Novodobé olympijské hnutí zrozené z odkazu antického klání na konci 19. století prošlo během 20. století příznačně bouřlivým vývojem. Původně amatérské soupeření nejlepších sportovců se snahou o absolutní apolitičnost se postupně stalo politikem, závažím na misce diplomatických vah a bohužel také obětí terorismu. V současnosti se pak kromě o „apolitičnosti“ olympijského podniku hovoří i o příliš silném a nepřehlédnutelném navázaní velkého byznysu na sport jako takový. Resumé není jednoduché, z původního olympijského étosu nezbylo příliš, přesto olympiáda stále zůstává největším a rozhodně nejreprezentativnějším setkáním nejlepších sportovců celého světa.
Olympijské politické hry
Politika a olympijské hry, to bylo téma Historie.cs z 11. února pro historika Marka Waice (MW) z Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, historika Františka Koláře (FK) z Olympijského studijního centra a sportovního redaktora České televize Vladimíra Drbohlava (VD). Pořad moderoval publicista Vladimír Kučera.
Věra Čáslavská, olympijské hry v Mexiku a bouřlivé reakce československých, čerstvě okupovaných občanů. To je jeden z důkazů, že tvrzení, že politika do sportu nepatří, je poněkud liché a je to spíše fráze. Co tomu říkáte?
MW: Je to skutečně fráze. Politika je spjata se sportem a s olympijskými hrami od samého počátku jejich existence. A to už od antického Řecka, kde bych jejich význam nenazval přímo politický, ale řekněme symbolický. Tehdy olympijské hry vyjadřovaly výlučnost řecké kultury a oddělovaly antické Řecko od ostatního světa. A to je nepochybně také politikum.
FK: Sport je svérázné politikum. A hlavně v poslední době v souvislosti s moderní politikou se to projevuje stále více a častěji.
Zvláště my Češi jsme pak na sportu jako určitém fenoménu hodně závislí. A to od počátku moderního sportu, od počátku moderních olympijských her.
George Orwell říkal, že sport nahrazuje války, a mluvil o něm dost nechvalně?
VD: Možná bych to nehnal do úplného extrému, ale je pravda, že Orwell vycházel z určitého pohledu na společnost. Sport jako nezastupitelný fenomén 20. století prožil obrovskou explozi a v určitých dobách byl svými určitými politickými prvky vnímán v tomto duchu. Z rytířských her se stal synonymem převahy, nadvlády našeho zřízení, našich svalů.
Říká se, že první demonstrací jevu, o kterém jste mluvil, byly olympijské hry v Berlíně v roce 1936. Byly to první opravdu nacionalistické hry? V tom pravém slova smyslu?
FK: Tak, jak kladete otázku, myslím, že byly. Ale politika nebo nacionalismus a politické zájmy se projevily už na konci 19. století. Kongres pro amatérské otázky, který obnovil olympijské hry v roce 1894, se konal v Paříži. V té době bylo velké napětí mezi Francií a Německem, a když Pierre de Coubertin zval jednotlivé účastníky, kupodivu na Němce zapomněl. Ke spoluúčasti v Mezinárodním olympijském výboru (MOV) je pozval až příští rok.
Coubertin ovšem už reagoval předtím na to, když německá archeologická expedice vykopala Olympii. Tehdy se právě objevilo francouzsko-německé napětí. Coubertin řekl, že když Němci obnovili materiální krásu Olympie, proč by Francouzi neobnovili duchovní krásu olympijských her.
Tady zaznělo, že Čechů se nacionalizace sportu týkala od začátku. V čem to bylo?
MW: Oni si ji tam svým způsobem vnášejí a chápou sport jako cestu k národní emancipaci. Dlužno podotknout, že díky našemu zastoupení v MOV Jiřím Guthem od samého počátku a účasti na olympijských hrách byl sport jedinou oblastí, kde na vrcholné mezinárodní scéně vystupují Češi samostatně. V rámci Rakouska-Uherska totiž postrádali jakoukoli politickou autonomii.
VD: Tam byl ten klasický český lvíček. Ta cézura mezi rakouskou a českou výpravou ve Stockholmu v roce 1912. A potom Windischgrätz a Rakousko, které se snažilo národní účast maximálně zaměnit za účast státních celků. Česko a Finsko by tak byly postiženy.
