„Stali jsme se hlasem zemřelých,“ říká Andrzej Wajda

Katyň. To je příběh neuvěřitelné brutality, kdy sovětská tajná policie na počátku 2. světové války bezdůvodně zavraždila přes 20 tisíc polských důstojníků. Vlivem válečných událostí však byli za strůjce zločinu označeni Němci a skutečné viníky jsme se dozvěděli až po 50 letech. Ve svém filmu Katyň se k tomuto drastickému momentu polské moderní historie vrací režisér Andrzej Wajda, jehož otec byl jedním ze zavražděných důstojníků. Andrzej Wajda patří mezi legendární polské režiséry, který natočil desítky filmů, z nichž se mnohým dostalo světového ohlasu a mezinárodních ocenění. Mimo to byl také politicky aktivní, když vstoupil do hnutí Solidarita nebo zasedl na přání Lecha Walesy do již demokratického polského senátu. V exkluzivním rozhovoru pro Interview ČT24 z 3. září zpovídal Andrzeje Wajdu František Lutonský.

Je něco, na co byste ve svém filmu upozornil?
Důležité je, že se to odehrává ještě v době, kdy jsme žili v strašlivé naivitě, že žádný vojenský zajatec nemůže být zavražděn. Že je to něco svatého a že čekají do konce války, až budou vyměněni za jiné válečné zajatce.
Skutečnost, že tito důstojníci byli spolu s mým otcem na jaře 1940 zavražděni a tajně zakopáni v hrobech v Katyni a na jiných místech, nemohl nikdo očekávat. To byl největší šok, který mi 2. světová válka mohla jako mladému člověku přinést.

Prý jste se dlouho rozhodoval, jestli vůbec natočíte film o masakru v Katyni. Bylo to hlavně kvůli tomu, že mezi zavražděnými byl váš otec?
Nejen to. Filmy, které se mi podařilo udělat, hovoří nejen k polským, ale i ke světovým divákům – třeba Popel a démant, Kanály, které měly za vzor literární vyprávění. Jenže o Katyni není žádné literární dílo, o které bych se mohl opřít.
Navíc do roku 1989 jsem nemohl ani snít o tom, že bych tento film udělal, protože fundamentem „sovětského přátelství“ bylo to, že se budeme přátelit na tisíc let. Bylo proto nemožné, aby takové přátelství obsahovalo zradu, jako je vražda 22 tisíc polských důstojníků. Byl to nejen katyňský zločin, ale také katyňská lež.
Po roce 1989 jsem se začal dívat po různých materiálech a nakonec jsem se rozhodl udělat film zcela podle faktů, proto to také dlouho trvalo. Bylo totiž velice těžké spojit dohromady fakta tak, aby z toho vznikl umělecký film.

Interview ČT24

Je Katyň váš nejvíc osobní film?
Je to poslední film polské filmové školy, která vznikla v souvislosti s filmem Kanály v roce 1966. To byly filmy, které jsme jako polští filmaři museli dát polské společnosti i celému světu. Najednou jsme se stali hlasem zemřelých. Zůstali jsem naživu a naší povinností bylo, abychom vyprávěli o těch, kteří odešli.
Jsem posledním režisérem polské filmové školy, a to je poslední film. Jsem ale šťasten, že jsem se téhle chvíle dožil. Vděčím za to Solidaritě, Lechu Walesovi, dělníkům z gdaňských loděnic a svým přátelům. Dohromady jsme spolu vybojovali svobodu.

Bylo vám třináct let, když válka začala. Můžete popsat osobní rovinu neštěstí, jak jste vlastně přišel o otce, jak jste u vás v rodině po něm pátrali a podobně?
Nebyla šance pátrat po jeho osudech. Otec se vydal se 72. plukem pěchoty na německou frontu ještě na začátku srpna. Najednou jsme se dozvěděli, a byl to pro nás šok, že začala válka. Od té doby jsme o otci neměli žádné informace.
První zpráva přišla po ukončení války ze zajateckého tábora. To bylo na konci října. Z toho jsme odtušili, že je v sovětském zajetí. Pak přišel ještě nějaký telegram, že byl převeden do jiného tábora. Tím všechny informace končí.
Jinak v roce 1939 mi bylo 13 let, ale byl jsem si všeho vědom. Vždyť jsem byl z důstojnické rodiny, vychován jsem byl patrioticky – uprostřed naší třídy visel kříž, na stěně portrét prezidenta Moścického a hesla jako „nedáme ani knoflík z naší uniformy“. Viděl jsem útěk civilistů, problém s armádou. Viděl jsem chaos, rozpad státu, který se nám zdál mocný. Nikdy jsme si nedovedli představit, že porážka může přijít během několika málo dní a že bude tak strašná. Na celý život zůstala v mé paměti.
Už tehdy jsem pochopil, že je třeba hledat jinou cestu. A to byl právě kulatý stůl, to, co dělala Solidarita, myšlenky protivenství – postavit se proti. Tedy moudré kroky, kterých jsem byl ve svém velmi dlouhém životě svědkem. Jsem rád, že jsem se toho dožil.

