Ondřej Kepka musel během svého života bojovat hned s několika rolemi. První, životní roli syna populární herečky (Gabriely Vránové) si vybrat nemohl, a tu druhou, televizní roli Honzíka v legendárním seriálu Arabela si zase od něj lze těžko odmyslet. Nepřekvapí proto, že se rozhodl nakonec vystudovat herectví na DAMU a posléze filmovou režii na FAMU. Jako filmový režisér se věnuje hrané i dokumetární tvorbě, je též spoluautorem televizního cyklu Ondřejova televizní škola, ve kterém radí filmovým amatérům. Kromě toho se svou matkou věnuje propagaci poezie a nově režíruje pro Český rozhlas detektivky Dušana Kleina. S Ondřejem Kepkou v pořadu Před půlnocí z 5. října hovořil Aleš Cibulka.
„Sebe obsadit nemůžu,“ říká herec a režisér Ondřej Kepka
Pro Husákovy děti mám špatnou zprávu: Dětství už je definitivně pryč, Honzíkovi z Arabely bylo čtyřicet. Jak to bereš? Je to nějaká hranice, nebo sis toho ani nevšiml?
V mém věku je hloupé mluvit o nějakém milníku. Zatím se snažím si toho nevšímat.
Slíbil jsem si, že se tě nebudu ptát na Arabelu. Přesto všichni, kterým jsem řekl, že budeš mým hostem, chtěli vědět, jestli máš doma prsten, jestli jste létali na kufru atd. Jak s tím bojuješ?
Naštěstí je to krásná vzpomínka. Pan Vorlíček s panem Macourkem to tak skvěle natočili, že se nestydím za to, že jsem se na tom mohl podílet. Naopak jsem na to hrdý. Díky panu Menšíkovi, paní Zázvorkové, Brodskému a dalším je to legenda.
Samozřejmě se snažím za těch třicet let od prvního natáčení, aby bylo něco z mé další tvorby, co se tomu malinko přiblíží, dorovná nebo to přebije.
Před půlnocí (zdroj: ČT24)
Neuvažoval jsi někdy o tom, co by se dělo, kdyby to nebylo?
Coby kdyby, asi by to bylo složitější. Už před Arabelou byla inscenace Tetinka s režisérem Bělkou a před tím první pokusy v rozhlase. Ale samozřejmě Arabela byla obrovský start a příležitost a znamenala obrovskou popularitu. Bezpochyby mi pomohla odstartovat do dětského hraní a její pokračování do hraní dospěláckého. Byla to velká pohádka, úžasní lidé, úžasná atmosféra a hodně zameškaných hodin ve škole.
Dnes jsi především režisér. Měl bys ještě chuť postavit se před kameru jako herec, nebo bys měl strach?
Bezpochyby velkou chuť, nikdy jsem ji neztratil. Je možná vžitá představa, že režisér je jakýsi další krok, že to je něco víc než herec. Vůbec ne. Považuji to za rovnocenné autorské profese. Akorát ten jeden je generál. Vlastně i proto jsem se rozhodl po studiu herectví vystudovat režii. Cítil jsem se na divadelní fakultě jako herec trošku svázán, a to paradoxně ve chvíli, kdy se mi začínalo pomalu dařit.
Měl jsem dost těžký začátek, Boris Rösner a Jana Hlaváčová se mnou měli velké trápení. První ročník na DAMU si za rámeček nedám. Byla to dost hrůza. Ztratil jsem sebejistotu, měl jsem obrovskou trému, navíc jsem byl ten, kdo by už přece měl něco umět. Nakonec jsem to – hodně díky Borisovi Rösnerovi – zlomil.
Myslel jsem to tak, jestli bys potom, co jsi vystudoval režii a režíroval, byl před kamerou svobodný? Najednou by byli na place dva režiséři.
Když jsem za herce, snažím se od toho úplně odstřihnout. Samozřejmě to podvědomě sleduji, říkám si, že bych to dělal jinak.
Ale musí se to oddělit, jinak to nejde. Hlavně to nejde zvládnout, člověk zapojuje úplně jinou hemisféru mozku. Proto také zatím sám sebe neobsazuji. Jako herec totiž potřebuju dobrého režiséra a jako režisér dobrého herce. Z toho vyplývá, že se obsadit nemůžu.
Nedávno Česká televize odvysílala tvůj televizní film Bekyně mniška. Co děláš ve chvíli, kdy běží tvoje takto velká věc?
Pár známým to dám vědět, někdy i více známým, protože oni by mi pak vyčetli, že to neviděli, protože o tom nevěděli. A pokud není nic výjimečného, snažím se to sledovat (přece jenom toho za sebou nemám tisíc a jeden kus), nahrávám si to a zároveň trochu kontroluji, jestli je technicky všechno v pořádku, a říkám si, že to a to bych dělal jinak.
