Třicetiletý architekt Adam Gebrian své zkušenosti načerpal u věhlasných architektů v Evropě i v Americe. Pracoval například v ateliéru Dominika Perraulta v Paříži, Maxwanu v Rotterdamu a díky Fulbrightově stipendiu i v Los Angeles na Southern Kalifornia Institute of Architecture, kde vypracoval tři projekty pro Bombaj, Dubaj a São Paulo. V současné době vede ateliér architektury na Technické univerzitě v Liberci. Též zpracoval urbanistický klastr pro Ostravu v rámci projektu Evropské hlavní město kultury v roce 2015. Adama Gebriana v pořadu Před půlnocí z 18. ledna přivítala Šárka Bednářová.
„Můj plán je dělat věci, které mají smysl,“ říká architekt Adam Gebrian
Je o vás známo, že jste nekonvenční muž, který chce bourat klišé, jít proti zaběhnutým představám. Říkáte tomu „clichebreaking“. Zkuste jmenovat nějaké zaběhnuté představy, které vám osobně vadí?
Ty se asi se budou týkat profese architekta. Myslím, že většina lidí pořádně netuší, k čemu architekt je a co dělá. Těch klišé je pak celá řada. Začíná to tím, že to je někdo, kdo je drahý, že to je úplná nástavba. Že je vlastně zbytečný, protože existuje mnoho profesních inženýrů a katalogových produktů, které je možné si objednat a je to mnohem výhodnější. Že to je umělec vysedávající po kavárnách, a když se mu káva otiskne na papír, je to ten nápad, který vyrobí. To všechno jsou brutální klišé, ve skutečnosti je to hodně naopak.
Na termín „clichebreaking“ jste přišel v Americe?
Je to formulace amerického teoretika Jeffa Kipnise, který říká, že to je jeden ze zásadních úkolů současné společnosti vůbec.
Podle mě je to skutečně pravda. Spoustu možných rozhodnutí se koná na základě neúplných informací, klišé nebo mýtů. A jsou to i rozhodnutí, která rozhodují o miliardách korun – třeba o trasování dálnic apod.
Před půlnocí (zdroj: ČT24)
Co všechno jste musel udělat pro to, abyste získal Fulbrightovo stipendium? To asi není úplně snadné.
Není. Mám k tomu ale takovou ironickou poznámku: Když dokážete najít kancelář Fulbrightovy nadace, tak už to stipendium získáte.
V zásadě je to několik kroků. Člověk musí vyplnit přihlášku, což je asi šedesát stránek dokumentů. Kdyby mi s tím nepomohla moje přítelkyně, nikdy bych to nevyplnil. To je ale asi ta ménědůležitá věc. Mnohem důležitější je, že tato nadace přiděluje svoji podporu lidem, jejichž činnost má dopad na okolí. Takže můžete mít nejlepší prospěch, fantastická doporučení, ale pokud by to stipendium mělo přispět k tomu, že se sami zlepšíte a nikdo jiný z toho nic nemá, je vám to k ničemu.
Čím jste přesvědčil?
Dávno předtím, než jsem žádal o stipendium, jsem publikoval nějaké články, dal dohromady sborník přednášek, snažil jsem se komentovat i kritizovat nějaké věci. Věci kolem mě mě zajímají a snažím se je nějakým způsobem měnit a něco s nimi dělat. Komise to pochopila a já si toho hrozně vážím.
Co vám pobyt v Americe dal?
Strašně moc. Kdyby se to mělo formulovat nějak jednoduše, bylo to rozšíření obzorů. Utvrzení v tom, že věci mohou být úplně jinak, než jsem si do té doby myslel, a ne všechno je samozřejmé, jak se to jeví na první pohled. A ten zásadní rozdíl je, že americké národní krédo je „risk je zisk“, a to české „kdo nic nedělá, nic nezkazí“.
Z Ameriky jste si mimochodem přivezl krásné tričko s podobiznou Baracka Obamy, které jste dost často nosil. Ještě ho nosíte?
Občas ho nosím. Přiznám se, že jsem velkou část pobytu v Americe sledoval televizi a sledoval jsem celou Obamovu předvolební kampaň včetně primárek. Bylo to úžasné. Atmosféra v zemi se dá těžko k něčemu přirovnat. Nezažil jsem 60. léta, ale takhle nějak si to představuji. Ten zlom od toho, kdy si lidé říkají, že je to taková hezká snaha bez naděje na úspěch, až po okamžik, kdy nevěří, že to může dopadnout špatně, a to vše během půl roku. To se nestává pokaždé.
