22. prosince oslavila 60. narozeniny legenda československého a českého hokeje, trojnásobný světový šampion, účastník olympijských medailových klání, jedno z nejlepších pravých křídel 70. let, člen mezinárodní hokejové Síně slávy, člen Klubu hokejových střelců deníku Sport se 498 brankami v lize a reprezentaci (343/155), nynější trenér a velký pardubický patriot, Vladimír Martinec. V den jeho narozenin ho v pořadu Interview ČT24 přivítal František Lutonský.
„Rok 1976 byl hokejový vrchol,“ říká Vladimír Martinec
Jak oslavíte narozeniny?
Myslím, že už není tolik co oslavovat. Oslavil jsem padesátiny, tak to byla oslava, ale tentokrát to bude podstatně skromnější. Bude to víceméně v rodinném kruhu a pár přátel na zimáku.
Dokážete si dnes představit život bez hokeje?
Těžko, v 15 letech jsem přišel do Pardubic a od té doby se víceméně stále zabývám hokejem. V Pardubicích jsem začal hrát v roce 1965 a hrál jsem tam až do roku 81. V národním mančaftu jsem byl od roku 1969 do 1981. Pak jsem ještě hrál 4 roky v Německu. A protože v průběhu doby, kdy jsem hrál, jsem vystudoval a získal trenérskou licenci na Fakultě tělesné výchovy a sportu, začal jsem se věnovat trénování. A tomu se věnuji s menšími či většími přestávkami až doteď.
Předpokládám, že hokej si ještě pořád zahrajete?
Máme skupinku „veteránů“, s kterými si děláme trošku žízeň. Takže se jdeme jednou za týden na hodinku sklouznout, pokud je prostor v hale, abychom si potom mohli dát jedno nebo dvě pivka a u toho zavzpomínali na to, jak jsme hráli, a samozřejmě se trošinku vyhecovali, protože ta dvě mužstva jsou stabilní a přece jenom je to trošku o prestiži.
Jestli se nemýlím, původně jste koketoval s fotbalem?
To už je hodně dávno. Pocházím z Lomnice nad Popelkou, kde všichni kluci hrají v létě fotbal a v zimě hokej. Takže jsem fotbal hrál, a to až do 17 let, kdy jsem měl zápas v Lomnici, kdy mě faulovali, a něco jsem řekl rozhodčímu. Tenkrát ještě nebyly karty, červené ani žluté, tak mě rozhodčí poslal hned svléknout. Dostal jsem pozvání na disciplinárku v Hradci Králové, kam už jsem nejel. A tím vlastně skončila moje fotbalová kariéra.
Pamatujete si na svůj první ligový zápas v hokeji?
První ligový zápas v hokeji za Pardubice byl v roce 1967. Měl jsem začít někdy na začátku září, ale udělal se mi na noze takový vřídek a doktor mi ho musel vyříznout. Tak jsem nemohl hrát a musel čekat 10 dní, než se to zatáhne. Pak byl můj první zápas proti Spartě v Pardubicích.
Legendární útok Martinec, Novák, Šťastný. Vlastně prakticky celou kariéru jste odehrál doma v Pardubicích. To už je dnes asi těžko představitelné?
Tenkrát hráči, kteří něco uměli, byli neprodejní a nemohli nikdy nikam přestoupit. Prostě začali v jednom klubu a v něm také končili. V nejvyšší soutěži přestupovali jen hráči na okraji, kteří nebyli v těch třech pětkách nebo ve třech útocích a dvou obranách. Tito hráči pak na tom byli kolikrát líp, protože za přestup dostali nějaké drobné peníze. A když takhle obešli pár klubů, byli na tom lépe než hráči, kteří zůstávali a byli věrni oddílu.
Vás to nikdy nikam jinam netáhlo?
Ani jsemo tom tolik nepřemýšlel, protože bylo dané dobou, že to nešlo. Jeden čas jsem koketoval trošku se Spartou, ale to bylo jenom chvilinku. Jinak jsem byl spokojený v Pardubicích a chtěl jsem tam hrát pořád, protože podmínky v extraligových klubech byly všude stejné. Jediná výjimka asi byla Dukla Jihlava, která měla podmínky lepší než normální extraligová mužstva.
Jestli se nemýlím, v zralejším hokejovém věku jste měl nějakou nabídku do zámoří?
