Postava Albrechta z Valdštejna je v českém historickém povědomí zakořeněna jako minimálně kontroverzní, spíše však negativní. V průběhu času mu bylo vyčítáno jeho nedostatečné češství, zrada národa či jeho nebývalý pobělohorský profit. Dnes však pohled na Valdštejna poměřují trochu odlišná kritéria, v kterých se Valdštejn jeví jako velice schopný vojevůdce (skutečná špička své doby), úspěšný podnikatel a významná postava evropské politiky. To, že k jeho grandióznímu úspěchu, ale i k neslavnému konci přispěla jeho pragmatická, cílevědomá a do jisté míry bezohledná povaha, je pak už věc zcela jiná.
Valdštejn – génius, zrádce, nebo patron pragmatiků?
Historie.cs z 11. března byla věnována Albrechtovi z Valdštejna, jedné z nejkontroverznějších osobností starších českých dějin. Historička a moderátorka pořadu Marie Koldinská si proto pozvala historičku umění Elišku Fučíkovou (EF) a historiky Antonína Kostlána (AK) z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR a Zdeňka Hojdu (ZH) z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Když se řekne Albrecht z Valdštejna, většina lidí si vybaví jeho smutný konec v Chebu, maximálně si ho spojí s Valdštejnským palácem v Praze. Co si však vybavíte vy?
ZH: Je to jedna z mála opravdu evropských postav českých dějin.
AK: Je to velice zajímavá postava zejména určitou cílevědomostí, která se trošku vymyká českému prostředí. Proto bych ho charakterizoval jako velice cílevědomého investora do vlastního osudu.
Valdštejnův pragmatismus, cílevědomost, všechny tyto vlastnosti se projevily až v době jeho zářného vzestupu po Bílé hoře. Nebo už bychom nějaké příznaky toho našli předtím?
AK: Známá scéna s pokusem o převedení pluku moravských stavůs pokladnicí moravských stavůje určitým projevem jehovelice výrazného pragmatismu.Samozřejmě je pak otázka,zda projevem tohoto pragmatismubyla, či nebyla jeho náboženská konverze – přestup ke katolictví.
Zmínil jste záležitost přeběhnutí k císaři. O co vlastně šlo?
AK: Nastal rok 1619 a Valdštejn byl jedním ze tří plukovníků moravského stavovského vojska. Jeho pozice byla silně religiózně podmíněná – byli tři plukovníci a každý byl jiného vyznání, čímž se měli tak trochu držet navzájem v šachu. Valdštejn tam byl za katolíky a měl rozhodování velmi složité: buď se budu chovat jako katolík, nebo jako člen stavovské obce, která mě do funkce jmenovala.
Nakonec se rozhodl chovat jako katolík a pokusil se celý pluk převést do císařových služeb. A když to nešlo, odjel alespoň se zemskou pokladnicí moravských stavů, ve které bylo k dispozici asi 100.000 zlatých. To byl ovšem čin, který byl i na císaře příliš, takže císař pak pokladnici moravským stavům vrátil.
ZH: Když se v této souvislosti objevuje téma obviňování ze zrady, zrada to nebyla. Valdštejnova politická orientace byla totiž jasná, nijak ji neskrýval ani předtím ani potom. Žádný z jeho činů – vstup do vojska, konverze, sňatek s bohatou vdovou, půjčka císaři a tak dále – není výjimečný. Co však bylo u Valdštejna naprosto výjimečné, bylo naprosto perfektní načasování a jistá politická intuice, která byla mnohem citlivější než u většiny jeho současníků.
EF: Skutečně fascinující na Vadlštejnovi je, že vždy v pravý okamžik a v pravou situaci dokázal změnit svůj postoj, zaměstnání, budoucí zaměření. Tím se liší od ostatních, protože tím vždycky postoupil o stupínek výš – nikdy to nebyla cesta zpátky, ale naopak podstatně dopředu.