FK: Upozornil bych na jednu věc. Jiří Guth se účastnil poprvé olympijského dění během prvních olympijských her v Athénách. Už tenkrát tam byl ceremoniál s vyhlašováním vítězů, vyvěšováním vlajek a hraním hymny. V době, kdy neexistovala televize a média byla omezena, ho to nadchlo a říkal si, že se o Češích ve světě vlastně neví. Takže když se vrátil a referoval o olympijských hrách, řekl krásnou větu (zazněla v časopise Sokol), že pro „Čechy není důležité zúčastnit se, ale zvítězit“, aby se o nich svět nějakým způsobem dozvěděl, aby se dozvěděl o jejich politických a státoprávních aspiracích.
O Češích jste říkali, že jsme byli jedni z těch, kteří začali s nacionalismem ve sportu, čili jistým kolektivním vystupováním. Jak se to měnilo obecně? To to bylo hned od začátku?
FK: Hned v Athénách v roce 1896se o tom vedly bouřlivé diskusena zasedání MOV.Vyhranila se dvě stanoviska. Jedno představoval zástupce Německa Willibald Gebhardt, který prosazoval, že všichni budou vystupovat za státy. Na druhé straně byl Guth, který pro vystupování za národy získal Coubertina a vlivného švédského člena Victora Balka. Takže když nakonec došlo k hlasování, Coubertin s Balkem převálcovali Gebhardta a do roku 1914 startovali sportovci za svůj národ.
Ale sociálně psychologicky to byly výjimky, když tam někdo šel spíš za sebe?
VD: Byla ještě olympiáda roku 1904 v Saint Louis. Taková velmi zvláštní výjimka, protože vzdálenost pochopitelně hodně limitovala účast z jiných kontinentů. Tehdy to v Americe byla spousta jednotlivých sportovců s naprosto jasnými a viditelnými kořeny, ať už se sami narodili v Evropě nebo ještě přebírali myšlení svých rodičů. Zajímavé je, jak dnes stoupá počet irských olympijských vítězů, když se zpětně převádějí ze Spojených států na Irsko. Takže tam to bylo takové hodně zvláštní, ale bylo to trošku náhražkové.
Potom přišel naštěstí Londýn 1908 a myslím i začátek moderního pojetí. Ovšem bylo to také hodně nacionalistické. Třeba to, co vznikalo na víceúčelovém stadionu mezi anglickými fanoušky při úspěších Američanů. Nebo konec maratonu – v okamžiku, kdy italský běžec Dorando Pietri padl, tak jenom aby nezvítězil další z „kovbojů“, v podstatě ho do cíle poponesli.
MW: V tomto kontextu je velmi zajímavá změna postoje české a také německé strany. Představitelé Československého olympijského výboru po vzniku samostatného Československa najednou trvali na státní reprezentaci a státním zastoupení (kvůli sudetským Němcům). A naopak sudetští Němci, kteří předtím trvali na státním stanovisku, taky otočili o 180 stupňů a prosazovali, speciálně v zimních sportech, v lyžování, jakousi reprezentaci sportovního svazu, ne státu.
FK: Jenže to už naráželo na Olympijskou chartu, kterou vytvořil kongres v roce 1914. Ta zrušila zastoupení národů a přijala pravidlo zastoupení státu.
Charta byla vytvořena až po konci první světové války a je zajímavé, že jedním ze spoluautorů byl náš v té době už Jiří Stanislav Guth-Jarkovský. Takže k státnímu zastoupení to směřovalo už od roku 1914. Nechci říct k soubojům států, protože souhrny olympijských medailí se začaly dělat až od 30. let.
Pak jsou tu ovšem zmiňované olympijské hry v Berlíně v roce 1936?
FK: Berlínu byly hry přiděleny už v roce 1931, před Hitlerem, a nebyl v tom spatřován žádný problém. To přišlo teprve s nástupem Hitlera a některými jeho kroky, jako byl třeba zákaz účasti židovských sportovců ve sportovních klubech atd.
Tady je ale docela zajímavé, že Hitler se původně na hry díval jako na něco naprosto nesmyslného a hloupého, že by s tím jeho Německo nemělo mít nic společného. Až Josef Goebbels ho přesvědčil, že to je výborná příležitost, jak znova získat světové renomé a respekt celého světa, že se tam Němci mohou předvést. Proto jsou to první hry, které staví gigantický olympijský stadion, které rozjíždějí propagandu se vším všudy, vymýšlejí štafetu s olympijským ohněm a spoustu dalších věcí, které mají na Berlín upozornit.