O interpretaci dějin se mezi Polskem a Ruskem vedou stále velké spory. Začátek 2. světové války se teď připomínal v Gdaňsku. Na této připomínce promluvil také ruský premiér Vladimir Putin. Překvapil vás jeho projev?
Jsem především šťasten, že k setkání došlo. Je to velké vítězství našeho premiéra Tuska. Putin řekl to, co v této situaci mohl říci. Ovšem už fakt, že vůbec přijel, se mi zdá určitým krokem ve směru našich vztahů. Naše vztahy s Německem se rozvíjejí víceméně dobře, ale s Ruskem je to mnohem těžší. Každý krok tímto směrem je proto pro mě, starého člověka, něčím, co vítám s radostí a nadějí.

Berete to od Vladimira Putina jako začátek psaní tlusté čáry za minulostí?
Víte co, asi ano. Někdo začít musí. Pokusy jedné a druhé strany, kdy ani jedna z nich nechce v ničem ustoupit, k ničemu nevedou.
Měli bychom dělat všechno, co je možné, tím spíše, že jde přece o Rusko. I v nejhorších dobách stalinismu jsem měl přátele mezi ruskými režiséry, scénáristy, spisovateli. To byli lidé, kteří chtěli v Rusku změny a kteří o ně usilovali, ale tehdy to bylo zcela beznadějné. Zdálo se, že k tomu nikdy nedojde.
A teď, když se to stalo, musíme dělat další kroky, i proto, že ruská kultura je našemu srdci blízká, dobře jí rozumíme.

Promítal se v Rusku váš film Katyň? Nebo jinak: Je v Rusku stále tabu mluvit o Katyni?
Bohužel nadále ano. Film tam byl dvakrát promítán, objevily se i nelegální DVD, jak už to bývá. Film byl promítán také v Domě literátů, kde se po promítání stalo něco, co bych v životě nečekal: Vstala mladá žena a najednou požádala, aby všichni v sále (bylo tam tak 800 lidí) vstali a minutou ticha uctili smrt polských důstojníků. Tenkrát jsem si řekl, že pro tu jednu chvíli stálo zato film natočit.
A kdy bude film promítán ve větším rozsahu nebo jestli vůbec… Bohužel v Rusku existuje jednoznačně viditelné rozdělení mezi těmi, kteří nadále trvají na stalinské interpretaci, že je to německý zločin a nějaká polská interpretace historie.
Velice bych chtěl, aby byl můj film promítán. Nezávisí to ale pouze na dobré vůli filmového nebo televizního distributora, ale jsou tu ještě jiné faktory, které to ovlivňují. Uvidíme, máme ještě chvilku čas, počkáme a uvidíme.

Několikrát padlo jméno odborového hnutí Solidarita, ostatně vy jste se za komunismu stal jeho členem. Jak na tu dobu vzpomínáte?
To byla nejhezčí doba mého života. Taky jsem se trochu přičinil filmem Člověk z mramoru, který popisuje, jak ve skutečnosti myslí, působí a kým chce být polský dělník v lidově demokratickém Polsku, jehož vláda si říká rolnicko-dělnická. Další film, tentokrát spojený s událostmi na pobřeží, byl Člověk z oceli.
Solidarita byl pěkný vzmach, ta chvíle byla hezká, ale krátká, protože potom přišel výjimečný stav. Ale posunuli jsme se tehdy už tak dopředu, že bylo těžké ustoupit. Nakonec to skončilo mírovým a klidným řešením, kulatým stolem.
Celý život jsem se bál, že i když Poláci prožili strašné životní prožitky a strašné historické události, stále se z toho málo poučili. Neměl jsem pravdu. Demokracie se těžko rodí, není to jednoduchý systém. Všichni o tom vědí, všichni si na to stěžují. Ale jinou cestu nemáme. (Zvláště u země jako Polsko, které bylo dlouho pod jařmem a určitou dobu prakticky neexistovalo). Polská společnost sice není připravena vytvořit občanskou společnost, ale pomalu se o to snaží. Měli bychom proto udělat všechno, abychom k tomu dopomohli.
Mimo jiné chci také říct, že můj film není politický. Není to revanš. Je to elegie, vyprávění. Je to požehnání a rozloučení. Je to film, který ukazuje na to, že i na druhé straně byli v těch nejhorších časech lidé jako major Popov, který je ve filmu ukázán jako dobrý Rus. Není to přitom žádná propaganda, není to můj výmysl. V záznamech a vzpomínkách jsem si přečetl jméno tohoto důstojníka, ostatní příjmení a jména jsou vymyšlená. A jak se říká v evangeliu, je-li jeden spravedlivý, už nezahyneme.

(redakčně kráceno)

Vydáno pod