Hovoří historik vojenství Petr Klučina (přepis doplňujícího rozhovoru):
Častá otázka, pokud se mluví o Albertovi z Valdštejna, je, zda byl dobrý vojevůdce nebo úspěšný válečný podnikatel. Otázka takto položená je svým způsobem zavádějící. Pokud bychom si rozebrali systém tehdejšího vojenství, byl podnikatelem každý vojevůdce. I velitel pluku byl vlastníkem pluku a musel osvědčit podnikatelské sklony i na této nižší úrovni.
Pokud pak takto posuzujeme Valdštejna, musíme říct, že byl dobrým podnikatelem a současně dobrým vojevůdcem. Dokázal svou armádu udržet, dokázal jít za strategickými cíli. Pochopitelně není to tak efektní ve srovnání s jinými vojevůdci té doby, jako byl ligistický velitel Jan Tserclaes Tilly. Co se týče taktického umění (umění efektně zvítězit v bitvě), určitě Valdštejn nepředstavuje špičku. Ovšem vítězství v jedné bitvě automaticky neznamená vítězství ve válce. A v tom, jak dovedl tažení k vítěznému konci, byl Valdštejn rozhodně velice schopný. Dá se říct, že byl jedním z nejlepších vojevůdců své doby. Ostatně o to šlo – dokázat válečnou akci dovést až k jejímu vítěznému konci. Valdštejn to dokázal například ve válce dánské, kdy donutil nepřítele k přijetí míru.
Jaký byl Valdštejn jako mecenáš?
EF: Označení mecenášmožná není úplně přesné. Valdštejn v rámcisvé osobní, nepochybně velké ctižádosti samozřejmě toužil po tom prezentovat se stavbami, které by odpovídaly jeho významu. Získal vynikající malíře, podědil po císaři vynikající sochaře, takže se prezentoval opravdu tím nejlepším, co bylo momentálně v zemi k dispozici.
Můžeme v souvislosti s Valdštejnem mluvit o nějaké podpoře umění a umělců? Nebo to byla hlavně prezentace vlastní osoby?
EF: Neřekla bych, že byl Valdštejn mecenáš toho typu jako Rudolf II. Prostě bral to, co tady bylo k dispozici nebo na co mohl dosáhnout. Takže to byla víc jeho osobní prezentace, jeho ego, které uspokojoval tím, že si vybíral to nejlepší, a prezentoval se skutečně důstojnými stavbami, které mohl překonat málokdo.
Kde všude se projevily jeho budovatelské aktivity? V Praze je to samozřejmě Valdštejnský palác, ale asi bychom ještě měli připomenout minimálně Jičín.
EF: Také Boleslav, kde se rovněž angažoval. A pak je to řada projektů, které se nerealizovaly, o kterých jenom víme, že je měl v úmyslu. Jejich uskutečněním by se pravděpodobně, co se architektury týče, velice výrazně posunul vývoj od manýrismu směrem k ranému baroku.
ZH: Mě trošku mrzí, že se trochu opomíjejí jeho stavební podniky mimo Čechy. Především přestavba zámku v Zaháni, potom v Meklenbursku. Všude tam, kde se stal knížetem, se jeho stavební zájem také promítl.
AK: Nezapomínejme na to, že pro jeho současníky bylo největší viditelnou formou budování vlastního dvora. Valdštejnův dvůr byl budován po císařském vzoru, měl 1.500 lidí, kteří se s ním pohybovali, když někam jel. Dvůr byl samozřejmě částečně totožný s jeho válečným štábem, ale částečně to byl typický, téměř panovnický dvůr se vším komornictvem, služebnictvem a dalšími náležitostmi.
Nakolik se do interiérů Valdštejnových sídel promítala jeho individualita? Jsou tam nějaké alegorické symboly, třeba astrologické motivy?
EF: Rychlost, s jakou Valdštejn stavěl, nedovolovala hlubší ikonografickou koncepci staveb. Takže musíme říct, bohužel. Vlastně se pracovalo se vzorníky, grafickými předlohami, které byly k dispozici a které se promítaly do jednotlivých prostor, které dostaly nějakou výzdobu.
