„Nejsme bezvládné loutky v rukou osudu,“ říká Miroslav Singer

Česká národní banka minulý týden snížila základní sazbu na nejnižší úroveň v historii. Tento týden mezinárodní ratingová agentura Standard & Poor's potvrdila rating České republiky na stupni A. To znamená, že země je schopna se vypořádat s riziky. A do třetice vláda projednávala, kdy v České republice přijmeme euro, nakonec žádný termín nestanovila. Hostem Interview ČT24 z 21. prosince byl viceguvernér České národní banky Miroslav Singer. Ptal se František Lutonský.

Co říkáte hodnocení Standard & Poor's?
Není pro mě nijak překvapivé, pozice země se v tuto chvíli nijak výrazně nezměnila. Takže zpráva je při zachování hodnocení v podstatě neutrální.

Co by se dělo, kdyby se rating snížil?
V prvé řadě by stouply nároky na to, jak by musely být úročeny české dluhopisy, aby se prodaly. Teď jsme trošičku debatovali s našimi obchodníky. Dá se tak odhadnout, že řádově každé snížení o ten dílek v naší poloze by podle analogií znamenalo zdražení řádově o 20 „basic points“, tedy o pětinu procenta.

Interview ČT24

Takže velká nedůvěra vůbec v českou ekonomiku jako takovou?
To by byla. Když vám nevěří, musíte si půjčovat za víc nebo vám v krajním případě už nikdo půjčit nechce. Tak daleko samozřejmě nejsme.

Shodou okolností dnes vláda projednávala nová pravidla pro regulaci ratingových agentur v České republice. Co je tam nového?
Skoro všechno, když to řeknu velmi jednoduše. To, co vláda projednávala, je de facto transpozice toho, co bylo rozhodnuto na úrovni Evropské unie. Předtím v zásadě žádná velká regulace ratingových agentur nebyla. Takže když říkám skoro všechno, je to skutečně tak už proto, že ratingové agentury jsou v tuto chvíli regulovány a dohlíženy na úrovni každé země Evropské unie.

Proč je něco takového potřeba?
Nebyli jsme z toho úplně nadšeni. K tomu rozhodnutí došlo proto, že ratingové agentury jsou vnímány jako jeden z viníků finanční krize, protože hodnotili jako velmi kvalitní řadu cenných papírů nebo aktiv, jejichž hodnota pak dramaticky klesla. Otázka je, je-li to proto, že ta aktiva byla nekvalitní, nebo proto, že vyschla likvidita. To je jedna z těch otázek, kvůli kterým jsme nebyli žádní horliví zastánci regulace ratingových agentur. Myslím, že v Evropě jsme byli v podstatě jediní.

Co bude znamenat změna pravidel v praxi? Že už by ratingové agentury neměly být do budoucna spoluviníky nějakých podobných krizí?
Určitě je to zamýšlený cíl. Myslím, že za tím velmi rychle přijatým opatření byla víc než nějaký skutečně racionální kalkul těch problémů prostá touha ukázat daňovým poplatníkům, jejichž prostředky šly do záchrany mnoha evropských bank, že se děje nějaká akce.
To nařízení je i z praktického hlediska poměrně nešťastně právně i věcně formulované. Jeho cílem je dosáhnout asi tří věcí. Řešit konflikt zájmů, dosáhnout určité míry transparence a zajistit určitou odbornost toho, jak jsou ratingy vytvářeny.
V oblasti konfliktu zájmu se nijak daleko jít nedá, pakliže je rating stále regulační součástí a pakliže ho stále platí ten, který je hodnocen, což se nezměnilo. Omezuje se sice nějaká další činnost, kterou ratingové agentury můžou dělat, ale elementární konflikt zájmu moc řešen není.
Transparence by asi přišla i tak. Tedy zveřejňování metodik nebo způsobu, jakým se ratingy vytvářejí. A co se týče odbornosti, nejsem osobně přesvědčen, že ratingový agentury to dělaly neodborně. Ale jsou nějaké principy rotace, což neuškodí. Je to trošku jako se zlomenou nohou – neuškodí to, ale stav se nijak výrazně nezlepší.

