Česká novinářská obec ztratila jednoho ze svých doyenů a opravdovou legendu, ve věku 84 let zemřel Ivan Medek. Většina veřejnosti má Ivana Medka zafixovaného coby novináře z Hlasu Ameriky a jako kancléře prezidenta Václava Havla, jeho původní a celoživotní láskou ale byla vážná hudba. Stál například za zrozením Českého komorního orchestru, přispěl k vzniku Hudební mládeže. O Ivanu Medkovi jakožto nejen novináři v pořadu Před půlnocí z 6. ledna hovořil klavírní virtuos a jeho blízký přítel Ivan Moravec. Ptal se Jakub Železný.
„Ivan Medek měl kvalitu zpovědníka,“ říká Ivan Moravec
Co vás dva spojovalo? Oba máte iniciály I.M., ale to asi nebylo to hlavní?
Znám Ivana Medka od roku 1946, kdy jsem byl na konzervatoři. Od té doby mě stále sledoval v mých pokusech a úskalích, stejně jako já v jeho. V té době byl zaměstnancem České filharmonie, a jelikož nebyl zrovna v oblibě režimu, ředitel ho usadil ve sklepě. Ivan Medek měl vždy vynikající nápady, které se týkaly organizace hudebního života, takže vždy, když je přednesl, uběhl týden a někdo z vedení mu nařídil, že to tak musí udělat. Přitom to byl jeho nápad, ale on se vždy vzdal ovoce svého myšlení.
Nejširší veřejnost zná Ivana Medka jako politického novináře. Když to ale spočítáme, tu klasickou politickou novinařinu ve Vídni dělal vlastně jen pár let, přitom mnoho dlouhých desetiletí se točil kolem hudby. Víte, jak se k hudbě dostal?
Nevím to úplně přesně. Vím ale, a to je to nejpodstatnější, že pomohl Talichovi vytvořit jeden z nejnádhernějších českých souborů, Český komorní orchestr. Ten přitom v době, kdy jsem studoval, hrál na takové úrovni, že když jsem vedle toho slyšel Českou filharmonii s Rafaelem Kubelíkem, nejevila se mi to tak dobrá jako ten malý obdivuhodný orchestr.
Před půlnocí (zdroj: ČT24)
Otec Ivana Medka Rudolf Medek byl významný spisovatel takzvané legionářské literatury, jeho dědeček byl Antonín Slavíček, významný malíř, jeho bratr Mikuláš je dnes snad ještě oceňovanější malíř než jeho dědeček. Jak to, že se Ivan Medek začal zajímat spíše o noty než o psané slovo či paletu a štětec?
To nevím. Vím jen, že studoval na konzervatoři kompozici a že o svých kvalitách jako hudebníka se vždy vyjadřoval neobyčejně cynicky – že na to není. A vlastně od samého začátku, kdy se začal tvořit Český komorní orchestr, se stal jejich manažerem, udržovatelem a vlastně bojovníkem za ně.
Už jste naznačil, že byl velmi dobrý organizátor, dokonce jste použil slůvko „manažer“?
Jemu můžeme vděčit za to, že vybojoval kus života tomu malému orchestru. Proti Václavu Talichovi byly totiž námitky z vysokých míst. Například Zdeněk Nejedlý koukal, aby to všechno sprovodil ze světa. Myslím, že ten orchestr chvilku žil proto, že Ivan Medek určitým trikem způsobil, že ředitel konzervatoře dostal svolení nechat tento orchestr působit. Vlastně podvedl Zdeňka Nejedlého.
Tyto kousky mu v očích tehdy již etablovaného komunistického režimu asi příliš nepřidaly?
Vzpomínám, že Ivan Medek dostal v určité době svolení, že může připravovat průvodní slovo ke koncertům několika lidí. Mezi jinými jsem to byl také já, jezdili jsme například do Velichovek. Jeho úvodní slova byla vždy obdivuhodná, vždy tam řekl pár slov, která se lidem strašně líbila. Když mluvil o naději, lidé tomu rozuměli tak, že má naději, že režim padne.
Jinak typické pro Ivana bylo, tehdy byl zaměstnán ve filharmonii a my jsme odjížděli třeba ve tři odpoledne, že si radši vzal na celý den volno, aby mu nikdo nemohl vytknout, že pracovní doby využívá ke svým zájmům.
Podle jeho životopisu to vypadá, že v každém svém zaměstnání byl tenkrát jednou nohou venku, měl „sbaleno“ v obavách z vyhazovu. Ostatně z České filharmonie byl vyhozen opakovaně?
To ano. Ale všude dával nesmírně cenné ideje a například se skladatelem Kovaříčkem „porodil“ Hudební mládež, pomáhal Českému komornímu orchestru a také víceméně psychicky udržoval Talicha. Bylo pozoruhodné, že takový stařec dává tolik důvěry člověku, který byl vlastně strašně mladý – Ivanovi bylo dvacet dva, dvacet tři let.