Hovoří Petr Mašek, vedoucí Oddělení zámeckých knihoven – Národní muzeum (přepis doplňujícího rozhovoru):
K objevu horoskopu došlo náhodou. Připravovali jsme s kolegou výstavu a rukopis jsme vzali do širšího výběru. Při jeho zpracování jsem zjistil, že se nám do výstavy nehodí, protože téma astrologie tam být nemělo. Když už jsem ale měl tu knihu v ruce, podrobněji jsem se na ni podíval a zjistil, že se jedná o velmi podrobný horoskop vytvořený pro jednoho „knížete války“.
Když jsem viděl rukopis první třetiny 17. století a k tomu termín „Kriegsfürst“, kníže války, napadl mě Albrecht z Valdštejna jako první. Zkontroloval jsem si datum jeho narození a zjistil, že naprosto sedí nejen jeho denní datum, ale že se od známých Keplerových horoskopů liší v podstatě v řádu minut. Jednoznačně se proto jedná o horoskop Albrechta z Valdštejna.
Zdá se, že horoskop měl být možná dárkem. Když se podíváte na jeho výzdobu, vazbu, ořízku, zjevně působí jako exkluzivní, luxusní dílo, které mělo někoho potěšit. Můžeme spekulovat o tom, na čí žádost horoskop vznikl. Na první pohled se nabízí samotný Albrecht, protože rukopis obsahuje přesně to, co mu Kepler stále upíral. Tedy zcela detailní vysvětlivky, co ho který den čeká.
Další možností by mohl být Valdštejnův generál Heinrich Schlick, který byl v té době na Valdštejnovi velmi závislý. Původně jako protestantský generál totiž nebyl příliš v oblibě, ale díky osobnosti Albrechta se opět dostal nahoru. Nejpodstatnější okolností v tom ale je, že rukopis byl nalezen v zámecké knihovně Kopidlna, která prokazatelně patřila Schlickům od roku 1638.
V dějinách astrologie se pravděpodobně jedná o nejpodrobnější a nejdetailnější horoskop nějaké osobnosti vůbec. Nabízí se proto několik možností, jak sledovat osud tohoto horoskopu po jeho vytvoření:
Jedna taková trochu bulvární možnost je, že si ho Schlick objednal proto, aby věděl, jaký osud čeká jeho chlebodárce, člověka, na kterém je závislý. Nemyslím, že tomu tak bylo. Neodpovídá tomu právě luxusní vybavení rukopisu.
Druhá možnost je, že byl rukopis objednán pro Albrechta z Valdštejna, ať to věděl nebo nevěděl, ale z nějakého důvodu mu nikdy nebyl předán a Schlick si ho nechal u sebe. Důvod by mohl být ten, že onen neznámý astrolog učinil velmi podstatnou chybu. V době vzniku horoskopu (v polovině roku 1627) ještě žil tehdy čerstvě narozený Albrechtův syn, ale ten začátkem roku 1628 zemřel. Přesto se v astrologických prognózách, které jsou na 10 let Valdštejnova života dopředu, na mnoha místech objevuje slovo děti. Jenže v okamžiku dohotovení rukopisu měl Valdštejn už jen jedinou dceru. Možná když to objednavatelé, Schlick nebo někdo jiný, zjistili, řekli si, že to nemůžou Albrechtovi ukázat, protože to zjevně ukazuje na podstatnou chybu. Rukopis tak skončil v zapomnění ve Schlickově knihovně.
Jinak nejzajímavější je pochopitelně prognóza na den Valdštejnovy skutečné smrti (rukopis jde až za Valdštejnovu smrt a předpoklá jeho skon mnohem později). Na tento den připadá zajímavá věta: „Velké těžkosti císaře a krále budou vyřešeny jednoduše a se ziskem.“ Ze zpětného pohledu to působí až trochu cynicky.
Nadšení pro astrologii otevírá další rovinu Valdštejnovy osobnosti, pohled do jeho nitra. Jaký to byl podle vás člověk?
