Směřování poválečného Československa do náručí Sovětského svazu a tím i na druhou stranu železné opony nebylo zdaleka podmíněno pouze sovětskou politikou a ambicemi komunistického impéria. Ve skutečnosti československá diplomacie a čelní političtí představitelé neudělali téměř nic proto, aby tomu zabránili. Strach z Německa a temný a stále živý stín mnichovské zrady jako by neumožnil vidět rizika jednostranné orientace a farizejství nabízené Stalinovy spolupráce. Definitivní tečkou pak byl rozhodně únor 1948, i když, jak se zdá, o naší budoucnosti bylo rozhodnuto již dávno.
Československá železná opona
Nad naší cestou do „socialistického tábora míru“ se zamýšleli historici Bohuslav Litera (BL) z Historického ústavu Akademie věd ČR a Vít Smetana (VS) z Ústavu pro soudobé dějiny. V Historii.cs ze 4. března se ptal publicista a moderátor pořadu Vladimír Kučera.
Správný Čech, Slovák, Moravan, Slezan řekne, že za všechno může Jalta, že se po Mnichovu opět jednalo o nás bez nás. Pánové, je pravda, že se na Jaltě rozhodlo, že Československo bude spojencem Sovětského svazu a komunistickým státem, nebo je to jen náš mýtus?
VS: Tak, jak jste to teď prezentoval, jde skutečně o krystalickou formu toho,co označujeme jako jaltský mýtus. Samozřejmě seriózní historikové tento mýtus soustavně vyvracejí, ale řečeno slovy klasika, „můžete se o to tisíckrát pokoušet, ale je to marný, je to marný, je to marný.“ Zvláště když někteří „znalci“ tento mýtus živí svými veřejnými prohlášeními. Ostatně při 60. výročí konce druhé světové války tak nezávisle na sobě učinili jak prezident George W. Bush, tak prezident Václav Klaus.
Jaltský mýtus je populární hlavně z toho důvodu, že je snadno srozumitelný. A navíc nás vyviňuje z toho, že jsme se značným způsobem zasloužili o vítězství komunismu v této části Evropy.
Hovoří historik Vojtěch Masný z Mezinárodního střediska W. Wilsona v USA (přepis doplňujícího rozhovoru):
Roztrhnutí Evropy v Jaltě je takový symbol nebo fráze. Když se člověk podívá na záznamy z jaltské konference, které jsou všechny k dispozici, je jasné, co se tam vyjednávalo. Nejsou to tajné dokumenty, které by někdo schovával.
Problém v Jaltě není to, že se tam něco dohodlo, ale je to důležité v tom, že se tam naopak důležité věci nedohodly. To znamená, že to nebyla pozitivní, ale negativní dohoda. Západní velmoci se nedohodly, jak přesně se kontinent rozdělí. Pochopitelně vyjednávaly o svém vlivu – Stalin o vlivu v západní Evropě, Západ o vlivu ve východní Evropě, ale nedohodly se na tom, jakého druhu ten vliv bude a jak daleko bude dosahovat.
Jeden o druhém měli iluze. Stalin v podstatě očekával, že v západní Evropě budou komunistické strany natolik silné, že je bude možné manipulovat z Moskvy. A pokud jde o Západ, ten měl iluzi, že Stalin dovolí ze svého vlastního zájmu systém několika politických stran ve východní Evropě. Skutečně to byly iluze, ani jeden ani druhý to neměl v úmyslu tak udělat.
VS: Skutečným výstupem jaltských ujednání byla Deklarace o osvobozené Evropě, kde se vítězné mocnosti dohodly na tom, že osvobozeným národům bude umožněno zvolit si formu vlády podle vlastního uvážení a vlastní volby ve svobodných demokratických volbách. Potom byly dohodnuty některé konkrétní věci, které se týkaly zemí, jako bylo Polsko, které bylo několik let zásadním problémem válečné diplomacie. Probíhal tam velký spor o to, která polská vláda byla měla být legitimní.
