Světová dirigentská esa se nerodí z práce, ta se předpokládá. Rostou z tajemství, které se na ně nabaluje. Říká se mu aura, charisma, osobní kouzlo. Ďábelský Herbert von Karajan, divoký a hravý Leonard Bernstein, přemýšlivý a precizní Pierre Boulez, emotivní až posedlý Simon Rattle, nesmlouvavý a charismatický John Eliot Gardnier. Sir Charles Mackerras, který si tento týden přijel do Prahy pro cenu Artis Bohemiae Amicis za propagaci české kultury v zahraničí, nesporně patří do skupiny světových dirigentů, jeho aura je ale méně viditelného rodu. A to přesto, že ji on sám považuje za základ dirigentského povolání.
Hypnotizér s kouzelnou taktovkou
„Umění dirigenta má a mělo jeden velký úkol: musíte zhypnotizovat muzikanty tím, že z vás přímo sálá, emanuje, všechno to, jak cítíte hudbu“. Mackerras je hypnotickým uměním posedlý celý život. Mezi jeho životopisci se traduje historka, podle níž mu hypnóza pomohla, aby se odnaučil kouřit. Hypnóza spojená s hudbou ale není šarlatánství ani psychiatrická záležitost. Má svůj specifický význam. Mackerras důsledně vychází z partitury, která je centrem všeho. Nepřidává si intepretaci z vnějšku, z pocitů, které na něj náhodně či cíleně doléhají. Nechává se oslovit notami, tím, co je psáno.
Jeho osudem se stala interpretace v moderním hermeneutickém stylu: snaží se číst partituru co možná nejpřesněji a nejspravedlivěji, ale vždy s vědomím, že k ní přistupuje jako člověk současnosti, který má právo dotvářet myšlenky autorem naznačené. Dirigent se podle něj nemá snažit o víc než o to, aby dnes „vzdal hold partituře“, a to znamená položit se do skladby opravdu osobně, bez odstupu.
Však oni si zvyknou
Mackerras přesně tímto způsobem přistupoval k interpretacím Händelova díla. V padesátých letech se věnoval výzkumu jeho skladeb a byl jedním z prvních, kdo se pokoušel o takzvanou autentickou interpretaci staré hudby, která se stala světově populární až o dvacet třicet let později. „Vždycky mě zajímalo, jak se tyhle skladby tehdy hrály. Všechny nahrávky, které jsem slyšel v dětství, to byla úprava, reorchestrace původní partitury. Když jsem pak viděl, co je v partituře skutečně napsané, došlo mi, že to s Händelem, kterého jsem slýchal, nemá nic společného.“
Mackerras byl fascinován „novým“ Händelem stejně jako „novým“ Mozartem, který se už nepřizpůsobuje zavedeným estetickým pravidlům. Připomíná to literární boj Milana Kundery, který podobným způsobem očišťuje nánosy na svém díle, na Kafkovi, na Hemingwayovi, ale hlavně na Janáčkovi, který byl podle Kundery podobně dezinterpretován a přepisován jako Händel a mnoho jiných velkých autorů.
Ostatně k „čistým“ interpretacím Leoše Janáčka má Charles Mackerras velmi blízko. Když v roce 1947 necelý rok studoval v Praze a bral soukromé hodiny u tehdy ostrakizovaného Václava Talicha, dostala se mu do ruky partitura opery Káťa Kabanová. Už ji nepustil z ruky, dokud v roce 1951 neřídil v Londýně její premiéru. Ohlas byl rozporuplný. Recenzenti byli nadšeni, jiní považovali Janáčkovo dílo za „rozpadající se zmetek“.
