shakespeare vám to tak krásně zformuluje, dá vám do úst své verše, že to, co je ve vašem podvědomí, vyřknete nahlas.
Shakespeare vám stále pomáhá objevovat váš vnitřní rozměr. V tom je stále nádherný a úžasný. Tedy: Snažit se pochopit Shakespeara mi pomáhá stále víc pochopit sebe sama a možná lidi okolo.

Pojďme k filmu. Minulý týden dokončil Jan Hřebejk natáčení filmu Kawasakiho růže podle scénáře Petra Jarchovského, ve kterém jste ztvárnil hlavní roli. Film se vrací do období listopadové revoluce. Jaké jsou vaše pocity z polistopadového vývoje?
Možná to nadšení bylo v roce 1989 příliš velké na to, aby mohlo být naplněné. A přiznám se, že jsem v mnohém zklamaný. Hlavně jsem zklamaný z nekvality lidí. Z toho, že se to nějak celé zorganizovalo, že doba jakoby nerozezněla vaše nejkvalitnější vrstvy, ale spíše naopak.

V Kawasakiho růži hrajete profesora, který je obviněn z někdejšího udavačství…
Je to složitější. On prožil velmi dlouhé období na absolutním společenském výsluní díky své velké morální čistotě a má být odměněný za svoje charakterní a statečné lidské postoje. V rámci tohoto piedestalu se objeví tato skutečnost. Tak se začne zkoumat, do jaké míry jste povinen vinu pochopit, neříkám odpustit. Je to problém, který je v Čechách i na Slovensku dost živý, a je obtížné vyslovit nějaký soud.

Jak se má společnost stavět k takovýmto lidem? Mělo by se jim odpustit?
Je přirozené, že mě tato otázka trápila po celou dobu natáčení. Ovšem po svých velmi striktních vyjádřeních okolo roku 1989 jsem poznal tolik protiřečení rafinovaně zahnaných do kouta, že si myslím, že každý případ je třeba posuzovat dost individuálně. Je asi třeba to dosoudit, ale se zatracením bych byl dnes opatrnější.
Na druhou stranu nechci se dostat do role  nějakého alibistického, všeodpouštějícího mesiáše. Určitě jsou věci, které odpustit nelze. A je třeba dát pozor na to, aby se na případech, které si zaslouží zvážit, nevezli ti, o jejichž vině netřeba pochybovat. Jsou svinstva, která jednoduše nelze akceptovat.

Kawasakiho růže se dostane do kin asi až příští rok. Slyšela jsem ale, že vás uvidíme v jiných českých filmech?
V srpnu přijdou do kin Muži v říji režiséra Sedláčka, což je takové aktualizační záležitost, ovšem spíše ze satiricko-politického pohledu. A pan režisér Mašín dokončil Tři sezóny v pekle. To je film zasazený do meziválečného a poválečného období, který mapuje jakýsi dozvuk života pražských surrealistů a dandy chlapců. To je velmi vzácný námět.

(redakčně kráceno)