Na ostrově Jamese Rosse je od roku 2006 v provozu první česká antarktická stanice nesoucí jméno Johanna Gregora Mendela. Výzkumná činnost stanice je mimo jiné věnována ledovcům a monitorování úbytku jejich hmoty v souvislosti s probíhajícími změnami klimatu, klimatickým podmínkám odledněných území i monitorování slunečního záření i škodlivého UV záření. Z dvouměsíční expedice na ostrově Jamese Rosse se v březnu vrátil klimatolog Kamil Láska, jeden ze zakladatelů české polární stanice. Na výzkum na nejjižnějším kontinentu planety i na život na polární stanici se ho v březnovém Před půlnocí ptala Petra Friedmannová.
„K zaplavování pobřeží může dojít za několik desítek let,“ říká Kamil Láska
Na Antarktidě jste byl už podeváté. Jaký k ní máte vztah? Už jste se do ní zamiloval?
No, téměř. Začalo to asi v okamžiku, když jsem tam v roce 1996 poprvé přijel. Tehdy jsme začínali s prvním českým výzkumným projektem v Antarktidě. V dnešní době, po čtyřech expedicích na ostrově Jamese Rosse, mám pocit, že vztah nejen k základně, ale i k jejímu nejbližšímu okolí se prohloubil. Pokaždé se tam těším.
Pro většinu je to mráz, sníh, pustina, nehostinné místo. Co vás na Antarktidě fascinuje?
Je to samotná příroda, její čistota, to, že kolem vás skutečně není žádná jiná expedice, stanice, alespoň v tom nejbližším okolí, tedy řádově desítky, stovky kilometrů. Je to příroda, na které je poznat, že nebyla dotčena civilizací – krátkodobé expedice před námi tam nezanechaly žádné stopy. Takže když se procházíte po ledovcích nebo odledněných územích, objevujete téměř novou zemi.
V Antarktidě je mnoho výzkumných stanic, jediná, ta česká, je na ostrově Jamese Rosse. Proč jste vybrali právě tento ostrov, čím je výjimečný?
To byla dlouhá pouť, u které jsem měl možnost být od samého začátku. (Největší úsilí výběru území a projektu, na základě kterého byla stanice postavena, věnoval ovšem můj kolega Prošek.) Toto území odpovídalo našim požadavkům na výzkum, na kterém jsme pracovali předcházejících dvacet let. Na katedře geografie Masarykovy univerzity se totiž od 80. let prováděl výzkum v polárních oblastech. Začínalo se na Špicberkách a pak se po třech úspěšných expedicích vyskytla ojedinělá možnost dostat se do Antarktidy. Bylo to díky nabídce účasti české expedice na polské stanici, kde jsme pracovali od roku 1994 do roku 1997 a kde jsem byl od začátku členem.
Samotný ostrov je pro vás zajímavý tím, že byl dříve pokryt ledovci, které jsou teď na ústupu? Na ústup ledovců se koneckonců zaměřujete.
Kritérií výběru pro nalezení vhodného místa pro stanici bylo více. Jedno z hlavních ale skutečně byla rozloha odledněného území, které je největší v oblasti Antarktického poloostrova, a tím pádem i na ostrově Jamese Rosse, který je z 80 procent pokrytý ledem. Zbytek území potom připadá na odledněná území. Dalším kriteriem byla vzdálenost od nejbližšího letiště nebo přístavu. A protože se nabízela jedinečná možnost létat do Antarktidy přes Jižní Ameriku, nejbližší území byla právě v okolí Antarktického poloostrova.
Jak se tam vlastně dopravujete? Nejdříve asi linkovým letem do Chile, ale pak už to musí být dobrodružství?
Dobrodružství to začíná být, když se dozvíte, že vrtulník nebo vojenské letadlo, které využíváme, mělo poruchu a přiletí za týden čtrnáct dní. Jinak samotná přeprava je zajišťována s půlročním předstihem.
V současnosti cestujeme na základě spolupráce a podepsaných dohod mezi Českou republikou, Argentinou a Chile. Takže buď plujeme loděmi z chilského přístavu Punta Arena a přeplouváme asi 1000 km široký Drakeův průliv. Nebo je to přes Argentinu a vojenskou přepravu. To znamená nejprve vojenskými letadly, která v Antarktidě fungují pouze jako logistická záloha, a potom vrtulníky, což je poslední skok, dlouhý asi 80 kilometrů, mezi námi a argentinskou základnou Marambio.