Vy byste nepřipojil svůj podpis pod větu, že se ratingové agentury podílely na krizi?
Mezi podílením a způsobením je ohromný rozdíl. Přiznám se, že považuju zdůvodňování hlavně bankéřů, že něco zvoraly ratingové agentury, za velmi pochybné.
Rozumím tomu, že ratingové agentury můžou zmást nějakého koncového spotřebitele nebo norskou vesničku, která si nakoupila dluhopisy, které pak nemohla prodat. Moc ale nevěřím tomu, že bankéř neví, o čem je rating a ratingová agentura. Koneckonců v ratingových agenturách jsou na stejných pozicích lidé hůře placeni než v bankách. Takže by ti bankéři mohli vědět, co je rating i jaké má nedostatky. A jestli tvrdí, že se nechali zmást někým, kdo tu službu konal, moc tomu nevěřím.

Minulý týden jste snížili úroky až na historicky nejnižší sazbu. Zkuste několika větami zhodnotit stav české ekonomiky na konci roku 2009?
Česká ekonomika buď vychází z recese, nebo minimálně zastavila svůj sestup. To se děje v podmínkách, kdy se překvapivě dobře vyvíjí její vnější toky, běžný účet nebo zahraniční obchod. Překvapivě proto, že jsme malá otevřená výrobní exportní ekonomika, která by teoreticky měla být krizí zasažena víc, než se zdá, že je.
V tuto chvíli budoucnost závisí kruciálně na tom, jak se budou vyvíjet ekonomiky našich největších obchodních partnerů, samozřejmě především vyspělých zemí západní Evropy.

Jaká jsou rizika oživení evropských ekonomik, potažmo české, protože asi pojedeme ve vleku?
Spíš se bavíme o tom, jak silné to oživení bude, růsty asi budou mít pozitivní číslo. Koneckonců po tom pádu na tom není nic tak extrémně povzbudivého. Teď se bavíme o tom, jestli ty růsty budou pomalé a jak. To je pro nás ústřední otázka.
Neřídíme se příliš vývojem české ekonomiky, nás zajímá vývoj cen. A na cenové úrovni v okamžiku, kdy kapacity nejsou využity, se nedá čekat nějaké dramatické proinflační překvapení v horizontu, ve kterém ovlivňujeme vývoj úrokovými sazbami.

Nebude nás brzdit, že nemáme euro?
To nás brzdit nebude. V kratším období nás může brzdit vývoj kurzu, může posilovat nebo oslabovat. Samotný fakt eura nás ale příliš ovlivňovat nebude, ten ovlivňuje ekonomiku spíš v dlouhém období.

Když jste popisoval ekonomickou situaci, nedávno jste to v jednom rozhovoru přirovnával k tomu, že jedeme po hrbolatém dně?
To je výrok, abych řekl pravdu, ministerského předsedy ještě z doby, kdy byl šéfem statistického úřadu. Mně se to přirovnání hodně líbí.

Když se podíváte, kolik peněz státy nalily do ekonomik, nedočkáme se naopak spíš dalších krachů států?
Po celý tenhle rok se trošku ignoroval fakt, že některé státy prostě začínají mít a nutně musí mít ve způsobu, jakým se zadlužují, a vzhledem k tomu, jaký dluh už mají, problém svůj dluh prodat, neboli schopné se financovat.
To mimochodem platí o zemích, které mají euro, jako je Řecko, i o zemích, které ho nemají, jako byli Maďaři. Ale ti svým způsobem teď trhy přesvědčili podstatně lépe než Řekové.

Když se podíváme na tempo zadlužování České republiky, nenastoupili jsme v tuhle chvíli na nějakou sestupnou cestu k něčemu, co by mohlo vyvrcholit něčím podobným, jako je Řecko, Maďarsko?
Ratingové agentury budou vývoj sledovat. Nejsou to takoví ignoranti, aby si nevšimli, že budeme mít volby, a budou čekat, jaký bude po volbách program. A samozřejmě pokud se nebudeme chovat rozumně, tak si toho všimnou.
V tuto chvíli náš deficit vnímají jako primárně dočasný, spíše způsobený tím propadem, což ale neodpovídá úplně pravdě. Ten deficit je z větší části způsobený změnami zákonů nebo diskrétními rozhodnutími, nikoliv tolik krizí. A to, jestli se vrátíme k nějakému rozumnějšímu fiskálnímu hospodaření, nebo ne, je klíčová otázka, která v budoucnu rozhodne.