Výsledkem byl jaltský kompromis: Lublinská vláda, kterou Sověti v podstatě násilně vnutili Polsku už v roce 1944, měla být zásadním způsobem doplněna o příslušníky londýnské vlády, kterou Sověti tou dobou už neuznávali, a o reprezentanty domácího odboje. Byl to kompromis, který jako by nahrával Sovětům. Západ na něj ovšem přistoupil na základě toho, že Stalin ujistil Churchilla a Roosevelta, že pokud nedojde na frontě ke katastrofě, do měsíce bude možné vyhlásit v Polsku svobodné volby. Vývoj však byl úplně jiný a ke „svobodným“ volbám nakonec došlo až na začátku roku 1947, a jestli byly tyto volby všechno možné, rozhodně nebyly svobodné.
Není jaltský mýtus také důsledkem zdejší pověry, že jsme pupkem Evropy a důležitým místem v Evropě a že po nás Stalin hodně toužil, neboť, jak se u nás stále opakuje, už Bismarck říkal, kdo má Čechy, má Evropu?
BL: V každém případě bylo Polsko mnohem důležitější. Stačí pohled na mapu – Německo, Polsko, Sovětský svaz, tam je to celkem jednoznačné.
Chtěl bych možná trošku doplnit kolegu. V jaltských dohodách, materiálech i vzpomínkách není zmínka o rozdělení Evropy. Svým způsobem se ovšem k faktickému rozdělení Evropy už vytvářely podmínky. A to v postupu armád na jednotlivá teritoria. Sovětská armáda byla v Polsku a chystala se k útoku na Berlín, západní armády byly v Německu. Tak se v podstatě začaly vytvářet ještě zvratné, ale už předpoklady pro případné rozdělení Evropy.
Měl tedy Stalin na nás zálusk a už ho tehdy měl sofistikovaný, jak se teď používá to zvláštní slovo?
BL: V podstatě se to bere tak,že Sověti měli zájem po válce vytvořit sanitní kordon spřátelených států vůči Sovětskému svazu (čili od Polska po Balkán včetně), který by vytvářel nárazníkové pásmo proti Německu.V těchto státech se pak Sověti snažili prosadit koaliční vlády, ve kterých by byli komunisté, a pokud možno tam zaujímali klíčová místa – ministr obrany, vnitra, zahraničních věcí a tak dále. Tím by si vytvářeli předpoklady pro případnou další akci. V prvních několika měsících v podstatě chtěli satelizovat východní Evropu, připojit ji k Sovětskému svazu nějakým systémem dohod, reorientací zahraničního obchodu a tak dále.
Hovoří historik Vojtěch Masný z Mezinárodního střediska W. Wilsona v USA (přepis doplňujícího rozhovoru):
Sovětský svaz zvítězil ve válce za ohromnou cenu jak hospodářskou, tak politickou. Stalin proto nepředpokládal, že bude studená válka. Předpokládal, že bude soutěžení mezi Západem a Východem. V soutěžení by byl Sovětský svaz ovšem pochopitelně slabším partnerem než Západ a zvláště Spojené státy. Stalin, jak dnes víme, si nepředstavoval soutěžení vojenské. To bylo jednou z chyb nebo iluzí Západu, že koncem 40. let a začátkem 50. let viděl sovětskou vojenskou hrozbu. Ta hrozba nebyla totiž vojenská, byla politická, ideologická.
VS: Je důležité, že část jaltských usnesení, ovšem netýkajících se Evropy, ale Dálného východu, byla zveřejněna asi až rok po jaltské konferenci. Týkalo se to konkrétních územních zisků, které si vymohl Stalin za to, že do tří měsíců po skončení války v Evropě Rudá armáda zaútočí na japonské pozice v Mandžusku. (To už sice bylo domluveno Teheránu, ale tady to znovu potvrdil.) Chtěl za to Kurilské ostrovy, jižní Sachalin – to se týkalo Japonska. Dále požadoval extrateritoriální práva v přístavech Port Arthur a Dairen, možnost využívat bez omezení východočínskou a jihomandžuskou železnici. To se týkalo Čankajškovy čínské vlády. Čankajšek byl o tom zpraven ale se zpožděním – zveřejněno to bylo asi o rok později.