EF: Charakter to byl zřejmě trošku zvláštní, viděli ho tak koneckonců i jeho současníci. Přinesla jsem citát z Valdštejnova životopisu, který sice vyšel až po jeho smrti, ale psal ho Galeazzo Gualdo Priorato, který Valdštejna osobně dobře znal, byl poddaným v jeho pluku. Ten ho nejdřív pochválil, že je to jeden z největších vojevůdců a tak dále, a pak pokračoval: „Kdyby byl méně ctižádostivý, kdyby žil stále bezúhonně, nezavdal by příčinu svým stoupencům sprovodit ho ze světa tak bídnou smrtí.“
To zajímavě koresponduje i s tím, co napsal Kepler, který Valdštejna charakterizoval jako bezohledného kariéristu. Řada historiků potom nadšeně konstatovala, že Kepler byl vynikající psycholog a že to přesně vystihl.
ZH: Proč se Valdštejn stal evropskou osobností, proč se pozdvihl nad české poměry, nad průměrnost? Důvod je jednoznačně shledáván v určitých rysech jeho osobnosti. A někdy k tomu přispívá určité démonizování Valdštejna, který nabývá zejména u nepřátel, u soudů z druhé strany, až ďábelské rysy.
Valdštejn přesně věděl, co chce, a nesmírně bezohledně a cílevědomě za tím šel. Velice dobře je to vidět v klíčových měsících předtím, než dosáhl jmenování nejvyšším velitelem všech císařských vojsk, to znamená na přelomu roku 1624 a 1625. Tehdy ve Vídni vůbec nebyla nálada, aby se budovala nějaká velká armáda. Ohrožení na bojištích se v tu chvíli nezdálo nijak kritické, takže se Valdštejn musel potýkat většinou s odmítáním. Nicméně nakonec dosáhl svého a byl jmenován do nejvyšší funkce.
Charakterizovali byste ho jako ryzího pragmatika, nebo si myslíte, že přece jenom někdy uvažoval v kategoriích morálky, etiky a podobně?
AK: Když o Valdštejnovi hovořím jako o pragmatikovi, vždy se této definici poněkud vymyká. Valdštejn se totiž vztahuje k tomu, co mu bude někdy užitečné na budoucím horizontu, o kterém teprve uvažuje a který vidí. Kdežto doboví pragmatici uvažují o tom, co bude zítra, a zařizují se podle toho. Tím se Valdštejn výrazně liší.
Nadto Valdštejn díky své intuici vidí také dost závažnou změnu stavovského uspořádání, které tehdy v české společnosti, stejně jako všude v Evropě v období války, najednou dostalo trhlinu, protože začalo být zastíráno vertikálním uspořádáním společnosti – jedinec je najednou přímo odpovědný císaři a naopak má pod sebou svoje leníky. Z hlediska Valdštejnovy zodpovědnosti k císaři, s výjimkou poslední epizody, která ho stála život, skutečně zůstává člověkem, který je v tomto slova smyslu morální.
Valdštejn byl nejen císařův generalissimus, ale také otec a manžel. Existují nějaké informace o jeho rodinném životě, prameny, které by vypovídaly o tom, jak se choval k manželkám, k dětem?
EF: První sňatek s Lukrecií Nekšovou z Landeka byl určitěsňatkem z rozumu se vším všudy. Ke své ženě se ale chovalvelmi hezky a vděčil jí velmi za to,jak se nadále vyvíjelajeho kariéra. Určitě se od ní naučilskvěle hospodařit,protože ona byla ta osoba,která dala základ bohatství budoucímu Valdštejnovi.
Sňatek s jeho druhou manželkou byla zcela jednoznačně společenská záležitost, protože ho posunul velice výrazně dopředu. Ovšem dopisy, které si vzájemně vyměňovali, svědčí o tom, že jejich vztah byl velice přátelský, dalo by se dokonce říct krásný a dojemný v tom, že se vzájemně starali o to, jak jim slouží zdraví, jestli mají dostatek pohodlí a tak dále.
