Beňovy - Utíkat před právníky - to bylo jedno z neformálních hesel při budování kapitalismu v Česku. Utekl před nimi i Pavel Václav. Už za minulého režimu řídil stavební podnik, který užíval starý mlýn v Beňovech u Klatov. Jeho původní majitelé o mlýn v roce 1991 požádali na základě restitučních zákonů. Jenže pan Václav šel mnohem rychlejší cestou manažerské privatizace a uspěl. Bylo to sice porušení zákona, ale ani po dvaceti letech spravedlnost nezvítězila. Ošizení restituenti se můžou chodit na mlýn jen zdálky dívat.
Reportéři ČT: Dvakrát okradení majitelé starobylého mlýna
Anna Brunclíková, neteř restituentky:
„Budu bojovat dál. Dokud dýchat a živa budu!“
Neteř restituentky Anna Brunclíková jen s pláčem popisuje těžké dilema sedmdesátých let: „Nepřipadalo v úvahu, že objekt takového rozsahu by koupila rodina. Teta se v této tísni skutečně rozhodla, že tu svou polovinu prodá s tím, že za ni získá nějaké peníze a že koupí někde nějakou chaloupku, kde by dožili. Ani nebudu povídat, co to bylo, když jsme se stěhovali… S jakým srdcem odcházeli ze svého majetku do staré chalupy v obci vedle Klatov… Strýc za rok zemřel…“
Okradení majitelé starobylého mlýna (zdroj: ČT24)
Po revoluci byl mlýn nezákonně privatizován
Po sametové revoluci vdova po mlynáři Ailovi požádala o vrácení mlýna. Zde udělala první osudovou chybu, protože v restituční žádosti uvedla, že chce pouze manželovu polovinu. Každopádně i za této situace by stát nesměl Ailův mlýn privatizovat, přesto tak učinil. Mimochodem to bylo ve prospěch bývalého ředitele podniku, který Ailův mlýn kdysi okupoval. Kupní smlouva by tak měla být neplatná. Pan Václav Soukup totiž koupil od Fondu národního majetku v roce 1992 něco, o co předtím někdo zažádal.
Fond národního majetku tehdy vedl bývalý ministr privatizace Tomáš Ježek. Ten potvrzuje, že jestliže byl prodán majetek, na který byl vznesen restituční nárok, smlouva nemůže být platná. Jak Anna Brunclíková popisuje, její rodina žádala o vydání majetku na pozemkovém úřadu už v srpnu 1991. A během roku 1992 se to pan Václav musel téměř jistě dozvědět od podniku, který jej zaměstnával.
Paní Ailová tehdy na svůj majetek marně čekala už rok. Dne 30.09.1992 přišel rodině dopis, kde bylo oznámeno, že výzva k uvolnění majetku v rámci restituce byla obdržena a odpověď je následující: Vaši žádost včetně dokladů postupujeme řediteli stavebního podniku Panatran panu Pavlu Václavovi, na kterého se nyní obracejte při uplatňování svých restitučních nároků. V té době pan Václav již dva měsíce vlastnil celý mlýn. Privatizovalo se rychle jako o závod. Cenou za rychlost však byly chyby a podvody.
Proč majitelka nezažádala o celý mlýn?
Polovina mlýna byla majitelce vrácena v říjnu 1993. Druhá půlka zůstala panu Václavovi. Jak už víme, paní Ailová o ni nepožádala. „Nikdy to neudělala. Je to divné, ale proč to tak bylo, to vám už dneska nikdo neřekne,“ zamýšlí se Zbyněk Weber, ředitel Pozemkového úřadu Klatovy.
Anna Brunclíková se snaží postup své příbuzné trochu osvětlit: „Teta chtěla hlavně dosáhnout rehabilitace svého muže. To ji vedlo k tomu, aby zažádala o tu polovinu, která propadla státu. Ale v úmyslu měla získat majetek celý, protože poslední zbytek života bylo jejím přáním dožít ve svém.“ Za svého života se ale už do mlýna nikdy nepodívala, zemřela totiž v roce 1995. Pan Václav věděl, že obsadil restituční majetek, přesto trval na tom, že mlýn získal legálně. U soudu to zdůvodňoval tím, že když mlýn kupoval, o žádné restituci nevěděl. Paní Ailová tak svůj majetek užívat nesměla. „Pan Václav jí bránil, protože tam bydlel a vydělával. Teta byla omezena na svých právech. Pan Václav lže. Jinak to říct neumím. Jedině, že lže,“ dodává ostře neteř.
„Kdyby předkladatel privatizačního projektu chtěl vědět, jestli o majetek, který dával do privatizačního projektu, bylo či nebylo požádáno, tak by se to dozvěděl,“ ujišťuje ředitel Pozemkového úřadu Klatovy. Že se o to nezajímal Pavel Václav, nijak nepřekvapuje. Horší je, že to nezkoumali ani úředníci, kteří měli privatizace na starosti a mlýn prodávali.
Paní Ailová přišla i o druhou polovinu
Tomáš Ježek, bývalý ministr pro privatizaci, si myslí, že předkladatel privatizačního projektu musel cíleně lhát. Zřejmě tedy podváděl Pavel Václav, což je trestné, ale již promlčené. Pan Václav měl prý uvést, že je tam restituční nárok, což se nestalo. Vláda tak dostala k provedení privatizační projekt, kde bylo naoko všechno v pořádku, a tak řekla: „Ano, prodejte to.“ Byla vláda počátkem devadesátých let tak naivní nebo lhostejná? Či ještě něco daleko horšího, že si při převodech majetku neprověřovala základní fakta? Tedy zda neprivatizuje, co nesmí? Zvlášť, když to mělo pro běh událostí tak zásadní význam, jako tomu bylo v této kauze?
Josefa Ailová až do smrti žila v domku, kam se kdysi z mlýna přestěhovala. Tam ji před smrtí navštívili právníci Pavla Václava a nechali jí podepsat tři listiny. Z katastru se pak paní Brunclíková dozvěděla, že to byly smlouvy, kterými její teta svou restituovanou půlku mlýna odprodala panu Václavovi. Zaplaceno měla dostat po zapsání smluv do katastru, ale nedostala. Čtrnáct dnů předtím zemřela a její neteř odmítla peníze, přes jeden a půl milionu korun, převzít. Místo toho Pavla Václava zažalovala. Soudy ovšem její verzi, že podvedl nemocnou restituentku, neuvěřily. A všechny smlouvy, jak ta sporná privatizační, tak ty, za které pan Václav nikdy nezaplatil, zůstávají platné dál.