Státní cenu za překladatelskou činnost letos obdržel Miroslav Jindra za přebásnění sbírky kanadského písničkáře Leonard Cohena Kniha toužení. Ocenění se však netýká jen této knihy, ale také pětapadesáti let, během kterých přeložil více než padesát britských a amerických titulů, hlavně románů, ale i moderní poezie, mezi nimiž nechybí i překlad další Cohenovy knihy Květiny pro Hitlera či romány Josepha Hellera nebo Johna Updika a mnoha dalších. O Knize toužení a Leonardu Cohenovi hovořil anglista a překladatel Miroslav Jindra v rubrice Studia 6 Profil z 20. října s moderátorkou Danielou Písařovicovou.
„Leonard Cohen je opravdu noblesní,“ říká překladatel Miroslav Jindra
Překládáte už 55 let. Nepřekvapilo vás, že jste cenu dostal až za Knihu toužení, která vyšla loni?
Ano, vyšla loni a překládal jsem ji přes rok. Cenu dostávám ovšem i v souvislosti s celoživotním překladatelským dílem. Mohu-li to tak nazvat.
Jak se vám překládal Leonard Cohen? Je to překladatelský oříšek?
Je to překladatelský oříšek hlavně u těch básní, které jsou formálně organizované. Většina básní v knize je psána volným veršem, ale je tam asi na čtyřicet básní, které jsou více či méně přísně organizované. To znamená rýmované, metricky určené apod.
Jsou v Cohenovi slova, která třeba v češtině nemají vůbec význam?
To samozřejmě jsou. V angličtině vůbec získávají slova význam pouze v kontextu.
Mohl byste stručně vysvětlit, jaký je rozdíl mezi přebásňováním a překladem? Určitě je něco jiného přeložit prózu a něco jiného básně, které musíte přebásnit, aby se rýmovaly…
Ty formální, ale i u básní psaných volným veršem je přece jenom problém trochu jinde než u prózy, protože i u volného verše jsou určité formální nároky.
V Knize toužení jsou básně, písně, vtipné glosy, obrázky…
Jsou tam texty, které Cohen posléze zhudebnil. Pravděpodobně se mohlo stát, že hudební nápad byl první a k tomu přišel text. Já si myslím, že nejdřív spíš napsal texty a pak je zhudebňoval. Velmi často se pak báseň musela do hudební podoby, melodie přizpůsobit. Knížku si Leonard Cohen také sám výtvarně vybavil.
Toto není první Cohenova kniha, kterou jste překládal?
Překládal jsem jeho sbírku Květiny pro Hitlera už z roku 1964, u nás vyšla v roce 2004 ke Cohenovým sedmdesátinám.
Dají se ty dvě knihy srovnávat?
Svým způsobem ano, svým způsobem ne. Myslím si, že kniha z roku 1964 (nejsou v ní jen básně, je tam i jednoaktová divadelní hra) je poznamenána tím, co Cohen u sebe v té době řešil. To znamená vztah k druhé světové válce, židovství, holocaustu apod. Kniha toužení je sice také velmi různorodý soubor, ale tyto motivy tam nejsou.
Leonard Cohen psal tuto knihu v zenbuddhistickém klášteře?
Zčásti pravděpodobně ano. Jde ale o soubor věcí, z nichž některé jsou už velmi staré. Cohen byl v klášteře pět let v 90. letech, ale říct, že by kniha byla nějak přímo poznamenána tímto pobytem, to bychom asi přeháněli. Samozřejmě byl v klášteře z určitých důvodů, které asi ví jen on sám. Myslím ale, že kniha má širší záběr.
Leonard Cohen vystoupil se svými písněmi dvakrát v Praze (vloni v září a letos v srpnu). Byl jste se podívat?
Byl jsem na obou koncertech a stejně jako většina ostatních jsem byl opravdu okouzlen, protože on dokáže vytvořit úžasnou atmosféru, je opravdu noblesní a je to prostě zážitek, na který se nezapomíná.
Setkali jste se spolu?
Bohužel ne, protože má šňůru tak nabitou, že se nesetkává s lidmi nebo nedělá autogramiády.
Rád byste se s ním poznal?
Samozřejmě je velmi příjemné setkat se s autorem, kterého překládáte.
(redakčně kráceno)