To bylo na posledním mistrovství světa ve Švédsku ve Stockholmu. Už jsem byl skoro rozhodnutý, že půjdu s Ivanem Hlinkou do Vancouveru. Ale když jsem se vrátil z mistrovství světa, začal jsem sčítat výhody a nevýhody.
Přišel jsem na to, že tam jsou hráči stále na cestách, a já měl veliké obavy z cestování letadlem. Nevím proč. Snad to byla nějaká averze z toho, že u nás byla starší letadla, z kterých létaly plameny a bál jsem se, že to chytne a nikam nedoletí.
Navíc jsme tady museli splnit určité podmínky: muselo nám být 32 let, museli jsme mít odehráno asi 150 zápasů za národní mužstvo a titul mistr světa, pak se teprve dalo jít ven. A ve 32 letech jít do světa a vědět, že se vrátím až v dubnu nebo v květnu, kdy v Kanadě končí play off, se mi zdála hrozně dlouhá doba.
Před rokem vás deník Sport zařadil do týmu století. V první pětce jste měl pomyslně hrát s Haškem, Pospíšilem, Hlinkou, Jágrem a Suchým. Klapala by taková pětka?
S Ivanem Hlinkou jsem hrát nemohl. Zkusili jsme to jednou, kdy jsme hráli já, Ivan Hlinka a Buga Šťastný a, jak se říká, potkávali jsme se. Ivan jel dozadu a my dopředu. Takže tohle vůbec nefungovalo.
A když sledujete Jaromíra Jágra, s ním by vám to šlo? On je možná silovější hráč než vy.
Je vyšší určitě o takových 20 centimetrů, silnější je taky, nedá se oddělit od kotouče, ale oba jsme hráli pravé křídlo. Když jsem ho teď viděl hrát, snaží se tvořit hru, má nápady, dokáže přihrát, dokáže využít spoluhráče, kteří si tam najíždí. V tom jsem stejný typ jako on. A to také znamená, že na ledě už bychom si nevyhověli, už bychom nevěděli, kdo má tvořit hru. Začali bychom ji tvořit oba dva a to by nešlo dohromady.
V nejvyšší soutěži jste hrál skoro 540 zápasů, dal jste 343 gólů. Jako hráč jste se zúčastnil 11 šampionátů, třikrát olympijských her. Vybaví se vám vzpomínka na nějaký podnik, zápas, který byl pro vás v životě velmi důležitým?
Nejlepší hokejový rok naší generace byl rok 1976. Tehdy jsme začali olympiádou v Innsbrucku, kde jsme měli opravdu nakročeno k tomu získat olympijský titul. Bohužel tam ale byla chřipková epidemie. To jsme tehdy před olympiádou byli na soustředění v Nymburce a přišli s tím, že bychom se měli nechat očkovat proti chřipce. Všichni kromě mě a Bogase Šťastnýho se nechali naočkovat a dá se říct, že 90 procent z nich onemocnělo. Je fakt, že to mělo lehký průběh, ale ztratili jsme tím sílu a nedotáhli to do konce, i když jsme mohli. 6 minut před koncem jsme vedli proti Rusům o gól, to by nám stačilo. Ale pak nám rozhodčí vyloučil hráče, Rusové vyrovnali, pak jsme dostali ještě jednoho a skončili druzí.
Pak bylo mistrovství světa v Katovicích, které jsme suverénně vyhráli. Pomohlo tomu i to, že Poláci porazili v prvním zápase Rusy, což nám dalo takovou sílu, že jsme pak celým turnajem prošli úplně v pohodě. Osobně jsem byl vyhlášen nejlepším útočníkem turnaje, udělal jsem v 10 zápasech 20 kanadských bodů.
A třetím vrcholem byl Kanadský pohár, který byl ten rok srpen - září v Kanadě. Tam s námi moc nepočítali, a přesto se nám podařilo porazit Kanadu a dostali jsme se do finále, což bylo překvapení pro celý hokejový svět. Takže to byl rok, který je z pohledu mužstva v 70. letech velice úspěšný. Byl to takový vrchol.
Když se podíváme na 70. léta, československému hokeji se hodně dařilo. Sám máte tři zlaté, pět stříbrných a tři bronzové medaile ze světových šampionátů, bronz a stříbro z olympiád. Nebyla vlastně zlatá éra českého hokeje někdy jindy než před 11 lety v dobách Nagana?