Hlavním tématem, kterým se tam jako klimatolog zabýváte, je ústup ledovců? Lze už mluvit o nějakých výsledcích?
Náš výzkum se vlastně teprve rozbíhá. Ledovce v oblastech Antarktického poloostrova i na ostrově Jamese Rosse ustupují. A za poslední tři roky, co se tím zabýváme, pozorujeme ústup menších ledovců právě v okolí naší základny.
Pro náš projekt jsme si vybrali dva relativně malé ledovce. Jeden z nich nám svým tvarem připomíná velkou Antarktidu a právě na něm chceme nejlépe studovat a postihnout procesy, které způsobují abnormální ústup ledovců. Samozřejmě narážím na klimatické změny a regionální oteplení atmosféry.
Jakým způsobem tání ledovců dokumentujete?
Primární jsou pro nás meteorologické stanice, které jsou od loňského roku instalovány na obou ledovcích a které nám přinesly první roční klimatické údaje. Druhý zdroj informací jsou družicové a letecké snímky, které máme možnost nově využívat a s kterými se chceme vrátit do roku 1977, kdy proběhlo první letecké snímkování ostrova Jamese Rosse.
Takže nějaké tání je již prokazatelné?
Za tři roky pozorování jsme zjistili, že okrajové části ledovců ustupují rychlostí přibližně pět metrů za rok. To je ale jen začátek problému, kterému přihlížíme. Další věc jsou samotné změny objemu ledovce. Letos jsme měli ve spolupráci s Českou geologickou službou a Karlovou univerzitou poprvé možnost měřit pomocí georadaru mocnost těchto ledovců a v současnosti vzniká model, který budeme využívat pro předpověď změn hmoty ledovců.
Mluví se o tom, že voda rozpuštěná z ledovců je ohrožením pro břehy kontinentů. Je to reálné? A v jakém časovém horizontu?
To je celý balík problémů. Se změnami klimatu a zvyšováním teploty vzduchu souvisí i zvyšování vodní hladiny. K zaplavování přímořských oblastí pak může dojít za několik desítek let.
Už jste za vašeho působení naměřili nějaký průměrný nárůst teploty?
Jedná se o teprve čtyřletou řadu, z které nelze určit trend, kterým se teploty vzduchu ubírají. Spíše se lze opřít o měření z okolních polárních stanic a další interpretace. Bylo zjištěno, že na celé oblasti Antarktického poloostrova dochází k výraznému nárůstu teploty vzduchu přibližně 4,5°C za 50 let, přičemž nárůst je větší v zimním období.
Jako paradox je tady naše letošní expedice a letní sezóna, která byla abnormálně chladná. Průměrné teploty byly o dva stupně nižší než předcházející tři roky a rovněž byly bohaté sněhové srážky.
Na ostrov jezdíte pravidelně v lednu a v únoru, což je antarktické léto. Jaké jsou tam v tu dobu teploty?
Až do letošní expedice to bylo skutečně léto v pravém slova smyslu. Teploty se pohybovaly od -5°C do +5°C, výjimečně klesly na -10°C. Sněhové srážky byly přitom maximálně jednou do týdne. Ovšem během letošní sezóny byly teploty kolem 0°C do -15°C a sněhové přeháňky se objevovaly třikrát do týdne. Akumulace sněhu kolem základny byla abnormální, dosahující až dvou metrů. Částečně to bylo ovšem zapříčiněno stavbou základny a kontejnery, které vytvářely vhodnou překážku pro akumulaci sněhu.
Dalším vaším okruhem zájmu je ultrafialové záření a jeho negativní účinky na planetu. Jakým směrem jdete v tomto výzkumu?
Měření intenzity UV záření nás zajímá především v souvislosti s destrukcí ozonové vrstvy a vznikem ozonové anomálie počátkem 80. let. Zajímají nás procesy, které to způsobují, a vlastní intenzita slunečního záření a UV záření. V současnosti máme model, který dobře popisuje vztah koncentrace stratosférického ozonu, intenzity UV záření a dalších faktorů. Díky tomu jsme schopni nejen rekonstruovat časovou řadu UV záření, ale také predikovat jeho intenzitu na další období.