Byly to také první hry, které byly vysílány televizí…
VD: 162 km dosah od Berlína,a pokud se nemýlím, bylo to 138 hodin vysílání, na celý stadion pět kamer. Ale byl to zázrak, na tehdejší dobu absolutní.
MW: Nepřeceňoval bych politický vliv zdařilých berlínských her. Kdyby v Berlíně neproběhly olympijské hry, nemyslím, že by to nějak změnilo politiku appeasementu západních mocností. Samozřejmě, byl to vítaný příspěvek nacistické propagandě a zlepšení obrazu Německa vůči světové veřejnosti. Ale že by to mělo zásadní vliv na politické dějiny a další směřování Evropy směrem k druhé světové válce? O tom silně pochybuji.
Například svátek těla a tak, to pro německou pohanskou kulturu v té době mohlo mít jistý ideologický význam?
FK: To určitě. Musíme si ale uvědomit,že kult mládí, kult výkonu,adorace hrdinství,což bylo vlastnínacistické propagandě,jezároveň vlastní sportujako takovému.
My jsme patřili k těm, kteří navrhovali, že by se hry v Berlíně měly bojkotovat?
FK: Je skutečností, že v Evropě vznikaly výbory pro přeložení olympijských hernebo na ochranu olympijské myšlenky. Jeden z těchto výborůvznikl i u nás,v jeho čele stál tehdejší rektorAkademie výtvarných umění,sochař Jakub Obrovský, nositel bronzové medaileza sochařství z X. olympiády v Los Angeles v roce 1932. Práce tohoto výborubyla však spíš symbolická, protože MOV se nepohnul k tomu,aby nějakým zásadním způsobemzměnil rozhodnutía hry Berlínu odebral.
MW: Když jsme u sportu a politiky, Jakub Obrovský sice byl nadstranickou postavou a určitě uznávanou osobností, ale jinak nositeli protestů proti Berlínu byla československá politická levice včetně komunistů.
Stanovisko Československého olympijského výboru se pak odvíjelo od stanoviska MOV a také československé diplomacie. A ta rozhodně neměla zájem zhoršovat vztah s nacistickým Německem. To znamená, že na oficiální úrovni o nějakém bojkotu olympijských her v Berlíně nebyla řeč.
FK: S Berlínem se často zmiňuje finanční podpora nacistického režimu Pierru Coubertinovi. Ta věc se má asi tak, že Coubertin všechny své peníze a majetek prohýřil ve prospěch olympijských her a olympijského hnutí, takže žil ve velice bídném stavu. Jeho přátelé se proto obraceli na různé vlády a instituce. A tak jako mu dávala příspěvek československá vláda, dávala mu příspěvek i vláda nacistická. Pravda je, že nacistická vláda dala podstatně víc.
Pak přišla válka. Tradice za antiky byla, když byly olympijské hry, nemělo se válčit. V moderní době se to obrátilo. Když se válčilo, nebyly olympijské hry. Pak přišly hry v roce 1948. Pro nás byly politické zejména v tom, že utekla náčelnice Sokola Marie Provazníková.
Ovšem potom přišly hry v Helsinkách v roce 1952, které přinesly z toho velkého politického hlediska obrovský nástup Sovětského svazu, který byl na olympijských hrách poprvé. Byly to hry, kterým se říká první hry studené války?
MW: Mezinárodní olympijské hnutí mělo zájem na účasti sovětských sportovců, protože Sovětský svaz, byť totalitní režim, byl velmoc a sportovní velmoc. Povedlo se to až v Helsinkách. A teprve obrovský úspěch Sovětů, umístili se druzí za Američany, inspiroval Stalina na sklonku života k tezi, že úspěchy ve sportu dokazují přednosti politického systému. To znamená, že nejdřív byl úspěch, po kterém sport vstupuje do studené války.
VD: Navíc v Helsinkách byla skutečně velmi zajímavá atmosféra. Byl to i návrat poražených mocností z druhé světové války. Finové dokázali svým pojetím života do olympijské atmosféry vnést ohromný prvek lidskosti.