Nakonec tak ta dvě manželství možná byla docela spokojená, byť byla sjednaná a nebyla založena na prvním pohledu lásky.
AK: Jeho rodina byla trošku širší, protože tam patřil i Maxmilián, který byl z jiné valdštejnské větve, ale nahrazoval Valdštejnovi představu syna. A do Valdštejnovy rodiny musíme zahrnout i jeho koně. Ty z celé rodiny miloval asi nejvíce.
To se často velmi zdůrazňuje. Jednoho koně si nechal portrétovat, dalšího, zabitého v bitvě u Lützenu, si nechal na památku vycpat. Je to standardní chování mužů v jeho postavení?
EF: Až do 19. století určitě je. V tomto jako ve spoustě jiných věcechnásledoval císařský Rudolfův dvůr. Stejně jako měl Rudolf II. výstavní konírny,ve kterých visely portrétynejvýznamnějšícha nejraritnějších zvířat,tak si Valdštejn postavilúžasnou konírnu,kde také visely portréty zvířat. A jeden kůň byl k viděníprávě na výstavě a dochoval se ve Frýdlantu.
ZH: Jiný kůň, který padl v bitvě u Lützenu, pro změnu pod Valdštejnovým protivníkem, králem Gustavem Adolfem, je rovněž vycpán a je ve Stockholmu, jak víme ze Švejka, kde se o tom hovoří. Nicméně i v českém prostředí to byla záležitost běžnější. Připomněl bych Heřmana staršího Černína, který měl v posledních letech svého života oblíbeného koně jménem Königsmark. Tam byla ironie samozřejmě jasná, a toho si nechal vycpat. Byl vystaven v Petrohradě v zámku, ale bohužel se ztratil. Na rozdíl od toho Valdštejnova.
Hovoří Ctibor Povýšil, přednosta Ústavu patologie 1. LF UK a VFN (přepis doplňujícího rozhovoru):
Ve třetím stadiu syfilis vznikají těžké změny v oblasti míchy zvané tabes dorsalis, ale i v oblasti centrálního nervstva ve smyslu progresivní paralýzy, což je spojeno s poruchou intelektuálních schopností jedince. Projevuje se to poruchami paměti, změnou chování, změnou rukopisu. Pro tuto chorobu je charakteristická chůze na široké bázi.
Zhruba v roce 1985 nebo 1986 se na mě obrátil profesor Vlček, zda bych provedl specializované vyšetření vzorku kosti od Albrechta z Valdštejna. Už předtím jsme spolu vyšetřovali jiné vzorky různých osobností naší historie, například Ladislava Pohrobka. V případě Valdštejna jsem měl k dispozici vzorek kostní tkáně z kosti holenní. Mohli jsme potvrdit, že tato oblast je skutečně změněná a že změny jsou symetrické. Domníváme se, že vznikly před delší dobou, protože kdyby se jednalo o čerstvé změny, tak by byla kortikální kompaktní kost zřejmě ve dvou vrstvách, což jsme v tomto vzorku nepozorovali.
Změny tohoto typu signalizují nějaký prodělaný nebo probíhající patologický proces, ale jsou natolik málo specifické, že se za tím může skrývat celá řada onemocnění. Za prvé sem spadají změny, které se vyskytují v rámci luetického onemocnění, tedy syfilis. Podobné změny však mohou vzniknout i v rámci onemocnění jater, vředové choroby žaludku, zánětů tlustého střeva a některých onemocnění spojených s nedostatečným sycením krve kyslíkem při srdečních vadách nebo při onemocnění plic. V tom je ten problém, který znesnadňuje jednoznačnou interpretaci.
Mám-li pak být objektivní ve svých diagnostických závěrech, nemohu jednoznačně konstatovat, že Valdštejn měl syfilis. Zároveň ale tyto nálezy tuto možnost nevylučují, dokonce je třeba v souvislosti s dobovými charakteristikami uvažovat o této chorobě na prvním místě.
Ne všichni historici přijali konstatování, že Valdštejn trpěl syfilidou. Kdybychom se zamysleli nad tím, v jakých ohledech se ještě liší hodnocení Valdštejnovy osobnosti, co bychom museli zmínit v první řadě?
