„Každá moje kniha může být poslední,“ říká Petra Hůlová

Petra Hůlová vystudovala kulturologii a mongolistiku na Karlově univerzitě. Roční pobyt v Mongolsku, a tak i dlouhé odloučení od přátel, ale vlastně i nuda, ji přivedly k tomu začít soustavně psát. Výsledkem byla kniha Paměť mojí babičce, která získala cenu Magnesia Litera. U jedné knihy, ale ani u jednoho stylu či formy nezůstala. V současnosti má na kontě šest velice rozdílných titulů. Ten poslední, Strážci občanského dobra, zasahuje dobu před sametovou revolucí i po ní. Hrdinou je ovšem marxistka a rasistka. V červencovém pořadu Před půlnocí hovořila se spisovatelkou Petrou Hůlovou, hostem festivalu Měsíc autorského čtení, Šárka Bednářová.

Po ročním pobytu v Mongolsku jste začala psát. Byly ty zážitky tak silné, že vás nastartovaly k psaní? Nebo byste se k psaní dostala i bez Mongolska?
Od čtrnácti si píšu deník, psala jsem chviličku básně, když mi bylo asi osmnáct devatenáct. A v Mongolsku jsem začala psát proto, abych to tam lépe nesla. Byla dlouhá zima, neměla jsem tam přátele. Takže abych se něčím zabavila, řekla jsem si, že napíšu každý den tři stránky nějakého příběhu. Vždycky jsem totiž obdivovala lidi, kteří píšou. Přišlo mi hrozně zajímavé vytvořit nějaký autonomní svět.

Byl to ale váš první větší literární útvar?
To ano, ale Mongolska se to vůbec netýkalo. Pak jsem přijela do Prahy a snažila jsem se to přepsat na počítači. Zjistila jsem, že za to nestojí, že je hloupý. Začala jsem úplně znovu od začátku a napsala Paměť mojí babičce.
Takže na začátku mého psaní nebyla inspirace Mongolskem, ale spíš nějaká vnitřní potřeba nebo deprese nebo nuda. K psaní bych se proto asi dostala i bez Mongolska. Ale asi ne bez toho, že bych měla tolik volného času a tak omezené možnosti, jak s ním nakládat.

Před půlnocí (zdroj: ČT24)

Psaní se většinou vnímá jako druh terapie. Spisovatelé se potřebují vypsat, aby se dostali z nějakého zážitku. U vás to tak nebylo, nebo nebylo? Psala jste básně.
Začala jsem psát básně, protože básně psal kluk, který se mi líbil. Myslela jsem, že ho tím zaujmu, což se nestalo. Takže to byl takovýto spouštěč, nikoliv nějaká vnitřní potřeba.

Čím je pro vás tedy literatura? Komunikací sama se sebou?
To asi v první řadě. Je to činnost, která mi dává pocit smyslu. Jakkoliv si uvědomuji „objektivní“ nesmyslnost toho, že člověk tráví hodiny nad papírem, kde něco smolí. Je to vlastně legrační. Na druhou stranu si tím dávám dohromady svět kolem sebe. Je to pro mě důležité z hlediska sebereflexe a přemýšlení – nejlépe se mi přemýšlí právě prostřednictvím psaní. A taky mě opravdu nic moc jiného nezajímá.

Psát román vyžaduje sebekázeň, promyšlenou konstrukci, logiku, je to běh na dlouhou trať. Musíte mít hodně času, sebevědomí, trpělivosti a vůle. Máte tyhle všechny vlastnosti?
Jestli to psaní vyžaduje, tak je mám. Nevím, jestli to psaní natolik vyžaduje. Jsou lidé chrliči a píšou snadno. Jsou lidé, kteří se přitom hrozně zapotí.  Jsou různé typy spisovatelů, každý má nějaký jiný režim a píše z jiných důvodů. Těžko se to nějak zobecňuje.

Jaký je váš režim?
Co se psaní týče, jsem docela systematik. Mám kázeň nebo vůli nebo něco takového. Takže když si řeknu, že si k tomu sednu, tak u toho sedím. Vyhradím si takovou bublinu času, kdy nemusím dělat nic jiného než to psaní. Pak to nějak zkouším a pak to jde, nebo nejde. Jinak většinu času nepíšu. To mi vyhovuje, protože ve mně roste chuť psát. A když pak tu možnost mám, vrhnu se na to. Kdybych fungovala tak, že každý den dopoledne píšu, stalo by se to rutinou a ztratilo by to přitažlivost toho relativně občasného.

Jste vdaná, máte dvě děti, dvouletého Pepíka a měsíční Karličku. Jak vám pomáhá manžel?
Největší manželova pomoc, co se psaní týče, byla, že si vzal pětiměsíční rodičovskou dovolenou. Během té doby jsem totiž napsala podstatnou část své poslední knížky Strážci občanského dobra. To byla velká věc. Nevím, jak bych to bez toho udělala. Nejsem ten typ, že bych si ráno přivstala nebo psala někdy v noci a takhle to flikovala.