Co osobně obdivujete na Obamovi?
Kdysi jsem ironicky řekl, že jeho kritika je, že je to inspirativní řečník, který nic nedokázal. To je něco, co je mi velmi blízké.
Idealismus se v současné době moc nenosí. Jakmile někdo něco řekne a opravdu má pocit, že věci mají být správné a vizionářské, vždy se objeví někdo s tím, že neví o tomhle, a hned to vypadá, že má víc informací, a to přitom nemusí být pravda.
U Obamy byl v průběhu jeho kampaně moment, kdy Obama řekl krédo, které skutečně zarezonovalo: To není o mě, to je o vás. Vy si rozhodujete o vlastní budoucnosti, tak si rozhodněte správně.
Myslíte si, že Obama už něco dokázal?
Není to jednoduché říct. To očekávání bylo mimořádně obrovské. A bylo by divné, kdyby se věci otočily během vteřiny. Ale už jenom to, že někdo ty problémy pojmenuje a řekne, že je třeba je řešit a že na to nasadí všechny síly, má velký význam a smysl.
Lze Obama srovnat s nějakým evropským, neřkuli českým politikem?
Nejsem expert na politiku a už vůbec ne na českou politiku, kterou moc nesleduji. To je frustrace mojí generace, která sleduje poltickou scénu v Česku, a říká si, že v téhle důležité a složité době přece musí být lidé, kteří mají nějaké představy o tom, jak bychom se měli chovat, co bychom měli dělat. Místo toho čteme články o tom, že má někdo špatně uvázanou kravatu a posunutý límeček. To jsou přitom informace, které nikoho nezajímají.
Proč se mladá generace nezajímá o politiku?
Je to taková trošku beznaděj, že se dají věci zlepšit. To se netýká jen politiky, týká se to ledasčeho a pramení to z pouhého pozorování věcí kolem nás. Typické pro Česko je, že jsme takoví improvizátoři, kteří jsou schopní se krátkodobě vzepnout, ale pak atmosféra zase opadne. Stejně funguju i já. Nedokážu dlouhodobě něco budovat a pořád jet jedním směrem. To je podle mě naprosto nezbytná vlastnost pro politiku, ale málokdo ji splňuje.
Na 11. bienále architektury v Benátkách jste vystavoval projekt pro Dubaj. Čeho se to týkalo?
Byl to společný studentský projekt čtyř lidí z druhého semestru v Americe. Byl to návrh nového města, který vycházel z premisy, že celek je důležitější než jednotlivé stavby. Ta základní myšlenka je asi takováto: Když postavíte tisíc ekologicky mimořádně soběstačných domů, ale budou ve špatných vztazích, vazbách, velkých vzdálenostech, je ekologičnost celku nulová. Ale když uděláte tisíc ekologicky nešetrných domů, ale velmi dobře je umístíte k sobě, je celek možná mnohem ekologičtější.
Právě v Dubaji byla nedávno otevřena nejvyšší budova světa Burdž Dubaj vysoká 828 metrů. Je to budoucnost architektury – stavět mrakodrapy?
Není. Mimochodem kolem Dubaje panuje neuvěřitelné množství klišé. Třeba jsme hovořili s jedním z developerů, kteří dávali Burdž Dubaj dohromady. On nám říkal, že na té věži prodělali asi miliardu dolarů. Když jsme se ho ptali, proč to tedy dělají. Řekl nám, že protože je to největší stavba světa, jsou tam neskutečné základy, neuvěřitelně tlusté zdi, takže tam ani tolik komerčních prostor k pronájmu nezbude. Jenže oni vlastní všechny domy kolem, které mají pět šest pater a jsou úplně standardní, a ty pronajímají za pětinásobek původního nájmu jenom proto, že mají výhled na tu věž.
To znamená, že pravidlem tohoto velkého developmentu je, že máte velké území a na některých jeho částech proděláte, abyste vydělal na jiných územích. V souhrnu je to větší výdělek, než když se snažíte vydělat na všech jednotlivých částech.