ZH: V českém prostředívždy vzbuzoval určité rozpaky.Zejména v 19. století,kdy začala být kladena otázkapo jeho národním vymezení – jestli byl Čechem či nikolia zda byl dobrým Čechem či nikoli.Tehdy tuto otázku asi poprvé velice pregnantněpro dobové nazírání shrnul Ján Kollárve Slávy dceři,kde má verš: „Velký voják, ale malý Čech.“ To je charakteristika, která byla obecně přijímána, a nakonec se promítá do historického povědomí až do současnosti. V anketě o Největšího Čecha skončil Valdštejn, tuším, na 130. místě až za Viktorem Koženým.
Takže určitě pořád jaksi žije, že je Valdštejn veliká postava dějin, že je to postava atraktivní pro veřejnost. To, že „Valdštejn táhne“, koneckonců ukázaly debaty kolem poslední výstavy a její návštěvnost. Ale pokud jde o jeho národnostní vymezení, pořád se ošíváme a vidíme to nějak nejednoznačně a rozpačitě.
Přitom je to samozřejmě špatně položená otázka, protože v dobovém chápání Valdštejn určitě nepřemýšlel o tom, jestli naplňuje nějaké národní představy. Jeho ctižádostí bylo dostat se na úroveň říšských knížat. A když se dostal na úroveň říšských knížat jako vévoda meklenburský a už předtím coby vévoda frýdlantský, jeho ctižádost šla dál a chtěl se stát do jisté míry nezávislým hráčem evropské politické scény. Nakonec je tak i vnímán. Když byla velká výstava k výročí vestfálského míru v roce 1998 v Münsteru a Osnabrücku, Valdštejn tam figuroval jako samostatný hráč mimo císaře a další účastníky konfliktu.
Jak je to dnes? Jak ho vnímají země s převládající katolickou orientací nebo s převládajícím protestantstvím?
ZH: Podstatné je Německo a Švédsko. Pokud jde o Německo, tam si Valdštejna do jisté míry přivlastnili. Zejména v 19. století. Podobně jako si přivlastnili Gustava Adolfa, jakkoli to byl švédský král. Valdštejn byl pro Friedricha Schillera (který ostatně může za to, že ve všech cizojazyčných monografiích figuruje Valdštejn pod jménem Wallenstein) člověkem, který se obětoval pro říši.
Do Valdštejna si každý historik tak trošku promítá problémy vlastní doby: Když se sjednocovala německá říše, hledali předchůdce tohoto sjednocování. Valdštejn se k tomu hodil. V době, kdy hovoříme o potřebě míru, objevuje se představa Valdštejna jako mírotvorce.
Pro Švédy byl Valdštejn především velkým protivníkem. Tam to jemné rozlišování mezi politikou císaře, Habsburků a Valdštejna není zas až tolik rozšířené. Valdštejn je vnímán především jako reprezentant katolické strany, který byl až fanatickým uskutečňovatelem politiky imperium absolutum, která byla pro Švédsko ohrožením.
Otázka takzvané Valdštejnovy zrady? Jak můžeme zrekapitulovat tuto záležitost? Jak se na ni dívá dnešní historiografie?
AK: S otázkou zrady se vyrovnávákaždý historik individuálně.Zcela opačně ji hodnotítřeba Josef Janáček,který naopak říká, že v soubojiValdštejn kontra Ferdinand II.,jeValdštejn kladná, sympatická postava, která byla zrazena a na kterou byla spáchána vražda.
Dva poslední autoři, kteří velice silně ovlivňují přemýšlení o Valdštejnovi v Čechách i v německých překladech, Josef Polišenský a Josef Kolman, pracují spíš s představou Valdštejna jakožto určitého pozitivního, mírotvorného prvku. To je budování docela zajímavé nové legendy, která se ale k otázce zrady příliš jednoznačně nevyjadřuje.