Manžel je určitě prvním čtenářem a kritikem vašich knížek. Je přísný kritik?
Je hodně přísný kritik. Můj muž ale zase nějak zvlášť literaturou nežije, v tom jsme hodně jiní. Takže si občas ode mě něco přečte, rozhodně nečetl všechno a ani mu to nijak nevnucuji. A ani mi to tak moc nevadí. Je ale pravda, že když už si něco přečte, tak má poznámky z trochu jiného břehu, které jsou často velice podnětné.

Kam na ty podněty a náměty chodíte? Mám pocit, že vaše knížky jsou úplně z jiného světa. Jedna je skoro o pornografii, ta poslední je trochu ideová, politická. Jste spisovatelka, která dělá takové sondy do různých sfér společnosti. Jak to máte? Kdy si řeknete, teď se vrhnu do světa prostitutek, teď do světa politiky…?
Vždycky ten nápad nějak přijde, když ve mně určitá zkušenost nebo promýšlení tématu dojde do bodu, kdy je to zralé k tomu o tom začít psát. Je pravda, že každá moje knížka je jiná. Baví mě zkoušet pokaždé něco jiného. Baví mě být chameleónem, který na sebe bere různé podoby, přemýšlí různými způsoby a vžívá se do různých hlasů a charakterů. To mi přijde vzrušující.
Podvědomě se také asi snažím vyhnout šuplíku, co jsem vlastně zač. Je totiž hodně spisovatelů, od kterých si stačí přečíst jednu dvě knížky a další už číst nemusíte. Přijde mi děsivé takhle skončit, tak se snažím tomu uniknout.

Máte velmi svébytný literární jazyk. Zajímavé jsou vaše novotvary, které nalezneme snad v každé vaší knížce. Dá se říci, že je to vaše specialita? Těšíte se při psaní, že tam dáte nějakou lahůdku? Nebo ty novotvary používáte v běžné hovorové mluvě?
V běžném životě to nepoužívám, ale s psaním to tak přirozeně přichází. A je pravda, že recenzenti upozorňují na to, že můj jazyk je výrazný a osobitý. Ten jazyk je přitom věc, o které asi nejméně vědomě přemýšlím. To prostě přichází s textem, určitou náladou, v které se text nese, tématem nebo ústředním charakterem, který to vypráví. Pokud se do té postavy vžiji a nějak si představím její svět, jazyk přijde sám.

Ve vaší prvotině Paměť mojí babičce, která vás proslavila, vyprávíte o životě pěti mongolských žen, které vyrůstaly v ohromné mongolské stepi. Jak moc jste tam dostala faktografické prvky ze studijního pobytu v Mongolsku? Jak moc je to autentické, mongolské? A jak moc je to české?
Reálie jsou mongolské, až na to, že si hraji s takovými detaily, jako jsou místní názvy nebo názvy rostlin, jídel. To jsou ale spíš takové interní fóry pro mongolisty nebo pro mě, protože člověk z venku to moc nepozná. Jinak by to mělo sedět.
Ty mongolské ženy jsou inspirované ženami, které jsem tam viděla a s kterými jsem se setkala. Zčásti je to samozřejmě vyfabulované. Ale samotné, vlastně velmi obecné téma – rozvrácené rodiny nevlastních sourozenců, nešťastné lásky, nevěry – je inspirované rodinami odsud.
Jinak jsem se třeba dočetla v recenzi z německého tisku (knížka vyšla mimo jiné také v němčině), že to není o Monglosku, ale o přeměně komunistického Československa. A že se to snaží popsat tu postkomunistickou dobu jenom to předstírá, že je to v Mongolsku, zatímco je to u nás. To je úplná hloupost. Tam je „problém“, že jsem Česka, ale tam se vydávám za Mongolku a píšu příběh v první osobě. To je prostě trošku nezvyklé a přináší to s sebou různé otázky.

Ve vašich knížkách jsou ústředními postavami hlavně ženy. Jste feministka?
Vždycky záleží, co si kdo pod tím představí. Ale ano, pokládám se za feministku. Mohli bychom se potom bavit, co to pro mě znamená. Ale určitě ženská emancipace a určitá nerovnost ve společnosti je něco, co je mi blízké jako téma k přemýšlení. Na druhou stranu razit ideologii chudáků ženských a zlých chlapů, kteří je utiskují, se mi nelíbí a nesouhlasím s tím. Myslím, že alespoň u nás má každý možnost si svůj život zařídit víceméně podle svého. Také psaní ideologického typu je mi nepříjemné, takže myslím, že v mých knížkách to tolik zřetelné není.