Mackerras ale věřil, že další uvádění Janáčkových skladeb nakonec posluchače i kritiky přesvědčí. Vývoj mu dal za pravdu, Janáčkovy opery, které později nahrál s Vídeňskými filharmoniky, jsou dnes v Británii a ve světě oblíbenější než v Česku. Při poslechu Mackerrasova výkladu Janáčkových symfonických děl se přesto nelze ubránit pocitu jistého zjednodušení. Janáček je v jeho podání příliš tradiční, velký symfonik. V reálu ale skladatelova síla vycházela spíš z narušování tradičních postupů a v soustředění na detaily: fragmenty tvořící celek, nikoli celek složený z dokonale zapadajících částí, jak to vypadá z poslechu Mackerrasova výkladu.
Kromě Janáčka otevíral Mackerras dveře do světa i hudbě Bohuslava Martinů
Dirigoval jeho opery, naposledy Řecké pašije v Covent Garden v režii uznávaného Davida Pountneyho. „Martinů hudbu je krásná, ale má to mnohem těžší než Janáček,“ říkal mi plynnou češtinou sir Charles před pěti lety v šatně před londýnským představením. „Není zdánlivě tak citový jako Janáček a navíc mnohem více experimentuje s formou,“ dodal Mackerras, který se při dirigování Řeckých pašijí snažil naopak dokázat, že v jádru opery leží přepjatý cit, jakkoliv je to cit „rozumový“, metafyzický, univerzální, všelidský; zatímco Janáček vypouští do not city bytostně tělesné a vždy přísně osobní.
Et incarnatus est
K hudbě se Charles Mackerras, Australan narozený v Americe, dostal už v dětství. Hraní patřilo k rodinné tradici, i když nikdo si nedokázal představit, že by se někdo v rodině hudbou živil. Z Charlese měl být slušný právník. „Vždycky jsem se chtěl stát muzikantem, byl jsem do hudby blázen. Nic jiného mě nezajímalo. Když mi bylo osm devět, posedlá mě úplná mánie,“ vzpomíná ovšem sir Charles.
Od dětství hrál na housle, ale moc mu to nešlo. Proto přešel k flétně, kterou později vyměnil za hoboj. „Někde jsem si přečetl, že je nedostatek hobojistů,“ vysvětluje dnes s typickým suchým humorem. Později, když naplno skočil do dirigování, se dokonce pokoušel i skládat. Odborníci tvrdí, že to strukturálně nebylo špatné, ale skladbám chyběla originalita.
Při čtení Mackerrasových životopisů, kterých se po webu a v bookletech desek najdou stohy, člověka nejvíce zarazí množství práce, které tento téměř pětaosmdesátiletý muž zvládl. Může za to posedlost hudbou, ale i ctižádost, která dirigenta hnala velkou část kariéry, protože potřeboval všem dokázat, že patří mezi špičku, což mu bylo dlouho upíráno právě proto, že jeho umělecká aura tolik nezářila. Dnes už to nemá zapotřebí, ale posedlost výkladem partitur mu zůstala.
Charles Mackerras není dirigentem velkých gest a tělesného běsnění, je uměřenější, o to však ponořenější do smyslu skladeb. Během kariéry nahrál množství skvělých desek, které sbíraly ceny po celém světě. Jeho autentický hold partiturám a hloubka jeho hudební empatie je však skoro nejsilněji a neopakovatelně cítit z téměř padesát let staré nahrávky opery Dido a Aeneas anglického barokního mistra Henryho Purcella.
Je to bez přehánění nahrávka, která člověka zasvěcuje do dirigentského umění Sira Charlese Mackerrase. A také důkaz, že tento hudební hypnotizér působí mocně i bez přímé tělesné přítomnosti. Jenže - dá se namítnout - není to především zásluha Purcellova? Jistě, ale Purcell je tu jen a jen díky Mackerrasově inkarnaci, která je tak mocná, že ji v paměti už těžko kdy oddělíme od původního díla. A to je přesně to, čemu nejen Mackerras říká autentičnost.
/článek napsal Petr Fischer pro Hospodářské noviny při příležitosti udělení ceny Artis Bohemiae Amicis za propagaci české kultury v zahraničí Siru Charlesovi Mackerrasovi/