Valdštejn je vnímán jako kontroverzní osobnost. Jak je to s jeho podnikatelskými aktivitami? Jak jsou hodnoceny?
AK: Z hlediska podnikatelských aktivitbyl Valdštejn v mnoha směrech průkopníkem, který měl na co navazovat. A to zejména v oblasti šlechtického velkostatku,protože mu byla dána šancepokračovat v tom,co tady před Bílou horou na špičkové středoevropskéúrovni udělali Smiřičtí a také Redernové.Takže v podstatěpřejímal jejich velkostatek, který rozvíjel. Možnosti rozvíjení ekonomických možností, které měl Valdštejn k dispozici, byly ale hodně vázány na probíhající válku. Byl zapojen do různých způsobů válečného obohacování a i budování jeho šlechtického velkostatku bylo velice účelně napojeno na systémy zásobování jeho vlastního vojska. V tom byl Valdštejn v Evropě velice ojedinělým zjevem.
Jak vypadala jehomajetková základna? Co všechno Valdštejnovi patřilo?
AK: Musíme začít moravskými panstvími, která vyženil, to jeVsetín, Lukov a některá další. Zcela se však Valdštejnova majetková situace změní v období konfiskací. Tehdy najednou získává celou řadu statků po celých Čechách, může jich být tak 60 nebo 70. Ty pak velice cílevědomě vyměňuje, aby získal kromě smiřického dědictví jakýsi uzavřený komplexní celek v severovýchodních Čechách. To je to, co pak od roku 1625 nazýváme frýdlantské knížectví nebo vévodství. Byl to obrovský základ jeho moci.
Nicméně jako říšský kníže se Valdštejn stává vladařem v řadě dalších zemí, to znamená, že k nim má stejná oprávnění jako jiná říšská knížata ke svému území. Takto k tomu přistupuje zaháňské knížectví roku 1628, meklenburské knížectví, o které ovšem záhy přijde v důsledku postupu švédského vojska. A když se vrací do funkce generála, je mu za to přiznáno víceméně náhradou velkohlohovské knížectví v roce 1632. To už jsou obrovská říšská území, ze kterých jde Valdštejnovi daleko větší majetek než z celé české, uzavřené, velice výnosné a velice dobře organizované domény.
V souvislosti s hromaděním majetkuse často zdůrazňujei mincovní konsorciuma Valdštejnův podíl na něm.Můžeme zrekapitulovat,o co šlo?
AK: To je otázka, do jaké míry se podílel na činnostide Wittova mincovního konsorcia,kterému bylo pronajatoveškeré mincování v Čechách,na Moravě a v Dolních Rakousíchod roku 1622 do března 1623.Bylo to něco velmi mimořádného. Trošku to připomíná některé dnešní metody, kterým se říká outsourcing, kdy stát svěří něco soukromníkům a jednotliví státní činitelé se na to navěsí a velice z toho těží finančně i jiným způsobem.
Valdštejnova vazba na toto konsorcium byla velmi osobní – oba čelní představitelé konsorcia později působili v jeho službách. Jan de Witte z Lilienthalu byl jeho osobním bankéřem, Jakub Baševi z Treuenburka (první Žid do šlechtického stavu povýšený, jak ho kdysi dávno nazval Jireček) se ve 30. letech zapojil do budování Valdštejnovy jičínské domény.
Vlastní Valdštejnův podíl na konsorciu nemůžeme prokázat, ale můžeme prokázat úplatky, které dostával. Uplácení probíhalo tím způsobem, že Valdštejn odváděl konsorciu velké množství stříbrného pagamenta (mincí stažených z oběhu) a za jednu hřivnu dostával 123 zlatých. Reálná cena byla tehdy ovšem od 40 zlatých až po maximálně 60 zlatých. Kvanta, která dodal, vedla přitom k výdělku okolo 200 až 400 tisíc zlatých.
Členové tohoto konsorcia ohromně vydělalina ražbě nekvalitní mince,ale celé to skončilo něčím,co je dnes možná také aktuální,a sice státním bankrotem.Co znamenal státní bankrot v kontextu 17. století?