Proto zejména republikánští kritici na americké politické scéně začali říkat, že tady jsou jedny tajné dohody, a podívejme se, co se děje ve východní Evropě, tam zřejmě došlo k dalším dohodám. Ale nezůstaneme-li u mýtů, ale u toho, co říkají dokumenty, vzpomínky, vyjádření všech, kteří u toho byli, nemůžeme rozdělení Evropy opřít o nic reálného. Nadto co se týče Československa, to v Jaltě v podstatě nebylo vůbec zmíněno.
O nás se vlastně vůbec nehrálo. Nicméně měli jsme se Sovětským svazem, a možná proto jsme nebyli problémem, smlouvu z roku 1943, do té doby bezprecedentní, která nás vlastně hnala do náručí sovětské strany železné opony?
BL: To byla normální spojenecká dohoda, v které si obě strany slibovaly pomoc při vedení války proti Německu. Dokonce tam bylo zakotveno, že se nebudou vměšovat do vnitřních záležitostí druhého státu. Čili z čistě formálního hlediska Beneš dostal všechno, co dostat mohl.
Hovoří historik Vojtěch Masný z Mezinárodního střediska W. Wilsona v USA (přepis doplňujícího rozhovoru):
Smlouva z roku 1943 byla podle mého názoru smlouvou zbytečnou. Byla to také první smlouva ze série smluv mezi Sovětským svazem a různými zeměmi střední a východní Evropy. A byla to také první smlouva, která byla z iniciativy druhé země. To nebyl Stalin, ale Beneš, kdo přišel s myšlenkou uzavřít smlouvu se Sovětským svazem. Pochopitelně když smlouva byla a určité věci se staly, například postup Rudé armády do střední a východní Evropy, Stalin smlouvy využil.
VS: Britům se jevilo, že nejlepší metodou, jak zajistit stabilizaci této části Evropy, když už nemůže být obnovena habsburská monarchie, je vytvoření co nejsilnějších konfederací nebo federací, které vzniknou dobrovolným způsobem spojením exilových reprezentací, které tehdy sídlily v Londýně. Byla by to polsko-československá konfederace a jugoslávsko-řecká.
Proběhla dlouhá jednání, která vedla začátkem roku 1942 k deklaraci polsko-československé o shodě, co se týče budoucí podoby konfederace. Ovšem to už v tu chvíli nebylo v Stalinově zájmu, protože ten si přál cordon sanitaire naruby. Chtěl přesně pás zemí, které mu budou maximálně povolné, ať už tam forma vlády bude čistě komunistická nebo na bázi několika stran. Takže se postavil proti tomu.
Faktem ovšem je, že Beneš v okamžiku, kdy zjistil, že je tady tato nevole, při jednáních s Molotovem v červnu 1942 prohlásil, že pokud bude nucen si vybírat mezi Polskem a Sovětským svazem, samozřejmě si vybere Sovětský svaz.
Z dlouhodobého hlediska si Beneš Sovětský svaz představoval jako garanta československé bezpečnosti. Odtud vede cesta k smlouvě, kterou mu Britové rozmlouvali. Říkali mu, dobrovolně se tím připojíte k jedné mocnosti, přitom to nemáte zapotřebí. Vždyť jste persona grata v Moskvě, Washingtonu i v Londýně, tím se nemůže pochlubit žádný jiný exilový představitel. Britové měli totiž obavu, že to bude izolovat Polsko, což se nakonec stalo.
