Zpráva o rozhodnutí Spojených států amerických nevybudovat radar v Česku a raketovou základnu v Polsku přišla poměrně neočekávaně. Velmoci však nemění své vojenské strategie tak překotně, jak se nám to může případně jevit. Hlavně je nemění bez závažných důvodů. Zdá se, že vojenská strategie USA se v současné době přizpůsobuje reálné situaci ve světě. Jak na tyto změny reaguje Severoatlantická aliance? Nejen o tom hovořila s Jiřím Šedivým, náměstkem generálního tajemníka NATO, v pořadu Před půlnocí z 23. září Šárka Bednářová.
„Ohrožení ze strany Ruska neexistuje,“ říká Jiří Šedivý
Jak dlouho dopředu vědělo vedení NATO, že Spojené státy s největší pravděpodobností nevybudují svůj protiraketový štít v Česku a Polsku?
Určité náznaky, že se koncepce americké protiraketové obrany může zásadně změnit, naznačovali Obamovi lidé už v době předvolební kampaně. Takže již na podzim minulého roku bylo zřejmé, že po případném vítězství Obamy přijde revize strategie a tehdejší koncepce protiraketové obrany. A někdy z jara letošního roku bylo téměř jisté (alespoň z mého hlediska), že se stavby základen ve střední Evropě minimálně nadlouho odloží, pokud se přímo nezruší.
Vysílal jste takové signály k nám do Čech?
Jsem zaměstnanec NATO a moje loajalita směřuje k NATO. Nicméně určité náznaky, zcela jistě více než jednou, jsem činil. Zřejmě to však byly náznaky jen velice jemné a nedopadly na úrodnou půdu.
Před půlnocí (zdroj: ČT24)
Bývalý vicepremiér Alexandr Vondra tento obrat americké administrativy označil jako incident. Jak byste to označil vy?
Jako poměrně přirozenou a logickou změnu určitých parametrů v rámci koncepce, která zůstává. Není to žádná radikální změna strategie. Strategie zůstává, tedy zabránit možnosti, aby Spojené státy a jejich spojenci byli ohrožováni balistickým raketami. Mění se struktura projektu a metoda toho, jak vůči tomuto ohrožení postupovat.
V létě 2007, kdy jste nastoupil na post náměstka NATO, jste řekl: „Pokud bude v Česku americký radar stát, rozhodně nebude začleněn do struktury NATO. Tam budou mít vždy poslední slovo Američané.“ Později jste své stanovisko trochu korigoval. Nicméně opravdu NATO nikdy zcela vážně neuvažovalo o propojení amerického protiraketového štítu se systémem Aliance?
Moje prohlášení je staré už dva roky, za které se debata o propojení americké protiraketové obrany a protiraketové obrany NATO v rámci Aliance dostala velice daleko. V době, kdy jsem to řekl, asi málokdo skutečně počítal s tím, že se dnes bude velice reálně uvažovat o tom, že tady bude existovat nějaký integrovaný systém. Ostatně nová koncepce, kterou teď představily Spojené státy, počítá ještě s větší integrací v rámci NATO než předchozí plán.
Argumenty, že radar je zastaralý, že Írán nepostupuje ve vývoji raket dlouhého doletu tak, jak se předpokládalo, by pro někoho mohly být chabou výmluvou. Jak byste interpretoval tuto změnu kurzu vy? Co za tím stojí?
Zaprvé, koncepce, která byla odmítnuta, má své kořeny někdy v období let 2001 až 2002. Takže to vycházelo z poznatků a technologických možností té doby …
To se nevědělo už na jaře, že je radar zastaralý?
Byla řada odborníků, kteří to tvrdili nejen na jaře, ale třeba dva roky předtím. Nicméně je to tak komplikovaná záležitost, že než se dospěje ke konkrétnímu rozhodnutí, je nutné udělat celou řadu studií. A jsem naprosto přesvědčen, že stávající americká administrativa věnovala prozkoumání projektu a případné korekci velkou pozornost. Byl do toho zapojen velký tým vědců a odborníků.
Další věc je, že Spojené státy korigovaly hodnocení hrozby. Původní koncepce totiž počítala s tím, že určité země budou daleko rychleji vyvíjet rakety dlouhého doletu. Ukázalo se, že bezprostřednějším problémem by mohly být rakety středního a kratšího doletu.
Je jednou z příčin uvažování USA, že chtěly být vstřícnější vůči Rusku?