Bekyně mniškabyla krásná práce a asi největší co do výpravnosti provedení. Podařilo se mi dát dohromady úžasné herecké obsazení – Nelu Boudovou, Václava Vydru, Simonu Postlerovou, Svatopluka Skopala, Miroslava Táborského, Jiřího Lábuse. Také to byla moje první spolupráce s dvěma veličinami českého filmu – střihačem Janem Matlachem a hudebním skladatelem Petrem Maláskem, byť jsem řadu filmů udělal s neméně dobrým a skvělým Emilem Viklicým.
Co ty a kritika? Myslím tím teď kritiku na internetu. Jsi ten masochista, který sleduje tyto ohlasy?
Bohužel ano. Stále si říkám, že bychom měli dělat pro lidi, pro diváky. Nemám moc rád kolegy tvůrce, kteří dělají spíše pro svoje ego …
Takže ti, kteří píší do těchto diskuzí, jsou ti, pro které točíš?
Jiní mi to třeba neřeknou.
Asi před čtvrt rokem jsem se tady bavil s Jiřím Strachem (shodou okolností tvým spolužákem), který po mně málem vyskočil, když jsem řekl, že mu v televizi běžela inscenace a pak bude mít v biografu film. Je tedy televizní inscenace méně než film v kině?
Televizní film a televizní inscenace jsou dvě věci. Inscenace se dnes moc netočí, byly to ty studiové věci, adaptace apod., některé byly skvělé a moderně udělané. Pak jsou televizní filmy, které vypadají úplně stejně jako ty v biografu, akorát je jejich producentem a distributorem čistě televize. Takže to nepovažuji za něco horšího.
Nicméně odborná společnost se k tomu chová trochu přezíravě, protože to je něco, co běží v televizi a pak se reprízuje. Televizní sledovanost je přitom mnohdy mnohonásobně větší než návštěvnost v kině. Vždyť třeba Bekyni vidělo asi 1,3 milionu diváků.
Nevím, čím to je. Kino je asi přece jenom víc kulturní událost, lidé se sejdou. Proto mám rád projekce i televizních filmů pro novináře, kdy mohu sledovat, jak reagují aspoň ti novináři, kamarádi, spolupracovníci, abych poznal, co se povedlo a co ne. To je rozhodně zajímavější než reakce na internetu.
Jinak mi to přijde absurdní, protože speciálně Česká televize vytváří některé skvělé televizní filmy, které jsou daleko lepší než některé z těch, co běží na plátnech.
V České televizi také běží tvoje Filmová škola. Jak vznikl nápad, že naučíš českou veřejnost točit?
Nápad se zrodil tady v hlavách vedoucího dramaturga Milana Vacka, režiséra Miloslava Kučery a v podstatě i v mé hlavě asi před deseti lety. Tak jsme se sešli, vznikla první verze a po letech jsme se k tomu vrátili.
Začal jsem jako filmový amatér, přesněji řečeno jako rodinný filmař a točil rodinné filmy. Po tátovi jsem převzal kameru a už jsem mu ji nevrátil. Pak jsem se v tom zdokonalil a točil jsem třeba tematické věci. Třeba exkurze s gymnáziem (mimochodem jsem středoškolsky vystudovaný geolog, nerozeznám ovšem křemen od žuly). Mám proto velkou zkušenost s tím, co amatér potřebuje, a hlavně poznám špatný a dobrý amatérský film.
Naše škola je tak určena pro nejširší divácké publikum. Není to nějaká televizní FAMU. Je to základní škola elementárních věcí. Myslím, že se nám podařilo sestavit opravdu originální učebnici, která má systém, lekce, návaznost. Do každého dílu si také zvu odborníka na daný problém, takže diváci dostanou i odbornou školu. I když tito profesionálové mají někdy problém zjednodušit to pro televizního diváka, protože mají pocit, že to zjednodušují příliš.
Škol máme za sebou 33 dílů a máme připravenou další sérii. Do konce roku poběží výběr dílů a pak uvidíme, jak to všechno dopadne ve složité mlýnici pořadů pro příští rok. Doufám, že se diváci budou mít na co těšit.
Ty a poezie … Jsi nadšený propagátor poezie, možná i díky mamince. Jak se propaguje poezie v 21. století?
Špatně. Poezie dostala strašně zabrat tím, že byla zneužívaná minulým režimem k propagaci komunistických myšlenek. Řadě autorů byla přidána nálepka komunistický básník, spisovatel atd. Mnozí z nás ji mají zafixovanou i s těmi nepovedenými díly Nedělní chvilky poezie, i když některé byly dobré. Poezie sama za to nemůže, může za to zneužití a povinné memorování a recitování.
