Dnešního dne jsem prostřednictvím právního zástupce podal stížnost Ústavnímu soudu, kterou se domáhám, aby Nálezem Ústavního soudu bylo rozhodnuto o zrušení rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. 7. 2009 o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny. Stejně tak žádám, aby byl zrušen ústavní zákon č.195/2009 Sb. o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny.
Melčákovo prohlášení, které obdržel ČRo1 - Radiožurnál
Ústava není a nesmí být do budoucna vnímána zákonodárci a politickými stranami jako návod, který se použije, jen když se to hodí. Přijatý ústavní zákon o zkrácení volebního zákona se příčí ústavnímu pořádku a účelově ho suspenduje. Nemění a nedoplňuje ústavu, jak by měl, ale je výhradně účelovou a jednorázovou vůlí momentální většiny. Tato praxe, pokud se jí ústava nebude bránit, znamená, že by kdykoliv bylo možné stejným způsobem zkrátit, anebo naopak prodloužit volební období prezidenta republiky, stejně jako sněmovny. To by byl konec demokracie.
Argument o nepřezkoumatelnosti takového zákona je v rozporu i s mezinárodními smlouvami o lidských právech, kterými je Česká republika vázána. Takto formalistická argumentace je navíc v zásadním rozporu s pojetím materiálního právního státu v českém ústavním pořádku, tak jak ho vícekrát definoval sám Ústavní soud. Očividný je i rozpor s Listinou základních práv a svobod principem ( čl. 1(2)), že základní práva a svobody jsou pod ochranou Ústavního soudu. To znamená, že ústava platí vždy, ale platí také ústava jako celek.
Česká ústava zvolila způsob vedoucí k předčasným volbám tak, že vede přes ztrátu důvěry vládě, čímž však předepsaný proces teprve začíná. Pokračuje přes trojí pokus o ustavení vlády jiné a její pokus o získání důvěry sněmovny. Nezdaří-li se, teprve pak je rozpuštěna Poslanecká sněmovna a vypsány nové volby. Ústavodárce tedy vědomě zatížil opozici odpovědností za vlastní pokus o ustavení vlády. Podmínil tudíž pád vlády vážně míněným rozhodnutím opozice se vlády ujmout. Zodpovědnost rozhodování v sobě musí nésti i riziko vlastního neúspěchu.
Nebráním touto stížností vlastní mandát, ale budoucnost ústavního pořádku demokratického politického právního systému v České republice. Jsem přesvědčen, že dnešní stav veřejného a politického života je podstatně ovlivněn nepřizpůsobivostí rozhodujících politických sil pravidlům, která z ústavy omezují výkon politické moci. Jde mi především o ochranu vůle voličů, „lidu“, jenž je nositelem veškeré moci. Ten onu zákonodárnou moc svěřil dnešním poslancům, aby ji vykonávali v souladu s ústavou, a nikoli podle momentální mocenské situace a potřeby.
Podání ústavní stížnosti považuji za svoji politickou i lidskou povinnost. Věc je nyní v rukou Ústavního soudu. Po dobu jeho konání považuji za nevhodné se k celé věci jakkoliv vyjadřovat a věřím, že ostatní političtí představitelé budou nezávislost moci soudní respektovat stejným způsobem.