Když bude deficit veřejných financí někde kolem 5, 6 procent HDP, jak dlouho se to dá ustát?
Moc dlouho se to ustát nedá. Je překvapivé, že většina zemí, která se ocitla v nějakých krizích schopnosti se financovat, nemusela mít v posledních letech tak vysokou zadluženost. Prostě když trh usoudí, že trend je setrvalý, zajímá ho víc míra trendu. Mimochodem tak je to správně.
Často se bavíme o tom, jak fungují spořádané skandinávské hodně sociální ekonomiky. Ale tam si to taky zažili. Třeba Fini měli v roce 1989 asi 16 procent dluhu vůči HDP, to je úžasné číslo. V roce 1994 už měli 67 procent a museli se sebou něco dělat. Tak to sráželi a za 13 let to srazili na nějakých 35 procent vůči HDP.
Takže dluhy se vždycky velmi dobře dělají, dokud nám všichni půjčují, a pak se velmi obtížně splácí, když už nám všichni půjčovat nechtějí.

Jak dlouho toto tempo může ekonomika českého typu ustát?
To vám nikdo neřekne. Může to ustát do té chvíle, než trhy usoudí, že je tu založený nějaký trend, který je věčný. Nakonec je to o konkrétních subjektech, které státní cenný papír kupují a státu půjčují. A okamžik, kdy usoudí, že to tak dál nejde, se nedá stanovit, protože závisí i na tom, jak moc jsou ti lidé citliví, jestli mají alternativu.
V tuto chvíli budou trhy spíše citlivější. Relativně jisté totiž je, že svět neporoste tak rychle jako před krizí. To by pak nebyla krize. Svět bude vypadat jinak a poroste pomaleji. To znamená, že nám a všem ostatním zemím porostou pomaleji rozpočtové příjmy. Řada zemí se teď přitom hodně sanuje přes deficity rozpočtů. Takže na trhu bude velká nabídka dluhopisů, budou nižší tendence k růstu příjmové báze zemí. To znamená, že trhy budou spíš nervóznější a budou si mít z čeho vybrat. Tak se může stát, že ztráta důvěry může přijít dřív.

Jako Česká národní banka prognózujete deficit veřejných financí v roce 2012 5,5 procenta. Jak to vysvětlujete?
Rozpočet na příští rok v tuto chvíli sanujeme dílem na úkor rezerv, dílem na úkor jednorázových opatření. Na konci příštího roku vypadnou jednorázová opatření, takže efekt předpokládaného lepšího růstu tím bude okamžitě smazán. Rozpočet se tak ocitne už za opětovného dlouhodobého růstu vlastně zase v deficitu kolem 5 procent. A to je ten problém. Jestli to nezměníme, trhy prostě budou muset začít nervóznět.

To se dá interpretovat tak, že bude mnohem hůř.
Nemusí, není to dáno. Přece nejsme bezvládné loutky v rukou osudu.

Evropská unie nám doporučila, abychom snížili deficit pod 3 procenta HDP v roce 2013. Rok předtím budeme mít deficit 5,5. To se trochu tluče?
Toto doporučení je dost striktní v tom, že nedostaneme-li se na tuto trajektorii, může se nám stát, že nebudeme mít přístup k prostředkům z Unie, což naší situaci v nejbližší době nezlepší. Takže to je silné doporučení.

Ministr Janota říkal, že v této politické konstelaci nemá skoro žádné ambice. Kdybychom ho vzali za slovo, to asi není dobrá zpráva?
Myslím, žeministr Janota hovoří o období do voleb. A každé volby nemusí dopadnout tak, že trvá rok, než se povede sestavit vládu, která potom má svým způsobem omezený mandát nebo složitou koalici a je slabá. Je prostě otázka, jak dopadnou volby.