Takže se s mámou snažíme, nejdřív jsme říkali rehabilitovat, dnes říkáme exhumovat poezii. Nedávno byl na mámině pořadu novinář z nejmenovaného bulvárního deníku a vůbec netušil, čeho je účasten. Bylo to pro něj už tak vzdálené, že nechápal, co to je. To je dost hrozné. Přitom česká a slovenská poezie je překrásná, v Evropě naprosto jedinečná a celosvětově významná.
Snažíme se dát dohromady pilotní díl, jakési road movie, kde jede Gabriela Vránová ze svého rodiště na Slovensku přes Moravu, jižní Čechy až do Prahy a na té cestě jakoby potkává básníky Františka Hrubína, Jaroslava Seiferta, Milana Rufuse a další a další. Vždy k tomu pomůže host, který je nějak s autorem spojen. Snažíme se ukazovat, že poezie může být zpívaná, kreslená v obrazech, tančená.
Snažíme se poezii vizualizovat, abychom nepopisovali, abychom nedělali „umění“. Jak říkal Dušan Klein: „Natočíte jedoucí lokomotivu, ze které dýmá kouř, hezky to zamlžíte a dáte k tomu hudbu a máte hotový film.“ Třeba nemám rád, když zpomalíš záběry lidí chodících na náměstí a někdo pod to recituje: „Ten čas, ten čas…“. Nebo uschlá podzimní větev, do toho trošku mlhy a vibrato recitátora. Říkám tomu fráze. Prostě takhle ne.
Lze vůbec poezie dělat moderně? Nebo k ní tato klišé patří?
My se o to pokoušíme. Netvrdím, že se nám to podaří. Možná si nameleme pusu, ale chceme to zkusit. Vzniká to ve vlastní produkci a pilotní díl by měl teď vyjít na DVD, jmenovat se to bude Království poezie. Pořad bude mít hodinu a pak je námět na mnohadílný seriál, který by se monotematicky věnoval jednotlivým autorům.
Když mluvíš o mamince, často jí říkáš Gábi Vránová. Jak vlastně oslovuješ maminku?
Normálně jí říkám mámo. Často jsou lidé hákliví na vztah matka - syn. Takže jsem třeba alergický na to, když se mě lidé ptají, co tam zase bude hrát maminka (přitom mi v mnoha filmech vůbec nehraje). Nebo někde zarecituje čtyři verše nebo přečte krátký komentář a hned je to ten dokument s maminkou.
Snažím se nás proto profesně oddělit, jak mě to učil Boris Rösner. Jsme prostě dva profíci. Boris říkal, že vztahy, milenecké, rodinné, jakékoliv, do práce nepatří, protože to je ke škodě věci. Takže proto, aby tam nebyl nános toho „syn – maminka“, mluvím o ní jako paní herečce, a to s velkým „P“.
Vlastně se celý život zbavuješ Honzíka z Arabely a toho, že jsi syn Gabriely Vránové?
Je to pravda. Jsem ale šťasten, že jsem měl a mám takové rodiče a strýce (herce Jaroslava Kepku). Vůbec bych neměnil. Je to obrovská profesní výhoda, protože jsem se od mala setkával díky mámě a strejdovi s takovými lidmi, jako byl třeba pan Brodský nebo Menšík, protože k nám jezdili na chalupu. Jenže to má i obrovskou nevýhodu. Všichni vás srovnávají: „Recitoval hezky, ale to víte, maminka to není.“ A také si všichni myslí, že jsem to měl díky mamince hrozně jednoduché. Není to tak, ale lidem, kteří nechtějí slyšet, to nevysvětlíš.
Tvým asi největším filmovým snem je natočit western?
To jsi mě tedy dostal. No, byl by to asi western …
Proč zrovna western? Prý jsi někde řekl, že western je nad ostatními filmovými žánry?
Ano, a za to mě málem vyhodili z FAMU …, western je prostě považován za trošku komerční žánr. Nechtěl bych ovšem točit parodii. Všichni si myslí, že chci natočit limonádníka. To ne. Chtěl bych natočit třeba komorní, ale westernový příběh.
Co tě teď čeká? Stavíš se někde v hospůdce na panáka?
Půjdu domů, dám si něco dobrého a půjdu spát. Do hospůdky už nepůjdu, protože brzo vstávám, a to by špatně dopadlo. Jinak mě čeká moc hezká práce, pro Český rozhlas budu režírovat detektivky mého profesora Dušana Kleina. Jmenovat se to bude Hříchy pro posluchače rozhlasu, vysílat to bude Český rozhlas Praha. Myslím, že posluchači se mají na co těšit.
(redakčně kráceno)