Antarktida je z tohoto ohledu asi nejzajímavější. Ozonová vrstva je tam tenčí než třeba nad Evropou?
Bohužel. Vlastně to bylo jedno z dalších kritérií výběru místa pro stanici. Ostatně první projekt, který jsme v Antarktidě začali v roce 1996, se věnoval sledování změn UV záření a jejich působení na primitivní nižší rostliny, jako jsou řasy, sinice apod.
Pobyt v takto nehostinných podmínkách je téma samo o sobě. Jak tam vaříte? Jakým způsobem se zásobujete?
Přeprava se plánuje několik měsíců dopředu. A to samozřejmě včetně vědeckých přístrojů a dalšího nezbytného technického vybavení, náhradních dílů pro stanici apod. A pokud jde vyloženě o potraviny, většinu zásobování provádíme těsně před vyplutím nebo odletem v jihoamerickém městě nebo přístavu. Navíc máme možnost díky spolupráci s argentinským a chilským antarktickým úřadem objednávat mražené maso, případně čerstvé ovoce a zeleninu. Takže to je velké zpestření.
Předpokládám, že kuchaře s sebou nevozíte.
Naše výpravy jsou s ohledem na kapacitu stanice maximálně patnáctičlenné, takže kuchaře s sebou nemáme. Služby v kuchyni se tak ujímají dvojice, z nichž alespoň jeden má nějaké kulinářské zkušenosti. Snídaně je přitom stejná jako tady v Brně, oběd jsou většinou jen polévky a hlavním jídlem dne je večeře.
Máte vůbec nějaký volný čas? Nebo naopak, nenudíte se někdy?
Já jsem se nenudil vůbec. Volný čas na základně závisí na počasí. Když jsme na stanici uvězněni kvůli špatnému počasí, kromě zpracovávání výsledků a přípravy dalších aktivit, máme možnost trochu relaxovat. Jakmile se zlepší počasí, odcházíme do terénu, kde budujeme stanové tábory, ve kterých pobýváme tři až pět dní. Můžeme potom pracovat v lokalitách, které nás nejvíce zajímají. Během dobrého počasí je proto stanice prakticky liduprázdná.
Jak získáváte elektrickou energii?
Máme několik zdrojů energie. Elektrickou energii získáváme provozem větrných elektráren, kterých máme celkem osm. A v případě, že nejsou vhodné podmínky, fouká málo nebo moc, získáváme elektřinu z diesel generátorů.
Jak nakládáte s odpady? Vozíte je s sebou zpátky? Máte povoleno něco vypouštět do moře?
Podle zásad a protokolů o ochraně životního prostředí, které jsou součástí Antarktické smlouvy, máme možnost vypouštět splaškové vody do moře. A pokud jde o ostatní odpady, splatitelné odpady spalujeme ve vysokoteplotní peci, která umožňuje velmi efektivní „ekologické“ spalování. Ale samozřejmě jsou odpady jako sklo, konzervy, poškozené náhradní díly, které zatím skladujeme a v intervalech tří až pěti let je budeme odvážet k nejbližší civilizaci, tedy do Jižní Ameriky.
Žijí v okolí stanice nějaká zvířata? Potkáváte tučňáky, tuleně?
Tučňáky máme možnost pozorovat na pobřeží, protože stanice je od moře umístěna asi 150 metrů. Čas od času se z moře vynoří tuleni, lachtani, popřípadě (letos se objevil) rypouš sloní. Kromě toho asi 200 metrů od stanice se nachází kolonie rybáků, která byla letos téměř opuštěná kvůli abnormálně velkým sněhovým srážkám.
Vrátili jste se z letošní expedice už všichni? Vím, že se vracíte po částech. Proč to tak je?
Letos se vracíme na tři etapy, já jsem byl v té druhé. Poslední skupina sedmi lidí je stále v Antarktidě. Nenachází se už na naší stanici Johanna Gregora Mendela, ale čeká na přílet vojenského letadla na argentinské základně Marambio. Let byl totiž odložen kvůli počasí. Jednou to byla sněhová vichřice, která dosahovala rychlosti až 120 km/h. Pak to bylo zase kvůli abnormálně vysokým teplotám, které způsobily rozmrznutí přistávací dráhy, což je vlastně jen zarovnaný povrch stolové hory.
(redakčně kráceno)