Od roku 1997 po rok 2001 byly tři tituly za sebou (1999, 2000, 2001), před tím Nagano a před tím Vídeň. To je srovnatelné s érou v 70. letech. 70. léta totiž začala tím, že jsme vyhráli titul mistra Evropy ve Švýcarsku a pak už to následovalo přesně tak, jak jste říkal. Myslím, že to bylo srovnatelné. Akorát tady na konci 90. let kluci ještě udělali to zlaté Nagano. To bylo navíc.
Vy jste byl ale i u úspěchů následujících po Naganu, tentokrát jako asistent trenéra. Dá se to vůbec srovnat?
Přece jenom je rozdíl, v jaké roli na té střídačce jste. Když jsem hrál v 70. letech, byl jsem velice důležitou částí týmu, protože jsem hrál klíčové momenty, přesilovky, oslabení, s tím, že jsem patřil k lepším hráčům.
Kdežto v 90. letech jsem byl asistent. A asistent nemá až tolik zodpovědnosti, protože nemá hlavní slovo. To má vždycky hlavní trenér. Ten je rozhodující, ten je důležitý.
Evropská elita je, zdá se, úplně vyrovnaná. V „generálce“ na Vancouveru, Channel Cupu, jsme jednou vyhráli, dvakrát prohráli. Nakonec Češi skončili třetí ze čtyř. Ukázalo vám to něco s ohledem na budoucí olympiádu? Nebo jinak: jak to tipujete?
Těžko říct. Mužstva jsou vyrovnaná. Z těch šesti mančaftů (tedy my, Rusové, Švédi, Fini plus Kanada a Amerika) to může vyhrát kdokoliv, protože se sejdou nejlepší hráči světa.
Hrozně důležité v tom je, jak každý ví, hra brankáře. Vynikající gólmany máme, jde však o to, jestli budou mít vynikající formu. Na každého gólmana přijdou slabší chvilky, kdy se mu tolik nedaří, kdy nechytá tak dobře. To je rozhodující pro celý olympijský turnaj.
Jaromír Jágr znovu v roli spasitele. Bude to fungovat?
Nemám rád slova jako „spasitel“ a podobně. Jak jsem ho poznal, chce být platným členem týmu. Nechce, aby se o něm až tolik mluvilo, aby byl ten, na kterém to všechno stojí. Samozřejmě to je nejlepší hráč u nás a dovolím si tvrdit všech dob, ale asi by chtěl být taky chvilkami normálnější. Samozřejmě to každého těší, když se o něm mluví, ale možná by si chvilkami chtěl i odpočinout od novinářů a od toho tlaku, aby měl svůj klídek.
Zkuste říct nějakou ideální pětku, kterou byste poslal do Kanady?
To vám neřeknu, protože to není můj problém. To je problém někoho jiného a ten, ať se s tím popere. Já se na to můžu dívat jako fanoušek, a tak to budu hodnotit možná trošku jiným okem. Každý má na hokej svůj názor.
Nebudu proto říkat žádná jména, protože by to bylo mlácení prázdné slámy. Věřím, že trenéři vyberou ty nejlepší, s nejlepší formou, nejpracovitější a ty, kteří se jim budou nejvíc hodit do jejich systému, do jejich hry.
V tuto chvíli 25 let trénujete, byl jste aktivním hráčem, který dosáhl na mety, o kterých se spoustě hokejistů ani nesnilo. Změnil se za tu dobu v něčem váš pohled na hokej?
Ani bych neřekl. Myslím, že je stejný, pořád věřím v člověka a v to, že se ti kluci chtějí všichni dostat na nějakou úroveň, že chtějí hrát dobrý hokej, že se tím chtějí živit. Vždy si z kluků snažím vzít si to lepší nebo hrát na jejich lepší stranu.
Je mi i vytýkáno, že jsem měkký, že jsem na ně moc hodný, ale myslím, že to není pravda. Jenom neprojevuju tak emoce, jsem uzavřenější, klidnější. A taky, protože jsem to hrál, dokážu poznat, kdy kluci pracují naplno a kdy se jim nechce. A to je důležité.
(redakčně kráceno)