Americký velvyslanec Steinhardt ve svém tajném dopise, jakési analýze, napsal v dubnu 1948, tedy v době, kdy už jsme byli za železnou oponou: „Vzhledem k tomu, že byli vždy 'malým národem', potřebovali Češi ke svému přežití neustále silného spojence. Složité charakterové vlastnosti, výše popsané, způsobily, že se snažili štvát své sousedy proti sobě, uchylovat se k prázdným frázím (například prohlášení Jana Masaryka v posledních dvou letech) a mít pojištěny obě strany. Tato metoda byla úspěšná za druhé světové války, kdy unikli zničení, nabyli na průmyslové síle a vyšli z války po boku vítězů. Avšak jejich spojenectví s Ruskem, spolu se současnou sovětskou politickou taktikou v Evropě, znemožnilo v současnosti Čechům 'hrát na obě strany', jak prokázala nedávná krize. Jejich občasná schopnost stavět jednu stranu proti druhé jim poskytla výhodnou pozici a nezasloužený pocit důležitosti. Úměrně tomuto pocitu jsou dnes jako národ zkroušení.“
Je to pravda, nebo je to vůči nám trošičku nespravedlivé?
VS: Jan Masaryk je skutečně tragická postava československých dějin. Těžko to lze říci jinak. Na jednu stranu si přál vystoupit ze stínu svého otce, na druhou stranu je otázka, zda pro to měl patřičné dispozice. Při svých opakovaných cestách do Spojených států se samozřejmě snažil popularizovat Československo a říkat, jak chceme být přátelští vůči Spojeným státům, Západu a jak chceme být tím mostem mezi Západem a Východem.
Této myšlence dělal velikou propagaci, ale šlo to jednoznačně proti tomu, co si přála sovětská strana. Když se na to podíváme zblízka, v koncepčních dokumentech z lidového komisariátu alias ministerstva zahraničí Sovětského svazu jsme už v lednu 1944 (to je analýza Ivana Majského, Molotovova zástupce) označováni za baštu sovětského vlivu ve střední Evropě na základě společné smlouvy a politiky, kterou děláme.
Jak reagovali v Sovětském svazu na výsledek voleb v roce 1946, který pro ně musel být strašlivě příjemný?
BL: Musel být samozřejmě příjemný. Otázkou potom bylo vytvoření vlády. K tomu, jak to Sověti ovlivňovali, dokumenty nejsou, alespoň já jsem se k nim nedostal. V podstatě však šel vývoj v intencích sovětské politiky: čelní komunista předsedou vlády, ovlivňovali ministerstvo zahraničních věcí, obrany i vnitra, zjednodušeně řečeno vládu měli pod kontrolou. Bezpečnostní složky téměř také, podobně armádu. Čili nebylo žádných zvláštních problémů.
Sověti nás vlastně ani nemuseli tlačit?
VS: Je to složitější. Ruská historička Valentina Maryna se touto otázkou soustavně zabývá. Zjistila, že přes pro komunisty příznivý výsledek, zůstala ze sovětské strany určitá podezřívavost, že kontakty se Západem přetrvávají (Masaryk byl považován i nadále za „zapadnika“) a že nástup komunistů je pomalý. Za to byli českoslovenští komunisté stále více kritizováni.
Československo bylo těsně po volbách považováno za zemi, kde jsou pozice komunistické strany dobré. Jenže jak šel postupně vývoj dál a komunisté v okolních zemích se chopili moci, aniž by jim kdokoli konkuroval, Československo se z moskevské perspektivy začalo zdát jako problematický element toho cordon sanitaire naruby.
Vygradovalo to při založení Kominfromy (Informačního byra komunistických stran) v září 1947, kdy ve slavném Ždanovově referátu mělo být Československo kritizováno stejně jako italská a francouzská komunistická strana, které se krátce předtím nechaly vytlačit z vládnoucích koalic. Nakonec Československo kritizováno nebylo. Když ovšem čteme záznamy, Slánský velmi tvrdě kritizoval Beneše i Masaryka v podstatě jako agenty západních imperialistů. A českoslovenští komunisté tam dávali najevo, že jsou schopni situaci rychle zvládnout vlastními prostředky. A skutečně se jim to povedlo během několika měsíců.