Já si to nemyslím. Když se podíváme na dnešní koncepci, která je přizpůsobitelná nárůstu ohrožení v budoucnosti. A kdybychom se podívali na možnou situaci po roce 2020 (kdy by měla být plánovaná protiraketová obrana dobudována do té míry, že by měla bránit i raketám dlouhého doletu) budeme mít v Evropě prvky tohoto systému v mnohem větší hustotě a intenzitě, než byl jeden radar a deset antiraket…
Přesto k tomu Rusku… Uvedu pár titulků českých novin den po Obamově rozhodnutí: „Obama se vzdal Kremlu“, „Radar v Česku nebude, Rusko vyhrálo“. Je to tedy ústupek Rusku, nebo ne? Pozorně jsem poslouchala první projev generálního tajemníka NATO Rasmussena, který akcentoval nový začátek, nový vztah s Ruskem. Doslova řekl, že NATO musí zahájit politiku otevřených dveří vůči Rusku, že NATO musí vzít v potaz ruské bezpečnostní zájmy. To by se dalo číst jako ústupek Rusku – my se stáhneme z Česka a Polska a vy nám pomůžete s Afghánistánem a Íránem?
Ne, ne. Skutečně si nemyslím, že za tím byl takovýto předpoklad. Možná se mýlím. Ovšem pokud by byla nová koncepce dobudována až do konečného cíle, mohla by být teoreticky mnohem účinnější i proti Rusku. Nová koncepce počítá také s umístěním některých elementů v jihovýchodní Evropě, což je velice blízko ruským hranicím.
Nicméně na druhé straně je tady nová politika americké administrativy, kdy je otevření spolupráce s Ruskem skutečně akcentováno. Nový prezident nabízí škrty ve strategických zbraních. A je tady také v rámci Aliance mezi některými státy určitá vůle dát Rusku možnost zareagovat na vstřícné kroky. A teď, po projevu generálního tajemníka NATO, je míč na ruské straně hřiště. Uvidíme, jak na to Rusko zareaguje …
Rusko už zareagovalo, gesto Spojených států uvítalo a na oplátku nerozmístí rakety Kaliningradské oblasti. Vladimir Putin už řekl, že by USA měly jít ještě dál, že by měly uvolnit členství ve Světové obchodní organizaci pro Rusko, Kazachstán, Bělorusko. Rusko jde se svými požadavky dál a dál … Může si to dovolit? Kam až může zajít? Potřebují Spojené státy, respektive NATO Rusko tak nezbytně?
Rusko je důležité. Potřebujeme Rusko, protože přes něj vedou tranzitní cesty tykající se zásobování v Afghánistánu, Rusko spolupracuje s NATO ve výměně informací ohledně terorismu. Rusko čas od času vysílá loď do protiteroristické operace, kterou NATO provozuje ve středomoří od roku 2001.
Na druhou stranu je Rusko partner, který je velice problematický. A to my říkáme také a zaznělo to i v projevu generálního tajemníka Rasmussena. Jsou prostě určité věci, které nepřijmeme. Třeba, že Rusko okupuje území na teritoriu Gruzie, nepřijmeme zasahování Ruska do rozhodování Aliance o rozšiřování a charakteru partnerský vztahů a podobně.
Takže se Ukrajina a Gruzie nemusí obávat, že jim NATO řekne ne, vás do spolku nevezeme, protože Rusko si to nepřeje?
Toho se nemusí obávat. Předpoklady pozvání Ukrajiny a Gruzie byly definovány na summitu před rokem a půl v Bukurešti. V závěrečném komuniké jsou dvě podstatné věty. První je: Gruzie a Ukrajina se stanou členy NATO. A druhá: Akční plán členství je cestou ke členství v NATO. Samozřejmě je tam ale také dodáno, že musí splnit podmínky vojenské transformace a v politické oblasti ve stavu demokracie.
Zajímavá je také otázka Turecka, které je členem NATO, ale ne Evropské unie. Nehrozí, že když Unie nechá Turecko před branami, že tato země opustí NATO a začne směřovat tam, kde by ji viděli rádi někteří muslimové? Nehrozí, že se Turecko stane vůdčím státem islámu, k čemuž má i historicky veliké předpoklady?
Toto skutečně nehrozí. S takovouto hypotézou jsem se v podstatě nesetkal.
Dá se říci, že USA už nejsou jediným globálním hráčem na světě? Ustupují Spojené státy z globálního výsluní?