A co se týče mrakodrapů, tak ty mají jen samé nevýhody. Jsou drahé, mají mimořádně náročnou konstrukci, musí je vyrábět firmy ze zahraničí a nakonec nemohou být ani tak blízko u sebe z hlediska světla, akustiky atd.
Projekt, který jsme měli do Bombaje, dokazoval, že na čtyřech patrech dokážete dosáhnout mnohem větších populačních hustot než s mrakodrapy.
Zajímal jste se dost podrobně o satelitní městečka. Někde jsem četla i váš zajímavý výpočet – jak je to s tou hustotou?
To je další obrovské klišé. Netvrdím, že jsou satelitní městečka správné řešení, nejsou. Problém ale není v nízké populační hustotě, problém je v monofunkčnosti. V momentě, kdy máte celou sérii jen bydlení a všichni musí někam dojíždět za prací, do školy, na nákupy, máte problém. Neznamená to ale, že se nedá dosáhnout něčeho velmi podobného s relativně nízkou zástavbou s různými funkcemi.
Největší kritika satelitů je pak následující: Díky nízké populační hustotě, nemůže fungovat hromadná doprava (což je pravda). Automaticky se z toho pak vyvozuje, že lidé využívají více auta. Nicméně v Holandsku si udělali studii, která to nepotvrdila. Hromadná doprava sice nefunguje, ale lidé v satelitech nenajezdí o moc víc, než lidé, kteří žijí v centru města. Když se vám podaří rozmístit ty funkce, může to tak být.
Co byste doporučil tady v Česku?
Když se zeptáte 99 procent lidí, jaký je jejich sen, řeknou vám, že by chtěli dům se zahradou, odkud není daleko do přírody, ale zároveň jsou dostupné všechny výhody, které poskytuje město. Podle mě jsou tyto dvě věci zkombinovatelné dohromady. Je to náročné, není to žádná legrace, ale myslím, že to jde. Nikdy jsem se tomu nevěnoval, abych to dokázal, ale myslím si, že je to možné.
V těchto dnech jste v Ostravě, měl jste tady svoje prezentace, protože v rámci projektu Ostrava Evropské město kultury 2015 jste vypracoval jakýsi klastr, alespoň v urbanistickém slova smyslu. Klastr je pro mě pojem spíše z podnikové ekonomiky, co si pod tím mám představit?
Je to seskupení několika subjektů, které díky své vzájemné blízkosti vytvoří hodnotu vyšší než prostý součet jednotlivostí. Tento princip se dá aplikovat na ledasco a v architektuře se začíná objevovat posledních deset patnáct let. Jde o to, že neuděláte všechno jednou nebo dvěma budovami, ale vymyslíte skupinu, která se programově doplňuje a vyhovuje si. Pak můžete vytvořit velmi kvalitní prostředí.
Fungují takové klastry v zahraničí?
Fungují. Původní myšlenka je ekonomická – myšlenka speciálních ekonomických zón. Ale to, co dnes města dělají, se nemusí přímo jmenovat klastr, nemusí to být přesně vymezené. Dnes se města snaží koncentrovat své investice na jednotlivá, pečlivě vybraná místa. Ta místa mají určité charakteristiky a vytváří tak šanci pro to, aby tam vzniklo něco velmi hodnotného.
V Ostravě jste si vybral lokalitu Černé louky, prostory bývalého ostravského výstaviště s většinou prázdnými halami. Měly by tam vyrůst galerie, koncertní síň, loutkové divadlo. Je to chytré koncentrovat tolik kulturních institucí na jedno místo?
Umím si představit názory, které tvrdí, že je mnohem lepší jednotlivé věci rozmístit, a pokrýt tak větší území.
Myslím, že to není pravda. V mém případě to není integrace do jediné stavby nebo malého území, což by byla tragická chyba. Toto území má 14 hektarů. A další je, že ty stavby se používají ke zkvalitnění celého prostředí. A pokud dojde k vytvoření takhle velkého kvalitního prostředí, má to zásadní dopad na celé město.
Takže by to mohlo zapůsobit jako jakýsi spouštěč lavinových efektů?
To je největší ambice tohoto projektu.
Ve svém projektu mluvíte o jisté uměřenosti jako základním principu. Znamená to, že se nemáme těšit na dobrou architekturu?