Pro nás to tam byla taková malá politika. Zátopek udělal tři zlaté, ale říká se, že tam málem nejel kvůli třídnímu původu Stanislava Jungwirtha?
FK: To je pravda. Emil Zátopek se postavil tenkrát velice tvrdě. Prvním letadlem neodletěl a řekl, že dokud nepřijede Standa Jungwirth a nesedne se ním do letadla, neletí. Standu Jungwirtha pak opravdu přivezli. Jungwirth byl v té době světový rekordman na 1.500 m. Škoda, že se mu nepodařilo získat nějakou medaili, natož zvítězit, aby se to potvrdilo. Emil Zátopek a Dana Zátopková to ale více než vynahradili.
Pak přišly olympijské hry v Mexiku v roce 1968, na které my vzpomínáme čistě politicky. Byly pro nás velmi úspěšné, zejména zásluhou žen – Čáslavská získala čtyři zlaté, Rezková (skok vysoký) s Duchkovou (skoky do vody) byly také zlaté, stejně tak střelec Kůrka. Prostě byly to velmi úspěšné olympijské hry, ale my jsme je vnímali, zejména Čáslavskou, protože to byl boj s Ruskami, jako boj za tanky u nás?
FK: Po okupaci se jednalo o to, jestli na olympiádu vůbec pojedeme. Nakonec se Československý olympijský výbor rozhodl tam odjet. Svým způsobem tomu napomohla žádost Moskvy, abychom nevyhraňovali vzájemné vztahy.
Výprava tam byla neobyčejně populární a neobyčejně úspěšná. A hry samy o sobě v povědomí pamětníků, co sledují především sport, zůstaly jako jedny z posledních krásných, srdečných her. V podstatě atmosféra tam byla zhruba stejná jako v Helsinkách.
Nicméně černé rukavice na pěstech černošských sprinterů na stupních vítězů…
MW: To pochopitelně byla politika. Je to v kontextu té doby, bouřlivého osmašedesátého roku – nová levice, studentské hnutí a hnutí za práva amerických černochů. Byla to možná vůbec první demonstrace na stupních vítězů.
VD: Taky sprintery, Carlose se Smithem, poslal Avery Brundage (předseda Mezinárodního olympijského výboru) okamžitě zpátky.
Ale Mexico svou extrémní vysokohorskou polohou vneslo do sportu vědu, realizační týmy, a to se zase muselo vyvíjet na určité státní bázi. To znamená, že na sklonku 60. let vznikla celá koncepce vrcholového sportu, která de facto vydržela až do let devadesátých, do přelomu do profesionalismu.
MW: Není tak úplně bez zajímavosti, když jsme u toho Mexika, že tam byly socialistické státy nesmírně úspěšné. My jsme skončili na 7. místě, před námi bylo Maďarsko na 4. místě a tehdejší Německá demokratická republika, která startovala na olympijských hrách poprvé samostatně, skončila pátá. Sovětský svaz byl druhý.
Jenomže v Mexiku byl ještě jeden problém, na který se v podstatě úplně zapomnělo. Deset dní před zahájením olympijských her byly na náměstí Plaza de las Tres Culturas armádou zmasakrováni mexičtí studenti.
VD: Odhaduje se 250 mrtvýcha v podstatě celý svět dal od toho ruce pryč.
MW: To je příklad určité bezradnosti mezinárodního olympijského hnutí, jak se k takovým událostem vlastně postavit. Většinou představitelé MOV zastávají čistě apolitický názor, čemuž úplně nerozumím, protože jako lidé k tomu nějaký postoj mít musí.
Další olympijské hry, které byly poznamenány velmi krutě a také pokračovaly, byly olympijské hry v Mnichově v roce 1972, kdy došlo k prvnímu ozbrojenému útoku na sportovce. Palestinské hnutí Černé září tehdy vraždilo izraelské sportovce?
VD: Byli to zápasníci a vzpěrači, ale to byla vysloveně náhoda, že právě oni obývali ubikace izraelské olympijské výpravy, které Palestinci přepadli. Hned vedle byli třeba stolní tenisté a střelci, kterým se podařilo přeskákat přes široké balkony a uniknout. Ale bylo to 11 mrtvých členů olympijské výpravy, z toho 5 sportovců.