Protihitlerovská koalice však předtím ještě nebyla rozdělena na dvě půlky a představa, že bude možné do budoucna spolupracovat na bázi tří velmocí byla velmi vžitá na všech stranách (ve Spojených státech v Británii i v Sovětském svazu). Československo je pak i přes několikaměsíční averzi Británie, kterou vzbudila sovětsko-československá smlouva, označováno za zemi (jak z americké, tak britské strany), která se může stát lakmusovým papírkem sovětské důvěryhodnosti.
Západní země tedy uvažovaly asi takto: Jestliže Beneš zašel ve své vstřícnosti vůči Sovětskému svazu tak daleko, jestliže podepsal smlouvu a dává najevo dobrou vůli a tak dále, doufejme, že bude možné, aby Československo existovalo jako nezávislá země, která bude mít svou bezpečnost zajištěnu ze strany Sovětského svazu. Vnitřně však bude demokratická a bude možné, aby Američané a Britové provozovali v Československu hospodářskou i velmi živou kulturní politiku, a po kulturně-hospodářské stránce bude Československo dál náležet Západu.
My jsme tedy měli pocit, že jsme jakýmsi civilizačním nositelem myšlenky sjednocení, mostem mezi Východem a Západem. Byl v Moskvě zájem o nějaký most, koordinaci, o malý stát uprostřed Evropy, který spojí velmoci a povede to ke krásnému mírovému světu, kde budou všichni pít z jednoho potoka? Lev vedle srnečka? Chtěl to Stalin?
BL: Pro Sovětský svazbyla optimální co nejvíc roztříštěná Evropa. Řada slabých nebo co nejslabších států,ve kterých by se dalo manévrovat. Takže když Sovětský svaz skončil světovou válku, mohl se opřít jedině o politickou moc a vojenskou sílu. Ekonomická síla nepadala v úvahu, na to byl dostatečně zničen válkou. Čili teorie mostu nebo teorie vzniku koalic Sovětský svaz striktně odmítal a snažil se budovat vztahy konkrétních zemí vůči Moskvě.
VS: Ještě bych odpověděl na ten most. Jan Masaryk to popularizoval a vygradovalo to koncem roku 1944 jeho vyjádřením pro deníky The National a The Illustrated. A protože Sovětské sdělovací prostředky byly hlásnou troubou toho, co si myslelo sovětské vedení, hned na to zareagoval list „Vojna i rabočij klas“, ve kterém autor příspěvku ironicky poblahopřál Masarykovi k vymyšlení tohoto geniálního způsobu, jak zajistit československou bezpečnost. V podstatě byl za to Masaryk sovětským médiem vyplísněn.
Zopakovalo se mu to pak na jaře 1945 při jednáních, která vedl on a československá delegace z Londýna s komunisty a sovětskými představiteli v Moskvě. Ovšem tehdy Masaryk zareagoval velmi pružně, hned po sovětském článku. Ve svém novoročním prohlášení roku 1945 řekl, že západní demokracie ani velký Sovětský svaz nás jako most nepotřebují, konec konců po mostě se chodí, a to nám zrovna nekonvenuje. To je takové masarykovské vyjádření.
BL: Mezi volbami, mezi založením Kominformy, došlo k jistému posunu. Byl tam víc než rok čas, už nastoupila Trumanova doktrína, padl návrh Marshallova plánu a řada dalších akcí. Čili začínalo to, čemu se říká studená válka. Sověti proto začali tlačit na to, aby se začal konsolidovat budoucí sovětský blok, aby se komunisté dostávali do čela vlád, chopili se moci.
Aby to bylo demonstrativní...
BL: Hlavně aby se reálně chopili mocibez jakýchkoli omezení.V tomto ohledu pak Československo bylo skutečně poslední,protože jako poslední mělo ještědemokratickou vládu.
Proč nezareagoval Západ, když viděl, že se Evropa rozděluje, vždyť byl Churchillův projev, Trumanova doktrína. Západ přece mohl, pokud tady bylo demokratické zřízení (tedy tak napůl demokratické po roce 1945 do roku 1948) vyvinout iniciativy, aby nás udržel?