Nevadilo Ivanu Medkovi, že byl jen manažerem, organizátorem? Neměl v pozdějších 50. letech, v 60. letech tendence zkoušet něco sám, dělat hudbu přímo?
Myslím, že ne. Ivan byl politik, zajímal se o historii a byl v tomto směru obrovsky vzdělaný. A samozřejmě miloval hudbu. Nakonec jeho poslední rok, kdy ležel v posteli, tak napravo byla televize, kde měl program Mezzo, kde šla klasická hudba od rána do večera. Myslím, že ho to živilo.
Zmínil jste velkou důvěru, kterou měl Václav Talich k Ivanu Medkovi. Talich ale nebyl jedinou osobností hudebního světa, která mu byla velice blízká. Tou další byl Karel Ančerl, s kterým si vyměňovali velmi osobní dopisy. V jednom se zmiňuje i o vás. Dokonce jste, když jste s Karlem Ančerlem hrál v Torontu, Ivanu Medkovi přivezl určitý vzkaz. Jak to tehdy bylo?
To si nevzpomínám. Byl jsem tam dvakrát. Tehdy měl Ančerl první den, kdy mohl něco jíst. Tak nás zavedl do místních lahůdek, kde se konečně po dlouhé nemoci (z koncentračního tábora si přivezl cirhózu jater) začal těšit ze života.
Ivan Medek se totiž v jednom ze svých dopisů Karlovi Ančerlovi zmiňuje, že jste mu právě popisoval, jak se mu daří v jeho zámořském exilu a že to vlastně nebylo nic moc. Jak si vysvětlujete, že tyto osobnosti měly k Ivanu Medkovi takovou důvěru?
Ivan Medek měl kvalitu zpovědníka, lidé mu rádi říkali i ty nejosobnější věci. A vzhledem k tomu, že to byl totálně pravdomluvný a přímý člověk, nedivím se tomu, že se mu lidé otevírali. U starého Talicha to pak bylo obzvláště podivuhodné, protože on ho měl skoro jako vnoučka.
Vlastně ve všem, co Ivan Medek dělal, byl nějaký politický podtext. To ale asi bylo těžké ve chvíli, kdy jeho politický podtext neladil s oficiální politickou linií?
On snášel ty žoužele naprosto neuvěřitelným způsobem. Když zase někde dostal na frak, když dostal nějaký vyhazov, byl s námi jako nejveselejší člověk. To si udržel do posledního léta svého života.
V roce 1968 chtěl Ivan Medek reformovat Československou stranu lidovou, což možná souviselo s jeho silnou vírou. Projevovala se, třeba i ve vašich rozhovorech, jeho celoživotní víra v boha?
Myslím, že ano. Myslím, že to byla jedna z jeho nejsilnějších kotev. Upřímně řečeno, jeho nejbližší a nejintimnější okruh byli kněží. On svou hlubokou příslušnost ke katolické církvi nikdy neproklamoval, ale bylo jasné, že je to hluboká víra.
Ivan Medek měl v 70. letech významné politické problémy, byl opět vyhozen z České filharmonie, a pak se dostal do disidentského kruhu kolem Václava Havla. Překvapilo vás to? Měli jste možnost v té době spolu komunikovat?
Ničemu jsem se nedivil. Bylo to vyústění jeho myšlení, jeho života. Konečně se projevil jako syn generála a vzal na sebe to trápení. A třeba o tom, že ho v určitý moment odvezli estébáci někam poblíž Lán, tam dostal kopačku do břicha a pak se plížil domů, hovořil se stoickým nadhledem. Prostě nikdy neplakal, nikdy si nestěžoval.
Mimochodem tuto příhodu popisuje neuvěřitelným způsobem ve své knize Děkuji, mám se dobře: „Po jednom z výslechů na StB mě večer se zavázanýma očima odvezli do lesa někde u Lán. Tam mě trošku praštili, až jsem ztratil vědomí, odjeli a nechali mě tam ležet.“
Ptal jste se někdy Ivana Medka, co je smyslem života? Bavili jste se o takovýchto věcech?
Bavili. Oba jsme měli rádi dílo Aldouse Huxleyho, zejména Šedou eminenci, kde otec Josef na konci svého života neustále opakuje jen: „Vydat počet.“ A to, že je nutno platit do posledního haléře, byla Ivanova životní filozofie.
To, že podepsal Chartu 77 mezi prvními vás asi nepřekvapilo. Konzultoval s vámi nebo s přáteli svou emigraci?
To si nevzpomínám, ale vím, že určitě bylo v zájmu režimu se ho zbavit. Stejně jako bylo v zájmu režimu se zbavit Solženicyna.
Měli jste možnost spolu komunikovat, když byl Ivan Medek ve svém slavném novinářském exilu ve Vídni?