Žen se v knihách hodně zastáváte, trošičku omlouváte jejich chování a jednání. Poznat to bylo v Umělohmotném třípokoji. Normální společnost by tu prostitutku odsoudila, zatímco ve vašem románu je víceméně sympatická. Ostatně neměla jste problém s vydáním tohoto příběhu? Co na to rodina?
Měla jsem velký problém. Moje máma, které jsem dávala kousek číst, než jsem to odevzdala do nakladatelství, mě od toho odrazovala. Říkala, že babička skočí z okna, přítel mě opustí, úplně se znemožním, že je to ostuda, nechutné a tak dále. Skutečně mě intenzivně bombardovala po mobilu. Takže nátlak tam určitě byl.
Já si ale za tou knížkou stojím. I když je docela drsná, pornografická, vulgární, explicitně sexuální, není to samoúčelné. A už vůbec to nemá prvoplánově přilákat čtenáře.
Troufala bych si s vámi nesouhlasit, že to nějak omlouvá ženy. Naopak je to k ženám docela tvrdé. Docela si to i dělá legraci z ženské touhy přivlastnit si muže, manipulovat ho, kontrolovat a budovat si to úzkoprsé domácí hnízdečko. Myslím, že je to ostré na obě dvě strany.

Téma láska, sex, nicotnost světa a konečně i způsob vašeho zpracování mi trochu připomíná kunderovský, hrabalovský žargon, jejich literární styl. Nepracují ve vašem podvědomí tito autoři?
Hrabal určitě ne, ani jsem od něj zdaleka všechno nečetla. Nemůžu říct, že by to byl autor mého srdce, i když nejste první, kdo má pocit, že tam nějaká inspirace je. Kundera je samozřejmě velký český spisovatel, ale taky to není úplně moje krevní skupina.
V tomto smyslu bych spíše jmenovala rakouskou spisovatelku, dramatičku a odnedávna nositelku Nobelovy ceny Elfriede Jelinek, která mě, ať už svým jazykem, nebo drsností a sarkasmem, hodně ovlivnila a ke které se vědomě hlásím.

Ve vaší poslední knížce Strážci občanského dobra je vypravěčem uvědomělá marxistka, která hodnotí dobu normalizace a dobu po revoluci. Někdo by možná mohl říct, že je dost odvážné pustit se do takové látky ve vašem věku. Tu dobu jste vlastně nezažila, během sametové revoluce vám bylo deset let. Co bylo impulsem k napsání této knihy?
Hrdinka knihy, která je kromě marxistky také veliká rasistka, je žena stejné generace jako já. Mně bylo v době revoluce deset, jí bylo třináct čtrnáct. Její vzpomínky a zážitky mám víceméně taky, není to nic, co by mi bylo časově vzdálené. Vyprávět příběh člověka narozeného o dvacet třicet let dřív než já, který vypráví o tehdejší politické realitě a jeho životě v ní, bych se třeba neodvážila.
Jinak při psaní této knihy jsem se neinspirovala vlastním životem nebo rodinou (i když to je tam vždycky). Spíše to byla ambice nastínit tuto dobu z jiného úhlu pohledu, než je běžné. Je spousta knih, které jsou vyprávěné z jakoby správňáckého pohledu disidentů, lidí, kteří se angažovali proti režimu, antikomunistů. Kdežto knih lidí opačného ražení moc není. V české próze si na nic takového nevzpomínám.

To je hodně provokativní. Jaké máte ohlasy?
Všelijaké. Od velice nadšených po velice kritické. Víc bylo asi těch kritických. Ale zase byl ten ohlas tak veliký, že si vážím toho, že to stálo lidem za přečtení, že se o tom lidé baví, že o tom někdo napíše. A jestli to je nebo není dobré, už pro mě není tolik podstatné.
A ještě bych podotkla: Kniha má dvě části - před revolucí a po revoluci. Lidem se většinou hodně líbí část předrevoluční a část porevoluční už méně. Anebo naopak.

Asi podle toho, jak tu dobu prožívali nebo prožívají?
Spíš je to podle toho, jestli někoho zajímá spíš nějaká dobová sonda (to je ta první část). Nebo jestli se mu líbí víc groteskní, fantastický přesah, který má druhá část, kde je víc fabulace.

Zajímá ona dobová sonda dnešní mladou generaci? Sama mám pocit, že ji minulost až tak nezajímá.
Lidi, kteří tu dobu ještě trochu zažili, to může zajímat. Tedy moje vrstevníky. Moje generace je přesně na tom rozhraní, a já si toho vážím, že ještě nějaké vzpomínky má. Být o tři čtyři roky mladší, nevěděla bych vůbec nic.

Jaké jsou vaše osobní a profesní plány? Máte už v hlavě námět na nový román?
Dopředu to nechci říkat a upřímně řečeno ani nic přesného teď v hlavě nemám. Klidně si dám nějaký čas pauzu a uvidím. Je to vždy nejisté. Každá moje kniha může být poslední. Člověk nikdy neví, kdy mu dojdou síly, kdy už ho nepolíbí múza.

(redakčně kráceno)

Vydáno pod