FK: Tento teroristický útok a vůbec to, že proběhl při olympijských hrách, měl jeden obrovský důsledek. Do té doby se terorismus hodnotil podle hlediska, jestli to jsou teroristé nám spříznění nebo nespříznění. Takže do té doby jsme všechny teroristické útoky Palestinců proti Izraelcům podporovali. Ovšem na olympijských hrách v Mnichově to bylo celosvětové odsouzení.
Přesto olympiáda pokračovala…
FK: Pokračovala. Ale tady si myslím, že to bylo velice rozumné rozhodnutí hlavně Avery Brundage. Jak jinak ukázat, že terorismus nemůže natolik ochromit život společnosti, že terorismus nemůže lidem diktovat, co mají dělat.
VD: To Brundageovo „Games must go on“ byl jeden z přelomů olympismu. MOV nejdřív vůbec nevěděl, co s tím, protože po přepadu nechal pokračovat některé soutěže. Takže basketbalové zápasy probíhaly ještě 10 hodin potom, co vykrvácel první ze zastřelených Izraelců. Teprve potom byla reakce celého světa taková, že olympiáda byla přerušena na 34 hodin a potom se znovu rozběhla.
Pak byly tři olympiády, kde politika opět zafungovala, já bych řekl olympiády bojkotové. První byla taková „rozpinkávačka“. Byl to Montreal, kdy afričtí sportovci bojkotovali hry kvůli novozélandským ragbistům, kteří byli v Jihoafrické republice?
VD: Ideovým původce toho bojkotu byl Tehdy Julius Nyerere,prezident Tanzanie,který se snažil o panafrické společenství.
Hlavně tam však začala éra Jeana-Clauda Gangy, muže, který posléze byl vyloučen v souvislosti s podvody kolem Salt Lake City, když se náhle zjistilo, že tento Afričan vlastní několik hektarů pozemků kdesi uvnitř Skalistých hor. Jean-Claude Ganga tímhle vstoupil, že provedl bojkot 22 afrických zemí a stáhl je z olympiád. Zůstalo tam pouze tuším Pobřeží Slonoviny a Senegal.
Začalo tím něco, co znamenalo další období olympiád, ale také katarzi tohoto hnutí zase k něčemu novému.
Potom přišel bojkot olympijských her, který je z hlediska dnešní politiky velmi pikantní, neboť Moskvu v roce 1980 bojkotovali Američané a muslimské země?
FK: Moskvu bojkotovalo zemí víc,celkem jich bylo 67. K tomu řada států,hlavně evropských, nešla pod svou vlajkou, protože olympijské výbory se odmítly podřídit stanovisku svých vlád, které se připojily k bojkotu. (Z evropských zemí tak nejeli do Moskvy jen Němci a Norové.)
Jenže z těch 67 států byla většina rozvojových, takže na to neměly peníze. Tehdy si totiž musely všechno platit samy, výprava pro ně byla velice drahá, proto se jakoby připojily k bojkotu. Ale do jaké míry to byla skutečnost, jestli ty důvody byly politické, jestli i je ovlivnil vstup Sovětského svazu do Afghánistánu, to lze těžko říci.
Hovoří Imrich Bugár, diskař, olympijský medailista(přepis doplňujícího rozhovoru):
Na olympiádě v Moskvě jsme z kruhu neviděli, jak měřili a píchali značky. Druhý den, když jsme se na to podívali na videu, zjistili jsme, že nás okrádali rozhodčí, nejvíc snad Delise. Když jsme to pak počítali, měl vyhrát Wolfgang Schmidt, druhý bych měl být já a třetí Delis, až čtvrtý by byl Raščupkin. Nakonec vyhrál Raščupkin, já byl druhý, Delis třetí a světový rekordman Schmidt po jako čtvrtý.
Chtěli jsme zavolat nějakou komisi, ale videozáznam se ztratil. Od té doby jsem žádné záběry z disku z olympiády z Moskvy neviděl. Jedině v České televizi ukazovali můj nejlepší pokus. A tam také bylo vidět, jak disk dopadne, rozhodčí přiběhne a značku dá o půl nebo tři čtvrtě metru blíž.
To samé bylo i v ostatních disciplínách. Třeba v kouli – Udo Bayer hodil pěkný výkon, ale odmávli to červeným praporkem, i když stál 10 centimetrů od prkna. Nepřešlápl, rozhodčí mávl, protože to byl pěkný pokus. Nebo v oštěpu – tam byly obrovské brány, které otevírali, aby byl průvan na stadionu jinak než normálně, aby se vítr netočil.