Eduard Janota naznačuje, že by mohl v rámci úspor připravit třeba snížení státního příspěvku v oblasti stavebního spoření, mohl by zvýšit dolní sazbu DPH, zvýšit daň z nemovitosti. Chcete to opatřit nějakým komentářem? Je něco, s čím nesouhlasíte?
Ne úplně rádi se mícháme do toho, abychom říkali vládám, co mají činit, kromě toho, že jim říkáme, že by měly snížit deficit státního rozpočtu.
Ale u stavebního spoření musím říct, že náš názor i naše doporučení jsou konzistentní a do značné míry marně jdou na vládu tímto směrem už celá léta. Stavební spoření totiž v současnosti poměrně razantně deformuje trh se spořícími produkty. Náklady na něj jsou neobvyklé, když to řeknu zdvořile. V evropském měřítku je u nás dnes příspěvek vyšší než v Německu. Nejsme přitom země, která je bohatší než Německo nebo Rakousko.

Když jsme tady částečně předpovídali budoucnost, jsou sektory, které krizi ještě teprve pocítí? Třeba bankovní sektor.
Český bankovní sektor pocítí nějaký tlak na oprávkách, ten už koneckonců pociťuje. Ale jinak musíme generovat naprosto šíleně extrémní scénáře, abychom viděli nějaký větší vliv na náš bankovní sektor. Je to do značné míry dáno tím, že neměl ty jednorázové odpisy, neměl investováno v takzvaných toxických aktivech. A i jeho dnešní schopnost generovat zisk na tom tradičním modelu bankovnictví je velmi slušná. Zatím prostě nemáme žádné věcné důvody k obavám.

Takže lidé se nemusí bát, že pokud přijde ještě horší situace, než byla, některé menší banky by to nemusely ustát?
Nemáme žádný důvod se něčeho takového obávat. Ono taky naše bankovnictví není neatraktivní. Když je tady něco na prodej, většinou se to prodá, protože jsme stále vnímáni jako země, kde má tradiční bankovní sektor prostor k růstu, což v Evropě zdaleka není pravidlo. To znamená, že zájemci o vstup do českého finančního sektoru existují.
V současnosti jsme z hlediska vyspělých zemí ve výjimečné situaci jednoho z mála států, který takové problémy nemá a ani do budoucna se jich nijak zvlášť obávat nemusí. To neznamená, že nikdy nic nezavřeme, ale s největší pravděpodobností to nebude mít nic společného s touto krizí.

Poslední téma. Vláda dnes na návrh ministerstva financí a České národní banky nestanovila datum přijetí eura. To v téhle situaci asi není překvapivá zpráva?
Naše rozpočtová situace není taková, abychom mohli s vážnou tváří stanovovat datum přijetí eura.

Jak dlouho to ještě takhle potrvá, protože před branami eurozóny stojíme už poměrně dlouho?
Na vstup do eurozóny si potřebujeme dát rozpočet do pořádku. Dokud nebudeme mít rozpočet v pořádku, nemá cenu se o euru bavit. A pokud se ptáte mě, kdy bychom si měli dát rozpočet do pořádku, říkám co nejdřív. Zítra.

S ohledem na to, jaké problémy v tuto chvíli má eurozóna a evropské ekonomiky vůbec, není čas na to upravit kritéria pro vstup do eurozóny?
Kritéria pro vstup do eurozóny jsou zakotvena v základních smlouvách Evropský unie a prostě není ochota je upravovat, to by s tím musely všechny státy souhlasit. Právně by to znamenalo otevření nového problému totálního konsensu v Evropské unii.
My jsme říkali poměrně hlasitě v době, kdy to nebylo populární, že ta kritéria jsou nešťastná. Ale právě proto, že jsme to říkali tak dlouhou dobu, nevidím žádný prostor pro jejich renegociaci. Zažili jsme si to.

Ale ještě před tím, než přišla krize, některé státy kritéria porušovaly?
Jedna věc je porušovat pravidla klubu, jehož jste členem, a druhá věc je porušovat pravidla pro vstup do toho klubu. Nakonec ona to zase taková selanka není, když se podíváte na to, co se reálně děje a čemu jsou vystaveny země, které si teď musí dávat rozpočty do kupy bez ohledu na to, jestli jsou v euru, nebo nejsou. Z tohoto hlediska je to dost fuk.
Řeknu to jinak: dobrá rozpočtová politika je hodnotou, která nezávisí na tom, jestli jste, nebo nejste členem eurozóny.

(redakčně kráceno)

Vydáno pod