VS: To je otázka na obě strany. Československá diplomacie a českoslovenští představitelé na mezinárodní scéně stěží vytvářeli dojem, že bychom byli zemí, za kterou by se Západ měl nějakým zásadním způsobem zasazovat. Od jednání v San Francisku (duben, květen 1945) českoslovenští představitelé v čele s Janem Masarykem byli vždy ti první, kteří podporovali sovětská stanoviska, a to i v okamžiku, kdy byla zaostřena proti Západu.
Nedávno jsem narazil v archivu v Moskvě na dokument, kde Jan Masaryk v březnu 1945 slibuje Litvinovovi, Molotovovu zástupci a předchůdci na postu ministra zahraničí, že v San Francisku bude vždy a za každých okolností hlasovat se Sověty. To také potom udělal. To jsou ty známé Molotovovy papírky.
Proč potom měli Rusové takovou obavu, že s nimi nezůstaneme?
VS: To ani nebyla obava. To bylo jen upozorňování na to, že jsme už v postavení toho, kdo je spojencem Sovětského svazu, takže se podle toho musíme chovat. A jestliže se tak chovat nebude, je to otázka družby. V podstatě to pak klade velký otazník nad naše spojenectví. To znamená, že Československo by se opět mohlo stát terčem nějaké další německé agrese, a Sovětský svaz by nemusel, jestliže nebudeme loajální, reagovat, jak bychom si představovali.
Hovoří historik Vilém Prečan (přepis doplňujícího rozhovoru):
Nekomunističtí politici bez výjimky neviděli žádnou jinou zahraničně-politickou orientaci než se Sovětským svazem. Bylo to stín německé hrozby, který je pronásledoval. Stalin toho samozřejmě obratně využil. Když bylo jednání o účasti v Marshallově plánu, zavedl vládní delegaci k mapě a říkal, podívejte se, tady je Německo, tady Sovětský svaz a kde jste vy? Právě uprostřed. Takže se musíte rozhodnout.
A byla to tato strašlivá obava z Německa, která se projevila v tom, že Západu zazlívali, že zahrnul do Marshallova plánu pomoc německému průmyslu. To byla přitom politika velice moudrá. Hospodářský a sociální chaos v západních zónách Německa, pozdější spolkové republice, by byla voda na sovětský mlýn. Napomohlo by to obrovskému vzrůstu autority nebo možností komunistické strany Německa, která existovala.
Hovoří historik Vojtěch Masný z Mezinárodního střediska W. Wilsona v USA (přepis doplňujícího rozhovoru):
Československo hrálo jistě určitou úlohu v tom, že nejprve dalo najevo, že by se k Marshallově plánu chtělo připojit. Ovšem když Stalin sdělil, že sovětská politika se změnila a Marshallův plán je nepřijatelný, československý ministr zahraničí Jan Masaryk jistě ne s velkým nadšením Stalinovu politiku podporoval.
Jaký to mělo význam při rozdělení Evropy? Rozhodně velký, protože Marshallovým plánem Stalin dostal na vybranou: Buď to bude Evropa, kde vyhranění mezi Západem a Východem bude malé, nebo Evropa, která bude rozdělena na dvě nepřátelské části. Nakonec tím, že Marshallův plán odmítl, Stalin rozhodl. Je však třeba mít na vědomí, že když Spojené státy navrhly Marshallův plán, očekávaly to. Nechtěly ale nechat rozhodnutí na Stalinovi, což Stalin nakonec udělal.
Tlačil nás Sovětský svaz? Chtěl nás definitivně do své náruče? Už chtěl mít pokoj s problémy?
BL: Chtěl samozřejmě.Pokud se nemýlím,dva tři dny před únorem,sovětský vyslanec Zorin nabízel Gottwaldovi pomoc sovětské armády pro případ nějakých komplikací.Čili komunistická stranašla do akce s tímto krytem.