FK: Nicméně bojkot poznamenal hry už tím, že bylo předem jasné, že si to Sovětský svaz nenechá jen tak líbit. Že to Američanům, kteří organizovali následující hry v Los Angeles, vrátí.
Situace s hrami v Americe byla neobyčejně komplikovaná, takže nakonec hry v Los Angeles, nehledě na bojkot, měly dopad na vývoj olympijského hnutí. Jimi počínaje totiž už neplatí pravidlo, že je organizuje pouze stát, ale můžou je organizovat soukromé společnosti. Hry můžou nějakým způsobem vydělávat peníze, je přípustná reklama. Všechna ta komercionalizace, takzvané negativní jevy začínají právě v Los Angeles.
Hovoří Rudolf Dušek, místopředseda ČSTV v letech 1973-87 (přepis doplňujícího rozhovoru):
Ještě v březnu 1984 jsem na ÚV KSČ podával informaci o stavu příprav sportovců. Situace byla optimální pro maximální výkon československých sportovců. Když vezmete v roce 1983 mistrovství světa v atletice, tak to byl neopakovatelný úspěch. A když sečtete úsilí všech sportovců, nejen atletů, odnášeli to nejen sportovci, ale zejména já, protože jsem cítil zodpovědnost za celý kolektiv.
FK: Pro československé sportovce to byla hrůza, protože u nás začal konečně fungovat systém vrcholového sportu, takže sportovci měli nastartováno na spoustu medailí. Kratochvílová, Fibingerová, Bugár, veslaři, házenkáři. To byl jeden sport za druhým. A najednou přijde rozhodnutí Sovětského svazu.
Hovoří Imrich Bugár, diskař, olympijský medailista(přepis doplňujícího rozhovoru):
Po úspěšných letech 1982, 1983, kdy jsem vyhrál mistrovství Evropy a mistrovství světa, jsem chtěl do třetice vyhrát velký závod, a to byla olympiáda v Los Angeles. Když mi oznámili, že Sověti odřekli olympiádu, říkal jsem, že mě to nezajímá, že jsem Čechoslovák. Týden nato přišli s tím, že olympiádu odřekli už i naši.
Tím Los Angeles se něco zlomilo – člověk se snaží, a najednou nic. Od té doby jsem nezískal medaili na velkých závodech. Tak trochu mě to psychicky rozhodilo. Člověk se snaží jako blázen, obětuje všechno, rodinu, a nakonec někdo rozhodne od stolu, že se nikam nejede. Ten dotyčný přitom v životě nesportoval.
FK: Tehdejší místopředseda ČSTV Rudolf Dušek vydal něco jako paměti, kde mě zaujala jedna věc. Sověti pověřili Československo, tehdejšího předsedu Antonína Himla, ať vede jednání s MOV i organizačním výborem v Los Angeles a hledá důvody, proč tam nejet. To se nám moc nelíbilo, protože jsme měli sportovce připravené. A právě Rudolf Dušek vzpomíná, že se v té době spojili s Německou demokratickou republikou. NDR totiž kromě vynikajících sportovců nic jiného vyvážet nemohla, čili tam také docela chtěla jet. Nakonec byl však tlak Moskvy tak velký, že se mu nikdo neodvážil vzdorovat.
Hovoří Rudolf Dušek, místopředseda ČSTV v letech 1973-87 (přepis doplňujícího rozhovoru):
Do poslední chvíle jsem bojoval za to, aby se na olympiádu jelo. Dokonce jsem si udělal analýzu všech socialistických zemí, protože jsem si řekl, kdo nám nejvíc může pomoct: Maďarsko bylo poznamenáno událostmi roku 1956, my jsme byli poznamenáni událostmi roku 1968, Bulharsko jsem bral jako další svazovou republiku SSSR. Rumunsko pak bylo jasné – když jim zaplatí, pojedou. A druhá výhoda pro Rumuny byla, že tím, že nejeli sportovci socialistických zemí, měli v mnoha sportech větší šanci na úspěch, což pro ně bylo pochopitelně zajímavé.