AK: V kontextu 17. století byl státní bankrot alias kaláda vyhlášen v prosinci 1623. V podstatě to znamenalo, že veškeré mince v oběhu byly prohlášeny za nehodnotné s tím, že jejich hodnota je zhruba pouhých 10 %. Začaly být stahovány z oběhu a místo nich se postupně začala dosazovat do oběhu mince nová, trvalo to ale dlouhá léta. Vedlo to k velkým zmatkům, potížím a velkému hořekování zejména tam, kde měl někdo této mince větší zásoby nebo mu bylo touto mincí zaplaceno ze strany císaře.
Tyto zmatky trvaly po celé 17. století. A ještě máme dobíhající hádky o to, co bylo či nebylo zaplaceno v takzvané dlouhé minci, což byl dobový český název pro to, jak tomu tu říkali Němci, tedy Kipper und Wipper Münze, lehkou či inflační minci.
Touto mincí pak Valdštejn z velké části platil za nakoupené statky v Čechách. Ovšem jako jeden z mála za to pak dal císaři určitou náhradu. Samozřejmě to ale zdaleka neodpovídalo tomu, co sám na této transakci vydělal.
Na podzim roku 2007 proběhla v Praze velice obsáhlá a hojně navštěvovaná výstava o Albrechtu z Valdštejna, na jejíž přípravě jste se podílela?
EF: Pro nás to byla zvláštní situace, protože jsme nevěděli, jakým způsobem veřejnost výstavu přijme. Převládající názor v národě je ten, že Valdštejn je negativní postava. My jsme ale chtěli ukázat, že minimálně jeho stavebnická činnost a to, jakým způsobem se snažil zkrášlit zemi nejen umělecky, ale i hospodářsky by se mělo nějakým způsobem projevit.
Na druhé straně jsem byla párkrát atakována, když jsem prováděla na výstavě. U některých lidí totiž platí, že co napsal Jirásek, je bible, na kterou musíme všichni přísahat, a pakliže máte jiný názor, jste nepřítel národa. S takovými lidmi jsem se na výstavě také setkala a došlo to tak daleko, že mi jeden pán vyhrožoval, že určitě neuznávám ani Masaryka a že tedy jsem podivný Čech, vlastně Nečech.
AK: Tobyla veliká změna v koncepci výstavy oproti poslední velké valdštejnské výstavě z roku 1934. Ta se tehdy jmenovala Albrecht z Valdštejna, doba bělohorská. Byly to vlastně výstavy dvě, jednak to byla česká společnost v době Albrechta z Valdštejna, která se vystavovala v Uměleckoprůmyslovém muzeu, a v bezpečné vzdálenosti za vodou ve Valdštejnském paláci byl samotný Valdštejn.
Kdybychom se měli zamyslet nad Valdštejnem komplexně, nezdůrazňovat ho jako vojevůdce,jako mecenáše, ale shrnout jednou dvěma větami svůj názor na něj?
AK: Celkově zhodnotit Valdštejnamůžeme asi ponaučením: Najde-li se v českých zemích někdo dostatečně ctižádostivý, může svým způsobem udělat díru do Evropy. To je myslím moment, který je na Valdštejnovi velmi dobře charakterizovatelný.
ZH: Dnes už jsme schopni této postavě klást úplně jiné otázky, než tomu bylo před padesáti nebo sto lety, kdy jednak byla klíčová otázka národní příslušnosti a jednak, a to ještě více, otázka jeho zrady. Dnes tato otázka samozřejmě zůstane otevřená, je zde pořád, ale není už nejpodstatnější.
Podstatné je, že tady Valdštejn zanechal velmi výraznou stopu, poznamenal velký kus české země. A zmíněná výstava byla v tomto smyslu rehabilitační, což je dobře. Neznamená to ale, že bychom omlouvali Valdštejnovy morální poklesky. Ovšem morálka na straně jedné a význam a velikost na straně druhé jsou přece jenom nesouběžné kategorie.
(redakčně kráceno)