Ne.
Jak jste vnímal, že v té době stal jednoznačně politickým novinářem, že je hudba, alespoň v tom, co viditelně dělal, pro něj na druhé koleji a že je pro obrovskou spoustu Čechů a Slováků v Hlase Ameriky tak strašně důležitý?
Bylo úplně jasné, že je to „highlight“ jeho života. Mohu říct takovou legrační historku: Ivan cestoval autem z Vídně domů a zastavil ho policista. Medek se zeptal, jestli něco udělal. A policista mu odpověděl: „Nezlobte se, pane Medek, já jsem s vámi chtěl chvilku mluvit.“ To jen dokazuje, kolik lidí vidělo v tom jeho hlášení naději.
Václav Neumann, tehdejší šéf České filharmonie, se pár týdnů před zhroucením režimu proti komunistickému režimu velice ostře postavil. Přesvědčil ho k tomu prý Ivan Medek. Bavili jste se spolu o tom?
Myslím, že mi to Ivan Medek řekl. A jelikož nikdy nelhal, totálně jsem mu věřil. Věřím, že to byla jeho akce, a ne Neumannova.
Bavili jste se spolu i o kauzách, které byly kolem České filharmonie po roce 1989. Mám na mysli například kauzu dirigenta Albrechta. Pokud se nemýlím, Ivan Medek nebyl jeho velký zastánce?
Nebyl. Jednou mi Ivan vykládal, že ho pan dirigent konečně pozval na nějakou večeři. Při této půldruhé hodiny dlouhé večeři pak mluvil hodinu a dvacet pět minut pouze dirigent Albrecht. Čili nepustil Medka vůbec ke slovu, což pro něj bylo typické.
Tehdy začal mít tento orchestr skutečně velkou smůlu, protože to stálé měnění dirigentů byl kus jeho těžkého osudu. Ze svého hlediska jen lituji, že se tam neudržel Jiří Bělohlávek (což byl také názor Ivana Medka), protože dnes ten orchestr vidí, jak vysoko se ten člověk dostal ve světovém uznání. Přitom Bělohlávkův styl práce je stále stejný – absolutně poctivý, dělnický postoj k dělání hudby.
Bavili jste se v posledních letech s Ivanem Medkem o politice? Jak predikoval další vývoj naší společnosti?
Myslím, že byl tak trochu pesimista. Říkal, že ty změny jistě ve společnosti nastanou, ale že to bude velice dlouho trvat a mluvil o generacích. Nerad jsem to od něj slyšel a trošku jsem mu odporoval, že je to tím, že mládež vidí takové příklady mizerných charakterů u našich politiků, lhaní, podvádění a využívání.
Ivan velmi často říkal, že největší malér naší společnosti je totální nevychovanost ve slovech, v citech atd. Musím říct, že Ivan nebyl velký optimista.
Bývalý prezident Václav Havel dnes řekl, že bychom si jako novináři měli vzít od Ivana Medka jedinou věc, a to je gentlemanství.
Co odkaz Ivana Medka? Co tady po něm zůstane?
Strašlivá lítost, že tady není dvacet takových Medků. Vím, že když odcházel z Hradu z pozice kancléře, že tam byly osoby, které velmi, velmi plakaly. On byl celým svým životem osoba, kterou lidé ctí a milují a litují toho, že už není.
Ivan Medek patřil k absolutní špičce svého oboru, koneckonců jako vy. Kde a kdy vás čeští hudbymilovní příznivci budou moci spatřit?
27. května budu mít svůj večer na Pražském jaru. Byl jsem teď poprvé v životě v Jeruzalémě na pozvání slavného klavíristy Murray Perahia, který se stal prezidentem nového hudebního centra. Jeden večer jsem tam hrál a další dva dny jsem tam poslouchal jejich mladé umělce, velmi nadané lidi. Celou dobu vedle mne seděl Perahia a divil jsem se, že je tak trpělivý – dvakrát tři hodiny nic neříká a nechá mne, abych do toho zasahoval.
Chodíte na koncerty svých kolegů? Když jsme u Izraelců, za pár týdnů tady bude hrát Chopina Daniel Barenboim. Půjdete se na něj podívat?
Půjdu, samozřejmě. Víte, znám práci svých kolegů a víceméně jsou i kolegové, od kterých se stále učím, například Christian Zimmermann. Také jsem vždy svým žákům doporučoval, aby poslouchali a uměli se z toho učit.
Kdybyste měl něco zahrát Ivanu Medkovi do novinářského nebe, jaká by to byla skladba? Víte, co měl rád?
Vím, myslím, že je to 2. věta z Mozartova koncertu A dur. Je to pravděpodobně jedna z nejkrásnějších skladeb. A Ivan řekl, že by si přál, aby tahle skladba zazněla na jeho pohřbu. Nevím, jestli se to stane.
(redakčně kráceno)
Vydáno pod