To znamená, že byla jediná šance. Jako předseda smíšené komise Československo – NDR jsem věděl, že nejlepší export NDR je sport. Tak jsem použil všechny cesty a kanály, jestli by byli ochotni přesvědčit sovětskou stranu, aby udělala nějaký pardon. A to zejména proto, že NDR zvítězilo v olympiádě v Mnichově v roce 1972 nad NSR. Nicméně zůstala ta černá kaňka.
Jenom dodám pro informaci, že už jsme byli rozhodnuti, že olympijský slib složí Jarka Kratochvílová, atletka, a fotbalista Pepa Chovanec. Řadu věcí jsme měli v podstatě dohodnutou, a najednou tento zlom v květnu.
FK: Existujedocela zajímavý zápis ze zasedání předsednictva ÚV KSČ, kdy Vasil Biľak referuje o tom, že se na nás sovětští soudruzi obrátili se žádostí bojkotovat hry. Stenografka tam má jen takovou čárku, ani to nepřepisuje, protože všem bylo jasné, že se k tomu připojujeme.
Jediný ze socialistických států, který se her zúčastnil, bylo Rumunsko. Ale to nebylo žádné jejich hrdinství. Zaprvé, tehdejším zástupcem Samaranche jako předsedy MOV byl Rumun Alexandru Sipercu. Ten si bojkot nemohl dovolit. A druhá věc byla, že hrozilo, že celý východní blok bude vyloučen z mezinárodního olympijského hnutí, a protože to Sověti nechtěli vést do krajností, sami Rumuny požádali, aby tam jeli.
Hovoří Helena Fibingerová, koulařka, olympijská medailistka (přepis doplňujícího rozhovoru):
Olympijská příprava pokračovala dál, takže jsme odletěli do Font Romeu, kam jsem jezdívala i s běžci, na vysokohorskou přípravu, která měla být závěrečnou fází a vyvrcholením přípravy na olympiádu v Los Angeles.
Připadala jsem si jako v nějakém filmu. Až ten den, kdy byl finálový závod koule žen, jsem vlastně pochopila, co se stalo. Že jsem se dívala na olympijský závod, který vyhrála Claudia Loschová, že už nikdy nebudu olympijská vítězka. Takže jsem koupila nějakou whisky, byli tam trenéři, oni pili, já plakala. Takže to byl můj olympijský závod v Los Angeles.
Ale ono to mělo všechno svou návaznost. Neposlali nás do Font-Romeu bez nějakého svého zájmu. Uspořádali totiž spartakiádu národů, kde měl celý východní blok v atletice olympijské soutěže a mohli se ho účastnit olympijští vítězové z Los Angeles. Pro celý východní blok pro ženy to bylo v Praze a pro muže v Moskvě. Získala jsem stříbrnou medaili. Tehdy jsem poprvé a naposledy viděla Strahov plný diváků, protože tam byla armáda. Neslo to parametry velmi kvalitní velké soutěže. A Claudia Loschová, tehdy západní Němka, měla tolik statečnosti, že na ten závod přijela a se mnou prohrála.
Nicméně historie říká, že česká výprava na olympiádě v Los Angeles v roce 1984 nebyla. Já nemůžu říct, že bych vyhrála. Po mistrovství světa jsem byla psychicky i fyzicky na vrcholu svých sil a určitě bych bojovala velice čestně o umístění. Ale bohužel ta doba si s námi zahrála tak, že už se mi to nepodařilo.
Říká se, že sport a olympiáda se staly do jisté míry vazaly velkého byznysu, což je vlastně také politická záležitost, že sport přestal mít svoje ideály a plní jenom zájmy obchodních sdružení?
MW: Do jisté míry to pravda je. Ovšem aby mezinárodní olympijské hnutí a olympijské hry mohly existovat,musí být svátkem nejvyšších výkonů, musí tam jezditnejlepší sportovci.A v historickém okamžiku,kdy byznys vstupuje do sportu jako takového, se vývoj nedal nijak zvlášť ovlivnit. Byznys proto musel rovněž vstoupit do olympijských her, protože olympijské hry můžou zůstat amatérské a v duchu původních ideálů, jen se na ně nebude nikdo koukat a nebude je přenášet žádná televize.
FK: Já bych polemizoval s tím, že sport je služebníkem byznysu. Ano, sport peníze potřebuje, ale podstatou sportu je vůle sportovce vítězit, bojovat a snažit se o vítězství. Pokud to nebude mít sám v sobě, žádné peníze ho nedoženou k tomu, aby zvítězil.