VS: Tady bych si dovolil oponovat. Zorin, který tou dobou už nebyl velvyslancem, ale dalším Molotovovým náměstkem, sem přijel 19. února, aby projednal problémy československého zemědělství. To ale byla skutečně jen zástěrka. Podle dokumentů sovětské odbornice Galiny Muraško naopak Gottwald žádal podporu ze strany Sovětského svazu ve formě nějaké demonstrace síly na rakousko-československé hranici. (Rudá armáda byla v části Rakouska.) Žádal o to tedy Gottwald. O dva dny později přišlo ze sovětské strany vyrozumění, že nic takového dělat nebudou.
Hovoří historik Vilém Prečan (přepis doplňujícího rozhovoru):
Poslali Zorina s úkolem zabránit jakémukoli kolísání vedení komunistické strany, dosáhnout toho, aby třeba i s porušením ústavy a zákonů komunistická strana „udělala pořádek“ a převzala celou moc do svých rukou. To byl Zorinův úkol.
Sověti ale pečlivě zametali stopy. Když Zorin nadhazoval Gottwaldovu myšlenku, zda by nebylo účelné přesunout jednotky sovětské armády k hranicím nebo podobným způsobem vytvářet nátlak, z Moskvy přišla odpověď: Ne. Zorin se také neměl setkat s prezidentem Benešem.
Proto později při projednávání československé otázky v Radě bezpečnosti Spojených národů byl problém najít hmatatelné důkazy o sovětském zasahování. Všichni to věděli, ale nemohli říct, ten a ten dělal to a to. Měli jme tady, jak tvrdil třeba Sudoplatov, 400 lidí od KGB v civilním oblečení. Takové důkazy však nebyly.
Tedy dá se shrnout, že to, že jsme se ocitli na sovětské straně fronty studené války, nebyla jen „zásluha“ Sovětského svazu, ale že jsme se o to přičinili hodně sami?
BL: To byl samozřejmě komplex otázek: Sovětský svaz, komunistická strana, ale i my, strach z Německa a do jisté míry si troufám tvrdit i postoj západních mocností. Čili je to celý balík problémů.
A muselo to tak být, nebo nemuselo?
VS: Je to samozřejmě velká otázka. Rozhodně jsme se nemohli stát součástí vznikajícího (i na základě toho, co se stalo v únoru 1948) západního bloku. Ale možnost nějaké finlandizace tady byla. To by ovšem celá československá zahraniční politika v dlouhodobější perspektivě musela být opravdu jiná. A ne ta opakovaná série dobrovolného podvolování se sovětským přáním, a to mnohdy ještě předtím, než byla vyslovena.
Hovoří historik Vilém Prečan (přepis doplňujícího rozhovoru):
24. února 1948 na posledním svobodném zasedání ústředního výboru Národně socialistické strany Drtina obhajoval politiku spolupráce a spojenectví se Sovětským svazem jako jedinou možnou. A totéž Jan Masaryk, 4. března to ještě vyšlo v tisku. Ten u důstojníků generálního štábu československé armády říkal, že máme jedinou možnost, a to Sovětský svaz a spojenectví s ním, bude-li nás Sovětský svaz za spojence chtít.
VS: Britové se ještě pokusí Československo zachránit. Ernest Bevin, odborářský boss, který se stal ministrem zahraničí a tvrdě kritizoval sovětskou expanzionistickou politiku, vysílá svého osobního tajemníka Piersona Dixona do Československa na začátku roku 1948. Vysílá ho s tím, ať se Edvarda Beneše zeptá, co můžeme udělat pro to, abychom zachránili svobodu jeho lidu, jak vidí šance demokracie v Československu do budoucna.
Beneš je už tou dobou nemocný, přijetí se o tři neděle odkládá. Nakonec zhruba 14 dní před únorovým vyvrcholením hovoří Dixon k nemocnému muži, jak píše ve své zprávě, který však na druhou stranu řekne, že nejlepší metodou bude navýšení obchodní výměny. Kategoricky přitom vyloučí, že by československá demokracie mohla dospět k nějakému kolapsu.
Jako by se ambicióznější prosbou nebo žádostí bál znovu provokovat Stalina. Podobně jako se britský appeasement, když jsme u těch analogií, bál provokovat Hitlera o devět let dříve.
(redakčně kráceno)