Naopak. Díky tomuto principu se právě na dobrou architekturu těšit můžete. To je další z rozšířených klišé. Vysoké náklady nerovná se dobrá architektura. Většinou je to právě naopak.
Do připravované urbanistické soutěže jste pozvali špičkové světové architektonické kanceláře. Co od té soutěže čekáte?
Snažíme se je pozvat, je to teprve v procesu a nevíme, jestli se nám to podaří v takové míře, jakou jsme chtěli.
Ambicí je celá řada. Když to řeknu hodně natvrdo, v České republice neexistuje architektonická kancelář, která by měla zkušenost s realizací takovéto sestavy kulturních staveb. To neznamená, že to nedokážou, můžou to dokázat, ale bylo by dobré je konfrontovat s lidmi, kteří už tohle v životě dokázali.
Takže sáhnete spíše po světových architektech?
Vůbec. Budu jedním z jedenácti členů poroty, takže se nedá vůbec odhadovat, jak to dopadne. Troufám si tvrdit, že snaha poroty bude najít nejlepší řešení a je úplně jedno, kdo ho udělá.
V Ostravě máme poměrně nedávnou zkušenost s urbanistickou soutěží na území Karolina. Nakonec výsledky realizovány nebyly a vše dopadlo jinak. Jste si tedy jistí, že to nebude soutěž do šuplíku?
Nejsme, jistotu vám nedá nikdo. Někdo mi řekl, že minimalizace rizika je jediným skutečným rizikem. S tím souhlasím. Takže my můžeme dělat všechno proto, aby v šuplíku neskončila.
Jak by měli představitelé měst nakládat s městskými pozemky? Měli by je prodávat za každou cenu?
Přesně naopak, neprodávat za každou cenu. Samozřejmě města navyšovala svoje rozpočty prodejem pozemků, což je v nějaké omezené míře asi správné. Ale třeba bogotský starosta Enrique Peñalosa má takovou výbornou vizi, která říká, že když vám dojde zásoba rýže, tak ji začnete produkovat víc. Ale když vám dojdou pozemky, víc už jich nevyprodukujete.
Je to jednoduché. Jakmile se město zbaví pozemků, ztrácí vliv na to, co se na nich odehraje. Může hledat nějaké nástroje pomocí regulačních a územních plánů, ale ty jsou velice omezené. V momentě, kdy jste majitelem pozemku, můžete ho rozvinout správným způsobem. Na tom je zajímavá jedna věc: soukromý kapitál, snad s výjimkou New Yorku, v historii nevytvořil mimořádně kvalitní prostředí, ve kterém by se lidem dobře žilo. To dělá veřejný sektor, a ten se nesmí této odpovědnosti vzdát.
Své studenty vedete k tomu, aby součástí jejich profese bylo větší zaujetí pro věc, aby se do toho více angažovali. Velké zaujetí pro věc nechybělo třeba Janu Kaplickému, a nikam to nevedlo. Nemůže to být pro ty mladé demotivující?
Samozřejmě může. Je ale potřeba říct jednu věc. Jan Kaplický byl sice neuvěřitelně talentovaný a skvělý architekt a designér, ale přesně naopak byl úspěšný ve způsobu komunikace, sdělování svých myšlenek a přesvědčování ostatních. Můžete říkat, že máte pravdu, že je to krásné, ale pokud odmítáte slyšet názor jiných lidí a odmítáte s nimi spolupracovat, výsledky vašich snah jsou velmi omezené.
Líbila se vám Kaplického knihovna?
„Líbit“ je slovo, které se snažím v souvislosti s architekturou nepoužívat. Jinak ten návrh respektuji, není to úplně můj šálek kávy, ale je to kvalitní návrh.
Jaké jsou teď vůbec trendy v architektuře?
Trendy v architektuře jsou žádné trendy. Je celá řada pokusů, jakým způsobem se chovat. Ale když mají ty nejlepší architektonické kanceláře definovat svou práci, řeknou vám, že síla jejich kanceláře je v tom, že když si od nich někdo něco objedná, neví, co dostane.
Vaše další plány. Mnoho mladých lidí prchá z České republiky za lepším platem, většími možnostmi, příležitostmi. Vy takové plány nemáme?
Moje největší plány jsou dělat věci, které mají smysl. A úplně moje největší ambice je, aby důležitá rozhodnutí dělali kompetentní lidé.
(redakčně kráceno)