VD: Sport je ve své podstatě, a to vidíme na jeho popularitě, něco, co je ve svém projevu naprosto pravdivé, naprosto přirozené. Prostě na té cílové pásce je ten člověk první. Pochopitelně to o byznysu můžeme říkat někde v zákulisí, ale ta slova jsou zatím strašně zjednodušená.
Olympijské hry prožily problémy po Montrealu, Lake Placide a Los Angeles jsou dějiště zimních a letních olympijských her, která neměla protikandidáta. Tam MOV řekl, vy se hlásíte, tak vám to dáváme.
Úspěch Hubrotovy koncepce v Los Angeles převzali všichni ostatní. A Samaranche, který vstoupil na pozici po amatérských rigidních časech symbolizovaných Avery Brundagem, se maximálně snažil, aby peníze vstoupily do sportu, ale aby ve sportu také zůstávaly.
Nevím, nakolik se to dá udržet dál. Rozhodně však olympijské hry stále zůstávají největším setkáním lidstva. To je jejich velký úspěch. A o jejich popularitu se stará právě to, že tam startují ti nejlepší.
FK: K Samaranchovi bych řekl, že se jakoby negativní roli peněz snažil vyvažovat jinými činy. Rozjel třeba velký projekt Sport pro všechny. To, co kdysi Pierre Coubertin prohlašoval na kongresu v Praze v roce 1925, že sport je základním lidským právem, Samaranche začal po svém nástupu uskutečňovat. Takže peníze jdou nejen do olympijských her, ale i do sportu v chudobných oblastech, ať už to je Afrika nebo Asie.
MW: Trochu bych se vrátil k názoru, že by člověk, který žije pro sport, vrcholový sport dělal i zadarmo. S tím bych si dovolil nesouhlasit. Sport je cesta k sociální emancipaci, je to příklad černých sportovců v družstvu Spojených států, je to příklad sportovců Sovětského svazu nebo NDR. V těchto případech byl sport pro mládež jedinou cestou k sociální emancipaci – vyjet za hranice a podobně.
I mnozí současní vrcholoví sportovci se ničí dopingem a způsobem tréninku, který je humanitě a zdraví docela vzdálen, jen proto, že zkrátka žijí sportem a jsou pro to ochotni obětovat všechno. Myslím proto, že peníze tam samozřejmě svou roli hrají.
Přesto, kdyby sportovci neměli peníze, myslím, že by se tak neprosadili. I ti sebevíc talentovaní. Jak se talentovaný kluk odněkud z vesnice, který má nezaměstnaného tátu, prosadí například v hokeji?
MW: Ne tak úplně se ví, že počátky českého sportu vůbec jsou stejně tak profesionální, jako amatérské. Velcí hrdinové českého sportu začínají jako profesionálové. Například Karel Koželuh se už ve 14 letech stal profesorem tenisu. A nejznámější český sportovec profesionál Gustav Frištenský, pro něj je to cesta osvobodit se od řezničiny, těžké práce. Cesta k tomu, co má rád, a to je profesionální sport. Takže v tomto případě bych profesionální sport neodsuzoval a moc neřešil, jestli by se bez peněz obešel. Zkrátka a dobře, pokud je ten sport populární, peníze přitáhne.
VD: Teď se znovu sešel olympijský kongres v Kodani, přijal 66 doporučení, z nichž některá se výrazně týkají i nás jako sdělovacích prostředků. Jde o proces digitalizace a jiný výhled na zapojení diváků do sledování tohoto největšího sportovního svátku světa. Zároveň je tam ale naprosto jasně naznačeno, že jestliže 20. století bylo mimojiné stoletím sportu, dnes dochází k určitému odlivu. Mladá generace ve vyspělých zemích se tolik nezajímá o sport, má jiná lákadla.
Je tam proto ohromná snaha obrátit se k dříve rozvojovým zemím. Ukázkou už bylo samo umístění olympijských her do Pekingu. A můžeme se podívat na výhled – politické bylo i rozhodnutí v Guatemale, tedy přidělení zimních olympijských her na rok 2014 Rusku do Soči.
Mezinárodní olympijský výbor tady prostě musí trochu lavírovat. Určitě jsou tady zájmy sponzorů. Ale sport je v olympijském hnutí stále to primární
(redakčně kráceno)