Situace v globálním rozložení moci se mění. Jsou tady státy, které rostou, zejména Čína, Indie. Nicméně když se podíváte na hospodářskou sílu, výdaje na zbrojení nebo na podíl té které země na technologickém rozvoji, Spojené státy stále zaujímají poměrně stabilní pozici ekonomiky, která vytváří více než 20 procent světového HDP. (Podíváte-li se na Čínu, je to okolo 4 procent.) Výdaje na zbrojení Spojených států zaujímají více než polovinu globálních výdajů na zbrojení. Podíváte-li se na počet patentů, počet Nobelových cen atd., atd. Prostě Spojené státy jsou silné.
Řekl byste ale, že přenáší svůj zájem někam jinam? K Číně a k Rusku? Že opouští střední a východní Evropu, že ji vrací do ruské sféry vlivu? Až takové komentáře můžeme slyšet.
Tyto komentáře nechápu, stejně jako nechápu komentáře, že jsme opět nezakotveni. Jsme členy NATO, Evropské unie. Neexistuje přímé ohrožení, a ze strany Ruska už vůbec ne. Rusko nemá takový potenciál ani takové záměry.
Spojené státy jako globální mocnost samozřejmě sledují proměny v globálních konfiguracích a jistě nastavují intenzitu svých zájmů podle toho. A zatímco někteří to mohou vnímat jako pokles zájmu USA o střední Evropu, možné je, že Spojené státy již považují tuto oblast za konsolidovanou, stabilizovanou, svéprávnou a zároveň integrovanou do základních evropských a severoatlantických struktur.
Podle nových plánů chtějí Američané rozmístit v jihovýchodní Evropě plavidla s radary a raketami, kterým se říká SN-3, ty jsou zaměřené právě na rakety středního a krátkého doletu. Později, v roce 2015, mají být tyto rakety i na souši. Do těchto plánů se prý může zapojit i Česko nebo Polsko. Není to tak trochu politické gesto? Náplast na bolístku?
Určitě není. Plány, které jsme dostali, jsou poměrně vágní. To byl první krok. Nyní my v NATO i jednotliví spojenci začínáme proces revize všech činností, které probíhají v Alianci na základě původního předpokladu o propojování americké a alianční protiraketové obrany. Tak budeme postupně získávat detailnější představu o tom, kde by mohly být umístěny prvky nové obrany. Zatím tedy nemáme žádnou konkrétní představu.
Tento systém jistě bude pro jednotlivé členské státy Aliance finančně náročný. Máme na to vůbec? Má na to Evropa?
To je další z faktorů v této koncepční změně. Tento systém by měl být méně nákladný než ten původní. Odhady nákladů začnou přicházet po měsících a letech studií toho, co vlastně nová koncepce znamená pro NATO. Je to běh na velmi dlouhou trať.
V dosavadní debatě uvnitř NATO jsme se k velmi hrubým odhadům případného rozmístnění těch prvků v Česku a Polsku a dostali až v nedávných měsících. Tedy až po dvou letech intenzivních studií jsme začali k jednotlivým variantám propojení dávat visačky s velice hrubými odhady nákladů.
Odhady jsou vysoké, tam se začne lámat chleba. Všichni jsme v problémech, škrtají se obranné rozpočty. V současné době máme problémy prosazovat společné projekty, které jsou mnohem levnější a které potřebujeme právě teď (třeba pro operace v Afghánistánu), protože je málo peněz.
V současnosti probíhá jakási revize strategické koncepce Aliance. Neměla by se Aliance více rozkročit? Neměla by se zaměřit na nové výzvy 21. století? Na kybernetickou ochranu? Na energetickou bezpečnost?
Nakolik máme zůstat tradiční Aliancí vojensky zaměřenou a nakolik máme jít do nových výzev, bude jedno z velkých témat, možná ústřední téma velké debaty, která teď bude rok a půl probíhat. Myslím, že výsledek bude takový, že bychom si měli zachovat to, co dělá NATO NATEM. Tedy integrované vojenské struktury, společné plánování. A na druhou stranu bychom měli být schopni se propojovat s jiným organizacemi v určitých oblastech (vojenských, energetických). Případně maximálně hledat oblasti, v kterých NATO může přidat hodnotu.
Co se týče kybernetické bezpečnosti, máme už koncepci i určité zkušenosti a v omezené míře už jsme pomáhali spojencům, když byli v potížích.
Nicméně si myslím, že bychom se neměli rozkročit příliš, protože tím by se ztratil charakter a to, co dělá Severoatlantickou alianci skutečně unikátní.
(redakčně kráceno)